Vzpomínka

2. Kapitola

Vzpomínka

Pomalu jsem  otevírala oči. Když jsem je otevřela, uhodilo mi do nich světlo, až začali bolet. V ten moment jsem si uvědomila, že mě hrozně bolí hlava. Chytla jsem se za ní a zjistila jsem, že na ní mám obvaz. Pomalu jsem se otočila doleva. Takovou bolest jsem ještě nezažila.

Uviděla jsem jak v křesle spí má mamka. Zachránila jsem jí! Chtěla jsem vstát , ale byla jsem připojená na nějaké hadičky. Tak jsem si teda lehla a koukala do stropu a začala přemýšlet. Zavřela jsem oči a uviděla siluetu mohutného muže s tmavě   fialovým měsícem na čele. Jak drží porozpadlou střechu. Pak jsem je otevřela a obraz zmizel. Znovu jsem je zavřela a ten obraz tam byl znova . Vyděšením jsem otevřela oči.

Otevřely se dveře a dovnitř vešel doktor. Chtěla jsem si sednout, ale ty pitomý hadičky mě nepustili, tím pádem jsem musela zůstat ležet."Pane doktore co se mi stalo?""Měla jste lehký otřes mozku. Což je divné, protože na vás spadla skoro celá střecha nad vchodem, ale co zázraky se dějí." Obraz! V hlavě jsem si to pospojovala a přišla na to, že to nebyl obraz, ale vzpomínka. Pokoušela jsem si ji vybavit, bohužel bez úspěchu."Vaše matka tu byla celou noc a to jsme jí říkali at se vrátí na lůžko." Nevnímala jsem co řekl a dál přemýšlela nad tou vzpomínkou. Co znamená to znamení? Vrtalo mi stále hlavou."Díky vám se jí nic nestalo."To mé přemýšlení zarazilo a já se začla usmívat."A tet si běžte lehnout, musíte odpočívat."Zavřela jsem oči a pokoušela jsem se usnout, ještě jsem slyšela jak bouchaly dveře, což probudilo mou mámu a ta utíkala za doktorem, takže jsem na lůžku zůstala sama,tak jsem se tedy pokoušela spát.

Probudila jsem se asi po dvou hodinách. Když jsem otevřela oči zase mě do nich uhodilo to světlo. Na demnou stáli oba rodiče a ještě doktor. Vykulila jsem na ně oči. Nevěřila jsem, že tady budou až se probudím."Zachvíli pojedeš domů, zlatíčko." Poveděl mi otec. Neměla jsem sílu mu odpovědět tak jsem jen přikývla.

Máma mi začala balit věci a já jí sledovala. Teprve tet jsem si všimla té květiny která byla u mě na nočním stolku. Koukala jsme na ní a přemýšlela od koho by asi byla."Ta je od Krise měl o tebe strach." Do očí mi vhrkly slzy. Vážně měl o mě stararost? Jasně jinak by sem tu kytku nedal. Hrozně mě to hřálo u srdíčka. Přemýšlela jsem o Krisovi. Stýskalo se mi po něm. Mezi tím mě doktor odpojil z těch protivných hadiček. Já se převlíkla a mohla jít domů. Táta mi vzal věci. A já šla jen tak prostě. Po cestě domů jsem viděla toho chlapa z mé vzpomínky...