Zlín

Zazvonil budík a já i přesto ležela v posteli a přemýšlela.

Bylo šero a mě se nikam nechtělo. Nechtělo se mi vystrčit ani špičku nohy, ba ani kousek palce z pod peřiny a už vůbec se mi nechtělo sbalit batoh a vyrazit na ranní trénink. Představila jsem si bolavé nohy a kapky potu na tváři, běh na autobus a cestu do Brna a co víc, cestu z Brna do Zlína, kde budu několik hodin stát na koncertě a poslouchat metalistický řev davu. Nebo řev metalistického davu? Přemýšlela jsem nad tím, že rifle už mi začínají být opovážlivě těsné a tak jsem se na malou chvíli přistihla u myšlenky na to, že si dnes obleču sukni. (Přeci jenom je to o něco jednodušší. Sukně nemá nohavice do kterých by se člověk po nějakém tom pivku navíc nemohl vejít...) Myšlenka však, stejně tak jako se objevila, tak také zmizela v nekonečné záplavě alarmujících doměnek, že je doopravdy potřeba už vystrkat tělo z teplých peřin.

No přeci nepojedu v sukni. Celá ta úmorná cesta dá i tak docela dost zabrat natož abych se potloukala po autobusovém nádraží v krátké černé sukýnce s batohem na zádech.

Našla jsem ty nejvíc zničené rifle, které pamatovaly snad už začátky mojí vysoké. Ztěží jsem se do nich nasoukala, dalo to zabrat, ale podařilo se. Asi jsem přeci jenom přibrala trochu víc, než jsem si původně myslela.

S báglem na zádech jsem se přihnala na úplně prázdný parket. Vládla tu polotma a z dálky byla slyšet jemná hudba a kroky všech těch párů co tu kdy zanechaly svoje kapky potu.

Noha pořád ještě bolela, ale dalo se to zvládat.

...

Pomalým krokem jsem opouštěla parket a přemýšlela nad jeho tělem. Ale ne, vůbec ne nad ním jako takovým, spíš, sama nad sebou. A ani trochu se mi nechtělo do nějakého pitomého Zlína na koncert. Sonata. Měla hrát Sonata a to znamenalo spoustu zapadlých vzpomínek. Spoustu bolesti a pokory a spoustu věcí co bych chtěla a těch co nemám a mít nebudu.

Velmi klidně jsem seděla na lavičce a pozorovala svačivší holuby. Pochodovali si od jedné lavičce ke druhé a hledali zbytky housek, drobky buchet a kousky všemožného jídla, které upadlo hladovým cestujícím. Paní, která stála opodál právě utrousila kus šunky z bagety. Zpozorovali to a opatrně se blížili k novému objektu zájmu. Přemítala jsem nad tím, jestli bude holubům chutnat maso. Poznají, že je to kus masa. Budou to masožraví holubi a pustí se do upadlého kousku šunky?
Byli. Ten nejodvážlivější se přikymácel velmi rázným krokem a následovalo velmi rozhodné klovnutí do potravy. Žádné oťukávání, žádné párání se s jídlem. Ten kus šunky v něm prostě zmizel natotata.
Tenhle holub se mi líbil. Byl to takový rebel a odvážlivec, mezi stádem ostatních trochu vyčuhoval. Kladl své malé nožky na zem mnohem rozhodněji než zbytek jeho party.

Začínala mi být zima. Cítila jsem chladnoucí dotyk vzduchu na žebrech a začala jsem nechtěně kontrolovat hodiny mnohem pravidelněji, než jsem si byla ochotná připustit.

...

Šťastně jsem se zabořila do měkké sedačky.Spokojeně jsem přimhouřila oči a vnímala příjemně uspávající teplo. "Sonata. Brno. Campus a tiché hučení fedory, toho našeho banána jednoho... A zase jsem usínala u potemnělého monitoru mého jablka a banán jemně hučel a oliva pomalu uhasínala a v celém campusu byla noc, jen červená světýlka přístrojů hlásila, že vše je vpořádku a já můžu klidně spát

S úlekem jsem se probrala a mrkla na hodiny, byly čtyři a my jsme jeli pořád ještě po dálnici. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížilo Brno. "Jedu správným autobusem? Nenastoupila jsem do jiného? Nebo jsme už v Brně byli a tenhle autobus pokračuje dál a já zapomněla vystoupit?" S mírně vzrůstající panikou jsem se snažila zachytit názvy na ukazatelích. "Ne," oddechla jsem si. "Máme jenom zpoždění." A pak jsem uviděla Brno, Nový a Starý Lískovec na mě volal to svoje ahoj a za modrým nápisem fakultní nemocnice se skováva MŮJ campus. Nálada se tedy vůbec nezlepšila.

Sotva jsem vyskočila z autobusu přiřítil se náš bílý taxi. A to doslova a do písmene.

Vzpomněla jsem si na jednu večerní procházku, kdy jsem viděla takhle taky někoho jet. Byl to "mlaďoch", sotva mu dali řidičák, vedle něj seděla moc hezká slečna, jenže ... něco bylo špatně. Slečně přeci jen nějakou tu chvíli trvalo, než se usadila v černém sporťáku a už už chtěla zavřít ta krásně naleštěná dvířka...jenže velmi módně oblečený klučina nečekal. Možná ani neregistroval člověka vedle sebe na sedadle spolujezdce, težko říct, byl rychlejší a jendoduše se rozjel. Ozvala se velká rána, jak dveře sporťáku narazily do plechových vrat. On prudce zabrzdil vyskočil z auta, oběhl ho a vyděšeně zíral na slečnu. Přemýšlela jsem nad konverzací "Zlatíčko promiň, jsi vpořádku? Já blbec, vůbec jsem nepočkal, viď?" Po slovech: :ty jsi nezavřela? Tys je nezavřela! Tys nezavřela dveře? Já tě zabiju, já tě vážně zabiju..." Mizela jsem úzkou uličkou mezi garážemi a přemýšlela jsem nad hodnotou lidských vztahů a nad hodnotou zavřených dveří černého sporťáku.

Náš řidič byl však uvážený, vše zkontroloval, počkal až zavřme dveře a já se zase pohodlně opřela do měkké sedačky.

Zlín. Barumka. Zlín. Sonata. Brno. Praha. A zdálo se mi o počítačích na kterých nešla nastavit wifi, protože neměly disketovou jednotku. Disketovou jednotku, taková blbost, kdo to dnes používá, napadlo mě ještě ve snu. Ale sen už nešel zvrátit, měl svůj vlastní umělý život a ubíhal si svou cestou. I my jsme ubíhali.

Zlín nás vítal menší kolonou a my se začali malinko strachovat, že nestihneme večeři v "halongu", ale nakonec vše docela dobře dopadlo a když zazněly první tóny první předkapely, tak jsem si velmi tiše posteskla, že ta kolona mohla být vlastně ještě o něco delší. Tuhle kapelu jsme doopravdy stihnout nemuseli. Poslouchat se to moc nedalo, což by ženské ucho ještě i docela odpustilo, kdyby bylo se na co dívat, ovšem to nebyl případ postarších mladíků, s nevelmi vyvinutými břišními svaly, na pódiu. Jedinou záchranou mi byla sklenka dobré Plzně. Ne, nezmělnila jsem názor, Plzeň doopravdy nepiju, ale když oni tam jiný pivo neměli a vodu s názvem Gambrinus, jsem odmítla už při vstupu.

Delain

Ta dívka byla krásná. Připomněla mi Janču a připomněla mi Liberec. Byla krásná a usmívala se, a dělala se svou kapelou dobrou hudbu.

Pak Sonata. Sonata Arctica a ti její vlci...

A moje myšlenky se s prvními tóny známé písničky rozběhly jako beránci po obloze, když zafouká vítr. A oni tu byli jen pro mě a tenhle večer patřil mě.