Eyrik Valentine, Kapitola 2. - Krkavec a Sup

Krkavec a sup

Bylo ticho. Tíživé, nepřirozené ticho. Stál sám uprostřed nekonečné rudé pouště. Obloha barvou připomínala popel a vzduch páchl stejně tak.Pokusil se zaklít, ale i jeho hlas byl tichem pohlcen. Rozhlédl se kolem. Na obzoru něco narušovalo rovnou hranici mezi nebem a zemí.

Pokoušel se zaostřit, ale oči mu v tom bránily. Vada se zvětšovala. Vypadalo to jako mračno prachu hnané větrem, až na to, že bylo bezvětří. Ohromnou rychlostí doletělo až k němu a zastavilo. Prach pomalu opadl a vražedné ticho prořízlo skřehotavé zakrákání.

Místo oblaku písku před ním teď stál trochu zašlý zlatý povoz s antickým zdobením. Do něj byli zapřeženi čtyři koně černější než bezhvězdná noc. Stáli klidně, bez hnutí ho sledovali svýma prázdnýma očima. Pomalu vůz obešel, aby mohl nahlédnout dovnitř. Seděl tam veliký krkavec stejné barvy jako koně. Nevrle poskakoval a skřehotal. Pak roztáhl křídla a vzlétl.

Eyrik k němu vzhlédl. Něco ho udeřilo do obličeje. Oklepal se a sháněl se po původci. Ležel na zemi. Byl jím pár okovaných rukavic z černé kůže a oceli. Zkusil si je natáhnout. Seděly perfektně, víc než perfektně.

Opeřenec teď poskakoval na čele dvoukoláku, téměř jako drak zdobí příď vikingské lodi, teď on zdobil povoz. Pod pařáty přidržoval otěže. Vábení bylo příliš silné, Eyrik mu nemohl odolat. Nastoupil. Krkavec mu hodil otěže přímo do natažené ruky. Eyrik švihl koně, a ti okamžitě vyrazili tryskem vpřed.

Ačkoli na podobném voze stál poprve, přišla mu jízda velmi přirozená. Téměř jako by tak jezdil od narození. Řítili se rychleji neř vichřice a jistěji než rozjetý vlak. Krkkavec teď letěl vpředu, vedl koně k cíli. Poušť kolem se změnila v rozmazanou skvrnu. Tak jeli ještě chvíli, a pak zase stáli. V dálce se blýskalo, ale nebyla to normální bouře, co se blížilo. Záblesky osvětlovaly spousty postav, některé lidské, jiné mnohem zrůdnější. Eyrik pocítil strach, napětí, a pak se probudil.

Seděl na rozvrzané posteli v malém, zaplivaném pokoji ubytovny pro sezónní dělníky. Chtěl si z čela setřít studený pot, ale něčím na hřbetě ruky se škrábl. Chvilku trvalo než si oči přivykly tmě v místnosti, potom však viděl naprosto jasně. Byly to ty rukavice ze snu! Ještě chvíli na ně nepřítomně hleděl, pak vstal a šel se chystat do práce.

Byly dvě hodiny po půlnoci a ubytovna spokojeně oddychovala desítkami plic. Eyrik prošel oprýskanou chodbou ke schodišti, potom dolů a ven před budovu. Noc byla příjemně chladná. S rukama v kapsách se loudal spícím městem. Nikde nebylo ani živáčka, ani toulavého psa nepotkal. Jediným společníkem mu bylo světlo pouličních lamp.

Zanedlouho dorazil k cíli, nemocnici v Motole. Kolem prosvištělo několik sanitek směrem k příjmu. On však zamířil mimo hlavní vchod, obešel zprava komplex a přes parkoviště vyrazil k slabě osvětleným dvoukřídlím dveřím s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán“. Pod veřích následovalo pár schodů a pak úzká zelená chodba, na jejímž konci už čekal výtah. Vstoupil do něj a stiskl tlačítko „márnice“. Výtah zavrzal a vyrazil dolů.

Márnice vypadala přesně jak by ji smrtelník, který se náhodou zabloudil očekával. Čistá podlaha, jemné namodralé šero a pach desinfekce a konzervantů ve vzduchu. Na jednom ze tří stolů už čekalo tělo. Eyrik mu neviděl do tváře, co ale viděl, byl sup nad tělem. Kroužil, sledoval a co chvíli si něco pro sebe zabrblal.

Doktor Kuneš skutečně vypadal jako přímý potomek supa a člověka. Měl ostré rysy a dlouhý hákovitý nos, lehce se hrbil a s těly pracoval s takovým elánem, že kdyby se u toho oblízl, Eyrika by to nejspíš nepřekvapilo. To ovšem nehrozilo, protože doktor prosazoval tvrdá pravidla ohledně chování k mrtvým.

„Konečně, Eyriku,“ oslovil nově příchozího aniž by otočil hlavu nebo spustil tělo z očí.

„Dnes máme dost práce. Uprav se a přijď.“ Eyrik bez prodlení splnil příkaz.

Tělo na stole vypadalo opravdu hrozivě. Byl to muž, věkem okolo třicítky. Po celém těle měl spoustu velkých boulí, které vzdáleně připomínaly štípance nějakého nadměrného hmyzu, sršně možná. Doktor Kuneš mlčel. Dál obcházel kolem těla, občas některý z boláků blíže prohlédl, něco si zabrblal a postoupil dál. Takhle to šlo asi dvacet minut. Pak konečně uchopil skalpel a jednu z boulí nařízl. Ven se vyvalila podivná zelená tekutina. Byla lepkavá a páchla tak nějak smrtí. Kuneš se vítězoslavně ušklíbl. Pak sebral ze svého stolu mobil a zmizel někam ven. Eyrik znal ten výraz. Teď teprve přijde zábava.