Kapitola druhá: Kdybys klopýtl o zraněné srdce, padneš do náruče své první lásky

... 

Lehký vánek, příjemný žal, těžký spánek a já bych jen spal…

Těžké začít své vyprávění, když kus celý mne není, smiř se s tím, červe, smiř se s tím rytíři pohárů.

...

"Já rád naháním spoustu strachu,

jsem nesmrtelný, milý brachu!

Však tebe osobně a rád,

pošlu smrt za mě prozkoumat!"

Tenkrát se Kage-san poprvé přepočítal...

„….Vyšlapal jsem vám cestičku. Pojďte za mnou. Nebo víte co? Pustím vás před sebe. Nakonec, jste starší, že? Myslel jsem si to. Ne, že byste na to vypadali. Mám prostě šestý smysl. Ach ano... tetování. Děkuji. Taky se mi líbí. Ne, ani moc nebolelo. Bohužel. Však já si to stokrát vynahradil! Cože? Ano, přesně stokrát. Teď ještě deset navrch jako úrok, co říkáte? Výborně. To rád slyším. Ach, taky se mi líbíte. Chtěl bych s vámi něco podniknout. Máte pravdu, natolik se neznáme. Tak vám alespoň doporučím jedno opravdu krásné místo. Stojí za to. A kousek vás doprovodím. Proč se o vás tak starám?

Přece jenom.. jste moje oběti, sakra.“

109 modliteb na splacení nájmu...

110 zmizelých zakázaných klení

„...Proč mám stále pocit, že mi něco chybí?“

"Kam s tim běžíš, ty malá bestie, to je moje ledvina!"

"pííísk..."

"Přestaň už si dělat ty tvý vomalovánky a pohni, hnije mi odměna."

"Aby ses nepos*al!"

"...chybí mi čas..."

 "...Chybí mi čas..."

„Hej, zlatíčko! jdu koupit zakázaný ovoce!“

„Ty hovado! To nemůžeš myslet vážně!“

„Je 50% sleva....“

„No... fajn, něco vem a modli se ať to vydrží.“

„...Ovšemže vydrží....“ Vycenil zuby v samolibém úsměvu.

„Říkals něco?“

„Nee, já nic.“

"Přece se...nemůže se zkazit, co je už dávno zkažený je...“

Pousmál se a mimoděk pohladil amulet visící na prsou.

...

"Stejně mě máš ráád, stejně mě máš ráád!"

"Zabil bych tě!"

"Kage nebuď takovej povrchní suchar!"

Hm? Nerozumím...

Horké prsty v chladném čaji.

Co je špatně?

Ostřím nože hladit štěně.

Nevím.

Prázdný pytlík brambůrků tiše krást...

Ach...prázdný..

„Kage, ty idiote! Nesahej na ní! Nikdy! Neh ne, proboha.... pro.. echechmech..prosím, nech ji...“

Nejistý... víc než to, vše kolem plné, temné, hluboké ... hladina stoupá. Nohy kloužou po břehu zpevněném blátem. Vlna. Konečně. Už by se utopil. Brzy. Záchrana. Odhodila ho na zem. Slunce pálí o dost víc. Stačí otevřít oči. Tam byla pořád tma. Tam. Plaval vždycky sám. Při svitu jediné hvězdy. „Nesahej na ní!!“ Zhasla. Ne. Zmizela v dlani. Není rozdíl. Pak přišla vlna. Vor. Neroztříštil se. Víra. Stačí věřit. Obchod. Slíbil to. Už se neukáže. Správně. Už se málem utopil. Ten pravý. Ten, jehož bylo možné zabít.

Skoro to dokázal. Ona ho připomněla. Kdo opravdu je. Vzpomínka. Ona, jediná, které dovolil jít blíž. Připoutal ji k sobě. Na břehu zpevněném blátem.

129 málem zoufalých máchnutí kosou...

3 hroty, které pro něj tolik znamenaly.

Byl to dárek, se kterým bylo jeho tělo kompletní a on v něm našel domov podle svých představ.

Z víry mašli těsného korzetu vázat...

"Žil jsem si jak prase v žitě,"

Lži vrní pod vrásčitýma rukama

"Krev protivníka nasytí tě"

Svatební kytice z bodláčí

"Bez citů, jak malé dítě"

Mrkají...síťované punčochy

"Stačilo říct chci to, chci tě!"

Zadýchaná skla výloh skelných očí

"Bez daní, přání vyplní, jen ta má!"

Zavřeno

"Chybí mi..."

"Ráj, nádherný ráj..."

In nomine Taiyô-sama...

Další tmavý kousek mysli naposledy zazářil a usnul...

Vzpomínky podléhají víru času a proto jsme v nich zkresleni do křivek v nichž se každý těžko pozná, natož aby se hledal. /Swallow//