Kontinuum

Mám dojem, že ti to udělá radost:) http://cs.wikipedia.org/wiki/Teorém_Noetherové Dobře, čas necháme stranou, protože mně naprosto nepříjde jako děj, spíš jako místo, kde se děj odehrává. Jestli v primárním chaosu neexistovala kauzalita - jak je možné, že vzniklo "epidemické zacyklení", které kauzalitu přímo využívá? Jak může v nekauzálním světě něco "vzniknout"? Jak může být něco "epidemického" bez kauzality? Znamená to, že kauzalita vznikla zároveň - pak je ale onen chaos nadbytečný pojem, protože nevysvětluje nic (z vědeckého hlediska). Předpokládá jen, že se jednou všechno může zbortit, a to se prověřit nedá. Vlastně tvůj chaos tedy není nekauzální, je nadkauzální, kde je kauzalita pouhým parametrem, protože VZNIKLA z něj. Pak mu ale nemůžeš říkat chaos, tento pojem se nevymyká (ne)příčinnosti. Vlastně vypadá jako extrapolovaná negace: světlo/tma, teplo/chlad... pořádek/chaos, jsoucno/nicota. Máme jich tisíce a jsou to, jak říkáš, vnímací vzory. Ten "primární chaos" je vlastně odmítnutím celého našeho světa, přičemž poměrně úzkým odmítnutím... Ale náš vesmír je v jistém smyslu založen na absolutní náhodě - je tu jako jakási rozostřenost v základech. Máme chaos v sobě a zpracováváme ho:) To tvoje zacyklení se projevuje jen v makrosvětě - což je velmi, velmi zvláštní. Operuješ s pojmem pořádku. Proč ale hned neoperovat s obecnějším pojmem - existence? Ta nevyžaduje pořádek, ba ani hmotu a čas. Třeba matematika existuje. Naprosto objektivně. Jak psal Penrose - matematiku jsme si nevymysleli, objevili jsme ji, protože se chová svéhlavě. Jako příklad uváděl Mandelbrotovu množinu - narazilo se na ni "náhodou", z výzkumu vlastností jednoduché funkce/operace, nikdo ji nehledal, nikdo předem nevěděl, jak má vypadat, a přece se objevila. Je příliš komplexní na obyčejnou "jazykovou" extrapolaci - vlastně svůj jazyk tak trochu podřizujeme matematice a fyzice. Ledové krystaly vznikají nezávisle na nás, abstraktnější věci taky. Matematiku jsme si nevymysleli. Sama si nás našla:) Existovala by i bez nás - v kardioidních kaustikách, ve spirálách šneků a pravidelnosti krystalů. My ji jen pojmenováváme - jako pojmenováváme fyziku, chemii, zvířata, rostliny... Ale jestli zmizí člověk, trepka zůstane, i když se už nijak nebude jmenovat. Naše omezení je jen v tom, kterou část jí můžeme poznat. Zdá se, že dost malou. Dobře, existence. My známe jen tu, která je bezprostředně spjata s naším dvorečkem - vesmírem. Ty tvrdíš, že "před" ním existoval jakýsi chaos (a že je to opravdu "před", protože chaos vesmír ZPŮSOBIL - už svou existencí, že, jinak bys o něm nemluvil a byl by naprosto nezajímavý). Proč je tato představa nutná? Jak jsi k ní přišel? Protože není nejobecnější, chaos a pořádek a kupa věcí mezi jsou částí "existence". Vlastně pojem "pořádek" je taky vnímací vzor. A fyzikální zákony se nejspíš s časem mění (to nám tvrdil cvičící na konci prvního semestru, a neodvažuju se mu nevěřit:) Protože nezachování fyzikálních zákonů, přesněji jistých konstant, taky plyne ze symetrie, ale obecnější. Zvláštní matematické hrátky, rovnosti jistých na první pohled nezávislých čísel... dál si to nepamatuju, bohužel) A protiklad k jsoucnu je nicota. Tu si už doopravdy nedokážeme představit, protože cokoliv si představíme, tak či onak existuje, aspoň v onom myšlenkovém prostoru, který do existence taky zahrnujeme. Existence se nerovná realitě. Chaos existuje. Nadkauzální kvazichaos existuje. "Nic"? Existuje, je to pojem v myšlenkovém prostoru. Ale věc ve "fyzikálním" smyslu, kterou má označovat, už ne. Jedna ze zajímavostí myšlenkového světa. Extrapolace odmítnutím, ale přec tvůj chaos je stejného druhu. Mluvím o protikladu ke všemu, k "prostoru", "času", "hmotě" a "myšlence", "idee", "bytí" i slovu a představě "nebytí". To, co k nám nezasahuje do existence žádným způsobem. Chceš-li analogii, je to jako vektor, kolmý ke třem základním ortům 3D prostoru. Taky si ho nedokážeme představit, i když můžeme pojmenovat:) Proč nepokládat za kolíbku vesmíru tuto nicotu a tudíž automaticky nepředpokládat, že vesmír vznikl sám jako "věc v sobě", zacyklení, ale bez primárního chaosu? Proč musí existovat nějaké "před", nějaká "lavinová příčina", byť nepřímá, nekauzální, ale náhodná? Proč se svět musí zrodit z "něčeho" a ne zrovnou z "ničeho", tedy nezrodit se, ale žít sám o sobě, ne vzniknout, ale prostě být? Je to podobná otázka jako "co je za prostorem", kam se vesmír rozpíná, když kolem něj nic není a sám obsahuje veškerý prostor? Není to paradox, jen si to nedokážeme představit. Dobře, teď vědomí:) Ty stále mluvíš o osobnosti. Nebo nad-osobnosti. O myšlence. "Čisté vědomí" může existovat i bez myšlenky, jako myšlenka může existovat bez "čistého vědomí". Vědomí a myšlení jsou nezávislé, maximálně se pojí tím, že myšlenkově pochopíš, že máš vědomí. Protože nejsi zároveň všemi lidmi na světě, a podle symetrie bys měl být. Měl bys být každým psem, kočkou, dítětem, politikem, vědcem, ale nejsi. Neexistuje něco jako "pravědomí" nebo poloviční stádium jeho - buď je nebo není, nikdo neví doopravdy, jak dlouho, ale pokud právě je, víš to. Když zavřeš oči, nevidíš. Nedochází ti zraková informace atd, ale svět venku stále existuje. Ale ty ho nevidíš, protože jsi uvnitř sebe - a ne uvnitř souseda, který se právě dívá. Je to velmi jemný pojem, nemáme pro něj název, bohužel. Vědomí ani není "prostorem pro myšlenky" - ty se mohou dít i bez něj, a myslím, že dostatečně složité - viz ony p-zombie, myslí, ale nemají vědomí. Nemají "kvalia" - červenost červené, zelenost zelené, bolestnost bolesti. Ale ví, co to je červená, zelená a bolest či radost. Mají pojmy. Mohou o tom dlouho souvisle povídat, jsou přesvědčené, že to vše cítí. Zvenku nejde zjistit, zda jsou zombie nebo ne, to se dá posoudit jenom "zevnitř". Když je budeš týrat, budou křičet, když je nakrmíš, budou syté, ale nevíš přesně, zda bolest a sytost cítí stejně jako ty - zda ji vůbec cítí. Vlastně ani nemáš definici pro "cítit", jako interní jev, jev vevnitř. Pro spoustu lidí může tvoje modrá vypadat jako tvoje růžová, a nikdy se o tom nedozvíš... Nejlepší by bylo tuto diskuzi přenést do zpráv, tady už zabírá dost místa:)

Vědomí ve smyslu filosofickém je v jistém smyslu opět přílišná představivostní extrapolace. To je ten platónský zároveň skvělý a zároveň matoucí vhled. Platón to vzal tak, že když (díky skladebnosti=symetričnosti=kvazistabilitě našeho světa) lze spoustu jednotlivin zobecňovat (co jiného jsou slova), tak právě to zobecnění je vlastně „ta pravá pravda“, nikoliv ty jednotliviny - ty jsou jen „nepříliš povedeným odrazem“ těch zobecněni. Když to vezmu tak, že se dívám na ten zacyklovací čas našeho vesmíru, tak má v jistém smyslu pravdu - ono prvotní „umožnění skladebnosti“, ten vznik toho, čemu říkáme interakce, stability... je „ta pravá pravda“. Kdyby nebylo Velkého smrsku, nebylo by těch zacyklených dimenzí a toho, čemu říkáme fyzikální zákony - no a nebyli bychom samozřejmě ani my. V tomhle to je skvělý vhled - i když takhle to Platón nemyslel, protože „vývoj světa“ mu nebyl příliš vlastní - on to měl spíš naopak, svět mu šel od zlatého věku do kelu... no ono to vlastně možná s tím smrskem taky tak dopadne - no tedy, ti Řekové :o))) Matoucí je ale ta představa pro všechno ostatní. To, co Platón bere jako „ideu“ (o tom, že by byla nehmotná, on sám vůbec neuvažoval, to je pozdní blud, na to se zeptej Zdeňka Kratochvíla, ten, zdá se mi, se tomu protikladu idealismus/materialismus směje pokaždé, když o tom začne mluvit... významy slov se strašně v historii měnily...) tedy „pravzor“ je potřeba vidět jako „lidský vnímací vzor“. To, co on vlastně nevědomky těmi idejemi pochopil, byl způsob, jakým funguje jazyk, jak funguje obrazové vnímání (jako jeden ze základů představ) - když se podíváme na židli, nevidíme shluk pixelů, ale židli - proč? Protože v našem mozku existuje obrovský soubor vnímacích vzorů, přes který ty pixely „proženeme“ a z analyztoru vypadne „je to židle“ - no a my hned vnímáme židli - takže ano, „idea židle“ skutečně reálně existuje, a to v každém člověku, který se kdy se židlí reálnou nebo aspoň vyprávěnou setkal. Existuje idea židle mimo vědomí všech lidí? Kdyby lidi zahynuli - existovala by židle jako vnímací vzor? Jedině kdyby přišli nějací archeologové nám podobní, pak by pochopili, že jsme potřebovali sedět. Ale kdyby svět ovládly rostliny, asi by idea židle zanikla :o) A stejně tak se tomu má s ideou čistého vědomí „bez osobnosti“. Vědomí je produkt dlouhého děje zobecňování zkušeností a zabudovávání tohoto mechanismu do „buňkových plastických paměťových struktur“, abych to nějak zkrátil :o) Cosi jako protovědomí je určitě nutno přiznat mnoha zvířatům - slonům, delfínům, šimpanzům, kavkám a havranům, možná i chobotnicím... Nám se jenom dostalo té cti, že ta plastická neuronální struktura mohla díky souhře náhod hypertrofovat (srovnání genomu šimpanze a člověka je úplně perfektní věc, třeba takové zeslabení čelisti... ale to sem nepatří :o)). Znamená tohle vědomí - jako obecná možnost, že v plastické neuronální tkáni nad memovíry vznikne a povládne egovír - to, čemu ty říkáš „čisté vědomí“? A je tohle ono „vědomí ve smyslu filosofickém“? Nebo ta filosofická představa čistého vědomí až příliš odlétla, extrapolovala, od reality? Protože pojem „čisté vědomí“ jako „vnímací vzor“, tj. jako rozlišení struktur a dějů určitého typu - to beru. Ale pojem „čisté vědomí“ jako cosi, co se vznáší nad vodami nebo co je někde v božské jeskyni (stejně by mne moc a moc zajímalo, jak to Platón „pod jazykem“ doopravdy myslel... skoro bych si tipnul že líp, než to mohl aktuálním jazykem vyjádřit :o)) - tak to prosím nikoliv. Vědomí může - ale nemusí vzniknout. Ano, zkušenosti se tím způsobem, jak funguje skladebná zacyklovací replikační stavebnice typu život, může hromadit a pak je ji potřeba organizovat až do vzniku vědomí - ale stejně dobře může být mnohem úspěšnější vždycky jednodušší model - záleží na stabilitě prostředí, když každý milión let hvízdne do Země nějaký ten asteroid, tak bude asi spíš přežívat život jako sinice než život jako šimpanz. - čili záleží na mnoha faktorech. Nejspíš existuje spousta možných skladebných struktur, které mohou vzniknout, ale dosud ještě nevznikly - některé z nich můžeme extrapolovat řečí nebo zobecněnou řečí, tj.matematikou - a některé pak třeba i reálně objevíme nebo i vytvoříme. Ale lze říci, že existují i tehdy, když jsou jenom tou představou? Ve smyslu psychologickém určitě - wirklich ist, was wirkt - a takový sen, memovír o bubákovi je pro dítě skutečnější než mráz a tma na chodbě, kterou musí přejít, když chce utéct z bubákovské postele do pokoje k rodičům. Ale ve smyslu „bubák někde vedle z masa a kostí“? To asi ne, že. A stejně tak je to s čistým vědomím v tomhle smyslu. Aneb jakým způsobem existuje struktura pravidelného čtyřstěnu? Jako forma, ke které dospěje jakákoliv hromadná entita, pro kterou má smysl „stejná vzdálenost mezi každými dvěma entitami v soustavě čtyř entit“? Ano, v tomto smyslu pojmu může vlastně čisté vědomí tak trochu „existovat“ :o) Ale nejspíš takhle existuje - je možné vymyslet - spousta různých matematik, které nikdy nebudou v našem vesmíru realizovány.... ale těžko říci, zda má taková extrapolace řeči smysl, zda má smysl přemýšlet třeba o matematice kamene mudrců - asi by to šlo, ale jen v hlavě či ve filmu čili ve vyprávění :o) Problém pana A a B mi přijde legrační (možná poplatný tomu, proč jsem Summu technologie odložil a zatím se k ní nevrátil, protože reálná věda už mi v té době připadala dál, ale možná jsem už na ni neměl dost rychlé myšlení a teď to jsou jen kyselé hrozny? Egovíre, egovíre :o)) Představ si to takhle (problém Théseovy lodi): milá Norhi, jak víš, že zítra se probudíš zase jako Norhi? Vždyť během noci ti umřelo X buněk a narodilo se Y buněk nových, některé neuroblasty ti přes astrocyty doputovaly kdovíkam, mozek je v podstatě jiný, než byl včera - jak to, že ty se cítíš být pořád tou samou Norhi jako včera? Kdybys - nedejbože - trpěla disociativní poruchou osobnosti, tj. dvěma soutěžícími egovíry uvnitř jedné mysli - klidně se ti může stát, že usneš jako Norhi a probudíš se jako Hiorn. Osobnost je děj, nikoliv stav, jakkoliv se nám egovír snaží simulovat opak :o). Takže ve chvíli, kdy by se originál a kopie po klonování „natáhli a spustili“, by tady byli dva různí lidé - a oba dva by byli pan B - byly by to dvě realizace možností, které měl pan B ještě předtím, než byl naklonován. Normálně si v příští chvíli vybereme jen jednu budoucnost - no a on by si mohl vybrat dvě - a pak už by každý jel svou cestou, tak jako jedou svou cestou jednovaječná dvojčata, jakkoliv si jsou obrovsky podobná (a já bych ukrutně rád někdy měl možnost si pořádně s nějakými popovídat, dvojčatovská řeč mne opravdu hodně zajímá...) Takže ta otázka pana B je pro mne nesmyslná. Vidím vědomí jako děj na materiálních neuronálních strukturách - a věřím, že jednou skutečně zkopírovat půjde, ale jinak, nikoliv „okamžitě“, ale ve smyslu kontinuální duplikace... no to ti pošlu zprávou :o) Stejně tak i rozdělení hemisfér... vědomí člověka se může příšerně změnit, ztratit nebo naopak se rozvinout, viz právě ten Oliver Sacks... jsme závislí na tom materiálním substrátu, v jistém smyslu jím jsme - ale ty memovíry jsou jako dynamická struktura schopny „přemístění“, (nebo spíš „převzniku“?) - vlastně proto jim říkám memovíry, protože přesně takhle přece víry ve vodním proudu existují a přesouvají se. Ano, hodinky nejsou totéž, co čas, když se všechny hodinky rozbijí, čas se tím nezastaví - ale možnost představy není totéž jako možnost skutečnosti - a když se všechna lidská vědomí rozbijí, tak žádné „čisté lidské vědomí“ už nebude v dané chvíli existovat a všechny ty knížky a stroje a představy budou mrtvé stejně, jako nikdy neoživíme trilobity. Může vzniknout vědomí jiné, podobné i nepodobné, znova. Ale je to obdoba toho, jak jednou může zaniknout čas opětovným kolapsem prostoru do primárního chaosu - taky může vzniknout znova, ale nejspíš si pak neponese paměť toho minulého zaniklého času. Čisté vědomí ve smyslu „možnosti vědomí“ jsme schopni pociťovat a představovat si ho - tak jako já třeba vidím ty memovíry a egovír jako „strukturní model“... ale je to tak trochu obdobná představa, jako když dítě vidí ve snu bubáka. Za dlouhý čas, budeme-li dostatečně silní, tohle vědomí možná dokážeme „zkonstruovat“, podobně jako už už (viz třeba článek Zuzany Storchové v aktuálním Vesmíru) budeme schopni zkonstruovat něco velmi jednoduchého, co vypadá jako skutečný zárodek replikující se entity na počátku života. Ale my přece budeme pak schopni zkonstruovat i toho bubáka. Znamená to, že bubák tady kolem nás je? Jenže čas JE JAKO DIMENZE VE VŠEM, tak jsme tento strukturní pojem nakonec definovali a obtiskli do něj naši zkušenost s vesmírem. Takže to s těmi hodinkami není dobrý příklad :o) Dobrý příklad by byl „Celý náš vesmír spadne do jedné obrovské černé díry a „rozepne se“ do podoby primárního chaosu. Až se jednou znovu smrskne a začne v něm běžet zacyklování - vzniknout znovu kvarky a protony a hvězdy - nebo to počáteční zakopnutí bude trochu jiné a celé to půjde jinudy? V tomhle smyslu existuje „možnost čistého vědomí“ uvnitř našeho vesmíru stejně jako existuje „možnost našeho vesmíru“ uvnitř primárního chaosu :o) Myšlenka reinkarnace je pochopitelná, protože v něčem pravdivá je - Jung té míře pravdivosti říká archetypy. Vědomí se skutečně do jisté míry replikuje - ale ta míra je opravdu úplně jiná, než si obvykle zastánci reinkarnace představují :o) Tím, jak se dítě učí řeč, replikuje vědomí těch lidí, kteří kolem něj tou řečí mluví. Ale na tom není nic zvláštního - je to jenom „měkčí“ obdoba té replikace, která probíhá přes spermii a vajíčko. A je pravda, že tahle replikace ohromně závisí na tom, jak moc je rodinná řeč „soulásková“, ale to sem nepatří. Ano, jistá forma „rodinného vzorce“ se do dítěte přenese tak, jako se třeba překopíruje krystal do jiného krystalu. Ale s těmi matematickými body bych si dával bacha - skoro bych si tipnul že žádné reálné entity nejsou navzájem úplně zaměnitelné - a to právě proto, že čas a tudíž i jím vytvořený prostor jsou - když se to vezme do všech důsledků - anizotropní. Možná neexistují ani dva stejné protony. Že to uvnitř světa našich makroskopických pojmů neumíme a možná nikdy nebudeme umět rozlišit, tím bych se nenechával zmást. Je potřeba si udržet v dívání se na svět patřičný odstup od toho, co je náš model, vytvářený zkušenostními vnímacími vzory, a co je reálný svět - ve kterém může být ještě hodně „podivností“, které jakoby nemají na nic nám užitečného a tudíž pozorovatelného vliv. Ale „wirklich ist, was wirkt“ - a ono se to může projevit. My jsme fascinováni světem memů, ve kterém především žijeme - a v nich je písmeno totéž jako jiné písmeno. Jenže pozor - ta totožnost není ničím jiným, než extrapolací z toho, co celou dobu život dělá - poznávání je zařazování jednotlivin do různých tříd. Řekneme „tohle je černé a tohle bílé“ - ale doopravdy „stejně černé“ je to jenom jako „zaokrouhlovací“ představa uvnitř jedné mysli. Bez takové zkratky, takového sjednocování =zjednodušování jednotlivin pod jeden pojem by nebylo možné myšlení, nebyla by možná matematika atd. Ale realita NENÍ zkratkou - je jen kvazistabilní, nikoliv totálně stabilní, jakkoliv to „kvazi“ je velmi často pro naše skrovné potřeby a krátkost existence zanedbatelné. Kdybych si vzal jako reálnou strukturu pro tvůj pojem čistého vědomí počítačový program - tak tam to skoro vypadá neprůstřelně, že jo? Ovšem i když je program sledem nul a jedniček, jakmile ho vložíme do reálného počítače, už není vždycky na sto procent stejný jako jeho vzor, protože paměti jsou reálná zařízení a semtam se stane, že prostě nějakou tu jedničku nebo nulu „neudrží“. Jasně, při současných programech a současných počítačích je to mizivá pravděpodobnost a jakmile se to stane, opravné mechanismy provádění takového programu zastaví (no... Intel by mohl vyprávět, ale radši moc ne :o)) - asi tak jako se zastaví vývoj embrya, když je něco špatně a třeba kadheriny nelepí, jak by měly. Ale tohle jde, dokud je ten program jednoduchoučký. Až jednou bude ten program stejně složitý, jako je aspoň jedna jediná buňka (v totalitě všech dějů, které se tam dějí), už nejspíš takové kontrolní a opravné mechanismy nepůjde vůbec nalézt. Aneb zkratky - zdá se - mají své meze. Ostatně teď to nejspíš natvrdo matematici a programátoři zažívají třeba v teorii grafů - to je panečku něco, pochopit, že nejsme schopni obecně vyřešit tak jednoduchou věc jako problém obchodního cestujícího - protože to řešení nejspíš obecně „nejde zkrátit“! Stejně jako úhly u vazeb v proteinech - ono se to nakonec „nějak“ spočítá - ale tak nějak „špinavě“, sice to na nějakých 95% funguje... no ale to už nejsou nuly a jedničky :o) Ovšem to neznamená, že bychom se neměli o realizaci složitých věcí včetně „čistého vědomí“ pokoušet - bubáky ostatně umíme už docela dobře, stačí si přečíst horor, omámit mozek nějakou tou chemii nebo jednou třeba si promítnout takový pohyblivý hologram či si ho postavit množivou 3D tiskárnou z chemické stavebnice :o) Skvělý postřeh je „možná existuješ jen zlomek vteřiny a nemůžeš si to uvědomit“ - bingo:o) To, JAK doopravdy existujeme, kdo doopravdy jsme - a jak o tom přemýšlíme - je panečku něco hodně jiného. Egovírova vlna tě zdraví a chechtajíce se pod fousy se ti uklání :o)

Jo, to bude trvat, než si tohle všechno vysvětlíme :o) Ale o to je to zajímavější. Snažím se ti porozumět, ale mám trochu obtíže udržet na uzdě svoje představy, memovíry podstatných témat se díky rezonanci roztáčí do vyšších obrátek a zabírají jeviště těm dorozumívacím, které by - jako při správném dialogu - měly vždycky co nejpřesněji napodobit, zopakovat myšlenku toho druhého, aby to nebylo „já o koze ty o voze“, ale aspoň „já o jízdě a koni, ty o jízdě a voze, společně o jízdě“ :o) Napsal jsem odpověď a pak ji nechal uležet, abych v ní to přílišné seberoztahování dokázal zase zatlačit tam, kam dle mého „čistšího vědomí“ patří - ale nemám zas tolik času a sil, aby se mi to doopravdy povedlo, takže nejspíš ho tam bude tak jako tak moc :o) Vždycky je navíc obrovsky obtížné odlišit od sebe rovinu jazyka (představ, vnímacích vzorů, tj. třídění, poznání, modelování...), ve které normálně žijeme, aniž si uvědomujeme její nesamozřejmost - a rovinu jakéhosi kritického nadhledu nad jazykem. Znáš to - je to rovina „myšlení o myšlení“, uvědomování si, že realita a její popis jsou rozdílné věci, že uvnitř jazyka obvykle nevnímám bílá místa popisu, tedy ty rysy reality, pro které nemám vnímací vzory... a že jediný způsob, jak se od obvyklého jazyka odtrhnout, když v něm zároveň musím pořád být, je znovu a znovu odhalovat meze svých představ... aby ta bílá místa byla aspoň vidět jako doopravdy neznámá. Proč symetrie = stabilita zacyklení? Vzal jsem si na pomoc http://cs.wikipedia.org/wiki/Symetrie Pojem symetrie vlastně znamená, že se podstatné rysy našeho světa „neztrácí“, že se zachovávají. Zachování „HmotnostEnergie“ nebo zachování hybnosti je nejlepší případ. Když si položíš otázku „jak takové rysy našeho vesmíru vznikly a jak se udržují, čím vlastně strukturně jsou“ a hledáš co nejvíce zobecňující a přitom představitelnou odpověď... no tak mně z toho vychází tenhle primární model. Myslím si, že o moc hloub už to s našimi makropojmy nejde - než k obecné představě stavu a změny stavu (= klid a pohyb, stabilita a změna), to je jakýsi „prazákladní pohled“, proto je entropie tak zásadní pojem. Samozřejmě pak následuje přesnější a přesnější popis, co považujeme za stav a co považujeme za změnu - ale to je právě ono, že pokud chci teď vidět bílá místa, nesmím se nechat úlevně pohltit těmi v nějakém rysu k běžné realitě přesněji přiléhajícími modely - musím si uvědomit, že pořád nedělám nic jiného, než že vnímám svět pomocí těchto základních dichotomií. A díky tomu mít možnost se nad to vnímání trošku popozdvihnout - a uvědomit si, že tohle vnímání je právě dáno tím, že jsem vytvořen „pravidelným“ světem, který vnímám - a že „širší svět“, který je jiný, můžu odhadovat jen tím, že si uvědomím tu jeho „jinakost“. Nic moc víc se podle mne obecně dělat nedá - dokud třeba neodhalíme, jak ta jinakost na náš vesmír působí, protože i tady platí „wirklich ist, was wirkt“, může se stát, že se tahle jinakost bude dotýkat nakonec těch z našeho pohledu „asymetrií“ a „nestabilit“ .... třeba představa absolutní náhody jako fluktuace vakua...? Na druhé straně jede normální fyzika, tj. snaha o matematický popis zkušeností s naším světem, který by v konečném důsledku mohl být přepsán do oné základní dichotomie... což je vlastně princip onoho „velkého sjednocení“, o které se logicky snažíme, abychom zjistili, jak moc mocná je naše řeč, náš způsob vnímání světa :o) Ano, beru čas jako děj. Bylo by dobré asi vymyslet nové názvy pro různé pojmy, ve kterých se ve všech používá slovo čas. Pro mne je tedy čas především onen „absolutní samotvůrčí děj“ růstu (v jistém smyslu ale smrskávání...viz dál) našeho vesmíru. Beru to takhle - primární chaos (což je samozřejmě jen non-představa, „doopravdy“ si ho představit nelze, nemáme na to vnímací vzor, viz předch. odstavec) je to, v čem neexistuje žádný opakující se stav, žádná stabilita, žádná minulost, která by ovlivňovala budoucnost, nelze nic předpovědět ani nijak odmotat příčinný děj nazpátek, prostě „není se čeho chytit“ - primární chaos je stejně tak „pořád tentýž“ jako „totálně všude jiný“ - nelze rozlišit stav a změnu stavu...tedy vymyká se to našemu základnímu vnímacímu vzoru a nemůžeme o tom víc přemýšlet, je to skutečné bílé místo (a je potřeba ubránit se nutkání vkládat do této nonpředstavy naše makropojmy, bacha na to....:o) ). Nejblíž té nonpředstavě je samozřejmě představa bílého náhodného šumu - v něm taky podle ničeho nerozlišíš čas jako absolutní děj - jenže do bílého šumu si každý podvědomě promítne něco jako Brownův pohyb: nemůžeme to předpovědět proto, že to nelze evidovat, zastavit, změřit, nikoliv proto, že by to bylo „principiálně nepříčinné“, tj. kdyby se vzala dostatečně malá oblast, najednou by už by pohyby šly rozlišit na „způsobené uvnitř oblasti“ a „způsobené okolím“... jenže to je právě z hlediska nonpředstavy primárního chaosu špatně, tady je zřetelný onen předěl mezi metaforou a realitou nebo spíš mezi starou řečí a novou, dosud neúplně vzniklou nebo možná nikdy nemohoucí vzniknout - to se teprve uvidí, jak moc je realita nonpředstavou a jak moc do bezčasí ještě můžeme proniknout. Nejspíš je to „trochu tak“, ale hlavně „nevíme jak hodně, ale určitě dost hodně jinak“:o) Ale chceme-li si představovat začátek času, musíme si aspoň trochu představit bezčasí... jakkoliv ho uvidíme jako předčasí :o) Začátek našeho času pak lze vidět jako vznik nějakého „epidemického zacyklení“ uvnitř tohoto primárního chaosu. To je to, čemu říkáme Velký třesk. Některé dimenze pohybu stavového prostoru primárního chaosu (no jo, zas předčasí místo bezčasí... ale jak jinak to popsat? Dimenze tak, jak je známe, nejspíš vlastně vznikají teprve tím zacyklením... v bezčasí vlastně nejsou.... ) se uzavřou do stabilního cyklu. (ptát se „proč“ a „jak“... to má smysl jen tehdy, pokud tenhle model bude jen „kvazi“, tj. pokud chaos nebude úplný a pokud tam bude nějaká „paměť“... no tak pak bude skutečně i cosi jako „předčas“ a ten chaos nebude úplný... ale i ten bude určitě úplně něco jiného, než ten náš, o tom neumíme myslet a je potřeba si to natvrdo přiznat a necpat do tohoto bílého místa nepatřičné vzory). A od tohoto „Velkého smrsku“ (to, co se nám jeví jako exploze, zprostorovatění, vytváření vesmíru je z hlediska primárního chaosu cosi jako imploze) jede čas jako absolutní samotvůrčí děj vznikání našeho vesmíru - a je to zároveň někde úplně na začátku, skoro ještě v bezčasí děj vznikání toho, čemu říkáme fyzikální zákony=symetrie, děj vznikání našeho prostoru. Je dost možné, že podobných implozí probíhá v primárním chaosu víc, ale když nejsou skladebné, když to zacyklení není epidemické, symetrické.... tak bublina „našeho typu času“ nevznikne. Samozřejmě je tohle vznikání anizotropní. Dalo by se možná říci, že se náš vesmír „vyděluje“ ze světa onoho primárního chaosu, co myslíš? A ty symetrie jsou tudíž vlastně vnějškově popisným pohledem na počáteční skladebnost onoho smrskávání - každá grupa je vlastně přesně popisem skladebnosti - binární operací na grupě vzniká opět prvek grupy... no ale to je totéž, jako když řekneš, že když dáš k sobě „dvě hmotnosti/energie“ tak dostaneš „zase hmotnost/energii“ - jinak řečeno že ta zacyklení, která tvoří stabilitu našeho vesmíru, prostě jsou skutečnými totálními zacykleními, ještě nikdy jimi nepřestaly být :o) No ale jedna věc mi tam dělá starost - mám pocit, že na to, co vnímáme jako anizotropní čas, se lze „shora“ podívat jako na jakousi dimenzi onoho primárního chaosu, která se „právě epidemicky zacykluje“. Ještě není zacyklená úplně - a ten děj „nadzacyklování“ je vlastně to, co pro nás je „růst prostoru“.... Možná je gravitace oním „protizacyklením“ a uvnitř černých děr se vlastně znova tak trochu obnovuje chaotické bezčasí? Jak bych ten pocit tobě i sobě vysvětlil... Když ony to jsou všechno metafory z našeho ustáleného makrosvěta, které se ve skutečnosti vůbec na popis takovýchto věcí doopravdy nehodí - ale nic jiného než řeč vytvořenou jako zobecněnou zkušenost z našeho stabilního, skladebného a proto „kvazi-jednoduše-příčinného“ prostředí nemáme. Když se to popíše rovnicemi, tak je to v podstatě totéž, jako takhle slovy, jen je to ještě obtížněji představitelné a temnější, protože to „klame tělem“, vypadá to jako něco pevnějšího....a zakrývá to ta obrovská bílá místa, slepé skvrny naší představivosti. Ale vlastně to nemusí být tak těžké, stačí si zase nahodit starý dobrý mnohodimenzionální prostor - a představa, že to, co my vnímáme jako dlouhý děj miliardy let, je z jiné dimenze patrné jako „mžik“... ovšem samozřejmě něčeho jiného, než našeho času... bublina, která se nejdřív rozšiřuje, ale kterou okolní chaos nakonec naruší a ona zase splaskne... ano, tohle je nejtěžší, tohle vlastně vůbec nejde, proto vlastně nemám rád tyhle představy, které „měří elektrony metrem“, není to určitě vůbec totéž ani podobné tomu, jako si představit, že pro jepici je jeden den stejně dlouhý jako je pro člověka dlouhých sedmdesát let... musí se říci jen „je to jinak“... aby to bylo trochu správně - ale my prostě jiné představy než tyhle nemáme a mít nemůžeme :o) Mimochodem k těm cyklům - přece model interakci je přesně takový: víš jak funguje představa modelu „výměny vazební částice“. Vlastně jsme k tomu už došli i matematicky. Matematika není nic jiného, než zobecněná, extrapolovaná řeč, a řeč není nic jiného než extrapolovaná zkušenost z kvazistabilního světa, protože jenom v takovém má smysl paměť, přičemž život je vlastně právě takovou do dalšího skladebného zacyklování zabudovávanou pamětí okolí.... Údiv nad tím, že svět je jakžtakž postihnutelný matematikou, mi přijde směšný - kdyby tenhle svět nebyl kvazistabilní, matematikou by postihnutelný nebyl - a my bychom taky nemohli vzniknout. V chaotickém světě není struktura, tudíž ani život - a ani naše „zkratkovitá“ matematika. Není to tak, že „vesmír vzniknul tak, aby mohl vzniknout život a v něm i inteligence jako další extrapolace skladebnosti do dalšího substrátu“, ale tak, že „tenhle náš vesmír je kvazistabilní a proto jsme v něm mohli vzniknout“. Vesmír, ve kterém by byla inteligence podobná naší, musí být skladebný = symetrický = pamatovatelný/příčinný = jakž takž matematicky jako „zkratky příčinných pravidel“ vyjádřitelný. Ano, může určitě být „jiná matematika“ a „jinak příčinný vesmír“ s jinými základními zacykleními... ale to už jsem zaběhl někam příliš daleko :o)) Když se tak vracím zas na začátek k pojmu času a k jeho „přiléhavosti“... nemyslím si vlastně, že v reálu existuje nějaký jiný čas než tenhle anizotropní - všechny další významy, ve kterých tuhle nejzákladnější vnímací zkratku používáme, se na něj dají převést. Ano, z hlediska modelování uvnitř kvazistabilního světa naší lidské chvilkové existence je samozřejmě čas jednodušší - v tomhle čase se především „nemění fyzikální zákony“ (tedy pokud zrovna nespadneš do černé díry :o))) Hmotu, prostor a čas nelze od sebe oddělit - jsou to jen popisné pojmy jednoho vesmíru. Je to jako kdybys koukala na válec a chtěla od sebe oddělit „pohled zleva “ od „pohledu shora“ :o) Ale faktem je, že řeč může snadno vybudovat představy neskutečných kombinací - ona ta extrapolace sice je tvůrčí princip, ale je potřeba vidět, že jak je všesměrná, tak všechny směry životaschopné stabilizovatelné nikdy nejsou :o) Mimochodem, vlastně tohle „příliš extrapolační oddělování pohledů na jednotu“ je onen problém, který nám brání přijmout vlnově korpuskulární dualismus - hmota není ani vlnová, ani korpuskulární, to je jen jednou pohled z jedné strany a podruhé z druhé, ona sama je furt ta samá :o) Jen ji neumíme vidět najednou shora i z boku - je to problém naší představivosti, našich makropojmů, ze kterých ta představivost vychází - ale nové pojmy se nejspíš někde v hlavách fyziků dávno rodí, myslím, že oni už tu vícestrannou realitu „cítí“ jinak, když s ní pořád počítají... a ta slavná Feynmanova věta, že kvantové mechanice nerozumí vůbec nikdo už teď neplatí - zvykli jsme si, asi tak, jako si lidi zvykli na to, že protinožci sice jsou hlavou vzhůru, ale nepadají přitom :o)

Ach jo, proč symetrie=stabilita..? Akorát jen relativně k tomu času, no, v tom případě se jedná o tentýž pojem. Avšak samotný čas je asymetrický - anisotropní přece... Zvláštní, že bereš čas jako děj. (Newton by nesouhlasil, ale kdo se ho ptá...) Je to podobná otázka, jako existuje-li prostor, když neexistuje hmota. Je na to plno názorů, ale budiž... (vlastně je to dost podobné tomu vydává-li zvuk strom, jenž padá někde daleko v lese) Zdá se mi, že bereš pojem vědomí odlišněji, než já. To, o čem mluvíš, je osobnost, tudíž "vědomí" v psychologickém smyslu - to, čím se odlišujeme, rozdíly naších mozků. Já jsem myslela "vědomí" ve smyslu filozofickém - to, co zůstane, když ti vymažou osobnost, city, myšlenky, paměť. A zůstane-li vůbec něco? Je to jak s tím prostorem a hmotou. Jestli jsi četl Summu Technologiae, tak tam je ten problém podrobně rozebrán. Předpokládejme, že máme vyspělou technologii. Máme nějakého člověka, pana B. Uděláme jeho kopii - nejen klon, ale kopii, včetně vzpomínek a obecné struktury mozku, oblečení, kravaty atd. Originál, pana B původního, pak změníme k nepoznání - plastické operace a jemná neurologická úprava, čímž získa nový charakter, osobnost a možná nové vzpomínky. A teď otázka: který z těchto dvou JE pan B.? Záleží na tom, co vkládáme do pojmu "je". Z mého pohledu, jak tady vysvětluju, je to "změněný" originál. Ale když potkáš ty dva na ulici, řekneš si na klona-kopii - jo, to je pan B, s tím jsme byli loni v jednom hotelu na dovolené, jeho společníka ale neznám. Z druhé strany - když člověk prodělá chirurgické rozdělení mozku na dvě hemisféry - dva nezávislé mozky - kde zůstane jeho vědomí? Z pohledu "třetí osoby" - v obou a v žádném. Z pohledu operovaného... nevíme. Povídka výš si jen hrála s naší nevědomostí. Doopravdy, každé vědomí je stejné jako jakékoliv jiné, protože NEMÁ CHARAKTERISTIKY. Osobnost, myšlenky, řeč, vše, o čem mluvíš - ne, to se liší od člověka k člověku, individualita. Čisté vědomí není totéž jako čisté myšlenky nebo vnímání. Hodinky nejsou totéž co čas, pravítko ne totéž co prostor. Proto myšlenka reinkarnace je nejspíš pravdivá - protože jednotlivá vědomí se od sebe neliší. Jako se od sebe neliší matematické body. Když stařec zemře a vzápětí se někde narodí dítě, můžeme říct, že starcovo vědomí "pokračovalo", protože předpokládáme, že to dětské je stejné. Ale to nevíme, nemůžeme vědět. Je tu ještě otázka, zda naše vědomí existovalo před několika okamžiky - máme na to vzpomínky, ano, ale ty vzpomínky vnímáme TEĎ. Možná existuješ jen zlomek vteřiny a nemůžeš si to uvědomit. Je to těžké vysvětlit, protože pro většinu lidí osobnost=vědomí a já užívám obvyklý pojem v neobvyklém smyslu... A nikdy nemůžeš vědět, zda ti ostatní lidé kolem tebe nejsou p-zombie a ty nejsi jedinej na světě, kdo má vědomí:) (vlastně můžeš, jak psal Ivan Havel, protože by pak nevznikaly otázky o tom, CO to je vědomí) Kdyžtak, jestli čteš anglicky, tady je ta zombie: http://en.wikipedia.org/wiki/Philosophical_zombie No, zatím vše:)

S tou symetrií je to podle mne takové.... vachrlaté.... Když si třídím své představy o realitě na stupnici od povrchových ke strukturním, vylezla mi symetrie jako „dívání se shora“ a nahradila mi ji představa zacyklení nějakého pohybu. Zacyklení vidím jako děj, který tu symetrii vlastně vytváří. To, že je něco symetrického=stabilního, je podle mne dáno tím, že primární chaotický pohyb se dostal nějak do opakování stavů. Shora to právě vypadá jako symetrie - ale je to vlastně zachování stability - vůči času... především, protože stabilita vůči prostoru je velmi diskutabilní věc, protože prostor sám je přece právě v podstatě zacyklením - ale to nic :o) Ovšem k tomuto „obecnému tvůrčímu principu“ je ale nutno přidat slovíčko „kvazi“ - ono to všechno není úplně stabilní, je to jen kvazistabilní (ale samozřejmě každé zacyklení má to své „kvazi“ jinde - a některé, doufejme, „skoro nikde“:o) ). Pod vším pořád je to, co „je energií“ - a nejlépe se mi to představuje jako „pohyb primárního chaosu“.. Takže pro mne je čas dějem, ve kterém se „to, co dosud není úplně zacyklené“ nějak dál hýbe - dovnitř i ven, prostor se vytváří, dotváří i boří... závisle na sobě vznikají nová zacyklení, zase různě stabilní... a to zacyklení, které se vytváří už pár miliard let tady na Zemi a dospělo až k nám, má prostě jen štěstí na velmi různorodou stavebnici a víceméně „stabilní čas na hraní“, takže mohlo dospět až k myriádám cyklům impulsů uvnitř mozků.... Otázku „Proč svět, který existuje, vidím zrovna svýma očima?“ tudíž v podstatě nechápu jako něco problematického. Prostě to „já“, onen egovír, se nějakou svou jedinečnou osobní historií zformoval do určitého tvaru, který je odlišný (neb je odlišná ta historie) ode všech tvarů jiných - a na tom zas není nic zvláštního, stačí si představit jenom příšerné množství tvarů, které může mít jedna jediná chemická sloučenina... skoro se mi chce říci, že žádné dva proteiny nejsou úplně stejné, tak abychom každý neměli jiné vnímání :o) Je logické, že každé oči jsou trochu jiné, každý obraz je trochu jiný, každá chuť je jiná, každá bolest je jiná atd. Mnohem zajímavější je otázka, jakým způsobem se vůbec domluvíme - logicky tady nastupuje zase to „kvazi“, protože my se jenom „skoro domluvíme“ - a to tam, kde vliv okolí na různé osobnosti je dostatečně podobný. Někdy to fakt nejde, vysvětlit třeba člověku, který celý život žije na rovníku v nějakém izolovaném indiánském kmeni, že může existovat cosi jako zmrzlina nebo led... společné prostředí a tudíž společné zkušenosti určuje společnou řeč. Tudíž o věcech, které z principu nejsou vnější a společné... těmi jsou právě ty osobní odlišnosti ... se domlouváme velmi těžko (a zároveň je to domluva, která nás může výrazně posunout dál...) Norhi, zároveň bych ale řekl, že nic nevidím „jenom svýma“ očima. Myslím, že je nutné o tom přemýšlet tak, že vše vidíme očima, které byly (až na téch pár „našich“ let) utvářeny šíleným řetězcem zacyklení a rozbíjení, mnoha náhodami, které vedly ke stabilitě (a mnoha náhodami, které zase rozbily jiné cesty, vedoucí k jiným stabilitám nebo naopak k rozbití všech). To jsou i nejsou moje oči - protože já, ten který píše, který si uvědomuje, nejsem ničím jiným, než tím hlavním egovírem, příšerně složitou sítí impulsů, která našla způsob, jak se udržet na hraně kvazistability, zrcadlit a přitom růst - ale zároveň jsem vším tím nevědomým „špinavým“, jsem zároveň i oceánem, který na vlnách tu skořápečku vědomí nese - a kdykoliv se ten oceán „odcyklí“, kdykoliv se na něm strhne bouře, ta lodička snadno začne nabírat vodu... Jsme jen jakoby „jedním kmitem“ v téhle zacyklenině - která je velmi neúplná. Ano, tohle je velká asymetrie - člověk cítí to „nepředání“ - protože memetický pohyb je vylmi ztrátový, je to jako kdyby každá osobnost byla vysokou vlnou - ale to, co se přenese dál, je jakási klidová úroveň „hladiny řeči“ - ovšem ta klidová úroveň těmi velkými výkmity stoupá :o) Ale myslím, že „v tvé řeči“ rozumím, čemu říkáš „čisté vědomí“ - to je taková situace, kdy si uvědomuješ nesamozřejmost vlastní existence, kdy jí nejsi pohlcena, kdy nereaguješ příliš na okolí, kdy (v konečném důsledku řetězu myšlenek) se „předmětem mysli stane mysl sama“ . To čisté vědomí je něco podobného spánku a snu, tedy situaci ,kdy se od mysli víceméně úplně odpojí všechna vnější „čidla“ - ale ve spánku se onen egovír, kterým především jako osobnosti jsme, dostane do „rozvolněného“ módu (neb je zbaven vlivu na efektory, nemůže „vydat příkazy“ - a tak ta kontrolní vrstva, která jinak musí být zapojena, protože kdyby v činném módu nebyla, no tak prostě kdykoliv „zkusíme lítat“), zatímco v módu, který nazýváš čistým vědomím, je to naopak, tam ta kontrolní soustřeďovací vrstva jede na „nejvyšší obrátky“, přitom ale taky skoro s odpojením efektorů.... Módů, ve kterých mysl pracuje, je spousta, ovšem je jasné, že se ti nejvíc líbí ten, ve kterém jsi nejvíc sama sebou :o)

To vědomí bylo spíše... no, náš svět je založen na symetrii. Je to univerzální princip. Ale z tvého (nebo mého) pohledu je strašně asymetrický - protože jsem tady "já" a pak ti ostatní. Proč svět, který existuje, vidím zrovna svýma očima? To asymetrické uvědomění sebe sama jsem nazývala čistým vědomím. Občas ho nepoužíváme - neuvědomujeme si realitu kolem sebe pořád. Pamatujeme si ji, ano, ale neprožíváme každou vteřinu... Takže to není osobnost ani paměť. Je to jakási prvotní charakteristika, ontologická. Hm, nevím, zda tu něco vůbec někdy v nejbližší době přibude, prázdniny už skončily:) Jinak, jako obyčejně, už nemám co k tvému komentáři dodat:))

Já bych k tomu hlavně dodal, že především "nejsme tím, čím si obvykle myslíme, že jsme" :o) Nevím jak ty, ale já si už docela dobře začínám představovat, jak v prostředí myriád memovírů uvnitř nervové soustavy vzniká samovolně jeden egovír, atraktor, který postupně všechny ostatní memovíry zotročí, takže se už téměř nikdy nerozpadá.... a nakonec i jakž takž replikuje... To čiré vědomí je čiré asi tak, jako když se díváme a přitom nevidíme slepou skvrnu, jako když ten, kdo celý svůj život žije v stabilním hluku, považuje tento hluk za ticho a nebo setrvalou špínu za čistotu :o) Ale to nevadí - v každém případě se mi to velmi líbilo. Nikoliv pro ten děj, ten je podružný (a na větě s asfaltem tudíž neshledávám nic ani špatného, ani extra dobrého; může a nemusí tam být, nevadí mi), ale pro tu myšlenku, která je jednou významnou částí našeho zrcadlení - a když se k ní časem přidá druhý a další směr pohledu.... no tak pak mám radost z obsažnější společné řeči :o) Každé skutečně významné poznání znamená překročení hranice, zvýšení dimenze všech vnímacích vzorů, operování s představami nevyjádřitelnými starou řečí - a tudíž oddělení se od těch, kteří ze staré řeči nechtějí vykročit. Už se těším, až se k tomu, co píšeš a jak přemýšlíš, budu moci pořádně vracet - co tady ještě do té doby přibude? Lemova Dokonalá prázdnota se ti bude líbit... tedy pokud se mi v hlavě za ta dlouhá léta mezitím nepřekabátila do něčeho mého, jiného, než co v textu doopravdy je - to se stává často, egovír je víceméně lživír, realita mu je fuk, hlavně když se jím samotným zotročeno všechno stočí do jednoho tvaru - za čisté vědomí, za svou existenci, by dal cokoliv, protože jinak prostě zmizne, nebo spadne o dimenzi níž, což je tak trochu totéž :o) **

No jo, to město je zchátralá totalita... Nevím, asi jsem příběh měla víc roztáhnout, aby to bylo srozumitelnější a ne tak suché - bohužel to ze své strany nemohu posoudit... Prostě mi samotná myšlenka přišla fajn - nekonečný řetězec stvořitelů, každý vložen do předchozího:) Možná si zaslouží lepší zpracování, ale to je bohužel nad moje síly:) Hm, tak z toho se asi nikdy nevypíšu, protože ani zaboha nevím, co je s tou větou špatně... Tyto jemné rozdíly fakt necítím, mám nějaký jazykový handicap či co:P Každopádně - děkuji za věcnou kritiku, bylo mi potěšením:)

Ale ano, to prostředí je fajn. Líbí se mi i postava hrdiny, která miá přesně to správné postavení na okraji (je hlídačem okrajové hradby, má náhled na celé město), ale zároveň i ve středu (je strážcem systému). Hodně se mi líbí zvrat, kdy se dozvíme, že žádný systém už vlastně neexistuje ("Tady se o takové věci nikdo nestará. Už dávno."), to je opravdu silný moment, který hrdina správně literárně reflektuje (zaujímá pevné stavisko svého svědomí). Tímhle zvratem se text vymaňuje z bezobsažně klišovitých obrazů někdejších represivních totalit. Mám ale zásadní prblém s několika literárními hledisky: příběh se do textu propíjí až příliš pozdě (1/2 textu je jen suchá a v podstatě i nudná explorace) a syntax či větná struktura taky nepatří k nejlepším. Věty jako: "Asfalt se leskne pomalu vysychající vodou." jsou opravdovou fackou čtenáři. Nicméně tohle se dá vypsat.