Arn Dresko V. První loupení

V devět hodin jsem už postával na parkovišti před nákupním centrem. Tak nějako kolem osmý začalo maličko sněžit, což samo o sobě bylo děsně vhod, ale teď už sněžilo vážně hodně a taky docela foukalo.  Naprosto dokonalý podmínky k loupení.

 Netrvalo to ani nějak zvlášť dlouho, než se na parkoviště vyřítila taková ta noblesní panička s natřískaným vozíkem. Taková, která má určitě pořádnej zůstatek na kartě. Jak jsem řek – jsem zbabělec.  Je určitě evolučně adaptivnější být důslednej zbabělec, než čestnej idiot.

V tuhle dobu bylo parkoviště už nádherně vyprázněný. Auta byly od sebe rozházený tak daleko, že skoro nešlo dohlídnout od jednoho ke druhýmu v tý vánici. Šel jsem tak, aby nebylo zřejmý, že ji sleduju. Ne, že by to bylo třeba. Jsem si jistej, že ji ani náhodou nenapadlo, co ji čeká.

Když už bylo jasný, ke kterýmu autu si to hrne, začal jsem se přibližovat. Ve chvíli, kdy strčila klíče do zámku, jsem byl už jenom nějakejch pět metrů od ní. Ani si mě v tom blizardu nevšimla. Byl jsem jako nějakej jaguár nebo tak něco. Noční dravec, co se nepozorovaně připlížil ze tmy k nic netušící oběti. Myslím, že mně by se nic takovýho stát nemohlo. Jako že by na mě zaútočila nějaká šelma. Jsem děsně obezřetnej a v noci spím pro jistotu celej přikrytej a s hlavou pod polštářem.

Jakmile otevřela dveře, rozběhnul jsem se, že jí praštím hlavou do kapoty.  Jenže mi v tom zkurveným sněhu podjely nohy a já sebou fláknul o zem těsně před ní. To mě neuvěřitelně nasralo a nabudilo. Ze všeho nejvíc mě nasralo, jak trapně jsem musel vypadat. Do prdele, já se za sebe styděl jak už dlouho ne. Já se za sebe snad nikdy opravdově nestyděl. Nechtěl jsem dopustit, aby i tohle skončilo jako jedna z mých tragikomických historek. Kurva, tohle přece měl být můj první krok na cestě k tomu, urvat si ze světa taky nějakej kus pro sebe. Bylo mi skoro do breku. Byl jsem nasranej a zuřivej jak malej harant, co se posral ve školce a nejdraděj by všechny zabil jen, aby se to nikdo nedověděl.

Znáte ten pocit, když zakopnete na křivým chodníku a je to jako by vás někdo praštil do nosu. Já to teda tak mám vždycky, když mám spadnout. Myslím, že je to adrenalin. Jakoby se s ním protrhla přehrada. Najednou mám zbystřený smysly a sílu jak povodňová vlna, že bych taky smetl všechno, co mi přijde do cesty.

Byl jsem úplně nepříčetnej. Ještě než jsem se zastavil, už jsem se snažil postavit na nohy. V tu chvíli mi připadalo, že se to všechno děje děsně pomalu. Jenže dneska už si na to nemůžu skoro vzpomenout. Kdyby to byla scéna z filmu, bylo by tam problikávající světlo. Za tmy by se toho odehrálo vždycky děsně moc, jenže tma by trvala jen zlomek vteřiny. Zatímco světlo by bylo dýl, ale všechno by se dělo zpomaleně. Takle nějak si to teď vybavuju.

Ta ženská vůbec nechápala, co se děje. Nejspíš si myslela, že jsem prostě uklouznul. Stála tam v otevřených dveřích od auta a nechápavě zírala na to, jak se zvedám. Ještě než jsem ji srazil dovnitř, všimnul jsem si klíčů, který potom zapadly pod sedačku řidiče.

Když byla tělem vevnitř, chytnul jsem ji za vlasy na temeni a několikrát jí třísknul čelem o palubní desku. Já byl tak rozrušenej, že jsem neměl ani trochu citu v rukách. Chudák omdlela nejspíš už při první ráně, která jí zlomila nos. Neměl jsem při tom mlácení jí čelem o palubovku úplně přesnou mušku. Docela mě to i mrzelo. Měla hezkej obličej a vsadím se, že ten nos, co byl teď na sračku, jí před tím moc slušel.

Rozhlídnul jsem se, jestli to někdo neviděl. Bylo to dost rychlý, takže nebylo moc pravděpodobný, že by si toho někdo v týhle vánici všimnul. A taky, že ne.

Ani jsem neobíhal auto. Vrhnul jsem se přes ni na sedadlo řidiče a zavřel dveře. Rychle jsem nahmatal klíče pod sedačkou a strčil je do zapalování, ale nestartoval. Vzal jsem lepící pásku, co jsem odpoledne koupil za poslední peníze ve městě, a pořádně jí svázal ruce. Jenže jenom ruce by nestačily, kdyby se během jízdy probrala, proto jsem jí tou páskou přivázal za krk k opěrce na hlavu. Utáhnul jsem to jenom tak, aby byla jenom maličko přiškrcená. Tak, aby se raděj moc nehýbala, kdyby se vzbudila. Ale zase ne tak moc, aby se mi cestou udusila. To by mi pak bylo dost k hovnu.