NEVÍM CO JE TO ZA ENTITU

Navštívila mě schizofrenie. Bylo mi sedmnáct let. Ležel jsem v posteli a onanoval. Bylo to báječné.

Krátce po ejakulaci jsem zešílel. Najednou jsem se přistihl u toho, že jsem někdo docela jiný, než za koho jsem se původně považoval. Toto zjištění mě zmátlo. Připadal jsem si otřesen a znejistěn. Upadl jsem do rozpaků a pak ještě mnohém hloub – do trapnosti.

Svěřil jsem se s tím mamince. Ta mi poradila, abych navštívil odborníka na duševní problematiku. Vysvětlila mi jak to udělat a já to uskutečnil.

*

Seděl jsem v čekárně a čekal na přijetí. V čekárně se ostatně ani nic jiného dělat nedá. Vlastně ano, můžete se tupě dívat na všudypřítomnou a za každých okolností puštěnou televizi, v níž dávají jenom samé stupidní pořady určené primárně pro normální lidi.

Normální lidé jsou pokrytci a mají předsudky. Čím nižší IQ, tím výše postavený úředník, nekompetentní zastávat tuto pozici z důvodů naprosté neschopnosti a bezcharakternosti. Je neodvolatelný a prachatý. Nám ostatním nezbývají než oči pro pláč. Naprosto upřímně mu závidíme jeho úspěch a od srdce mu přejeme jen to nejhorší.

Třeba ať se zabije v autě, nebo utopí v talíři polévky, či je uškrcen svým bližním ve spánku. Jen ať je, proboha, hlavně už konečně po něm, po blbovi hnusném! Pomyslí si leckterý z nás normálních lidí.

*

„My normální lidé jsme všude. Nenormální lidé nám vadí. Strkáme je do blázinců i proti jejich vůli a tam je změníme k nepoznání. Zapomenou na sebe. Stanou se z nich jiní, lepší lidé – otroci. Rozumíš mi?“ zeptala se mě na závěr svého verbálního průjmu psycholožka Anka Chlupatá a pohladila mě oplzle po mastných vlasech. Dostala na mě neodolatelnou chuť. Vrhla se na mě, znásilnila a po orgasmu zavolala do Kroměčížské cvokárny, ať si pro mě přijedou.

Informovala mě:

„Petře, jsi mimo mísu a proto poputuješ do choromyslnce.“

*

Nerad na to období vzpomínám. Naštěstí už je to za mnou a já můžu být rád, že jsem to přežil.

*

Po mém návratu domů mě Tonička objala a Jindra dostal infarkt. Spolkl jsem několik prášků na uklidněnou a informoval je:

„Jen co zítra ráno vstanu, půjdu si najít práci.“

„To je dobře, synku,“ zachroptěl v posledním tažení taťka. „Teď, když umírám, se to bude docela hodit.“

*

Uvařil jsem si kafe. Zapálil Rakovinu. Cítil jsem se prázdný a unavený. Uběhlo 1 a půl roku od návštěvy schizofrenie a já byl naprosto na dně. Nemohl jsem dál. Neměl jsem kam. Choval jsem se mechanicky a stereotypně.

Típl jsem cigaretu, učesal se, vysral, vytřel si zadek, oblékl, obul a pohyby robota se vydal na Úřad práce.

*

Mladé a skvěle vypadající úřednice ve sporých mikrošatech se na mě arogantně šklebily, mnuly si provokativně svá silikonová ňadra a jedna druhou afektovaně přeřvávaly:

„Táhni ty ubohá svině!“

„Jdi pryč!“

„Vypadni!“

„Chcípni!“

Nevzdal jsem to. Padl jsem před ně na kolena a zaprosil, lomíc u toho rukama, jako nějaký náboženský fanatik umístěný svojí myslí v transu.

„Prosím, budu dělat cokoli i za polovinu poloviny minimální mzdy. Věřte mi, jsem opravdu levná pracovní síla!“ Zaúpěl jsem tklivě modulovaným hlasem.

To je obměkčilo. Jedna z nich sepsala se mnou potřebné údaje a po mém podpisu mě informovala o tom, že nemám nárok na podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky neexistují.

*

Zůstal jsem bez prostředků, ale na druhou stranu disponoval nadějí, že už co nevidět vydělám několik desítek tantimů. Za ty si koupím mýdlo s kyblíkem plným čisté vody a po strašně dlouhé době se umyju.

*

Měsíc míjel měsíc. Nakonec jsem zjistil, že jsem zůstal naprosto sám. Byla to pro mě rána. Vytrhlo mě to z netečnosti. Usoudil jsem, že nejlépe udělám, když spáchám sebevraždu. Přemýšlel jsem, jak to mám podniknout. A protože bydlím nedaleko železnice, rozhodl jsem se skočit pod vlak.

Na poslední cestu jsem se posilnil litrovou lahví kradeného rumu a na druhý den se probudil na záchytce.

A to bylo moje jediné a velké štěstí. Jinak bych tu teď nebyl.

1. září 2011

Petr Měrka