Tajemství

Vidím, jak po nebi plují mraky,
přemýšlím, zda na ně hledíš taky.

Je to ironií osudu,
že sama sobě dělám ostudu.

Žárlím, ač na to nemám právo,
hlas rozumu říká: „Co to děláš, ty krávo?!“.

Nesmím nikomu svěřit své malé tajemství,
jelikož to není nic na způsob poselství.

Je to spíše jako prokletí,
se kterým vše dobré odletí.

Svěřím se někomu a ten to řekne dále,
přitom ale my dva už máme namále.

Napůl lituji a napůl chci víc,
nevím, zda je láska to samé co chtíč.