Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 11
01. 09. 2011
2
4
936
Autor
soutěž KOULE
| Mona Lisa: Tajemství obrazu |
|
"Víte holky, mě už to prostě nebaví. Vím, že ON to tak chtěl, a proto mě namaloval takhle - ale stejně jako tu holku štvalo, že musí klidně sedět a nechat se malovat, mě zase fakt nebaví neustále civět z rámu na ty davy tlustých turistů, na ty jejich vychytralý ksichty, když si mě tajně mobilem vyblejsknou, mě nebaví se furt tlemit stejně jako ta holka, dyť už musela dávno umřít! Nechápu proč se tihle lidé dávaj malovat -akorát to pak odnášíme my v těhle Lůvrech a Versálech..." Postavy ne nepododobné duchům se probouzí a jako každou noc slétají doprostřed velkého sálu, kde již usazena začíná svůj každodenní monolog ta nejslavnější z nich. "Dneska jich bylo tolik! Nejspíš je víkend, protože žádný školy, ale spousta rodinek s dětma, jako vždycky běží nejdřív za mnou - čím jsou starší, tím dýl na mě civí - a až potom si jdou prohlídnout vás. Zkoušela jsem je počítat, kolem dvou tisíc mě to přešlo... jo, tobě, babi -" postava ukáže prstem na jednu z nejstáře vypadajících žen " - poránu leštili rám, tak si ho užij, no a jinak nuda jako vždycky, znáte to, holky..." Mluvící postava samozřejmě tuší, že ostatní jejímu modernímu jazyku spíš nerozumí než rozumí, ale může ona snad za to, že oni přes den... vlastně je to jedno. Mluví skoro celou noc, nechává samozřejmě prostor i jiným, po celém dni už opravdu nepotřebuje být středem pozornosti, ale ostatní jí jen málokdy něčím překvapí, znají jen staré příběhy z ještě starších galerií. Ona však vypráví o světě, vypráví příběhy o Napoleonovi, srovnává lidi z minulých a předminulých století, a nebo zas mluví jen o moderní době, o tom co se děje, vypráví o všem, o čem si povídají lidé, kteří se celý den střídají před jejím obrazem. K ránu se z dolních pater galerie ozve zachrastění klíčů. Postavy podobné duchům na to reagují vždy stejným spěšným návratem do rámů a vitrín, kde postupně upadají do každodenního nehybného, mrtvého spánku. Jen jedna postava nespěchalá. Pomalu, jakoby výsměšně klidně pluje majestátní Mona Lisa prostorem do nejzdobnějšího rámu v nejpevnější vitríně, kde se staletím navyklým pohybem usadí, srovná si šaty, přehodí pravou ruku přes levou a obličej nastaví do výrazu, který se celý den nezmění. Jako jediná neusne, nemusí, její hnědé oči se nepohnou, budou stále hledět vpřed na toho, kdo stojí právě proti ní, a na jejích rtech po celý den zůstane tentýž tajemný, vědoucí úsměv, který již stovky let, den co den udivuje, okouzluje a dráždí tisíce turistů, historiků, antropologů a malířů. |
|