Jenom na chvíli

     Tak tu už hodnou chvíli dumám, jak nazvat povídání o zvířatech, které mým životem procházeli jenom náhodně, a nevím, zdali tento název bude ten pravý. Ale uvidíme……

Říkám si, že prozřetelnost připraví člověku nejedno překvapení a nechá na jeho vůli, jak s tím naloží.

     Abych naučila své děti lásce ke zvířatům, říkala jsem jim vždy, že i oni, stejně jako my, mají svou maminku a tatínka, který nad nimi bdí a učí je veškerému umění, jak přežít v přírodě, jak sehnat potravu, jak si najít bezpečný úkryt, co jíst a čemu se vyhnout pod. Říkala jsem jim, že i zvířecí rodiče mají svá mláďátka rádi, a že kdybychom jim ubližovali, byla by smutní a plakali by nad jejich ztrátou, stejně jako lidští rodiče. Proto kdykoliv jsme si nějaké divoké zvířátko donesli domů, hned ten den, nanejvýš hned ten druhý jsme je nesli na stejné místo, kde jsme ho sebrali.

Jedním z prvních dětských úlovků, které jako jediní živočichové u nás zůstali na určitou dobu byly…..

To jsme šli, takhle jednou celá rodina na výlet na Říčky. Tenkrát jsme měli s sebou našeho prvního psa Bucka, kterého jsme si přivezli z pohraničí. Rodinné výlety naší rodiny bývaly vždy jako malé procesí, neboť velice živé a ukecané děti, Irenka a Rišánek přiváděly moje rodiče na pokraj nervového zhroucení. Proto vždy moje maminka říkala:“Běžte všichni hodný kus před námi, nebo za námi, ať si od vás aspoň chvilku odpočinem. Kdo vás má pořád poslouchat. Aspoň v neděli byste mohli dát pokoj.“ A tak naši šli obyčejně hodně vpředu, já s Ríšou kus za nimi a děcka… ty byly všude a nikde. Buck byl z těchto výletů nesmírně nadřený, neboť jako správný strážce stáda neustále běhal, odpředu, do zadu a zase zpátky a zjišťoval, zdali se někdo nezaběhl, nebo se příliš necourá, nebo se nedej bože neztratil.

Děcka měly vždy plné kapsy sáčků, špagátků, skleniček, gumiček, špinavých kapesníků a všelijakých (jak to jenom honem říct slušně, nečistot). Ten den a bylo to takhle z jara, neustále šmejdily kolem potoka a hledaly žížaly, brouky, lelky a všechno, co zajímá zvídavé malé děti. Mohlo jim být tak osm a šest. Najednou narazily na malé, jakoby gelové kuličky. Nasbíraly toho tenkrát plnou sklínku a těšili se, co že se z toho vyklube. Já nevím jak je to možné, ale donesly to domů a vysypaly to babičce do jezírka. Babička tenkrát dovolila, že jedno, dvě či tři kuličky mohou vzít, ale nikdo z nás netušil, že toho bude tolik. Pak chodily každý den pozorovat, co se bude dít. A za pár dnů zažila Kalecká pravou invazi malých žabiček. Byly všude. U nás, u sousedů, no bodejť, člověk nemá být žgrďa a má se podělit. Byly nejen na skalce, ale i v chodbě, v kuchyni, ve sklepě a sousedi hrozně nadávali, že mají plné zahrádky té fujtajblové havěti. Ale přežili jsme to všichni ve zdraví a za pár dní jsme se opět vrhaly do dalších dobrodružství.

     Dalším tzv. půjčeným zvířetem byl jeden sysel, kterého jsem v přírodě viděla jenom tenkrát a pak už nikdy ne. Nebylo žádné sídliště Vinohrady a kam až oko dohlédlo, bylo posečené obilné pole, s rovnými, jakoby načepýřenými řádky slámy. Děti byly ještě malé a tak jsme využívali každého slunného dne, k dlouhým procházkám do přírody.  Na těchto toulkách nás provázel i Buck, který s rozkoší rozrýval nosem načechranou slámu a za rozpustilého výskotu dětí běhal sem a tam jako o život. Nebe bylo kovově modré, nikde ani mráčku, takový horký srpnový den. Krátké stvoly stébel nás píchaly do nohou, obutých do sandálů, zbytky osin ulpívaly na šatech i srsti psa. Buck najednou strnul a jako vycvičený honící pes stavěl nějaké zvíře. Když jsme k němu došli, všimli jsme si, že do krku v srsti byl zakousnut nějaký živočich. Byl pěkně baculatý a za žádnou cenu se nechtěl pustit.  „Maminko, maminečko, my si to zvíře chceme vzít domů, musíme ho přece donést ukázat dědečkovi a babičce.“ Když musíme, tak musíme. Hbitě jsem sundala bundu, zavázala oba rukávy, milého sysle strčila do bundy. Opatrně jsme ho nesli domů. Když jsme ho v kuchyni rozbalili na stole, ke svému údivu jsme viděli, že živočich vysypal obě lícní torby do bundy a že toho byla zatraceně velká hromádka. Děcka se zvířátkem bavili celý zbytek dne a dalo mně tenkrát hodně práce vysvětlit jim, že zítra musíme zvířátko odnést zpět. „To je jistě maminka, nebo tatínek, kteří chystají svým dětičkám zásoby na zimu, a my ho musíme odnést zpátky, protože by měli v zimě hlad.“ A tak druhý den jsme ho opět dali přibližně na stejné místo, kde jsme si ho vypůjčili.

    S dalšími zvířecími kamarády jsem se setkala na zahradě, v době, kdy se trhal rybíz. Děcka s námi nebyly, nejspíš byly na pionýrském táboře, kam každý rok pravidelně jezdily. Buď do Heroltic (od Dopravního podniku), nebo do Zblovic (od n. p. KRAS) Šla se mnou moje dobrá kamarádka, moji rodiče a Buck. Když jsme otevřeli vstupní bránu, začal pes radostně běhat po zahradě a najednou opět větřil a ohlašoval něco v trávě. Honem jsme se běželi podívat, co našel, a uviděli jsme bažantí slepici s hejnem malých kuřátek, jak rozčileně běhá kolem psa, tahajíce po zemi tu levé, tu pravé křídlo. Nakonec s hlasitým křikem ulétla do další zahrady. Psa jsme odvolali, a tatínek říkal, ať necháme kuřata na pokoji, že se pro ně slepice vrátí. Pes si ještě velmi dobře pamatoval nelidský výprask, který ode mne dostal v Ondřejovicích, když mně jako štěně zardousil patnáct krůťat. Zřezala jsem ho tenkrát jak financ kozu. Nyní stačilo říci „fuj“ a pes od předmětu odešel nevšímavě pryč, i když se určitě celý tetelil zvědavostí.

Odešli jsme do chaty, uvařili si kafe a sedli si před nastávající prací na lavičku. A ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo, najednou postupně přišlo dvanáct kuřátek a rozložily se v poklidu kolem lavečky a siestovaly s námi. Při odchodu pro košíky a stoličky jsme museli dávat ohromný pozor, abychom nějaké nezašlápli. Chodily za námi celý den, jako malí pejskové a usadily se vždy co nejtěsněji k nám, abychom jim náhodou, zase někam neutekly.  Bažantí slepice z povzdálí sledovala každé naše hnutí, ale přece jenom jí ten pobíhající pes vadil a tak na zahradu neslétla. Měla jsem starost, aby se po našem odchodu, slepice zase pro své dětičky vrátila, ale tatínek mne ujistil, že je bezpečně najde. Do ruky jsme je nebrali, jenom jim poskytovali pro ten den pocit bezpečí a teplo domova. Domů jsme odcházeli asi v pět hodin, aby všichni měli čas vrátit vše do zaběhaných kolejí. Doslova jsme se po anglicku vypařili. Kousek pod zahradou jsme slyšeli, jak bažantice svolává své hejno pod ochranná křídla.

     Dalším vypůjčeným zvířátkem byla jedna paní ježková. Předesílám, že další mojí nectností je fakt, že nikdy nechodím nikam pozdě. Ba naopak s hodinovým předstihem. No přece, co kdyby….     A tak jsem celý pracovní proces záviděla svým šťastnějším kolegyním, které se tu a tam zpozdily při nástupu do práce, a tajně si přála, abych dokázala také někdy zaspat a přijít třeba až na devátou, místo na sedmou. Až jednou…. To jsem se dočista divila, že už mám děti doma a že se nápadně drží doma, bez zbytečného žadonění: “A mamííí, kdy nás pustíš ven? Všecky děcka už jsou venku a my furt něco musíme!“ A to ne. Tiše se připravovaly do školy a ptaly se, co mně mají pomoct a ať jdu klidně zalít na zahradu, že nakrmí králíky, až jsem se divila: „Nejste nemocní?  Néé, uvědom si, že už jsme dospělí.“ To jim mohlo být tak třináct a jedenáct. Bylo by to krásné, kdyby to ovšem byla pravda. Ale protože jsem na Chaloupkách byla neustále v jednom kole, moc jsem o tom nepřemýšlela a šla si po své práci. V té době spaly na patrové posteli, Ríšan dole, Irenka nahoře. Jen pro pobavení, jednou se učila Irenka létat a v noci, když jí obtěžoval komár a ona se probudila, vzala v té rozespalosti knížku a udělala krok do prázdna, aby na něj dosáhla a zřítila se dolů. A hned byl celý barák vzhůru nohama. Rána, řev, ale andělíček Strážníček hlídal dobře. Nic se jí nestalo, kromě boule na koleně a úleku.

A tak když jsem šla spát a ony už spaly, divila jsem se, proč má Ríšan pod svou postelí pootevřené šufle, ale abych ho neprobudila, nechala jsem vše být. Ráno, když jsem je budila a snažila se zavřít to šufle, Ríšan řekl: “Maminko, nech to pootevřené, my jsme tam včera daly ježka, tak ať se nezadusí. Ježkovi oči, dyť tam máme náhradní peřiny a deky, vy jste se snad zbláznily!“ Otevřu šufle a ejhle. My tam máme sice ježka, ale s ním ještě čtyři další, úplně malé, čerstvě narozené. A co teď s ním. A tak jsem tenkrát přišla do práce na desátou, protože uznejte, nemůžeme přece ježka nechat doma bez dozoru. Vzali jsme milou rodinku do krabice a šli na Panšťák, najít bezpečné a klidné místo pro jejich nový domov.

A tím bych chtěla své dnešní vzpomínání ukončit.