Cesta z práce

Byl to unavený den už od samotného rána. První taneční soutěž a pak jsem si samozřejmě naplánovala práci. Těšila jsem se na klidnou laboratoř ve světlu zapadajícího sluníčka. Těšila jsem se na klidnou tichou chvíli jen pro sebe a svoje pokusy.

Víčka mi zavírala šťastnou chvílí rozjasněné oči. Čárkovala jsem jednotlivé kolonie, další a další, na další a další misky. A když začalo mravenčení v rukou hlásit, že už jsem doopravdy hodně unavená, zavřela jsem poslední misku a dala ji do termoboxu. Byla jsem spokojená a ještě chvíli jsem tiše stála nad dobře odvedenou prací.

Vyšla jsem velkými těžkými dveřmi do chladného večera. Viničná byla prázdná a ve žlutém světle lamp se zdála ještě smutnější než ve skutečnosti byla. Vlasy mi probíhal hluboce hučící vítr a zvedal ze země lehké stopy podzimu. Odfoukával je jako barevná pírka, přerovnával malé kupičky a stavěl nové a nové krajiny. Hrál si s vlajkou visící z okna univerzity, hladil ji svým dechem a mě napadlo, jak krásný je tenhle večer.
Nechtělo se mi domů. Procházela jsem ulicemi, které byly i v tuhle noční hodinu nezvykle plné lidí. Mířila jsem k Vltavě a pak snad někam dál...Jenže, zase jsem se ztratila v pražských uličkách až se přede mnou objevila Národní.
Tady už lidé nebyli. Jen jejich stopy odklízely velké hlučné stroje. Po zemi se válely kelímky, ubrousky a zbytky jídla, bylo tu tak špinavo, smutno a velmi velmi osamoceno. A z lehce nasládlé vůně svařáku mi bylo najednou těžce. Po tak krásném a vznešeném Albertově, tak smutná Národní. Procházela jsem kolem spadaných a zpřetrhaných pásek, obcházela jsem špinavou silnici a mířila směrem k hradu. Pohladilo mě jen jemné, světlo svíček, tak přeci..
Překročila jsem řeku a přede mnou se tyčil on, tak krásný, důstojný, tak svůj, avšak, únava se dostavila a já stejně tak jako "oni" 17.listopadu 89 jsem už na hrad nedorazila....Půlnoc mě zastihla v metru, které mě odváželo směrem k domovu.