Povídání II

 

 

Mikuláš Rychlý&Mikuláš Pomalý – Mikuláš Pomalý&Mikuláš Rychlý

 

„Ale hele Miky, to je stejně divný. Dyť už to neni žádnej zajda, normálně se přeci baby balí normálně. Proč von to dělá takhle?“

„To nevim a pochybuju, že von sám ví.“

„Hele, třeba ho má úplně mrňavýho a jinak si netroufá?“

„Možná, ale něco použitelnýho tam asi má, když si hned zamlada uplet potomka. A i jiný chlapi ho maj mrňavýho a nehajzlíkujou takhle kvůli tomu.“

„Tak proč teda myslíš, že to tak dělá?“

„No, když vo tom tak přemejšlim, tak bych řek, že proto, že se to tak naučil v dětství nebo pubertě.“

„Si jako myslíš, že ho někdo v dětství učil takhle balit baby, jo?“

„Ale ne, prostě si tak zařizoval jiný věci a už mu to zůstalo.“

„Co jako si zařizoval?“

„Přežití, ochranu, úspěch, uznání, vliv.“

„Cože? Přežití? Copak dítě tady u nás dneska nějak bojuje o přežití?“

„Já to nemyslel doslova, ale tak nějak jako přirovnání. Důstojný přežití, psychický přežití, nebo tak něco.“

„Furt nechápu.“

„No, si to představ. Jsi malej ošklivej slaboučkej smrad na sídlišti plnym hornických a hutnických grázlů, máš hezčí hračky než voni, rodina je taková lehce snobácká nebo aspoň kultivovaná, doma tě na drsný fakany venku nic nepřipraví, podporu tam nenajdeš. Děcka ti ubližujou, kam se jen pohneš, berou ti nebo rozbíjejí hračky, pošklebujou se ti. Co bys udělal?“

„Nevim, asi bych zalez domu a třeba si sám stavěl vláčky.“

„Vidiš, já bych se asi pral a pral, ať mě třeba umlátí, ale nenechám se jen tak.“

„A von?“

„Naučil se s nima vyžít. Nedat najevo, na čem mu záleží, kterou hračku má nejrači, tajtrlikovat, aby je pobavil, poznat, kdo je důležitej a co na koho platí, vlichotit se příhodnejm grázlíkům a schovat se do jejich stínu, poradit jednomu proti druhejm, ale s nikym si to nerozházet. Všem tvrdit, jakej je jejich kamarád a jak jim to spolu klape. I těm, co o něco obral nebo je nějak shodil.“

„Tak to byl dobrej!“

„Buď rád, že nejsi takhle dobrej. Neni vo co stát. Chceš ještě?“

„Trochu.“

„Ukaž.“

„Trochu víc trochu!“

„Máš recht!“

„Proč mysliš, že jako neni vo co stát?“

„Na všechny něco hraješ, nikomu nemůžeš říct, co si dovopravdy myslíš, víš, že nikomu neříkáš pravdu, tak sám nikomu nevěříš. Nemůžeš si pořádně užít, co si užít chceš, protože kdyby voni věděli, co chceš, nějak by ti to rozbili. S nejmilejšíma hračkama si hraješ jen potají.“

„Tak to je blbý. A proč nešel jinam?“

„Asi nakonec stejně šel. Aspoň občas. Na nějaký pískoviště s hodnejma dětma. Počítam, že ty se nejdřív polekaly jeho nejmilejších hraček a pak na ně rozbalil stejnej koncert jako na svoje grázlíky.“

„Proč proboha i na ně.“

„Nevim, ale je to jedno proč. Buď že už to bylo moc v něm, nebo to jen tak zkusil a vono to fungovalo, nebo něco chtěl a jinak se k tomu nedostal.“

„Vono to fungovalo, jo?“

„To víš že jo. Všude se najde někdo, na kom se svezeš, u koho se přihřeješ na jeho sluníčku, někdo, komu se dá vlichotit, přitočit se, pomoct a už zůstat. Na takovym pískovišti s hodnýma dětma fuguje všechno z těch jeho fint taky, neriskuješ tak snadno jednu do nosu a bonusy sou daleko věčí. A můžeš tam makat i na rodičích, doma u paneláku ty grázlíci rodiče buď neměli nebo na ně stvořitelé docela kašlali. Von musel bejt moc voblíbenej chlapeček mezi hodnejma rodičema!“

„Ale nemoh furt chodit na pískoviště ne? To by vypadal dost blbě brzy.“

„Jasně že ne, třeba nikdy na žádný nešel, to já jen, že si myslim, že měl grázlíky a pak i hodňouše, ale jel po stejnu.“

„Hele Mikuldo, a nemoh by von takovej bejt i kdyby mu třeba nikdo nikdy neubližoval? Prostě jen tak?“

„Myslíš jako od přírody, od narození? Malej ješitnej ctižádostivej chcípáček křiváček? Klasickej spor mezi zastáncema vlivu prostředí a dědičných předurčeností, žejo?“

„Jo, tak nějak.“

„A to víš, že moh. A neni vono to teď už nakonec fuk? Prostě je takovej a basta.“

„A myslíš, že i teď?“

„Bodejť, dyť se podívej, co udělal tady u těch rybářů. Jen přišel, hned si proklepnul všechy lidi, který nějak vypadali na celebrity nebo osobnosti. Udělal sérii rozhovorů, pomazal medu kolem úst, zjistil, na co kdo zabírá a jak to s ním opravdu je.“

„To je fakt Mikuláši, jak říkáš, jednoho po druhym je voblez.“

„Jo, zabiješ tím víc much jednou ranou. Bez zásluh, schopností nebo nasezenýho času na rybách a tak, se jim opticky hned postavíš na rovno, poznáš, co v kom je, co na koho platí, jak moc bude povolnej a taky si uděláš představu, kdo s kym a za kolik.“

„No jo!“

„Ale jenom nějak významný lidi, přirozený i nepřirozený osobnosti, baviče, celebrity, guru, žádnej řadovej kus, nebo snad jo?“

„Kdepak, samý lepší lidi. Akorát snad...“

„No co akorát snad?“

„Dělal rozhovor i s tebou, Mikuldo.“

„To je v pořádku, von to tak vidí! S tebou ho dělal taky. Ještě kapku?“

„Hmm.“

„Hele, já skočim pro kousek uzenýho a nějaký vokurky. Připrav to, jo, Mikuláši, prkýnko.“

„Ukaž, dej to sem. Hele, Mikuldo, a jak von vlastně pozná tu významnou osobnost nebo celebritu, prostě, jak ví, koho zkusit zaháčkovat?“

„To asi nebude zas tak těžký. Někdo to prostě řídí, jinej baví, při dalším všichni ztichnou, když promluví, za jinym chodí a posílají tě vo radu. To poznáš, kdo to je.“

„A baby?“

„Mikuláši, všechny baby sou VIP v chlapských spolcích!“

„A Miky, co pak s tim, když má voťuknuto?“

„Pak začneš zpracovávat ty, co nejsou inertní. Pomáháš jim, pochlebuješ jim, sbližuješ se a tak.“

„A co když se někde splete, nebo někdo přestane bejt zajímavej? Když se potřebuje někoho zbavit?“

„To je asi těžký. Zbavit se někoho a neztratit tvář. Možná za sebou táhne vohon balastu, jako kometa. Neškodný staříci, co už vlastně nejsou k ničemu, jiný ješitové, kerý nepochopili, proč je vlastně chválil a čekaj, že bude chválit dál. Může bejt, ale co nadělá.“

„U Koby v partě by to měl jednodušší.“

„Je jiná doba. A tady taky zas tak vo moc nejde. Chlapi tohle v hlavě moc nedrží.“

„Ženský sou horší.“

„Rozhodně. Dyť se taky snaží a maká na public relations, kamarádka sem, kamarádka tam, pořád dobrý. U ženských musí dávat bacha i na to, aby se neobjevil nějakej přirozenej sympatizant, když jim ublíží. Sama může bejt neškodná ale sympatizant by nemusel.“

„Nějakej jinej chlap, viď?

„Třeba. Ale třeba taky jiná ženská s docela proříznutou pusou a všema uznávanym chlapem u sebe.“

„Ale proč se proboha snaží bejt se všema furt tak podivně za dobře? Dyť co na tom sejde, že mě někdo nemá rád, nebo dokonce na mě má pifku!“

„Musí Mikuláši. Je to společenskej parazit. Na člena stáda je moc ješitnej a ambiciózní, na vůdce málo obdařenej a schopnej, na predátora srab, tak zbejvá jen parazitovat. A parazita musí oběť pustit hezky blízko, blizoučko a nesmí se bránit.“

„Hele Mikuldo, a co kdyby se někde vyskytli dva takovýhle najednou?“

„Noo, to je zajímavá otázka. To nevim.“

„Myslíš, že by šli spolu nebo proti sobě?“

„Proti sobě? Rozhodně ne votevřeně. Spíš vůbec ne. Nejspíš by se jen tak navzájem hlídali a snažili se utopit v medu. Asi by to vypadalo, že sou nesmírnejma vzájemnejma vobdivovatelema. Myslíš, že tam někdo takovej je?“

„Ani snad ne. Von to nejspíš nebude moc rozšířenej druh.“

„Myslíš takovej ten novej, historicky ještě nepodchycenej typ grázla?“

„Jo jo, po hodných hoších se nejlíp veze prevít. Takže ty myslíš, že se už jako všude jen nějak veze?“

„Ne, von jim je i užitečnej. Nikdo neumí všechno, nikdo nestíhá všechno, nikdo si nevzpomene na všechno. Von poradí, pomůže, popochlebuje, je přeci chytřejší než většina vostatních. Pomáhá a pak zbyde i na něj.“

 

---