Červená Karkulka

Kdo myslí, že je to špatně zařazené, ať to přeřadí. Jinak to bylo zveršováno jako domácí úloha v projektu pro seniory, který jsem absolvovala před dvěma roky.

Maminko, vypravuj pohádku,

ať mohu se uložit ke spánku,

maminko, já budu zas hodný hoch,

to bych ti určitě slíbit moh.

 

Vypravuj o malém děvčátku,

co s košíčkem lesem šlo k babičce,

podívej maminko, já už ležím,

jak myška budu a nikam nepoběžím.

 

Tak dobře synáčku, sednu si k tobě,

Vím, žes hodný hoch, ač ještě robě,

než spánek ti usedne na víčka,

tak poslouchej chlapečku,

Žila, byla jedna malá holčička.

 

S maminkou v chaloupce u lesa,

každému srdce hned zaplesá,

když vidí bloňďatou holčičku,

co na hlavě má červenou čepičku.

 

Dívenka milá na pohled,

v krásných šatičkách jako květ,

lidi co občas potkaly,

jí Červenou Karkulkou nazvali.

 

Maminka šťastná strojí svoji dceru,

neb dívenka hodná je a na mou věru,

i babička ráda svoji vnučku vidí,

i myslivec, hajný a každý z těch lidí.

 

Jednoho dne, hned časně z rána,

maminka sama chléb do pece dává,

pak na řadu přišly koláče,

s tvarohem, s mákem i s prachandou

a vůbec není náhodou,

že Karkulka půjde s výslužkou za babičkou.

 

Košíček plní se lahodnou krmí

lahvinka vína světnicí voní,

koláčů pár, i hrudku másla

babička svátek má, ví to i chasa.

 

Běž dítě, spěchej, za babičkou,

nechoď však přes les tou cestičkou,

na které občas zlý vlk bývá,

běž kolem mlýna,

tam každému do kroku stehlíček zpívá.

Však Karkulku zlákal tajemný les

se sluneční pasekou, je tu i vřes,

natrhá babičce kytičku

a zazpívá jí její oblíbenou písničku.

 

Kde se vzal, tu se vzal, vlk tu sedí

na malou Karkulku zuby cení,

však přemohl chuť svou, tiše přede,

kam že jdeš maličká, kam tvá cesta vede?

 

Jdu s výslužkou, k babičce, má dnes svátek,

ač teprve úterý má ho až v pátek,

vlk lehce mlaskl, zasvítil mu zrak,

jak baletka poskočil a řekl pak….

I já půjdu k babičce se svým přáním,

počkám tam na tebe, už uháním…

 

Karkulka vesele cestičkou jde,

tu potká myslivce a hned ho zve,

ten tiše hvízdne a řekne „tak?“

Napřed jdi maličká, já přijdu pak.

 

Mezitím vlk vběhl do chaloupky,

babičku slupl volky nevolky,

do šatů vlezl, pak do postele,

čepec dal na hlavu, na nos bréle.

 

V posteli zakrytý po nos leží,

nervozitu svoji skrývá jenom stěží,

„safraportská holka, už aby tu byla!“

Z pod veliké peřiny čučí jenom hlava.

 

V tom klep, klep, klep na dveře, tenký hlášek

„babičko, to jsem já, váš konipásek“,

vlk tenkým hláskem:

„pojď, děvenko dál, už jsem tě čekala, nestůj opodál.“

 

Karkulka přistoupí k prostému loži,

vzrušením tváře jí červení hoří.

„Babičko, proč dnes máš tak velké uši?“

„Abych líp slyšela, viď, že mi sluší?“

 

„A proč ty máš, babičko tak velké oči?“

„Abych líp viděla na čtení přeci.“

„A co ty zuby, já z nich mám strach“,

„S těmi tě sežeru, rozkoušu v prach“.

 

Už není Karkulka, už není babička,

v posteli leží vlk jako ta hnilička,

břicho má veliké jako žok,

myslivec k chaloupce jde krok co krok.

 

Otevře dveře, k posteli míří

nevidí nikoho z domácích lidí,

jen v posteli vlka, převelice chrápe,

břicho má jak buben, lesák tesák chápe.

 

Šmik sem, šmik tam, břicho páře,

babička s Karkulkou vyskočí v potu tváře

pak společně nacpou mu do břicha kamení

zašijí ránu tu, dobré toť znamení.

 

Vlk ukrutně zívne, otevře oči

žízeň má velikou, v břiše ho tlačí,

těžce vyleze s postele,

k studánce míří a má svízele.

 

Už je tu les, studánka tiše vábí

„usedni u mne v pokoře, v bázni,

napij se s chutí mé chladivé vody

otři svoje skráně, užij si pohody.“

 

Vlk funí, dupe, vleče své tělo

lahodného pití tuze se mu chtělo,

předklonil záda, namočil nos

kamení přesypal, utopil se a dost!

 

A to je konec, slyšíš můj maličký,

Čarovný dědeček ti usedne za víčky,

Sladce spi děťátko, vždy budu u tebe,

Ať tvé sny synáčku odlétnou do nebe.

 

A byl tam zvonec a pohádky je konec.

---