Etuda o plovárně V Modré

  1)

  Michal Košandr byl snaživým redaktorem-elévem plátku Uhlák, který se už třetím ročníkem rýpal v dění v průmyslovém regionu na severu Čech.  Na sklonku léta 20— se mladý muž rozhodl napsat úvodník na plovárně. Sám neví, co ho vedlo k takovému přesmýknutí zvyků, snad mu po letech došlo, že u vody ještě nic do novin nenapsal a že by vlny mohly vyplavit nějakou mohutnou inspiraci. Prázdniny sice minuly, ale léto jako obvykle teprve na svém konci rozpoutalo mstivé inferno. Posadil se do venkovního bufetu k rozpraskanému hnědě lakovanému stolku  a vyčkával tu mohutnou vlnu. Ale zač chytit spodní proud? Psát o vedrech? Toho, že je na počátku září k zalknutí, si lidé všimnou i bez přátelského upozornění novin. Ovšem noticku si to zaslouží! řekl si a vytáhl z igelitky bloček, provedl to vycvičeným pohybem kuřáka, který, veden zlozvykem, sahá do kapsy. Pousmál se - mohl bych začít kouřit, skoro každý v redakci kromě tužky vytahuje cigaretu, se kterou pak krouží do vzduchu poznámky často duchaplnější než ty na papíře. Kolegové mají elegantní kouřopis! Kdyby si on zapálil tady ve venkovním bufetu, zapadl by lépe mezi hosty objaté  jakousi množinou dýmu, do které každý kuřák přispěl kouskem plic. Najednou Michalův zápisník zaujal dva sousedy u vedlejšího stolku. Byl to manželský pár středních let a odhadem po dvou krizích. Ona s pletí zbrázděnou po nějakých bolácích, s vráskou mezi ostrýma očima a s mastnými vlasy vyčesanými do copu nevhodně dívčího vzhledem k její zralosti. On s dvojitou bradou, visící nad hrudníkem snad kdysi vypracovaným, teď však změkle přecházejícím ve vypouklý pupek. Ti dva vytáhli Michala z tůně zadumání a připomněli mu vezdejší svět. Pošetilý nápad brát psaní na koupaliště! Michal se odvrátil. Stačil jen pocit, že je sledován, a skládal zbraně. A tak musel déle udržet v hlavě tento postřeh pro Uhlák:  

  „Plovárna v Modré, bufet u pravého břehu Labe, druhý stůl od kraje, půl jedenácté dopoledne. Ruch intenzivní jako v sadu plném ptactva. Osazenstvo (poprvé se doopravdy rozhlédl): babky, baby a zase babky, jedí párky za babku, názorně dokazují, že člověk je tvor společenský. Scházejí se na ústních trzích vyměňovat klepy, míchají si je do kávičky v plastovém kalíšku i se svými ropušími obličeji... Ženy těchto forem zaplnily mé oči tolik, že kromě nich tu nikoho nevidím, jsem v říši Korpulencie. Nevšiml bych si, že za mnou procupital kluk, kdyby svého langoše po zakoupení nerozplácl na dlažbě. Samozřejmě i muži se tu vyskytují, ale jako by sem spíše zabloudili, nezdržují se dlouho, vyzvednou si pivo též v plastovém kalíšku a rázují s ním uchvátaně opatrní asi jako s olympijskou pochodní někam daleko, čímž budí dojem, že se spiklenecky hromadí kdesi u zadního bazénu a vedou tam vlastní klepy.   A teď fanfáry cukrových andělů, na chodníčku rozhrnuje kočárkem těžký vzduch členka mateří kumpanie, za pochval otáčejících se ženštin zakrouží přistávacím manévrem u své matky-babičky a hlučnost pochval se na tom bodě zdesateronásobí. V té bleskově se semknuvší hradbě něhy se beznadějně ztrácí myšlenka na otce dítěte. A tak jen štětinatý bonviván, který nechce přiznat, že švihácká léta má dávno za přihrblými zády a že jeho kořist pozbyla body za krásu, vrhá se nenuceně do hloučků oblých královen a snaží se je rozesmát něčím na způsob historek mořského vlka. Promiňte, mně tu uklouzla novinářská fantazie – takového borce jsem tu neviděl! Možná si z křoví udělal špehýrku a cloní mu zvadlý hřebínek, i Casanovové ustupují od činů k platonickému zbožňování.  K poledni zůstává nad slunce jasné, že bufet u Labe je doménou žen. A všechny se tu prostě radují ze života, spojeny symbiotickým vláknem stejné váhové i estetické kategorie a jejich netlumený povyk dokazuje, že se za to nestydí. Berte nás, jaké jsme, ať jsme kde jsme. Třeba tady na plovárně v Modré, Jarčo, už si taky nesu to uzené stehýnko!

   Michal u stolku i se svou nečinnou tužkou  vyčnívá, kývá s ní jako s anténou, na kterou ne a ne chytit signál.  Sousedé odvedle se nezvedají. "To je opravdu pěkná zábava pomlouvat svý manžely," prohodila paní s ostrýma očima a žvýkala svůj vuřt, čekala, zda jemná strategie v poznámce ukrytá, zúročí se v plus pro ni.  Muž ale nemohl odpovědět, měl právě plnou pusu vuřtu, a když konečně promluvil, bylo z toho jen: "No jo. Ale kde vůbec všichni jsou?" A řekl to tónem, v němž se schovávala narážka na jejich štěstí. Byli totiž jedinými manželi v osidlech bufetu, a dokonce se nepomlouvali. To poznání je uspokojilo, vydechli si, otřeli ústa a řekli Michalovi "nashledanou." Nashledanou, odpověděl. Konečně! Sundal dlaň z  notýsku, kde bíle skučel nepopsaný obdélníček. Nadechl se a první, co napsal, bylo:

 „Nyní už pouze hbitý chlapík u grilu drží statečně mužskou vartu. Ani nemůže ustoupit, prodělal by. Je v tváři sicilsky osmahlý, a jak by ne, když se neustále sklání nad horkou lávou, má lehký knírek a černé kotlety, proti nimž září bílé zuby. Celkově mafiánský vzhled. A ženy to přitahuje, platí mu mastným penízem a chtivými pohledy. Tu a tam zalétne k němu poznámka od žvýkajících úst a v každé té nevinné pochvale na kulinářský um skrývá se šrapnel neukojené touhy po chlapákovi. Ženy dokazují jedna druhé, že jsou ještě v kondici a koketérie jim není cizí. Upuštěný langoš uprostřed chodníčku mění se v memento pomíjivosti, z těsta vyhřezl sýr a kečup. Na mršinu je tu nedostatek hyen v okolí, zato mnoho lvic. Paní provozní  nadává malému pachateli do prasat, zatímco se pokorně shýbá pro smeták a seškrabuje langoší ostatky.“

   Při pohledu na něžnou ženu, chlubící se obezitou v upjatých legínách, Michal nevydržel a postěžoval si : „To není možné! Noční můra! Potají jsem doufal, že inspirace, která mě plovárně zaskočí, bude štíhlá, dlouhonohá, s pružnou pletí a pevnými ňadry, oduševnělá bytost.  A místo toho, co máme zde? Na obzoru bájná hydra s ondulací, ňadra se roztékají pod dekolt jednodílných plavek až na břicho, které by potřebovalo trakař, a jak kráčí s dubovýma nohama od sebe, předem vytrubuje: -Už jdu, holky...Tady máš mohutnou inspiraci a ani ji nemusela vyplavit vlna. Na tácku nese mastnou trofej. Holky ji skoro  nevnímají. Už delší dobu ostřelují pohledy toho taliánského muže u grilu, jako by mu nebylo dost horko, bodře si jej dobírají jedna přes druhou a tají dojetím pod jeho ulitým úsměvem s rozsvícenými zdravými zuby. -Kam koukáte, holky? Haha... rozchechtala se nepěkná žena chrupem strakatým, a jak teď opatrně usedla, lavice pod ní zaúpěla. Já úpím víc. Podle toho, co vidím, se zdá, že všechny ženy, jednou uvíznou v tomto bahenním stadiu. I nejskvělejší gazela po elegantním sprintu zabředne v údobí koulejících se přezrálých plodů.  Za jistou věkovou hranici už se krása propašuje jen stěží a za jinou už nekráčí. A s přibývajícími léty je toho méně a méně, co se dá zachraňovat.“

  Plovárna v Modré je soustavou bazénů rozsázených podél pravého břehu Labe, které je na tomto úseku před hranicemi již úctyhodně široké. Kdybychom bazénový pruh  přenesli na Václavské náměstí, zabral by délku od předních kopyt koně až k Můstku. Návštěvník si tedy může vybrat, zda se smočí v přírodním veletoku, anebo za vložené vstupné přece jen využije chlorovanou variantu se skluzavkou a skokanskými můstky. Je-li sám dítětem, může se brouzdat nebo se lámat v průlezkách ze strupatého červeného kovu.  Všechny bazény jsou obklopené trávou, na které se lidé rozprostírají v polonahotě jako potrava slunci. Michal prozatím nechával svou polonahotu jako trumf v rukávu a nohavici a zdržoval se raději v bufetu, kde měl Labe pár metrů před nosem.

  „Sleduji vzdálený druhý břeh, kde mi však vzduté kopce připomněly tvary Rubensových krasavic nahuštěných všude okolo.  Žehrám na tu nespravedlnost a žádám si od rozmaru náhody nějakou vzpruhu. Vždyť každé další boubelaté zjevení ve mně utlouká naději na to, že spatřím opravdovou krásu!“

 Ale když ani po hodině chlípných modliteb žádná křísitelka inspirací nepřicházela, zvedl se a šel si odevzdaně zaplavat... Do chlóru.

   Následující řádky se rozpíjely v kapkách, crčících z jeho vlasů, jak se nemohl dočkat a sklonil se nad notesem. Ale budu hodný a rozluštím je pro vás: „Byl by to nádherný žánrový obrázek. Vyřádil by ses u nás na plovárně v České vrchovině, celníku Rousseau! Dole modř mokrá, nahoře modř vyžehnutá až doběla a mezitím zlenivělé pohyby lidí v koupacích  úborech. Povyk by byl ještě pestřejší, kdyby se nechal namalovat. Už jsem se také prostřel létu, a protože nikterak netoužím následovat Mistra Jana z Husi ani v blízkosti hranice s Německem, ukrojil jsem si vzácný stín. Na ty své gazely mohu nadobro zapomenout. Mateřské jednotky pokračují v obléhacích pracích, jejich členky, táhnoucí za jeden provaz a za tucet kočárků, už mě obklopily ve vějířovitém útvaru a sklánějí se nad plačtivými ranečky právě s takovým zaujetím jako já nad bločkem. Jsou neuvěřitelně malí ti broučci. Je vůbec možné, že jsem byl kdysi i já taková drobinka? Ale počítám od té doby už dvě dekády, a ty počty mě skličují, je to jako včera, kdy mé vzpomínky vážily nejvýš pět až deset let. Děti jsou rozkošné, představují kýč kopající nožičkama a máchající ručičkama, i já se roztékám přese všechno psací zaujetí, ale matky mě uzemňují, v akčním radiu pěti metrů mi nepadla do oka ani jediná. Zřejmě je mateřství zrychleným letem vzdálilo pružné eleganci mládí,  a tak  pochodeň s plamenem Heleniným alespoň vtiskly svým dcerám.“  Na syny ani nepomyslel. A pak: „Jedna krátkovlasá matka po mé levici začala svého dědice kojit. Činila tak nepokrytě a hrdě a bylo přímo cítit tu touhu, aby se na ni každý podíval a vetkl ji do středu žánrového výjevu idyly. Hleďte, kojím a nestydím se za to, sem na plovárnu v Modré se vrací ráj! V mé blízkosti by tygři mohli vyčesávat ovcím blešky z rouna a lvi vedle antilop z korýtka nerušeně pít.“ Michal se strašlivě zastyděl. Uzavřel myšlenku i notes a odešel se naobědvat kam jinam než do bufetu.

  2)

  Jeho oběd sestávající z lidového smažáku a přesolených hranolek byl poločasem onoho podivného dne na počátku září, který měl ještě potenciál pro soukromé revoluce. Dojedl a vyhodil plastový talíř i s plastovými příbory do koše  – bylo přímo cítit, jak na sebe svolává pohledy návštěvníků: hleďte, já spořádaně odhazuji užité nádobí do koše, sem na plovárnu do Modré se vrací kultura! A když se zvedl z lavice z hnědého oprýskaného laku, netušil, že se vrátí do zcela převrácených podmínek. Ani neusedl na svou deku a měl chuť zkamenět a zadržet v sobě tu vteřiny zázraku až do konce všech dní. Byla tam. Viděl ji! Po všem tom od rána trvajícím utloukání opravdová krása v podobě jediné zachránkyně, jejíž věk ihned odhadl na čistých dvacet! Vysoká, štíhlonohá, dlouhovlasá, měla houslově vykrojené boky, útlý pas a také ten nezbytný kousek tajemství, které skrývaly pomněnkově modré plavky s bílými puntíky. Právě přicházela, a jak se svlékala do plavek, aby se prostřela na dece, předvedla Michalovi sérii nádherných gest mířících z jejího dívčího půvabu jako z březového luku. Lehla si na břicho k nějaké knize, přejížděl jí po zádech hoblíkem pohledu a slova vznikala jako poetické hobliny. Už byla připravena první otázka pro ni: „Copak to čtete?“ Povaloval si ji na jazyku jako víno, jehož polknutí je třeba oddalovat, aby si chuťové pohárky přišly na své. Zatím vytáhl tužku a hltavě psal, můžeme-li to tak nazvat:

   „Stalo se, po čem jsem volal. Kdo mě vyslyšel? Plovárenský bůh? Pak mu děkuji a zavazuji se k oběti. Oslovím tu slečnu stůj co stůj. Je to má povinnost i vůči sobě sama, nenáviděl bych se, kdybych opovrhl darem, který naservíroval rozmar náhody pět metrů ode mě, vloživ ji do ležení opotřebených matek jako šokující perlu nedotčené mladosti. Ve scénáři tohoto dne dosud rozmrzelého a vleklého se vyskytl zlom, v nějž se další děj pohrne mocí vodopádu. Musím té síle vyjít naproti, třebaže mě smete a já spláču při soumraku nad svou ztrátou, ale což bych nesplakal i tak, kdybych se ničeho neodvážil?“ Nutno připomenout menší a dosud potlačovaný detail: dívku totiž provázela její matka. Michal této skutečnosti musel přizpůsobit plány. Teď nezbývalo, než čekat, až si půjde zaplavat. „Běž do vody, prosím tě, běž si zaplavat a nech svou maminku na dece!“ Byl připraven vyrazit za ní, jakmile by se vzdálila dohledu garde-dámy. Ve scénáři nastalo dlouhé a drásavé čekání na novou laskavost plovárenského boha. Na úvodník pro Uhlák už se nedokázal soustředit. Neposlušné myšlenky poslušně následovaly štíhlonohé zjevení, tužka to zapisovala, a když kroužil písmena, myslel na její křivky: „Proč se nemohu zbavit dojmu, že jsem ji ve svém životě už někde potkal? Znal jsem zcela jistě podobnou dívku v domovském městě, zamilovanost mi vtlačila její obraz do paměti, a ačkoli je to nejmíň patnáct let (skličující, jak vzpomínky číselně nabývají), o ony obrysy dávného bláznění zakopávám, když dnes na  Modré plovárně potkávám její dvojnici. Ale obě jsou jediný správný klíč od komůrky slastného šílenství. Zažívám je znovu. Běž už, prosím tě, do té vody, budeš mořská víla rybka a já si tě chytím.“

  Ale dívka ležela u knihy jako přikovaná, jen tu a tam zvedla pohled k blízkému brouzdališti, ale opět jej bez zájmu sklopila k rozevřené knize.  Tentokrát ona byla tou, kdo utloukal jeho naděje, i když se nacházely ve vyšším patře. Popadla jej nervozita a nutkání přemístit se. Odešel na záchod. Ten pánský se nacházel na betonovém ochozu, táhnoucím se nad pásem dveří převlékacích kabin. Vystoupal po schodech. Dokonce jej tu míjeli muži, ale jako by sem zabloudili, sotva ulevili měchýři u páchnoucího žlábku, hned pospíchali kamsi daleko a budili tím dojem, že se spiklenecky kumulují u zadního bazénu.  Přede dveřmi toalet se rozkládala plocha podobná kapitánskému můstku, odkud bylo možné pozorovat s příjemným nadhledem část plovárny. Michal se tu mimoděk zastavil a vyhledal nynější střed světa, jako by ji tím upřeným pozorováním měl vyhnat do vody. A co dále? V bufetu beze změny, drbny sněmují, jen se mezi ně zamíchalo víc manželů a čile se prohánějících děcek. Ale jeho oči zázrakem obrácené v sloup už neviděly  boubelaté vládkyně, ty  odešly z jeho horizontů a propadly se vlastní vahou za vlastní siluety. A dívka stále u té knihy! Nervozita jej postrčila na toalety k páchnoucímu žlabu. Když se vrátil a opřel o zábradlí, zatrnulo mu: středobod světa zmizel. Na dece osamělá maminka a její poklad v některém ze čtyř bazénů. Rozbušilo se mu srdce. Sestoupal schody a nevěřícně a velmi pomalu se vydal na obchůzku plovárny. Od té chvíle si  přisoudil titul hrdiny dne a všechny oči hostů se přirozeně upíraly na něj. Měl pocit, že jeho touha jím zevnitř prosvítá jako lampa tenkým stínidlem a že každý uhodne jeho lovecké choutky. Plavci i ti, kdo prodlévají na suchu na dekách či obrubách bazénu, proměňují se v diváky, diváky brutálně zvědavé na  krach tohoto hrdiny, jehož horkovzdušný plán se po nárazu na dívčino „ne“ roztříští v osvěžující posměch. Ale Michal už se nemůže zastavit a pokračuje i s upřímným přiznáním své role po obvodu koupaliště. Už se ani nesnaží být nenápadným, nestydí se rozhlížet po vyhlédnuté kořisti a škrabat se za uchem. U posledního bazénu, toho nejhlubšího, bez skrupulí usedá na obrubu a rejdí očima po plavcích. Hledá bílé puntíky na pomněnkovém podkladě. Najednou ale vidí náramek na zápěstí u plavkyně, která se právě zachytila okraje bazénu, aby si odpočinula. Bleskově si připomněl detail jejího zápěstí. Našel ji a maminka je daleko! Nemístný výtrysk jásotu okamžitě zpražila nervozita. Jako na popravu, tedy ztěžka, ale odhodlaně u vědomí nutnosti pomalu smočil tělo v nejhlubším bazénu. Teď naše těla omývá stejná voda, myslel si a zadrkotal zuby. Protože se nachylovalo k  večeru, slunce ztrácelo na intenzitě a nemělo sílu jej zahřát. Ale Michal neměl čas myslet na chlad, sledoval dlouhé, ve vodě splývající vlasy a štíhlé tělo březového proutku. Plavala v dráze u vzdálenějšího okraje. Michal tedy předstíral, že si dává bazény na délku a přitom se neznatelně přibližoval do její plavecké dráhy. S každým přeplaváním nabral více odvahy ji oslovit a měl důvod, protože střet se blížil. Stálo jej to mnoho sil a chlad už prolézal všemi jeho póry. Konečně po čtyřech uplavaných délkách, když odpočíval pod skokanským můstkem,  vyloupla se dotyčná ze sluneční záře rozlité akvarelem po vlnách, vplouvala téměř do jeho náruče. Stejně jako on zvedla ruce a chytila se držadla na skokanském můstku čelem k vodní hladině, už byla na dosah slova i ruky. Nastal krizový okamžik, ve kterém z něj nastřádaná odvaha mohla rázem vyprchat, ale rozmar náhody stál při něm. Jakýsi klučina nedbal jejich přítomnosti a skočil ukázkového placáka. Dívka se přikrčila a přitom - těžko říci, jestli se v její tváři objevil úsměv nebo úlek – je důležité, že Michal odpověděl úsměvem a to rozhodlo, že všechnu nasbíranou odvahu proměnil v rozhodující hlas. „Slečno, mohu se na něco zeptat? Copak to čtete?“

   Když se později k tomu okamžiku vracel, uvědomil si, že nikdy nechtěl položit takovou stupidní otázku ani jí ani nikomu jinému. Porušení zásady svědčilo o exaltovaném stavu, do kterého jej dostala. Ale on jí to vrátil. Otázka „Copak to čtete“ v bazénu pod skokanským můstkem od cizího muže měla účinek pádu meteoru mimo vši časovou i místní souvislost. Dívka se na něj také podívala jako na bytost spadlou z Marsu. Překvapení ji zajalo a zpomalilo její reakce. Dostihla ji tréma a mokré tváře prozářila červeň. Ale působení bylo vzájemné, Michal svým výpadem překvapil sám sebe a připadal si jako neplavec, který se dobrovolně vrhl do vody. Když se však dívka začala nad odpovědí zamýšlet, pochopil, že má náskok a nabyl znovu převahy. „Jako co čtu teď?“ optala se nakonec. Přikývl. „Zaujalo mě, že si čtete knihu. Nikdo jiný poblíž si nečetl,“ vysvětloval o překot.  „Aha. Vy jste na dece někde blízko,“ odtušila. „Čtu Zlatý kompas!“  Neznal. Sám by potřeboval kompas pro další rozhovor. Kdykoli dívka nabrala trochu sebevědomí, dovedla se i usmát, ale ostych ji vždy znovu dostihl, a potom se zachmuřila a myslela si, tak co po mně ten pán chce?  Snažil se neustále něco říkat – třeba i zbytečnosti, nevadí – důležité bylo nemlčet, protože branou ticha vcházely rozpaky. Představil se jí a ona jemu zvláštním jménem, ze kterého vyrostla Eiffelova věž nebo vůně provensálských vinic: Charlenne. Ptal se jí, zda je tu s maminkou. Přikývla a divila se, jak to uhodl. Poznamenal něco o nezvratné podobnosti rysů. Povídal jí něco o sobě, že jezdí do severočeské metropole na studia a že je redaktorem v Uhláku. Neznala ten plátek, ale to jí s pochopením odpustil. Prozradila na sebe, že chodí do skautu a v rámci nějaké výměny navštívila jednou jeho rodné město. Když se jí zeptal, kde studuje, naběhl si na zlom uprostřed zlomu. „Nastoupila jsem do prváku na gympl,“  na tuto odpověď dala zvláštní důraz. Muselo být slyšet to šplouchnutí, jak mu spadla čelist. Chtěl říct, že jí hádal dvacet, ale ovládl se a navigoval rozhovor do jiných přístavů.  Omlouval se, že jí vyká, ale to jí vadilo asi nejméně. Když se konečně se probral z mrákot překvapení, které na sebe uvrhl, a začal plně vnímat její krásu i zblízka, zbývalo už jen pár vteřin. „Ta kterou jsem obdivoval z uctivé vzdálenosti pěti metrů a skládal jí v duchu díky za šťastný příchod, jímž rozhrnula vrásy tukového obležení s pomerančovou kůrou, nachází se těsně vedle mě a mluví se mnou a dokonce se usmívá, vážím si té chvíle, kdy peříčko má váhu hvězdy,  protože vím, že ji čas odfoukne.“ Zanesl si později roztřesenou rukou do notýsku. Proč se mu třásla? Vraťme se do chlórové modři. Najednou pocítil silný chlad a zjistil, že jektání zubů se mu plete i mezi slova. „Já už drkotám. Vy budete ještě plavat?“ Chopila se toho nabídnutého stébla a hvězda vybuchla a pírko už jej neuneslo. „Ano. Tak nashledanou,“ odrazila se prudce a oslepující záře slunce, která kolem plavkyně rozstříkla tekutou aureolu, a její splývající dlouhé vlasy byly tím posledním, co z ní viděl. Právě v takové podobě v rozlité záři si ji zapamatoval naposledy. Nechal ji plavat a vylezl z vody. Rozvážně a s blahým klidem, s pocity vítěze, který z rozrytého hřiště vynáší těžce vybojovanou trofej,  vrátil se na své stanoviště, rychle se osušil, oblékl a skoro poklusem opustil plovárnu v Modré.

   Ještě v autobuse vytáhl cvičeným hmatem kuřáka z igelitky blok a roztřeseným písmem zaznamenal: „Je zvláštní a nečekané, že nepropadám smutku. Vždyť oním mocným tempem, kterým odrazila od okraje, nejspíš navždy uplavala z mého života. Ale jsem spokojen pouhou skutečností, že o ní vím, že ji mohu najít, kdykoli se mi zlíbí. Vytvořil jsem si příležitost, kterou mohu kdykoli proměnit. Stát se to před deseti lety, zůstanou mi po rozloučení slzy, a v nich melancholie rozpitá na dny a týdny dopředu. Teď teprve jsem poznal, oč jsem zestárl, když místo obvyklé deprese cítím klid vítěze. Ostatně řekla přece nashledanou.“

  3)

  Za svou misi zaplatil zdravím. Se zápalem plic na nemocničním lůžku z horečky spílal dívce jménem Charlenne a zaříkal se, že by zasloužila, aby si ji našel a připomněl jí, co obětoval za její spásonosný příchod, jímž rozbila prokletí žen veskrze boubelatých a ošklivých. A zatím se mu připomnělo jen to prokletí. Chodila jej ošetřovat kulatá sestra s parametry, jež ani slušivý modrobílý úbor nezahladil, a pacient v horečkou mlženém vědomí si ji vybavoval u jednoho ze stolků v bufetu s papírovým táckem pod mastnou bradou. Vlastně se u něj střídaly samé přezrálé sestry v modrobílém a právě v onom věku, kdy ženské půvaby uvíznou v mrtvém zenitu a mohou už jen kynout nebo se propadat. A Michal si představoval, že se na něj chodí dívat všechny ty ženy z plovárny, které s opovržením házel do jednoho pytle a ony se z něj teď sypaly přímo k jeho pelesti a místo kočárků tlačily vozíky s medikamenty a nosily transfuzní lahve, aby jej vrátily zpět k životu a kazily mu snění. Protože on znovu urputně čekal, tentokrát většinou vleže a nemaje sil sahat po bločku, štíhlonohou, dlouhovlasou zachránkyni s pružnými ňadry a houslovými boky, která by na něj v tajných nočních chvilkách nasazovala líbací kúru. Zázrak mu však škodolibé sestřičky z Korpulencie  zatrhly, vyléčily ho dříve, než se jeho sny dostaly na první průnik do bílých puntíků na pomněnkovém pozadí. Byl propuštěn do nuzného světa bez inspirací. Ačkoli - ne tak docela! Jeho úvodník v říjnovém čísle Uhláku (do zářijového pro nemoc nemohl přispět) rozebíral téma smysluplné oběti. A ponecháme vaší přejícnosti, zda si někdy v budoucnu své zjevení, svůj zázrak a zachránkyni krásy Charlenne našel, aby jí o tom něco pověděl. Od plic nebo od srdce.