Kapitola první: I slunce v duši někdy zapadá za obzor

Střípky vzpomínek zapadnou za postel,
zpocená těla chtíč ukojí,
z rozkoše ukrojí,
kousnout!
Drobečky citů zameteš pod koberec,
špinavá podlaha, chomáčky výkřiků včerejších,
mžitky bolesti rozvíří den,
mozaika života, nenáviděn.

Zbytky emocí pohltí noc,
usíná vědomí, nesnaž se moc.
Střepy myšlenek nikdo už neslepí,
když se jednou rozpadneš na kusy...

Pak když se rozletíš...
Máš křídla děravá.
Sto myších toužení svléklo tě do naha.
Pro tebe vzdálená, je cudná obloha,
tichý a divoký, tak známá poloha.
Skoro volný pád...
Sto myších ukojení, naplněn po okraj,
řvavý a divoký, tolikrát spokojený, pěstoval ten ráj.

Nenasytně rval sis čas, hladový ze srázu spěch.
Naplněn až po okraj, byl vždy tvůj pohár...

„...Světským odpadem... krysy do nebe nepatří...
a já věřím jen v peklo, co na zemi spí!“

Již blíží se útesy... šťastnějších osudů,
Zas mladší, silnější, předseda u soudu.
Olizuješ hroty jehel smrtících,
ze zlozvyku,
v kapkách krve nejstarší řeč,
umíš v ten okamžik prve.

Smích z hluboké nenávisti,
mouka každodenního chleba.
Rozprskla se do všech stran,
roztrhal tě
rozpadl ses
roztříštil.
...
Vždy o schod výš, teď ti to nestačí,
korupce nestačí, drahý můj.
Zbyly jen střípky.
slzy,
písek
prach...

Příšerná nuda...
„Už ani chytání hrabošů mě nebaví.“
Zavrčel vyplivnuv špinavé chlupy. Nebohý hlodavec s depilací pozadí zajel do nejbližší chodbičky, aby byl co možná nejrychleji pryč.

„Ach jo...“
Ze začátku cítil tak oslňující bolest, že se málem počůral, ale po pár týdech se začal kousat nudou...
Pak přišli na řadu hraboši.
Už dávno přestal doufat, že ho zachrání, že si jeho přítel jenom skočil koupit bavlnky, aby ho sešil.„Museli ho dostat…“ Zavrčel. „Ále dobře mu tak, stejně by za mě nedal ani hovno!“ Do kousku mysli se vloudila vzpomínka, jak ho jednou poslal pro hajzlpapír a ten donebevolající škrtil přitančil jako květinka s hrstí blatouchů.“Přece jen... Špinavá krysa!“ Ulevil si a z dálky se ozvalo preventivní vypísknutí.
119 prašivých hrabošů...