Tyrolská ohlédnutí - Den první

Tyrolská ohlédnutí

Den první

Kamzík, nehybně stojící v prvních slunečních paprscích, na skále, nad starou celnicí, při vstupu do údolí řeky Isarco, pozorující malýma černýma očima provoz na dálnici pod sebou, vypadal docela bizarně.

Že mu není zima, pomyslel si, když dosedal na sedadlo vedle řidiče.

Před chvilkou se probudil, takže musel narovnat ztuhlou páteř, a taky dostal neodolatelnou chuť na kafe.

Ale hned jak vykoukl z okénka, věděl, že má smůlu. Teď už ho nestihne.

Za chvíli totiž budou na místě.

„Tak co, vyspinkanej do růžova?“ zavtipkoval řidič, a z jeho hlasu byla trošičku cítit únava z té sedmisetkilometrové štreky, a taky trochu radost, že se jeho šichta pomalu chýlí ke konci.

„To víš že jo Karle, už jsem nemohl dospat, abych ti pomohl přepočítat ty hnědý podšálky“ opáčil a sám se svému vtipu rozesmál.

„ Ty jseš stejně blbec,“ rozesmál se i Karel, - dnes řidič autobusu, kdysi jeho spolužák na střední škole.

Jejich smích probudil pana průvodce.

„ Kde jsme?“ zahuhlal zastřeným hlasem, mnouce si oči, a taky začal, obratel po obratli, rovnat páteř do svislé polohy.

„Za chvíli budeme u sjezdu na Brixen,“ odpověděl, zatímco se zalíbením sledoval, jak se údolí rychle rozevírá a sluníčko hází první duhová prasátka na azurovou modř oblohy.

Miloval tenhle pohled.

Dával tušit, že bude nádherný den.

Někdo by si možná takhle idylicky začal malovat hned celý týden, on ale znal tyhle hory moc dobře na to, aby si předčasně dělal plané naděje.

Pan průvodce odkudsi vytáhl mapu a hrnul se na služební sedadlo : „ Už mě sem musíte pustit, budeme sjíždět z dálnice a musím řidiče navigovat, protože tady ještě nikdy nebyl“, prohlásil tónem, který nepřipouštěl jakýkoliv odpor.

„Ale prosím - jak je ctěná libost“, řekl s úsměvem a vrátil se na své sedadlo.

Kolega Vladimír, s nímž ho sdílel, se už taky protahoval do všech stran.

„No dobré ráno pane kolego, jak se vyspali?“ zašklebil se na něj.

„Mám trochu sucho v krku“ prohlásil Vladimír a začal šmátrat v batohu.

Než něco stačil vyhrabat, spatřil v natažené pravici otevřenou placatici.

Slivovici bylo cítit na dálku.

„ Medová?“ otázal se opatrně. Nejspíš pro jistotu, aby věděl, jak velký má být doušek .

„ Jak jinak, pane kolego, rychlé cukry jsou v horách velmi potřebné, ba dokonce přímo – žádoucí ! Dodávají energii, a tříbí smysly“, odpověděl.

Bylo mu trochu divné, proč Vladimír kouká z okna, a vůbec nevypadá, že by mu bylo úplně do smíchu . . . „Ty vole, oni přejeli tu odbočku“ . . . vyhrkl nevěřícně.

„ No čemu se tlemíš? Oni to fakt přejeli.“ . . .

„Heej Karle a Karle nechci bejt teda dotěrnej, ale tu odbočku jste právě minuli !“

Ruch v probouzejícím se autobuse v mžiku ustal a všechny oči se upřely dopředu.

Řidič se dohadoval s průvodcem.

Připomínalo to trochu loutkové divadlo.

Průvodce divoce rozhazoval rukama a bránil se řidičovým výtkám, že - „ podle jeho manuálu, se má sjíždět na sjezdu padesát dva, a tady žádné takové číslo prostě nebylo“. . .

Ta scénka mu přišla docela k smíchu .

Vladimír se na něj podíval a začal se smát taky, ale jen docela krátce, pak řekl : „ Hele jdi si tam radši sednout, nebo ti pitomci přejedou i ten další sjezd a na kopec se dneska dostanem nejdřív po obědě, a oklikou, nejspíš přes Sicílii.“

„ Hej – pane Karle – pusťte tam Honzu, on to tady trochu zná a vy si tu mapu můžete . . . zatím v klidu prostudovat.

Průvodce sice poněkud komisně poznamenal, že on je tedy Rudolf, a nikoliv Karel, nicméně místo vedle řidiče poměrně rychle uvolnil. Dokonce se zdálo, že docela rád.

„ Klídek Karle“, řekl řidiči, když zase dosedl vedle něho do služební sedačky. Patnáct kilometrů a máme vystaráno.

Za tunelem mu vysvětlil jaký manévr udělají, aby nemuseli znovu platit mýtné.

Potom ho úspěšně provedl smyčkou pod dálnicí u Klausenu a vraceli se zpátky. Časová ztráta se přestala jevit dramaticky a v podstatě už ani nestála za řeč.

Karel měl zase zpátky svoji dobrou náladu a pobrukoval si spolu s Kájou Gottem „Lady Carneval“.

On se zatím kochal nádherným výhledem na bílou homoli Gitschbergu, třpytící se na temně azurovém podkladu , a pohledem hladil klikatou bílou stužku, kterou kreslí lesem, z vrcholu Plose, sjezdovka Trametsch. Svými devíti kilometry nejdelší černá sjezdovka. A to nejen v Dolomitech, ale prý i v Evropě.

„ Čemu se usmíváš?“ zeptal se Karel, když dohrála jeho oblíbená píseň.

„ Ale . . . vzpoměl jsem si na takovou blbost.“

A vyprávěl mu jak tu byl před lety se ženou.

Tehdy to tu ještě neznal, a chtěl se trochu předvést. A tak byl Trametsch první sjezdovkou, kterou manželka v Dolomitech vůbec kdy jela.

Ještě po letech se tomu musel smát, přestože to tehdy moc k smíchu nebylo, a navíc, na úplného začátečníka podala tenkrát opravdu pozoruhodný výkon.

Jeli dolů skoro hodinu, a „debile“ bylo jedno z nejslušnějších slov, která cestou do údolí z úst své, jinak velmi umírněné a klidné, polovičky slyšel.

„Tak to se jí ani nedivím, i když na druhou stranu, může se směle chlubit, že sjela nejdelší černou sjezdovku v Evropě !“ - smál se Karel.

Vypadalo to, jako by měl svoje vyprávění načasované přesně na vteřinu. Zase tu byl ten sjezd z dálnice, i když na něm ani tentokrát nebylo číslo padesát dva. To je ovšem netrápilo.

Provedl Karla přes trošičku složitější kruhový objezd, za dálničním mýtem a blížili se k cíli své cesty – malebnému tyrolskému městečku Natz.

Pan průvodce přehraboval fascikl papírů. Patrně hledal plán města.

Nechal ho v klidu pracovat. . .

Ještě poradil Karlovi, aby se na náměstí otočil a k penzionu si couvl uzoučkou uličkou, protože by se potom dole dost složitě otáčel, a šel se obléknout.

Byli na místě a venku docela slušně mrzlo.

Penzion Schirmerhof . Vypadal zvenku jako typická tyrolská venkovská usedlost.

Mnohým z těch, kdo tu byli poprvé připadal podle jejich řečí dokonce trochu malý, a hodně obyčejný.

On mlčel, protože dobře věděl, že ten dům jen tak trochu „klame tělem“, ostatně jako většina zdejších staveb, ale uvnitř svým obyvatelům poskytuje veškerý komfort a pohodlí.

Dokonce se tak trochu škodolibě těšil na okamžik, až tihle nespokojenci a remcalové otevřou dveře do haly.

Věděl bezpečně, že jim spadne čelist až na zem.

Mimo jiné i z té vůně.

Paní Brigita totiž měla ve zvyku dávat do haly, do jídelny, do klubovny i na pokoje hostů, ošatky s jablky, kterými je zdejší kraj vyhlášený .

Nejen že krásně vypadají, nejen že skvěle chutnají, ale taky úžasně voní, a jejich vůní je celý tenhle dům doslova prostoupen.

Hned při uvítání se pak hosté dovědí, že ta jablka jsou všude proto, aby je jedli.

A že jsou už umytá, takže se mohou zakousnout třeba hned, protože jsou tu pro ně, stejně jako bábovka a čaj na stolku v hale.

A protože zvyky se v Tyrolích ctí, bylo tomu dnes stejně jako loni a předloni a před . . .

S lehkým úsměvem uvnitř sledoval jak roztávájí zamračené obličeje remcalů, jak nemohou pochopit, co se to s tím barákem najednou stalo. Jak jim najednou přestává být malý, a obyčejný , a oni vlastně vůbec nevědí proč.

Průvodce přetlumočil slova paní Brigity, rozdal klíče od pokojů a stanovil dobu odjezdu na půl devátou tedy – za hodinu.

Dost času na to. Dát si sprchu a převléknout se na lyže.

Bydlel s Vladimírem a Michalem, jako vždycky, takže ranní ceremoniál stíhali bez problémů, měli ho nacvičený a nehrozila žádná kolize.

Bylo až s podivem, že čas odjezdu dodrželi úplně všichni, patrně se už na ty kopce moc těšili, takže před devátou hodinou už stoupali posledními serpentinami k parkovišti u spodní stanice lanovky na Gitschberg v Meransenu.

Byli tam včas, a krátce po deváté už seděli v kabince lanovky.

Mlčeli a nasávali do duší ty obrazy okolních zasněžených kopců.

Na mezistanici lanovky si náhle vzpoměl, jak měli loni nahnáno.

Bylo strašně nepřijemné počasí, ostrý vítr a navíc difusní světlo, které nedovolovalo reálně rozeznávat terénní nerovnosti.

Nejspíš proto Vladimír neodhadl výšku hrany vyjeté rolbou.

Následovala serie kotrmelců. Ale zvedl se hned, tak si s Michalem oddychli. Ovšem smích je rychle přešel, když přijeli blíž. Vláďovi se totiž při tom pádu rozbily brýle. Speciální „Alpiny“, do extrémních povětrnostních podmínek v ceně téměř tří tisíc korun, s polarizovanými skly vyráběnými technologií ceramic mirror, se rozsypaly na úlomky ostré jako břitva, a udělaly mu z obličeje něco, co se podobalo kusu masa, který právě prošel mlýnkem.

Po prvním šoku zjistili, že rány nejsou až tak hluboké, ale je jich hodně. Kdyby v tu chvíli měli v dosahu vývojáře z firmy Alpina, asi by mu do smíchu nebylo a po svých by nejspíš neodešel.

Štěstím v neštěstí bylo, že se ta nehoda stala v horní části areálu.

Vladimír moc neviděl, tak ho s Michalem vzali mezi sebe, bafli ho prostě v podpaží a širokými oblouky ho svezli právě sem.

K mezistanici, kde je mimo jiné i stanice první pomoci.

Doktor byl asi vtipálek. Nejdřív tvrdil, že nemůže pracovat, protože mu zamrzla tinktura.

Pak ale uviděl Vladimíra a zvážněl.

Naštěstí to ve finále opravdu spravilo jen pár maličkých svorek. Sice Vláďu chvíli strašil, že mu musí uříznout nos, a hledal brousek aby nabrousil nůž, ale Vladimír naštěstí němčinu neovládá natolik, aby jeho vtípkům rozuměl, tak zůstával v klidu.

Pak jim doporučil, aby zašli do lékárny a koupili místní bylinkovou mast, že se tyhle rány po ní rychle hojí a nezůstanou viditelné jizvy.

Katričku pojišťovny ani nechtěl.

Nechtěl dokonce ani peníze, smál se že ho prý skvěle platí vláda.

Tehdy dostal ten nápad, - mrknul na Michala a vytáhl placatici.

Doktor nejdřív dělal drahoty, jako že nemůže, a tak, ale když mu vysvětlili, že je to něco, co v Itálii nemají - „Es ist pflaumen wasser“, řekl tehdy Michal.

Doktor se zarazil – o švestkové vodě zřejmě zatím neslyšel. A když se potom dověděl, že je to dokonce „pflaumen wasser mit hönig“, zvýšila se jeho zvědavost natolik, že ochutnal.

Medová slivovice mu pak chutnala tak, že jim jí tam v lékárničce nechal pet lahev, takovou tu malou, „třetinku“, kterou – jak doktorovi řekl - vozil v batohu pro případ živelní pohromy.

To už doktor neodmítal.

Dokonce je pak vyprovodil slovy – tak kluci, zítra se klidně stavte zas. Jo a - pflaumen wasser s sebou . . . Řehtali se tomu všichni, i doktor, až se kolemjdoucí poněkud nechápavě otáčeli.

( mimochodem ta mast byla fakt dobrá, v tom měl doktor pravdu)

Ze vzpomínek ho vytrhl Michalův hlas. „Copak Hanzi chrápeš, nebo se ti už stýská“.

Zasmál se . . . „ Ale ne, jen jsem si vzpoměl, jak jsme tady loni toho felčara učili pít švestkovou vodou.

Pod vrcholem začalo trošičku foukat.

No kdo by se tomu taky divil, že jo.

Stál dva tisíce pět set metrů nad mořem.

Chvíli se díval dolů ,našel Mühlbach, Natz, Rodeneck a Brixen. Ostatní městečka a vsi z té výšky nerozeznal.

Pak pomalu vytáhl jezdec zipu až k bradě, stáhnul kulicha na uši, narovnal bambuli, nasadil „ velké brýle“ aby mu vítr nefoukal do očí, prohlédl ten „manšestr“ čerstvě upravené sjezdovky a rozjel se .

Tohle byl ten okamžik, na který se vždycky nejvíc těšil, tehdy měl pocit absolutní volnosti.

Poslouchal svist sněhu pod skluznicemi lyží a po chvilce zařízl hrany do prvního oblouku.

Drželo to skvěle, tak ještě utáhl poloměr zatáčky, aby si mohl ten „manšestříček“ pohladit rukou, dokud to kolena dovolí.

Když nasazoval k druhému oblouku, věděl s jistotou, že dneska ho tedy nohy rozhodně bolet budou . . .