Polibek anděla 2

 

2. kapitola

"Půjdeš o víkendu bruslit?" zeptala se mě Tery v pátek na obědě.

"Na asfalt nebo na led?" zeptala jsem se pro orientaci. Vlastně bych šla docela ráda, bylo by hezký jeden večer nebýt doma a vypadnout s Tery ven - kamkoli.

"Na led, konečně otevřeli to nové kluziště pod širým nebem! Hrozně se tam těším už od úterka."

"Dobře, tak mě vyzvedni v šest, jo?"

Na bruslení bylo nejhezčí to, že jsem to uměla. Nebyla jsem žádná krasobruslařka, ale jako malá jsem rok chodila na kraso. Ale vadilo mi to vstávání v pět ráno kvůli tréninkům, tak jsem toho nechala. Ale odnesla jsem si z toho několik triků, například plynulou jízdu pozadu nebo otočky bez jediného zaváhání. Skákat jsem na tam neuměla, ale zato jsem byla rychlá.

Tery dorazila s lehkým zpožděním, ale alespoň měla odvoz, takže jsem nemusela brát auto, což mi vyhovovalo. teryin táta byl milý chlap, měla jsem ho vždycky ráda. Byl zábavný a byl to sympaťák od pohledu, pravý opak Lucase.

Už zase jsem na něj myslela! Tohle nebylo normální!

"Tery? Viděla jsi už toho novýho kluka?" zajímala jsem se, když jsme si na jedné z laviček vázaly brusle.

"Toho, co za ním pálí Anet?" ujišťovala se. Přikývla jsem. "Asi viděla, hraje basket na hřišti místo oběda. Má tmavé vlasy a vysoký výskok, neobyčejně vysoký!" zdůraznila Tery.

"A přijde ti... jaký ti přijde?" rozmyslela jsem si to dřív, než bych mohla říct něco, co se nehodí. Tery nebyla žádná podezíravá kamarádka, ale přece jen jsem si chtěla svoje pocity z Lucase nechat pro sebe. Je docela dost možné, že takovýhle názor na něj mám jen já.

"Záhadný," povytáhla lišácky obočí Tery. "Proč se ptáš?"

"Anet se toho nápadu nechce pustit a on... je to čtvrťák, víš? Nebude o ní mít zájem a ona z toho bude zklamaná, vždyť víš," mávla jsem rukou a doufala, že Tery to bude stačit. A stačilo. Vzpomněla si na Anetin poslední neúspěch, před čtyřmi měsíci, tenkrát jí odmítl jeden kluk ze třetího ročníku proto, že mu přišla moc nafoukaná a ona pak byla na všechny celý týden protivná. Nechtěla jsem to zažít znovu. A ani Tery nechtěla.

"Máš chuť na horkou čokoládu?" zeptala jsem se jí po hodině ježdění po ploše s ostatními nadšenci. Tery si sedla nadšeně na lavičku k našim botám a natáhla si nohy před sebe. "Dám si, děkuju," usmála se na mě. Potácivou chůzí jsem se vydala ke stánku s občerstvením, kde zrovna nikdo nebyl. Objednala jsem dvě horké čokolády a jedny hranolky a pak se s tím vracela na lavičku. Dávala jsem pozor na lidi okolo a pak jsem najednou zahlédla tmavou hřívu vlasů vysoko nad ostatními hlavami. Rychle jsem ho začala hledat znovu, když zmizel v davu, ale už jsem ho neviděla. Nebylo možné, aby se mi tady ztratil, byl tak vysoký!

Z toho plynulo jen jedno - měla jsem halucinaci.

 

V pondělí ve škole jsem se dívala po chodbách čím dál pozorněji, jestli ho někde nezahlédnu, ale až do hodiny biologie jsem ho neviděla. V učebně opět seděl na svém místě, přestože jsem si dala záležet, abych dorazila co nejdřív na hodinu. Opět jsme se setkali pohledem a opět jsem to byla já, kdo ten oční kontakt přerušil, ale to jen proto, že jsem se rozhodla s ním mluvit. Ale než jsem se k tomu odhodlala, do třídy se nahrnulo dalších pár lidí a moje odvaha byla pryč.

"Dnes vás rozdělím do pracovních dvojic, ve kterých budete vypracovávat laborky. ty dvojice jsou neměnné, upozorňuji na to předem." Profesor Rowe začal nahlas číst jména a všichni se začali hned ohlížet po svém nové laboratorním partnerovi, všimla jsem si dokonce, že několik holek se se zvláštním výrazem podívalo na Lucase, jako by si přálo, aby s nimi byl právě on.

"Beverlyová a Sparks," zaslechla jsem svoje jméno a asi o vteřinu později jsem ztuhla. To byl Lucas. On to zřejmě nevěděl, jak se jmenuju, neotáčel se, ale já jsem si byla až moc dobře vědoma, že s ním být nechci.

"Sesedněte si," přikázal profesor a já jsem se poslušně zvedla a šla do lavice vedle Lucase. Když jsem si tam sedla, podíval se na mě a jeho výraz prozradil zvláštní neptraný zájem. "Ty," řekl jen.

"Nápodobně," nadechla jsem se a zase vydechla. Mohla bych mlčet a prostě čekat na zadání práce, ale já jsem se rozhodla využít příležitosti a promluvit si s ním.

"Byl jsi včera na ledním stadionu?" vybafla jsem na něj rovnou.

"Proč tě to zajímá?" zeptal se. Až teď jsem si všimla, jaký má tichý a chraplavý hlas. Na chvíli mě to vyvedlo z míry, ale pak jsem se zase vzpamatovala a snažila se soustředit na vlastní otázky.

"Já... viděla jsem tě tam," dostala jsem ze sebe.

"Pak jsem tam asi byl," usmál se na mě Lucas jedním koutkem a podíval se na mě zpod ofiny vlasů. Musela jsem uznat, že tenhle pohled byl víc než vyzívavý.

"A zase jsi odešel," konstatovala jsem. Jak jinak si vysvětlit to náhlé zmizení? Teď mi potvrdil, že tam byl, takže se mi to nemohlo jen zdát, ale kam se tak rychle ztratil? Vybavila se mi Anetina slova o tom, že vždycky hraje basket a pak se vypaří, že ho nikdo neviděl chodit po škole. Taky jsem ho neviděla.

"Zřejmě," ušklíbl se znovu.

"Přijde ti to směšné?" zajímala jsem se a trochu mi začínala docházet trpělivost. Ten kluk měl tajemství, měl mnoho tajemtví, byl celý tajemný jako hrad v Karpatech a mně se to nelíbilo! A už vůbec se mi nelíbilo, že si se mnou hrál.

"Ptáš se, jako by sis nebyla jistá," poznamenal.

"Protože nejsem," přiznala jsem. Pak jsem odvrátila hlavu a podívala se na tabuli na zadání úkolu. Rychle jsem si ho opsala do sešitu a podívala se na jeho poznámky. Před sebou měl jeden list papíru popsaný těsnopisem.

"Jaké máš jiné hodiny?" zajímala jsem se rychle, než mě odvaha opustí.

"Jako všichni ostatní," odpověděl Lucas.

"Například?" nedala jsem se odbýt. V tu chvíli se na mě otočil a jeho pohled byl opět trochu nepřátelský. Trochu mě to vylekalo a lehce jsem se od něj odtáha, ale jako by si to uvědomil, zamrkal a najednou vypadal zase normálně. Polkl a pohodil hlavou, aby pro sebe získal trochu času.

"Co má tenhle výslech znamenat, Cornelie?" zeptal se.

"Nela," opravila jsem ho automaticky. Dělávala jsem to celý první a pak i půlku druhého ročníku, než si na to učitelé a polužáci zvykli. Ale pak mi došlo, že jsem se mu nepředstavovala. "Odkud znáš moje plné jméno?" vyhrkla jsem.

"Třídní výkazy," ukázal na katedru, kde ležel seznam žáků podle abecedy. Já byla hned první od shora.

"Tys je viděl?" nechápala jsem.

"Můžeme nechat těch otázek a věnovat se laborce?" zeptal se. Rychle jsem šlephla pohledem k tabuli, kde mezi tím přibylo pár bodů a začala je zapisovat. Šlehla jsem očima i k Lucasovo papíru, ale ten už to měl zřejmě zapsané, protože od minulé kontroly tam přibylo pár řádek.

"Zkontrolováno?" zeptal se.

"Co...co?" nechápala jsem.

"Moje zápisky. Jsou v pořádku?" ukázal si na papír. Zastyděla jsem se. Nevím, jak to bylo možné, ale viděl mou letmou kontrolu. Jen jsem přikývla a přirazila nos k poznámkám ještě blíž, než už byl. Po zbytek hodiny jsem na něj už nepromluvila.

Když zazvonilo, bez řečí sbalil svoje věci, vzal náš společný protokol mě zpod rukou a odnesl ho na katedru. Pak se bez jediného ohlédnutí vydal ze třídy ven a zmizel mi za rohem. Trichu pomatená jeho chováním jsem si sbalila svoje věci a šla jsem do jídelny. Trochu jsem doufala, že mi Tery pomůže se z toho hovoru vzpamatovat, ale ona mlčela, jako by se něco dělo.

"Tery? Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se.

"Ehm... ne," řekla a zvedla hlavu od talíře. Oči měla nevyspalé a pod nimi nafialovělé kruhy, jako kdyby v noci byla někde na párty.

"Co se děje?" zeptala jsem se jí a natáhla se přes stůl pro její ruku. Tery se chvíli nadechovala a vydechovala, protože to zřejmě ještě zpracovávala, ale pak zvedla hlavu a v jejích očích byly slzy. "Naši se rozvádějí," řekla mi.

"Oni... vážně? Vždyť už se to zdálo být dobré," nechápala jsem.

"Já vím, a taky bylo. Ale pak z mámy vypadlo, že to takhle dál nejde a že ať se na ní nezlobim, ale s tátou už být nedokáže. A táta se půl hodiny na to sbalil a odešel." Vzlykala. Rychle jsem odnesla oba podnosy s jídlem a pak jsem Tery zvedla a šla s ní před jídelnu, abychom měly klid.

"Co mohl táta udělat? Vždyť je to tak prima chlap," přemýšlela jsem nahlas.

"O tom mi povídej," přikyvovala Tery. Objala jsem jí okolo ramen a přitiskla si jí k sobě. Bylo mi jí líto. Nezasloužila si to, ani její táta si to nezasloužil. Nepletla jsem se do toho, nebyla to moje věc, ale Tery jsem se snažila pomoct, jak to jen šlo. Celý týden jsem se držela u ní, mluvila s ní o všem, jenom ne o rodině a snažila se jí jakkoli rozveselit. Občas mi pomáhala Anet, která se k nám nachomýtla a vyprávěla nám své historky z mejdanů.

Naštěstí jsem na to všechno měla čas a neměla jsem žádné rozptýlení, protože Lucas několik dní nebyl ve škole, na což jsem si nemohla stěžovat. Nevadilo mi, že mě nemá kdo rozptylovat. Mohla jsem se plně věnovat kamarádce.

"Dnes nebudou žádné otázky?" zeptal se za pár dní Lucas.

"Na co bych se tě měla ptát?" sykla jsem zpátky k němu, aby nás profesor Rowe neslyšel. Lucas pokrčil rameny.

"Nevím, třeba kde jsem byl poslední tři dny?"

"Upřímně? Ať jsi byl kdekoli, není to moje starost, takže..." Podívala jsem se na tabuli a opsala si zadání příkladu. Pak jsem ze skříňky na své straně pracovního stolu vytáhla potřebné nářadí a nástroje a začala jsem štelovat mikroskop.

"Máš jiné věci na práci, chápu," přikývl několikrát a pak strčil do připraveného mikroskopu preparát, který už měl nachystaný.

"Ano, to mám," přiznala jsem a doufala, že se o tom nebudeme bavit. "A co vůbec to, že ses tak najednou rozpovídal?" uvědomila jsem si.

"Můžu zase mlčet, pokud chceš," ušklíbl se na mě a pak se podíval na preparát, který já už jsem měla zkontrolovaný a jeho výsledek zapsaný v tabulce. Lucas se odtáhl od mikroskopu, zapsal si stejný výsledek a vyměnil preparáty. Mlčet by bylo samozřejmě vhodnější, protože jsem Lucase vůbec neznala a navíc jsem z něj měla divný pocit, protože jsem od té doby, co ho znám, cítila cizí pohled v zádech a to se mi nelíbilo.

"Mlčet ne, ale pojďme se bavit o něčem jiném. Co třeba o tobě?" navrhla jsem a doufala, že neprokoukne mou malou lest se o něm něco dozvědět.

"Proč zrovna o mně?" usmál se.

"Nevím, jsi tu nový, holky po tobě koukají, hraješ perfektně basket a nikdo tě nepotkává na školních chodbách. Přijdeš mi záhadný," přiznala jsem a hned jsem si v duchu nadávala, že jsem to skutečně řekla nahlas. Neměla jsem v úmyslu být takhle upřímná, vlastně jsem nechtěla být ani trochu upřímná.

"Záhadný? Beru to jako poklonu," usmál se pokřiveným úsměvem Lucas a opět si zapsal výsledek svého pozorování. A opět byl stejný, jako ten můj.

"Nic mi k tomu neřekneš?" zajímala jsem se.

"Basket hraju už dlouho, proto mi možná jde, přistěhoval jsem se asi před třemi týdny a se sestrou žijeme na kraji města," mluvil a přitom si dával velký pozor na to, aby neodpověděl na mojí poslední otázku.

"Máš sestru?" zajímala jsem se znovu.

"Ano, jmenuje se Sarah."

"Nelo, Lucasi, vidím, že vaše spolupráce je rychlejší než ostatních. Dám vám úkol navíc," rozhodl profesor Rowe a odešel si pro nějaké věci do kabinetu.

"Vážně se ti říká Nelo?" nakrčil Lucas černé obočí.

"Ano, mám to tak radši," přiznala jsem.

"Zvláštní. Tvoje jméno je hezké, neobvyklé," řekl trochu tišeji a lhostejně Lucas. Chtěla jsem na to něco říct, ale už jsem nemohla, protože před nás profesor právě postavil několik kamenů a řekl, že je máme od jedničky k desítce identifikovat. Dali jsme se do práce.

Zdálo se mi to, nebo Lucas právě vyšvihl poklonu mému jménu?

---