Bezinky, vyprošťovací lahváče, víno, bordel, já a táta

            Sousedka obalovala květy bezinek v sladkém lívancovém těstíčku, smažila je a nosila, nám, dětem, na dvůr, kde jsem si hrály. Mňam.  Sladký bezinkový a voňavý likér, uložený až vzadu u zdi ve spížce, jsme tajně s holkama sousedů ucucávaly a vždy jsme do lahve docvrnkly trochu vody, aby se nic nepoznalo. Mňam.

Bezinky dozrálé znamenaly, že prázdniny skončily a je nový školní rok. Moc jsme se na něj těšily na konci prázdnin. Všechny děti ze vsi bez výjimky.Cítím tu vůni a chvění se z těšení. Nové bačkory do školy, nové boty i oblečení našité od tety z Moravy. Vymyšlený nový účes. Kluci i holky budou koukat! Park voní po kaštanech a žaludech, které se vždy v době bezinek sbírali pro myslivecký spolek. Škola voní po  vymalování. Tabule jsou cítit černou novou barvou. A všude bezinky, bezinky.

Desítky let poté.

Vešla jsem do rodného domu a lekla jsem se. Všude krev. Byl tojen rudě purpurový sirup z bezinek, základ pro bezinkové víno, které si vyráběl táta. Na zdi, kolem kamen, na kamnech, rozšlapané po zemi, otřené do potahu na křeslech, na ovladači televize.

Zdravé. Móóóc zdravé, říkávalo se. To tvrdil i táta.

Hned ráno, když otevřel oči, sáhl vedle postele pro láhev bezinkového vína a napil se rovnou z lahve. To vždy před braním důchodu. Jinak vedle postele byl v posledních letech jeho života jiný vyprošťovák, lahváč piva.

Táta pořádal bezinkové orgie. Sháněl láhve po sousedech, v popelnicích v parku. Vařil, naléval do lahví i vedle. Kypělo to, stékalo to. Na podlahu, na kamna. Všude to krvavě stříkalo, krvavě bublalo. Táta do toho nadával, mrmral si cosi opilecky pro sebe, motal se z výparů budoucího vyprošťováka po kuchyni. Dokud neměl bezinkových lahváčů plný regál ve sklepě, neustal.

A před „berousem“ důchodu popíjel doma bezinkové víno. Ráno, v poledne, na svačinu, večer, v noci, hostil kamaráda Vencu Špínu i Smraďocha Honzu.

A já každý dozrávací bezinkový víkend savovala Savem zdi, myla okna u kamen, kamna, podlahy. A za týden znovu. Zatímco jiní lidé ve vsi měli a mají na zahradě třešně, švestky, ořechy, jabloně, hrušně, my měli všude bezinky. Bezinkový prales. Jednou byl táta v nemocnici a my jsme bezinky zlikvidovali. Po jeho návratu to vypadalo, že umře o pět let dříve než později umřel na delirium tremens. Strašně vyváděl. Ale ještě byl schopný si dojít na bezinky do okolí vesnice. Rok před smrtí, kdy si celé dny i noci povídal, nespal a nejedl, bezinkové víno neměl. Už ho ani netrhal doma na zahradě ani nevařil. Nic nebublalo, nekypělo, zdi a kuchyň nebyly rudě krvavé.

Až budete v naší vesnici, uvidíte rozpadlý dům s bezinkami. Bezinkový prales tátu přežil. Čeká, kdo jej zlikviduje. Já to nebudu, já bych se chtěla s bezinkami usmířit.