Poslední dovolená

Podívala jsem se do zrcadla a viděla třiceti pěti letou utahanou právničku, která právě prohrála svůj další případ. To mě přimělo po deseti letech bez dovolené, které byly plně oddané mé práci, se rozhodnout dát na rady okolí a vyrazit za sluncem. Přijde mi to sice zbytečně drahé, ale nutné. Můj organismus začíná dávat najevo jisté projevy nespokojenosti, jako jsou vrásky, vypadané vlasy a o dalších a dalších věcech bych mohla vyprávět hodiny. Volné dny mám v práci maximálně o vánoce a kolikrát ani ty ne, takže odpočinek už je asi vážně potřeba.

Sedla jsem si ke svému notebooku a začala si hledat perfektní dovolenou. Po půl hodině jsem to vzdala. Nabídek bylo moc a já nevěděla co vybrat, proto jsem se radši oblékla a vyrazila do místní cestovky. Tam mi jedna velice milá, ale trochu otravná žena, vnutila asi pět katalogů, se kterými jsem se táhla přes celé město, abych si následovně doma sedla s růžovým zvýrazňovačem a zjistila, že vybrat si je prostě nemožné. Velice dětinsky jsem si nakonec sestavila seznam a stylem pokus omyl jsem si napsala jednotlivé zájezdy na kartičky a ty pak rozházela. Musím říct, že intuici pro dobré kartičky mám skvělou. Můj los vyšel na Srí Lanku s ubytováním v pěti hvězdičkovém hotelu, ke kterému patří i lázně. Cena zájezdu sice zruinuje moje konto, ale co naplat, dovolená je dovolená a já na ni čekala deset let.

Další den jsem nadšeně vyrazila podepsat všechny papíry do cestovky. Když mi žena u přepážky, jejíž jmenovku jsem byla líná číst, položila otázku, zdali si přeju připojištění ve stavu nouze, jen jsem se zasmála, jak tahá z lidí peníze a rázně odmítla doplácet. Přece jen, jaký stav nouze mě tak potká na Srí Lance kromě toho, že se spálím a možná si dám rande s tamějším beachboyem. Hrdě jsem vypsala do kolonky jméno April Moodová s pýchou, že mám pořád ještě své jméno, protože si nikoho brát nechci a popravdě řečeno si nikdo ani nechce brát mě. Ovšem to teď pouštím z hlavy, za týden mě čeká Srí Lanka se svou krásnou pláží a hotel plný masérů ochotných splnit mi všechna přání, které možná ani nebudou spadat do jejich pracovních povinností. Nad tou myšlenkou jsem se chtě nechtě musela zachichotat.

Ten týden do odjezdu byl plný chaosu. Můj šéf mě totiž po těch letech začal brát jako jistou pracovní sílu, když všichni ostatní budou na dovolené, jenže to má smůlu, jelikož i já mám na dovolenou právo. Velice neochotně mi dovolenou na dva týdny dal, ale zdálo se mi, že spolu už asi kafe nikdy pít nebudeme. Problémy v práci však nebyly to jediné. Další můj problém byl šatník. Šatník anglické právničky se přece jenom liší od svobodné ženy na Srí Lance. Nákupy sice jako jedna z mála žen z duše nenávidím, ale teď jich byla potřeba. Z krámů jsem se vrátila uřícená, ověšená taškami jak vánoční stromeček a s jistotou, že ta dovolená mě zabije, a když ne zabije, tak minimálně zruinuje.

Konečně přišel den odletu. I když spíš noc, protože letadlo odlétalo ve tři ráno, což mělo za důsledek, že jsem už od jedné stepovala na letišti a dopovala se kávou. Kufr plný šatiček mi přišel nesmyslně těžký, když se uváží, že většina oblečení v něm skrytá je menší než cokoli, co jsem na sobě měla za posledních 15 let. Po odbavení a všech možných kontrolách jsem si konečně sedla v terminálu a pozorovala přistávající a odlétající letadla. Po určité době jsem začala usínat. Vzbudila mě až paní, co pospávala vedle mě a slyšela pokyny k nástupu na palubu.

Už po dosednutí na sedačku letadla se mi obrátil žaludek naruby. Letadla totiž nejsou zrovna mojí silnou stránkou a kdykoli si vzpomenu na to, že se pohne ze země, mám panickou hrůzu. Když se nastartovaly motory, tak muž, který seděl vedle mě, znejistěl snad ještě víc než já a mě popadla touha chytit se ho za ruku. Ovšem i přesto, že jsem byla vyděšená mi trocha rozumu na to, abych si v neuváženém činu zabránila, zbyla. Jakmile se letadlo vyškrábalo do takové výšky, že jsem viděla jen svítící fleky a dohadovala se, co to je asi za metropoli, jsem se uklidnila. Užívala jsem si pohled dolů do tmy a těšila se na horkou pláž. Asi po hodině jsem v letadle usnula. Probudila mě letuška, když jsem si musela zapnout pásy kvůli přistání.

Vymotat se z letiště byl sice těžký úkol, ale když jsem ho zvládla, uvítalo mě ráno u moře se všemi kouzly, které k tomu patří. Ze vzduchu bylo poznat, že bude horký den už teď, ale v tuto chvíli bylo příjemně a pofukoval jemný větřík. První, co jsem chtěla udělat, bylo jít do hotelu, aby mi zajistili pokoj. Sehnala jsem naštěstí taxi, takže dostat se k hotelu nebyl problém.

Ukázalo se ovšem, že dostat se do hotelu už problém bude. Na moje opakované snahy dostat se do svého pokoje a především nějaký pokoj pro sebe získat, nikdo nereagoval. Po hodině mých zoufalých pokusů mi bylo řečeno, že žádná rezervace na moje jméno v hotelu není a moje cestovka zkrachovala. Moje první reakce na oznámení byl smích. Muselo jít o omyl, nic jiného jako řešení nevidím. Proto jsem se v recepci zeptala, jestli ve městě není hotel se stejným jménem. Bylo mi s úsměvem řečeno, že to rozhodně ne. V tu chvíli se ve mně začala vařit krev a začala jsem nadávat. Byla jsem ráda, že moc lidí můj projev neslyšelo. Začala jsem ovšem nadávat především sobě, proč já husa hloupá jsem se nenechala připojistit. Po chvíli jsem si odevzdaně sedla na chodník, svůj kufr s nepřeberným množstvím šatečků, které mi tu rozhodné nepomohou, jsem měla u nohou a přemýšlela, jak se odtud můžu dostat.

Po půl hodině, která mi nikterak situaci nezlepšila, spíš naopak, protože vedro začalo být neúnosné, jsem dospěla k moudrému závěru najít si jiný hotel. Moje finance sice byly silně proti, ale na výběr jsem neměla. Jediné, co pro mě bylo jisté, byl fakt, že hotel to bude nejnižší třídy a zpáteční letenka je pro mě finančně nedostupná. Než jsem se vydala na cestu, pokusila jsem se dovolat do cestovky, jejich nouzové číslo bylo totiž to jediné, co jsem neodmítla jako ochranu, protože to bylo zdarma. Po nekonečně dlouhém přepojování mi bylo řečeno, že číslo neexistuje a cestovní kancelář zkrachovala, tudíž zodpovědnost za můj návrat v tuto chvíli nemá nikdo a musím si poradit sama. Ještě dlouho po ukončení hovoru jsem měla mobil u ucha a snažila se vstřebat, co mi bylo řečeno.

Po chvíli zkoumání protější zdi mi situace pořádně došla. Jsem v cizí zemi, téměř bez financí a můj návrat je v nejbližších dnech nemožný. S hrůzou jsem si začala uvědomovat nutnost získat nějaké peníze, a protože jak známo, bez práce nejsou koláče a peníze už vůbec ne, musela jsem si najít práci. Horší to už snad ani být nemohlo. 

Pomalu jsem zvedla svoje letem unavené tělo z chodníku a vydala jsem se směrem, kde jsem tušila střed města. Po nekonečném bloudění ulicemi města, kde jsem v životě nebyla, jsem konečně našla malý ušmudlaný, ale mým financím odpovídající, hotýlek. Když jsem uviděla svůj „pokoj“, skoro jsem začala ječet. Malinký pokojík s postelí, malým stolkem a malinkým okýnkem bylo to jediné, co bylo v jeho obytné části. Koupelna, jestli se to tak dá nazvat, se skládala ze záchodu a malého špinavého a dost plesnivého sprchového koutu. Představila jsem si obrázky luxusního hotelu na stránkách katalogu a do očí se mi vehnaly slzy, jak realita může být rozdílná.

Právnička ve mně už začala plánovat pomstu cestovce za tohle všechno. Jenže právnička mi tady byla k ničemu. Převlékla jsem se do jedněch plážových šatů, ale místo na pláž jsem šla hledat aspoň nějakou práci. Peníze mi totiž ubývaly přímo úměrně tomu, jak jsem pobývala ve svém odporném hotelu a hotovost, kterou jsem potřebovala na letenku, bylo nemožné dát dohromady. Měla jsem tak pětinu toho, co potřebuju a ta pětina se pořád zmenšovala. Zoufalost bylo nutné odsunout na druhou kolej i přesto, jak obtížné to bylo.

Chodila jsem bezradně městem a snažila se porozumět nabídkám v cizím jazyce na dveřích obchodů a restaurací. Zdálo se, že i přesto, že je angličtina světovým jazykem, tak jen málo lidí ji zde ovládá. Objevil se proto i další problém a možná byl ze všech nejhorší. I kdybych porozuměla některé z nabídek, stejně se s majitelem obchodu nebo restaurace nedomluvím. Po několika hodinách a na pokraji absolutního zoufalství jsem konečně objevila nabídku na mytí nádobí v angličtině. Byla to sice otřesná práce, ale koneckonců doma si taky nádobí myju sama, tak budu chvíli mýt i cizí. Jediná otázka mi nedávala spát. Za jak dlouho si vydělám peníze na drahou letenku. Jestli budu vydělávat míň, než kolik platím za hotel, bude mi to k ničemu a to je problém. Za mytí nádobí žádné velké honoráře čekat nemůžu. Rozhodnutí bylo nutné udělat okamžitě a tak i přes fakt, že je po otevírací době jsem se nakonec odhodlala jít dovnitř, protože dveře byly pořád ještě otevřené.

„Dobrý den,“ tiše jsem zkusila, jestli přijde nějaká odpověď.

„Vám též, co pro vás mohu udělat, kromě něčeho k snědku?“ odpověděl mi nepříliš vábný muž.

„Zahlédla jsem vaši nabídku k práci a ráda bych ji dělala.“

„Opravdu? Promiňte za můj údiv, ale nevypadáte jako někdo, kdo by chtěl vydělat pár korun mytím nádobí.“

„Taky bych normálně nádobí dobrovolně mýt nešla, ale nic jiného mi nezbývá. Musím si vydělat na letenku domů.“

„Bránit vám samozřejmě nebudu, nastoupit můžete klidně hned, ale musím vás upozornit, že pokud jste i v tom nejlevnějším hotelu, dřív jak za měsíc si s tímhle platem letenku nekoupíte.“

V tu chvíli mi přišlo, jako když se celý svět zbláznil. Nemůžu tu přece zůstat celý měsíc. Přesto jsem prohodila ještě pár vět a statečně se nechala zavést do hlubin malé restaurace.

Čekalo na mě něco strašného. Špinavá kuchyň s ještě špinavějším nádobím. V duchu jsem se pochválila, že jsem si tu nedala nic k jídlu. Odhodlaně jsem začala hledat gumové rukavice. Když jsem prohledala celou kuchyň a po rukavicích ani vidu ani slechu, šla jsem za vedoucím.

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale nenašla jsem v kuchyni gumové rukavice, mohl byste mi říct, kde jsou?“

„A kde si myslíte, že jste? V pětihvězdičkovém hotelu? Tady se takový frajeřinky nenosej,“ zlomyslně odpověděl a rukou mi naznačil, že moje přítomnost už rozhodně není nutná.

Do kuchyně jsem se přinutila vrátit opravdu jen pro vidinu peněz na letenku. Mýt nádobí jen tak, bez rukavic po cizích lidech se mi opravdu nechtělo. Nakonec jsem se odhodlala ponořit ruce do špinavého dřezu a pustit se do nádobí. Špína, která na nádobí už zřejmě pobyla delší dobu, se mým snahám zbavit se jí urputně bránila. Po několika hodinách byla kuchyně čistější, než kdy předtím zřejmě byla. Zašla jsem znovu za mužem, pro kterého jsem pracovala i přesto, že jsem nevěděla ani jeho jméno. Něco jako smlouvy tady totiž neznají. Takže jeho jméno mi zůstalo hádankou i po další měsíc, co jsem se znovu a znovu zavírala do odpudivé kuchyně s nepřeberným množstvím špinavých talířů, hrnců a příborů. Znovu bych za ním nechodila, jenže jsem chtěla svou výplatu za odpornou práci. Dal mi ubohý obnos, který jsem skoro celý dala za hotel. To co mi zbylo, byla naprosto nedostačující částka. Přemýšlela jsem, jak z toho mála můžu našetřit na drahou letenku. Po chvíli zoufání, jsem toho raději nechala.

Znovu a znovu jsem se vracela na to odporné místo a den za dnem částka na můj let domů rostla. Za pár dní mého pobytu jsem zhubnula pět kilo, protože na jídlu jsem šetřila, jak se dalo. Moje denní menu se skládalo z trochy pečiva a občas kusu masa. Při tak malých dávkách jídla se dalo očekávat, že brzo na tom budu špatně i zdravotně. Navíc můj mobil už dávno byl mimo provoz, protože jsem si nemohla dovolit takový luxus, jako nabíjet ho za příplatek ze zásuvky, takže zavolat někomu o pomoc bylo v tu chvíli už nemožné.

Konečně jsem po šesti týdnech odporné práce v peněžence uviděla to, co jsem vidět chtěla. Hotovost dávala dohromady peníze na letenku a malý zbytek pro stav nouze. I přes to, že jsem měla hlad, protože za dobu svého pobytu jsem zhubla deset kilo z nedostatku jídla, byl ten den pro mě nejšťastnějším dnem mého života. Na letiště jsem se trmácela pěšky, protože na taxi mi nezbývaly peníze a na malý obnos určený pro stav nouze jsem sahat nechtěla. I přesto jsem se do svého letadla dokázala dostat včas. Když jsem nastoupila na palubu a sedla si, tak jsem nechápala svůj strach, který jsem předtím z létání měla. Teď už mám jen strach, že někdy budu nucena jet znovu na dovolenou.

Návrat do mého krásného bytu byl tou nejšťastnější chvílí, jakou jsem zažila. Ovšem jen do doby, kdy jsem se svalila na gauč a přehrála si vzkazy. Zdá se, že si všichni mysleli, že jsem se zamilovala na Srí Lance a návrat neplánuju. Což bylo fajn, protože jsem mohla vyprávění hrůzostrašného zážitku posunout o pár dní později, až se pořádně najím a vyspím. Jen mého šéfa to nenadchlo a vyhodil mě. Takže nejenom, že jsem strávila příšerných šest týdnů mimo svůj svět, ale připravila jsem se i o svou milovanou práci. Po téhle příšerné zprávě jsem si jen vlezla s vínem, které jsem měla schované na příjezd domů, do vany a vybrečela se ze všech těch zážitků.

Po chvíli pláče jsem dostala příšerný vztek. Vztek na cestovku, na kterou podám trestní oznámení. Vztek na sebe, že jsem se nenechala pojistit. A vlastně vztek na celý svět. Jediné co moje hlava přijímala za spásnou myšlenku, bylo to, že už nikdy, nikdy nepojedu na dovolenou bez toho, abych se pojistila. I když možná bude lepší už vůbec nikam nejezdit.