Plameny neštěstí

 1.kapitola

plameny neštěstí

Šla jsem ke svě skříňce si připravit věci na geometrii, ten den jsme totiž psali velký opakovací test. Chvíli nato začalo zvonit, na chodbě bylo v ten moment vylidněno. Čapla jsem věci, které jsem si připravila a rychle spěchala do třídy. Před třídou jsem se srazila s nějakým klukem."Sakra kam koukáš" Zařvala jsem na něj. Ani jsem nevěděla s kým jsem se srazila, zvedla jsem oči abych se podívala. Měl černé delší vlasy, které mu padali do obličeje.V tu chvíli jsem to viděla, na čele měl světle fialový kruh, který mi nějákým způsobem připomínal měsíc. Vykulila jsem na to znamení oči a nevěřícně zírala na jeho čelo. Asi si toho všiml, protože si připlácl ruku na čelo a utíkal pryč. Stále jsem za ním zíral.

Geometrie! Vzpoměla jsem si a rychle utíkala do třídy. Do třídy jsem vletěla jako střela. Všichni spolužáci se ne mě otočili a mě se trémou udělal knedlík v krku. Otočila jsem směrem k učitelce a knedlík se ještě zvětšil, protože se na mě strašně mračila."Jdi si sednout Alexandro Melinktnová!" Šla jsem si tedy sednout. Na lavici jsem už měla přichystaný test. "Popadněte tužky a začněte!" To je klasický učitelky pokyn abychom už konečně začali psát. Na tu písemku jsem se šprtala celej večer, ale absolutně jsem si nic nemohla vybavit, ale nakonec jsem to niákým způsobem zvládla i když jsem byla myšlenkami jinde. Začalo zvonit a já musela odevzdat test. Naštěstí to byla poslední hodina další bych už vážně nezvládla.

Sbalila jsem si věci a šla si je dát do skřínky. A pak na oběd. Dnes byly špagety. To je mé nejoblíbenější jídlo. Vzala jsem si je tedy a šla si sednout k mé nejlepší kámošce Mirien. Ta už na mě mávala, že mi drží místo. Jako vždy. Sedla jsem si tedy k ní. "Alex, Alex."Stále opakovala mé jméno Mirien, ale já tomu nevnímala pozornost myslela jsem na to znamení. Opakovala to stále dokola, až mě to začalo lést na nervy!"Co chceš?!" Zakřičela jsem na ní, ale Mirian je hrozná cíta, tak jsem se musela omluvit. Ze špaget jsem neměla ani sousto, měla jsem plnou hlavu toho kluka s tím znamením. Tak jsem je tedy odnesla. a spěchala domů.

Autobus jsem stihla jen tak tak. Doma jsem šla na Pc a hledala něco o tom znamením. Bez výsledků. Strávila jsem u toho celé hodiny, ale nic. Pak mě moje máma zavolala na večeři, ale já neměla hlad tak jsem na ní ještě volala, že to má dát do mikrovlnky. Pak mi zavolal můj kluk Kris. S ním jsem prokecala celej večer, až jsem byla unavená a šla si lehnout. Otočila jsem se na bok a zavřela oči.

Bohužel se ozval můj žaludek tak jsem si tedy šla dolů do kuchyně udělat to jídlo. Pak jsem se vrátila a zkusila to znovu. Ale slyšela jsem otevřít dveře. Myslela jsem že je to máma tak jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Tak jsem se otočila zpátky. Slyšela jsem bouchnutí. Lekla jsem se ,ale i přesto jsem usla.

Ráno mě probudil budík. Vstala jsem a udělala svě ranní povinnosti. Zaslechla jsem troubení, vykoukla jsem z okna a tam na mě z jeho autíčka mával můj kluk. Utíkala jsem dolů čapla tousty, poděkovala a rozloučila jsem se s rodiši a utíkala za Krisem. Toho jsem na uvítanou políbila. Ten mi jako pravý gentleman otevřel dveře. Nastoupila jsem, on nastartoval a jeli jsme. Po cestě jsem ještě dojedla snídani.

Zaparkoval nám přímo před školou. Vystoupili jsme a on mě chytil za ruku. Tak jsme šli do školy ruku v ruce. První hodinu jsme měli Chemii. Den mi naštěstí utekl jako voda.Utíkala jsem před školu kde jsem mela sraz s Mirian. Ta tam byla jako vždy dřív než já. Když jsem vycházela ze školy Mirien už na mě kříčela:"Tak pojd jinak nestihnem Krisův fotbalový zápas.""Ten bych si nenechala ujít ani za nic." Utíkala jsem směrem k Mirien. Společně jsme tedy šli na zápas, kde jsme seděli v první řadě.Vyhráli jsme! A to jen díky mému klukovi, on dal totiž poslední a rozhodující gol.

Společně jsme všichni tři jeli domů. Po cestě jsme vyhodily Mirien. A jeli k nám. Naše ulice byla uzavřena."Co se tady děje?" Byl zvědavý Kris."Nevím, ale jdu se tam kouknout, zastav mi." Zastavil mi a já utíkala k našemu domu. Zastavovali mě,ale já je nevnímala, měla jsem hroznej strach o svou rodinu.

Náš dům byl v plamenech! Otočila jsem se a viděla jsem tam ležet ve zdravotním voze mého tátu, byl celý od krve. Utíkala jsem tam. Zasypala jsem je hromadou otázek, ale ani na jednu mi neodpověděli. Máma! Vzpoměla jsem si a utíkala do hořícího domu. prvně jsem šla do kuchyně, tam jsem jí našla jak leží. Vzala jsem jí do náruče. Ani nevim kde se ve mě vzalo tolik síly, byl to pocit jako kdyby mi někdo pomáhal.

Utíkala jsem s ní pryč z domu, ale tam kde jsou schody do domu se mi zasekla noha. Hasiči mi běželi na pomoc. Dala jsem jim mámu a snažila se vyprostit nohu.Bez úspěchu. Vzhlédla jsem směrem k nebi a poddala jsem se svému osudu, protože na mě začala padat střecha a já upadla do bezvědomí...