TRACTATUS

TEXT LITERÁRNÍ POVAHY NA TÉMA LEONY MACHÁLKOVÉ

 

NEEXISTUJÍCÍ CD LEONY MACHÁLKOVÉ

 

Peníze po kapsách, wild horses mé paměti, teď na stejném začátku devátého měsíce září, koně neosedlaní, za jejichž kopyty se dovysoka řídce hnědě práší, pokud se rozeženou širokými pláněmi okolo Olomouce, ale koně mrtví dávno stejně jako on, jen ta pole vidívám roztáhlá ve stejné rovině, blížím-li se k městu směrem od Krakova vlakem, stejně jako v 16. roce před sto lety jistý C. K. desátník.

První nádražní stanicí za zemskou hranicí jsou Petrovice, to vjížděl ještě sám, ale od Bohumína už míváváme společnou cestu, Ostrava hlavní, Svinov, Polanka, Jistebník, Studénka, všechny ty zastávky si, jak jdou za sebou, nepamatuji, zvláště pak názvy těch následujících potom na Hané, Hladké Životice, Jistebník, Suchdol nad Odrou, vypisují, zatímco jiní cestovatelé by mohli psát třeba Marakéš, Káthmandú, Hora Svatého Vavřince, Florida, co já vím, ve škole jsem ze zeměpisu mívával odevždycky podtrženou jedničku.

Nezapomenout ani tu na Samotáře v Seattle.

Jeseník nad Odrou, Hranice, Lipník, kdesi cestou jsou i Drahotuše, Prosenice, pak už Přerov, přepřáhnout pokaždé lokomotivu, neboť teď pojedeme po Jeho Veličenstva císařově oblíbené trati, Brodek u Přerova, Grygov s polesím, v němž na začátku jeho století byli vysazeni divocí krocani dovezení z Ameriky, a pak už se blíží Olomouc, již si odevždy při mluvení pletu, je-li to on, a nebo ta.

Černotín. Nebo Bělotín?

Musím se ty názvy naučit příště akurátně jak jdou za sebou.

Přijel sem na začátku září, udává se v literatuře kniha po knížce, kterého na den přesně, jaké bylo počasí, tak to se neví, musím se kohosi poptat na tehdejší jízdní řád. Den příjezdu přece musí být zapsán v jeho personálním spisu, který leží bez zájmu ve vídeňském Vojenském archivu, Nottendorfer Gasse 2, jediný zdejší historik se za málem 100 let ještě nezeptal.

Ani zdejší filozofové se už desetiletí neptají na nic, a podle toho to taky tady pokaždé dopadne.

 

 

 

ČLOVĚČE, NEZLOB SE

 

každé ráno vstáváš

do bludiště dne

snídáš bez paměti,

co se namane

 

zalistuješ rychle

v novinách, ještě

telka, nový šlágr

zrovna na vlnách

 

význam nemaj prachy,

ale na čem prach

ze životů pouze

žitý v dějinách

 

Člověče, nezlob se...

Člověče, nezlob se...

 

bylo tenkrát září,

z Haliče brzdil

vlak, rychlík, dým páry,

žádný super flák

 

olomoucký perón,

k centru pěšky kus

kdepak tenkrát metro,

tramvaj, autobus

 

voják, zlatý metál

z fronty hrdě na

hrudi, mobil ovšem

neměl, páprdi

 

Člověče, nezlob se...

Člověče, nezlob se...

 

když odjížděl potom

nazpátek, lednu

psal Pánbů začátek

v ruksaku s sebou

 

vláčel hit – v křížovce

lze se obejít

Traktátu vňal Ludwig

duši na Hané.

 

už mám z teho rokca

mandle ztrhané

 

Člověče, nezlob se...

Člověče, nezlob se...

 

 

 

REKONSTRUKCE STAVU POČASÍ

 

Co se zdálo nesnadné, na Netu vyřídil jsem do dvou dnů, poněvadž z dnešního ostravského prognosticko meteorologického ústavu mi laskavý pan Lipina poskytl něco jako rekonstrukci předpovědi počasí na počátku měsíce září roku 1916. Vznikne-li snad kdykoli do příště potřeba citovat stoleté zářijové meteorologické údaje den po dni, mohu poskytnout, vždyť díky vstřícností směrem od Ostravy jsem vybaven zápisy místní povětrnostní situace, neboť ji tehdy v Olomouci sledovaly dokonce dvě pozorovací klimatologické stanice. Jedna byla tenkrát umístěna v botanické zahradě a druhá ve Vyšší hospodářské škole v Klášterním Hradisku, což obojí jako komfort svého druhu jsem nepředpokládal, natož abych byl vůbec tušil.

 

V Olomouci bylo dne 28. srpna 1916 zataženo s deštěm a teplota vzduchu se pohybovala mezi 11 až 19 stupni Celsia. V dalších dnech do konce srpna oblačnosti ubývalo, ale všechny dny byly s výskytem srážek. Nejtepleji bylo 30. srpna, kdy teplota vzduchu dosáhla 26 °C.

Prvního až třetího záři a také pátého září bylo zataženo, třetího a pátého září se srážkami. Teplota vzduchu se v první dekádě září pohybovala mezi 9 až 24 °C. Devátého září bylo celý den jasno, beze srážek s teplotou vzduchu 15 až 22 °C.

Koncem srpna a začátkem září bylo poměrně větrno, zejména v odpoledních hodinách. 28. srpna foukal vítr jižního směru a ve zbytku srpna a začátku září pak zpravidla od severu a severovýchodu.

 

Jak by po nádechu shrnul dávný pan Vozáb, báječný herec od Cimrmanů: „Počasí bylo, i co se týče okluzní fronty, tenkrát v Olomouci pro zdraví mnohem vhodnější nežli na kterémkoli místě válečné fronty v Haliči, odkud sem vojáček od polních houfnic v hodnosti desátníka jednoročního dobrovolníka ve směru od Přerova zrovna přijížděl.“

 

 

 

DRAMATURGICKÝ ZÁMĚR KLIPU

 

Já již, ve stejné míře rekonstrukční věrnosti, k přesnému momentu vzniku nápadu natočit klip, související údaje poskytnout nesvedu, pouze mohu doložit z paměti souboru mého noutbuku, že předešlou píseň, míněnou zprvu pouze pro účel natáčení, jsem prvním písmenem začal zhruba 7. srpna 2011 v 8:05:12, i když bych zejména na poslední vteřinový údaj vklad do jakékoli sázky na tohle téma do žádné pinky určitě nevložil.

 

Dneska zkusím psát

na čistou hlavu: třeba

posnídám slávu...

Celý den jsem ležel doma, zatímco jiní využili parné neděle například ke skokům do vody.

Dopoledne jsem se pokoušel napsat text písničky pod klip o Wittgensteinovi v Olomouci.

Pak už jsem nesoustavně mailoval -- tentokrát zejména v souvislosti s Wittgensteinovými Zápisníky, zdali v nich jsou zápisky o Olomouci.

A taky kvůli té sochařské bronzové maketě města na tamním Horním náměstí.

Jiný by stručně popsal, že jsem celý den prosral.

Já taky. Já taky.

 

Inu, o který den se přesně jednalo, nejsem ihned schopen zrekonstruovat, a nechám tedy na případném badateli, ale na kovový objekt modelu města jsem úplnou náhodou narazil na olomouckém Horním náměstí přesně tohoto dne, který mám o kus dál vzdáleněji rovněž zapsán v deníku:

 

Zažiju zítra

den zlomu – v Olomouci,

netečné, k tomu?

Nic. Nebo si aspoň nevzpomínám na cokoli, co bych považoval za vhodné k zapsání.

 

No, nazítří jsem v Olomouci den zlomu sice nezažil, ale...

Nejdřív mi sice v Těšíně odjel zpřed nosu vlak. Odjížděl, zastavil mi sice, ale já nesvedl zmáčknout, jak nouze vyžadovala, ani jeden z těch dvou stříbrných knoflíků venku na dveřích posledního vagónu elefanta.

Vyrazil jsem tedy následujícím osobákem.

Ale v Olomouci samé se mi dařilo s úsměvy všechno, na co jsem sáhnul. Každý mi nějak pomohl, i nápady hned namístě jsem nějaké měl.

I fajn ještě živou holku na recepci muzea jsem potkal. Nebo v kanceláři regionální agentury na rynku.

Nebo hned ráno před Husitskými kasárnami, bystost hned na první pohled odjinud, upřímně samozřejmě neokázalou šamanku z Čelechovic na Hané v tričku pošitém hvězdičkami.

Prostě fajn den, i když mě z toho celodenního šlapání potom při odjezdu ve vlaku bolel celý chlap.

Jsou dny, pro okolní všeobecnou veselost, celé si průběžně duší uvědomované jako sváteční.

 

Každý den se snažím napsat jedno haiku, jak se sám citací zápisku usvědčuji, někdy nestihnu, ale snažím se odepsat dluh příště. Obdobně mi po čase s překvapením před mysl vyplouvá, jak později zásadně důležité, a to nejenom okolnosti nápadu klipu, v první verzi obvykle zapsat pomíjím.

Co má význam, a co ne, co rozztrácí se a bez vzpomínek zahyne?

Vlastně nejvíc o tomto dni se mi vybaví, pokud opět zašátrám šipkou myši v paměti mého noťasu – mám tam totiž v dílčí složce uložen i kompletní sled fotografických záběrů, čeho všeho, jak jsem městem, podél osob, tenkrát s nikonem na krku postupně šel.

Jednalo se zřejmě o středu, datum si případně doplňte podle libosti.

 

 

 

FIGURKY ZE HRY ČLOVĚČE

 

Když jsem potom nazítří prohlížel obrázky ze včerejšího olomouckého lovu, určitě ihned mě s poprvé zazřenou podobou plastičnosti té miniaturní sochařiny modelu města na nich uhranul onen dojem strojového mašinismu. Připomínající italský prefašistický futurismus nebo kubismus české předválečné provenience, jež v sobě měla ta obrázky zprostředkovaná zjevnost malinkých bronzových budov plochého modelu na náměstí.

Za pár hodin, vzpomínám si, jsem už začal vidět v uličkách mezi nimi, stejně i v olomouckých uličkách dnešně zcela reálných proporcí, jakousi červeně oblečenou postavu, která se mi posléze po pár hodinách halucinací před vnitřním zrakem změnila do podoby ohromné červené figurky panáka ze stolní hry Člověče, nezlob se.

K téhleté představě potom stačilo jen zcela snadno přidat pohyb, větrem rozevlátá gesta, k čemuž jsem začal slyšet hudbu ještě bez melodie. Každý psychiatr by ze mne měl radost, dodám-li, že zakrátko jsem si odněkud z neznáma k souvislosti vybavil zrovna nedávno vyslechnutou nebo jen kdesi na Netu letmo povšimnutou historku, podle níž se jistá vysokoškolská absolventka, muzikálová subreta Leona Machálková, rozhodla praštit se vším tím popem a vrátit se ke své původní profesi středoškolské profesorky, přidával jsem zběhlé zrádkyni na cennosti, jelikož pouhé slovo učitelka jako stavovská hodnost by zde znělo adekvátněji a úplně by stačilo.

(Nebo jsem si dokonce její příhodu odsnil v kterémsi z mých občasných prorockých snů?)

 

To je ono, jasně, ta by byla ta pravá!, Prozřivší odpadlice, jako v nějakém mýtu!, jásal jsem uvnitř své konzervy, a ihned představu dotyčné zatahoval do vymýšleného si obrazového děje klipu, pořád je tu přece jeden záběr z Havettova filmu SLÁVNOST V BOTANICKEJ ZÁHRADE, na který dosud ještě nikdo pořádně nenavázal. Myslím onu rozevlátou podobu biblicky velebného starce hrajícího pompézně rozmáchlými gesty na piánu trmácivě vezeném na žebřiňáku šíroširým pšeničným polem majestátní symfonickou melodii přelévající se zatímní prázdnotou prostoru až za okraje obrazu.

Ve škole ať si přes týden učí, vzdělává děti i sebe, zejména, plánované by se dalo natočit za víkend, a nebo o prázdninách, jen cosi vůbec vhodného k nazpívání by k téhle příležitosti měla mít, tahle mučednice, popotahující ušmudlánek, jíž jsem hned začal láskyplně oslovovat Barbucho.

Podle ohromného cestářského kladiva, rozbouchávající balvany jiného druhu na štěrk.

 

 

 

PREAMBULE

 

Za dva dny jsem měl písničku hotovou, měla by znít z nuly ihned pěkně zostra, poslouchal jsem proto hodiny při jejím montování klasický rokenrol Chucka Berryho JOHNNY B. GOODE, staženo 8.8.2011 12:44, a při pročítání výsledku zjistil, že zrovinka vzniklý sirotek by mohl mít na to být čehosí úvodním, jen ho zklonovat.

Jelikož jsem bezvýhradným ctitelem postulátů dramaturga Aristotela, ihned jsem stanovil, že i poslední písní náhle vzniklého cédečka by kvůli kompoziční váze měl být rovněž rokenrol. A mezi těmito body že by se měly dít žánry různých způsobů rhytm and blues, soulu a blues, všechno na Wittgensteinovo olomoucké téma, to se ví, v počtu 12 písniček do tuctu.

(12 x 3 = 36, znásobil jsem ihned proporce do nutné krámské délky; 12 x 4 by ovšem bylo ještě líp.)

12 je totiž dramaturgické číslo, délka roku, zatímco hned blízkých třeba 14 ne.

Jestli ovšem na mou verzi muzičnosti náhlým osudem mi přiřčena pěvkyně vůbec má vlohy, kvůli autorské sebejistotě jsem si ověřil její dispozice shlédnutím dvou nebo tří jejích klipů na Googlu. Samozřejmě, v jedinkém ohledu by mi nestály za zmínku, kdyby ovšem mnou shlížená pěvice nějakou chybou nebyla byla v jedné chvíli zachraptěla, jiný by chybu vystřihnul, zhanil, zatímco já, starý parnasista, uvnitř mého hledačského nitra zajásal, jist si, že tahle holka jako interpretka na moje příští přeludy určitě dispozice má, aspoň co se týče schopnosti chůze nebo potencionality hlasivek.

Ale co když však nosívá dívčina pod účesem, jiný by se tázal s děsem, neodnaučitelně prázdný trezůrek, co kdyby, co potom?

Já se však ve své autorské hrdinnosti podobně katastroficky netázal, z dávného svého minula dramaturga přece vím, že i té na některých místech rozumově občas málo vyvinuté starr jsem schopen do šešule leccos souvisejícího průběžně vstřádat, a v neposlední řadě: jako zcela překvapivou výtečnici ji budou okolo všici oslavovat až za naprosto jedinečně nečekatelný její výsledek. Jdoucí proti jejímu dosavadnímu zpěváckému stylu nebo naturelu, jak se říkává, jímž se stane jiná, jak může se stát i obnošený klobouk, převrátí-li si ho jednou nečekaně kterási dáma zevnitř naopak.

 

Tak proč si proto ihned na začátku unavovat hlavu přehledem jejích případných nedostatků, nedodělávek ještě od stvoření a špíny klišé i roztodivných předsudků získaných cestou životem, kterých laboratorního králíčka v procesu příštích vivisekcí stejně postupně zbavím!

A k předešlé přísaze přidávám, že na první pohled je ona mnou zvolená frajle zevně hezká dost, což je, dejme tomu v případě cirkusových krasojezdkyň, taky dramaturgická hodnota.

 

 

 

SVĚT JE...

 

Svět je souhrn faktů,

všechno, to, co je.

Svět je Ludwig v září

v dveřích pokoje.

 

Svět jsou noty taktů,

když se vydaří.

Svět jsou teplý písky

se mnou na pláži.

 

Svět jsem taky všude

tady kolem, víš?

Svět jsem beze šminek

když vyžírám spíž.

 

 

Svět je souhrn faktů,

všechno, to, co je.

Svět jsem skutečnosti

pozdrav, naděje.

 

 

Svět je určen fakty,

že v něm všechny jsou.

Svět je forma, možnost

myslet nad sebou.

 

Svět jsou události

jedna za druhou.

Svět jsou mosty časů,

brána nad branou.

 

Svět jsem sama sobě

v prázdných vzpomínkách.

Svět jsem slípka ráno

šťastná: kokodák!!!

 

 

Svět je souhrn faktů,

všechno, to, co je.

Svět jsem skutečnosti

pozdrav, naděje.

 

 

 

PONDĚLÍ 26. ZÁŘÍ, 8:10

 

Ještě dříve, nežli jsem začal dneska hospodařit na svém vlastním lánu, porozhlédl jsem se po cizích elektronických úhorech, a za bdělost jsem byl ihned odměněn článkem se zrovna ranně čerstvým názvem KOSTRY NA POCHODU: MACHÁLKOVÁ DOHÁNÍ VE VYCHRTLOSTI GONDÍKOVOU. LEONO, UŽ NEHUBNI!

 

Leona hodně sportuje, denně nevynechá cviky na břicho, jezdí na kole, běhá a plave. Do toho začala ještě bruslit. "V roli královny v Popelce musíme umět aspoň základy, a já poslední roky jezdila spíš na inlinech než na bruslích na ledě," vysvětlovala. K tomu si hodně hlídá stravu. "Štíhlost máme v rodině, kdybyste viděli tátu, pochopíte," tvrdí zpěvačka.

 

Jak si pozorný konzument jistě povšimnul, kromě příslušného čárového kódu postrádal výrobek i jakoukoli zpěvaččinu zmínku o čtenářsky jistě mnohem zajímavější příhodě, že totiž zhruba od konce prvního srpnového týdne dotyčná ví o tomto mém básnickém artiklu, který jsem se jí dokonce pokusil naněkolikrát vpašovat do její mailové schránky prostřednictvím adresy jejího manažéra.

K jehož pramálo vstřícné postavě doplním, že jsem se s příležitostí Netem mi předestřeným jeho příjmením ihned zajímal, zdali i tento nositel je veden v kartotékách nabídky stránky supermarketu SVAZKY.CZ. Poněvadž v časech zaniklého bolševika (když ona ta zdánlivá dnešní jeho neexistence je pouze jen omyl z nedostatku citu pro analogie domorodců mého současného okolí) platilo pravidlo: co manažér v branži, to agent StB.

Identitu impresária i zprostředkovatele zpěvačtina, z Kutné Hory, koudelníkův syn?, jsem v řádcích registrů v odhadované souvislosti nenašel, zřejmě se bude jednat o jedince již mladšího ročníku, tedy kohosi z těch, kteří jim okolní svět poznávají již jen přes displeje mobilních telefonů.

Prost podkladů, jež by se senzačně mohly týkat společenských poměrů bezprostředního okolí mnou vyvolené, pokračuji tedy čímsi jako nastalým intermezzem na pouze jen zdánlivě krapet zase jiné téma.

Vždyť mnoha sváry (dejme tomu i slovem vstřícné výše) zásadně souvisí s dosavadním celkem mých bádání okolo pobytu C. K. jednoročního dobrovolníka Wittgensteina v Olomouci před 100 roky i průběžně modelovanou i postupně stanovovanou taktikou vábení scházející jevištní lvice k zásadnímu interpretačnímu skoku ohnivou obručí.

 

 

 

ZAČÁTEK ESEJE

 

Tuhle teorii znám roky, ani nevím, kde jsem ji vyčetl: jestli v nějakém popularizujícím článku – a nebo dokonce přímo v kterési odborné knize. Pokud, tak zde jistě i s potřebnými zdůvodněními a důkazy.

Dotyčná záležitost zní samozřejmě prostě, že totiž stačí pouhých 6 nejméně spojení, tedy lidí, aby se nějaký Abordžinec živořící na nejzazší pustině Austrálie spojil jejich prostřednictvím s kýmkoli na světě.

Když musí být ihned zpřesněno, že o sama spojení se zas až tak nejedná, neboť pouhé spojení je málo, neboť zásadní je zde cosi, co vyjadřuji jako tvořivou pomoc.

Podle dotyčné teorie třeba nejzapomenutější Eskymák, tedy Inuit, strádající naopak kdesi nedaleko pólu v Grónsku, pokud si důvodně umane, může oddanou pomocí 4 (a nebo 6?) jiných osob navázat autenticky partnerské spojení třeba se samotným Velkým eskymáckým náčelníkem Velkého Bílého Iglú, tedy prezidentem USA Obamou.

 

(Poněvadž někteří nevědí, využívám příležitosti a poskytuji stručnou etymologickou genezi související zkratky VIP – Velké Iglú Prezidenta, v případě minulé kadence například Georga W. Bushe.)

 

Tahle síť, nikoli technologická nýbrž společenská, byť by na jejím konci zazněl vstřícně upřímný pozdrav Helou nejmocnějšího muže planety, je základním znakem čehosi, co lze nazvat civilizací nebo civilizovaností, když na přesném znění označujícího termínu nezáleží, neboť obojí jedno jest.

Kdo z tuzemských domorodců si pořídil mobilní telefon, jemu přijdou zbytné předchozí odstavce: vždyť přece stačí namačkat potřebná čísla, s krabičkou v ruce se nadechnout, a zahulákat nadálku ono tak oblíbené po celém mu známém světě pozdravné Čauky.

Jenomže, kolik asi smrtelníků má nebo aspoň zná U.S. presidentovo soukromé numero a následně v nejužším jeho soukromí bude vítáno?

Osobní e-mail herečky Meg Ryan, například? Který bych potřeboval zase nutně já ve stejné míře jako leckterý mluvící papoušek všechny svazky posledního vydání Encyclopaedia Britannicy.

 

Jiný způsob nejdůvěrnějšího kontaktu na Bin Ládina ještě předtím, budiž mu země dostatečně těžká, zejména za to, kterým směrem otočil tendenci světa jako civilizace, k jehož kadávru naštěstí již žádné dráty nevedou.

(V souvislosti přijde náhle vyvstalé pomyšlení podvakrát bizardní a zvláštní, když byl pochován ve vlnách.)

 

Pokud se tedy obrátí na jednoho domorodce jiný, začínají platit zákony tlupy, v jimi zaujímané prostoře světa vším možným omezené – a nikoli zvyklosti a pravidla civilizace, jež je výrazem čehosi jako společenství. V územně omezeném teritoriu prostředí tlupy je nejeden lidsky delikátní úkol nesplnitelný, nemyslitelný, jakož i neproveditelný, co nemůže být myšleno, nemůže být vykonáno, budiž po wittgensteinovsku řečeno.

Civilizace, popřípadě civilizovanost, charakterizuje cosi jako dělnost, spoluúčastnost, předvídavá nezištnost, řečeno stručně: spojení nenavazuje osoba v šestičlenném řetězci prvotní, nýbrž ona v řadě až druhá, třetí, a dokonce o čas dřív. Když ke všemu ani nemusí být ke spolupráci požádána nebo vyzvána, a sama hledá, je předpřipravena a předvídavě vybavena, jen třeba proto, aby byla na případné požádání kvalifikovaně přichystána ke splnění dalšího postupného úkolu hledání nebo určení cíle nejvýhodnějšího dílčího adresáta.

Zásadní je pouze, kdo teleoklinně, ve snaze směřující k cíli, ono cosi potřebné a rozvíjející zná více a líp, dřív.

Přičemž mnou zmíněnou předpřipravenost lze nazvat známým slovem jako vzdělání. Popřípadě: vzdělanost.

 

 

 

PRVNÍ OHLASY

 

Ahoj, Bohouš,
Ty ses zas vyřádil. Nejen, že jsi básník, ale též úspěšný historik. Materiály o Wittgensteinovi jsou použitelné, alespoň podle mého mínění, pro zveřejnění. Nabídl jsi je někomu kompetentnímu? I kdyby ne, výsledek Tvé práce a námahy Tě chválí sám o sobě.
Hodně zdaru přeje J.K.

 

Bobe, máš už k těm textům hudbu? nevím, jestli se dá poslat, ale kdyby jo, prosím, pošli mi ji. Jinak bych se pro ni stavila, až budu v Těšíně, jestli by Ti to nevadilo. díky. A.

 

Bobe, ty texty si o hudbu přímo říkají.Moc se mi líbí....Vážně. Zdravíme O=L+M+A

 

Ahoj, snažím se texty ještě vstřebávat a představit si hudbu, která zní.Líbí se mi poslední dva, teda na první "poslech", jako bych slyšel hudbu hrát, snad starost mám jen, jak to hudebník zpracuje a zaranžuje, aby se texty neztratily mezi nástroji. Po pravdě nedokáží si představit onu zpěvačku a tvé texty dohromady, ale je to jen mé pouhé omezení vzniklé a zažité tím hudebním škatulkováním. Jak správně napasovat text na hudbu možná nebude takový oříšek, ale přesto žánrově a pocitově bych to slyšel spíše v rocku nežli v popíku. Na druhé straně ona zpěvačka nemá až tak beznadějný hlas, který by se nedal nějak správně nafrázovat...ono něco jiného je to číst a pak to šlyšet nazpívané. Slova obratně používáš, dobře se to rýmuje, ikdyž mi to někdy nezní, ale to bude vlivem mé angličtiny, která má malbu zvukovou přece jinde.Do neděle jsem pryč, pak ti napíšu podrobněji mé pocity ze všech textů. Ať ti to píše.B

 

 

 

ENGELMANNOVY VĚTY

 

Abych dnes, konečně!, málem již v poledne posléze na prvotní téma navázal, musím zmínit, že na celý čtyřměsíční pobyt Wittgensteina v Olomouci tenkrát se zachovalo pouhých 5 větiček, navíc nikoli autentických jeho, nýbrž ve znění jak příhody o mnoho let později zachytil ve svých pamětech Ludwigův tehdejší důvěrný olomoucký přítel Paul Engelmann.

 

Jednoho odpoledne mi služebná řekla, že je zde pán, který si přeje se mnou mluvit. Šel jsem do zadního pokoje, tzv. berlínského, který se nacházel v rohu bytu a byl osvětlen úzkým oknem do dvora, kde jsme večer sedávali s přáteli. Odpolední slunce osvětlovalo mladého muže v uniformě.

 

V jiné podobné vzpomínce je zachyceno, že Engelmannovi tenkrát bydleli v domě i s výhledem na kostel svatého Mořice, přesněji řečeno: za kostelem.

Poněvadž nikde v literatuře nebyla k nalezení reprezentativně přesná adresa tohoto domu, natož dokonce lokalizace bytu, pustil jsem se do identifikace sám, a odolal v této jednotlivosti mámení například i veřejné genocidní lži jistého televizního dokumentu (NOVÝ OBRAZ SVĚTA SE RODIL I NA HANÉ) a citýrované muzejníky namísto věcné přesné odpovědi.

Nebo návnadě na stránce tématicky související kapitoly v knize jistého bolševického docenta (OLOMOUC LITERÁRNÍ).

Ač se to i pracovníkům olomouckého okresního archivu na první přečtení nezdálo rozumné, přesto jsem po zbytečných týdnech jejich zdráhání nad mými mailovými prosbami vylouskal v jejich fondech dobové adresáře, školní vysvědčení, policejní přihlášky a zejména archy sčítacích operátů ze sčítání lidu v letech 1910, 1919 a 1921, z nichž vyplynulo, že Engelmanni tehdy v roce 1916 bydleli v domě s tehdejší adresou Mořické náměstí 16, v jediném bytě v prvním patře; dneska orientační číslo 40 na ulici 8. května, každý zájemce si oprávněnou definitivnost mého zjištění může v badatelně archivu sám ověřit.

 

V bytě o patro nad nimi bydleli Dr. Hans Mauer (1867) s manželkou Ernou (1877) v roce 1919 vedeni jako bezdětní, spolu se služebnou Josefinou Schlauchovou (1890), obojí by mohli mít v dnešní Olomouci příbuzné.

V parteru téhož domu rodina domovníka Jasečka nebo Jazečka (dokonce podle jiné verze zápisu Jazýčka), přiznávající při sčítání syna Antona či Antonína, narozeného 22. ledna 1892.

 

 

ŘEDITELKA BANKOVNÍ POBOČKY

 

Byt kdysi obývaný rodinou Engelmannů je dnes součástí nemovitosti ČSOB, a tedy z důvodu bezpečnosti a související ochrany bankovních účtům pokladů a hotovosti je jako interiér pro normálního smrtelníka nedostupný, nepřístupný, zapovězený. Jenomže i mezi těmi nejvíce smrtelnými se vždy najde kterýsi, jenž si umane.

Tentokrát jsem takovým zbůjníkem já, osobně, který se jím navíc stal pouhým prvním pohledem. Zrovna v té chvíli nečekaného překvapujícího oslovení, to když mi oddaně ochotná paní Polášková poskytla z archivu stavebního odboru olomouckého magistrátu plány půdorysu dotyčného bytu, sice ne dobové, ale narýsované o 20 let nato, v čase přestavby původního obytného domu na rolnickou záložnu v roce 1935.

Při pohledu na prostorové dispozice jsem se ihned rozhodl, že se na původním Wittgensteinově místě nafotografuji sám, ale posléze, jak jsem dal dohromady ten tucet kousků občas ve verších, pardon, rýmech, usmyslel jsem si před objektivem jí, tedy: Ji vidět, jako starr a na pohled vzhledem zcela přirozenou rockerku, holku bez stylizace a přesto přítomností adekvátní oběma žánrům, filozofii i muzice, jak stojí v těchže dveřích téhož pokoje jak stál tenkrát, uveden poprvé služkou, On.

Výsledkem by mělo být použití takto inscenované (rekonstruované) momentky na obalu cédečka, s nápisem názvu TRACTATUS, i tímhle směrem, či s tímhle záměrem, byly mé písňové reminiscence koncipovány, avšak přes všechnu první chválu jist si nejsem, zdali namísto popularizujícího rozvíjení filozofových postulátů se nejedná z mé strany jen o pouhé halabala rýmované žvásty na téma.

Budiž, i v takové nejistotě jsem s příslušnými přílohami vizuálně vysvětlujícími moje důvody požádal mailem paní ředitelku olomoucké pobočky ČSOB, s patřičně mé favoritce konkurenčním zpěváckým příjmením Absolonová, aby mi povolila cvaknout pár obrázků uvnitř místa jiným zapovězeného, a ona svolila, sice až napodruhé, ale lze si tuhle nadějnou její zvěst v autentickém znění přečísti.

 

Dobrý den pane Tomane!

Děkuji za Váš e-mail. S návštěvou přílušného pokoje a ev. fotografováním souhlasím. Pouze je potřeba se domluvit na termínu a čase, jelikož z místností bytu jsou nyní kanceláře útvaru banky. Pan správce, se kterým jste komunikoval, by Vás doprovodil.

Návštěvu můžete dohodnout s panem Vyroubalem nebo se mnou.

Přeji pěkný den !

Anna Absolonová

Ředitelka pobočky

 

 

 

SLYŠÍŠ-LI MLUVIT ČÍŇANA – 1914

 

Číňana když slyšíš

mluvit jeho řeč

Číňana když slyšíš

mluvit jeho řeč

dolehne ti k uchu

chroptění a křeč

 

Veliký je tvůj svět

do hranice slov

Rozlehlý je tvůj svět

na pomezí slov

Nad propastí ticha

vřeští mrcholov

 

Každého dne párkrát

vidíš něčí tvář

Každého dne stokrát

vidíš známou tvář

člověka v člověku

často nepoznáš

 

 

Andy manekýn.

Uljanov-Lenin.

Rajská polívka.

Holek z Chelsea klín.

 

 

Veliký je tvůj svět

do hranice slov

Rozlehlý je tvůj svět

před pomezí slov

Nad hlubinou něma

visí mrcholov

 

 

Krásná Marylin,

Wittgensteinův stín:

Nelze vyslovit,

tam musí být klid.

 

Krásná Mere||dith, ||víš kdo jel se ||bít. C#mi D A

||Odplul na křiž||níku ||na Guadal||canal Dmi A E7 A

Krásná Mere||dith ||až zas budeš ||snít C#mi D A

||nezapomeň ||nikdy ||na Guadalca||nal Dmi A E7 A

Krásná Meredith, až zas budeš snít,

nezapomeň nikdy na Guadalcanal...

 

 

 

CITÁTY

 

Čtenáři poněkud zběhlejší ve znalosti Wittgensteinova díla jistě už s pousmáním zaznamenali, že ve skladbách předešlých veršování velmi často používám přímé výstřižky jeho výroků, z mé strany je takto činěno na základě jeho závistivého povzdechnutí, jež si kdesi zapsal. Stýskal si v dotyčné větě, že s dokonalosti psaní souvisí jakési rytmizování, rytmičnost. které on bohužel nesvede.

Naopak, díkybohu, i filozofové se mohou mýliti, a moje dílčí užívání občasných aluzí jeho původnosti jen dokládají, co všechno se a čím při jiném uchopení nebo použití může stát.

 

Slyšíme-li mluvit Číňana, máme sklon považovat jeho řeč za neartikulované chrčení. Ten, kdo rozumí čínsky, v tom pozná jazyk. Právě tak nepoznávám často člověka v člověku. 1914

 

Po předešlém vysvětlení přesným původním zněním snad již každý čtoucí pochopil, s čím se snaží vnutit předchozí písnička ještě jen (ale třeba už navždy, Machálková, jeho duch tě vem!!!) jako koncept, s jakou snahou o popularizací, a proto ve stejném smyslu, neboť byly mnou obdobně použity, ocituji první a poslední větu Wittgensteinova zásadního díla, které se jmenuje TRACTATUS LOGICO-PHILOSOPHICUS.

 

1 Svět je vše, co je zkrátka tak.

7 O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.

 

A k důkazu i opodstatněni, v upřímných pochybách však, zdali se v mém případě použití nejedná ve výsledku pouze o žvásty a kýče, ocituji ještě jednu větu stejně tak přímo Wittgensteinovu, kterou v dramaticky velmi vypjaté scéně jeho filmu WITTGENSTEIN použil jako zcela přirozenou součást dialogu režisér Derek Jarman:

 

Meze mého jazyka, jsou mezemi mého světa.

 

Poskytuji tuhle maličkost k pozornosti zejména všem těm milionům domorodých uživatelů mobilů. Jakož jim i citát související, v okolnosti s řečeným Číňanem napodruhé již snad srozumitelnější:

 

Samozřejmě, v jedinkém ohledu by mi nestály za zmínku, kdyby ovšem mnou shlížená pěvice nějakou chybou nebyla byla v jedné chvíli zachraptěla, jiný by chybu vystřihnul, zhanil, zatímco já, starý parnasista, uvnitř mého hledačského nitra zajásal, jist si, že tahle holka jako interpretka na moje příští přeludy určitě dispozice má, aspoň co se týče schopnosti chůze nebo potencionality hlasivek.

 

 

 

PASTIŠ

 

Oproti mínění většiny domorodých encyklopedií, které považuji pastiš za krádež a podvodnost, já zastávám definici, že se jedná o žánr, nebo dokonce i způsob tvoření, který vychází z kterési co nejvíce známé původnější předlohy, nějakým zevně zřetelným způsobem ji transformuje, a výsledkem, co nejvíce svede, opět přiznává. Jedná se v tomto způsobu tvorby o hru nebo velmi zodpovědnou autorskou intelektuální práci, která vyžaduje co nejkvalifikovanější připravenost autora na straně jedné, a co znalostně nejvybavenějšího konzumenta na straně protilehlé.

Neboť pastiš není nežli neustálé průběžné interpretace, rozbory, rozebírání původního na principy nebo výstavbové elementy, destrukce a syntézy, dekonstrukce.

Ve speciálních případech je nutno zařadit do tohoto schématu ještě i postavu či hodnotu interpreta, dokonce i jeho mediální stín, každý rozumný z takového popisu chápe, že každou jen tak běžně všedně obyčejně tuzemsky hopsavou popovou stálici či slavici je z tohoto procesu možné, oprávněné i reprezentativní jako protagonistu čehokoli vyřadit. Nedopustit ji, nepouštět – jak třeba Vasila Bilaka výučním listem na saka.

I z tohoto důvodu jsem ihned na začátku zmiňoval původní vysokoškolské absolutorium pozdější subrety Leony Machálkové, dokonce v oboru jazyka českého a literatury; tenhle argument sice nic nezaručuje, ale co kdyby se ukázal dílčí výhodou...

Obdobně se mi ve třetím textu, pro neznalé naprosto neústrojně, objevuje Andy Warhol, úsměvný popartista, přesto cosi jako hegemon malířské, popřípadě přímo znakové, hry.

Ludwig Witgenstein bývává přečasto označován za klasika teorie i stanovitele praxe jazykových her.

Pro mne platí, respektive vyplývá, třebaže nehájím nabízející se naprosto šíleně vyhlížející rovnost genialita Warhola = potencialita Machálkové, stejně jako následně stejně tak z definice vyhřezávající paritu, analogii, že jazykové hry znamenají víceméně totéž co jazykové hříčky, dokonce se jménem hlášky, tolik zdejšími domorodci oblíbené, a čím hloupější, o to usilovněji jimi étery šířené. Pro mne tedy jazyková hra znamená sáhnout po co nejprofláklejší nebo nejproskribovanější možnosti předlohy na nejzazších hranicích vyznávané či uznávané estetické konvenčnosti, neboť taková raritnost je výkladově nejilustrativnější.

Sám Wittgenstein sice byl velmi vzdělaným milovníkem vážné hudby, ale asi by nakonec uznal důvodnost mé volby žánru rocku.

Třeba ihned v souvislosti s Warholem, jehož sloka, která je v kompozici melodicky i rytmicky mnou míněna jako jiná nežli zbytek osnovy, je pastišem jako hrou s původním účelem trampské písničky, již navíc vzápětí používám v původním znění; pro onen její obecnější příběh i primitivně neokázalou oslavnost lidské odvahy.

 

Sdělování ve více synchronních vůči sobě vyprávěcích, jakož i příběhových, kompozičních, plochách, v hladinách různé významnosti, jazykové různořečí, dokonce i současné používání různých jazyků jako svébytných znakových struktur, chuděra paní Machálková hrající v průběhu portfolia písní na několik hudebních nástrojů, zcela přirozeně i samozřejmě zvládající zpěv v různých žánrech souběžně – to je ve stručnosti naznačena v tomto případě ona jazyková hra, každá jiná holka na jejím místě rodačky z dnešního Gottwaldova by dovednostně tyhle předpoklady nezvládla.

Jenomže pouze ta jedna, aniž to sama ví, a dokonce se vzpírá, se pro účel ze všech krabic krabice mi hodí nejvíce.

 

 

 

SETKÁNÍ S FILOZOFOVÝM DUCHEM

 

Abych však barbuchu Leonu v jejích předpokladech potěšil, dokonce i navnadil, že cosi podobného může sama s nabízenou příležitostí zažít, povyprávím zejména jí související historku, která se mi stala letos o prázdninách, kdy jsem si dojel do Olomouce nafotit prostředí místnůstky nahoře na ochozu radniční věže, kterou si podle další dílčí větičky stručné Engelmannovy vzpomínky mínil Wittgenstein najmout v onom 16. roce k obývání na celou dobu pobytu, neboť jako jednoroční dobrovolník nemusel spávat v kasárnách.

Pro odpor strážce věže, který v místnosti pobýval o nocích, aby strážil a hlukem hlásil případné požáry, k uskutečnění tohoto přání nedošlo, komu se moje líčení z jakéhokoli ohledu zalíbilo, ten může kdykoli co hodinu za 15 Kč vstupného vystoupat vzhůru po schodech, obezřít naprosto bolševicky nesmyslný dnešní vizuální stav interiéru místnůstky, neboť není v světě nad Jiráska, milí Japončíci, vy vždy usměvaví i vždy neartikulovaně chrčící přátelé!.

Umíněný chtivostí po záběrech jsem i já vystoupal nahoru, třebaže například na tělocvičných žebřících trpím fobií už od výše zhruba 5 metrů nad mořem, vyšel jsem úzkým nízkým schodištěm nahoru, podlaha místnůsky s malými okénky ve zdech se pode mnou vlnila, z venkovního ochozu pohled na panoráma města jsem neměl sil absolvovat, se závratěmi nejsem přece jenom jen tak ledasjaký turista.

Když jsem měl uvnitř na vlnách pod sandály nafoceno, se sebevědomou jistotou dobrého výsledku, při odchodu mě na chodbičce hned před místnůstkou cosi studeného objalo zezadu obouruč přes stehna. Měl jsem na sobě zelené bermudy koupené loni u Vietnamců, kteří chrčívají poněkud pisklavěji nežli Japonci, a se svým pocitem jsem se namístě svěřil s příslušnými gesty mladé pihovaté průvodkyni: neohroženě nahlas ve smyslu, že si mě zrovna našel Wittgensteinův duch.

Kdo nevěří na zázraky, jichž jsou přízraky a přístrachy jen okrajovou částí, nešť a budiž, já hned druhý den dopoledne, když jsem se pustil do zpracování obrázků ze včerejška, jsem s úžasem i nedůvěřivým pobavením zjistil, že všechny záběry místnůsky ve věži dojednoho jsou tak nějak divně neostré, jakoby za oparem, zatímco ostatních zhruba 200 včerejších cvákanců ze všech dalších míst města jsou na první pohled zcela bezchybné.

Jiný by nad takovým nezdarem naříkal a žehral, já se osvědčeně uchýlil k magii a tedy ke triku, převrátil jsem ty zmetky všecky do negativů, nějak podivně při té transmutaci negací zmodraly do barevnosti čehosi jako magické noci, a v této podobě nic věcně nedokumentující byly náhle ostré dost.

Každý se může setkat s duchem Wittgensteina, zvu, odhodlaná rockující zpěvačka zejména.

 

 

 

KOLIK VÁŽÍ SLOVO?

 

Slovo nevzejde dříve,

než pomyslíš

jakou má barvu chvíle

náhle víš

předtím víc teskněšedou

a teď má jiný jas

Kolik váží slovo, prosím vás?

 

Slovo nepluje samo

na hloubce ztrát

ve větách blízko sebe

tak akorát

od břehu smutku mého

sem prázdnem mezi nás

Kolik váží slovo, prosím vás?

 

 

Na počátku bylo Slovo,

a to slovo vznášelo se věčnou tmou

nad vodami jako Duch.

I řekl Ludwig:

Budiž slovem, co předtím bylo jsi jen

nicotou ducha pouhou, prosím vás...

 

 

Slovo neslétá k prázdným

na křídlech knih

flotily hnané dechem

posledních

bez konce duny ticha

ve hvězdách taje čas

Kolik váží slovo, prosím vás?

 

 

Zatím ducha prázdno pouhé, prosím vás...

 

 

 

TELEOKLINNOST

 

Každé směřování k cíli, kterých je na světě v každé chvíli nejméně tolik jako všech osob s jejich roztodivnými snaženími, zájmy, preferencemi, snahami a touhami, teleoklinním nazvat nejde, třebaže by z hlediska jeho původce i co nejusilovněji nebo nejupřímněji vědomě směřovalo k jakémusi kamsi.

Navíc jsou si lidské snahy povětšinou vzájemně protichůdné, projevují se při jejich setkání v konfliktech, který každý je paradoxně hybatelem následujícího dění jako dílčích modifikací zatímních cílů, jak již se od časů téhož Aristotela popisuje v teorii dramatu.

Co je potom onen cíl teleoklinnosti, jak ho lze zobrazit nebo slovy popsat?

Za sebe doufám, že moje snaha zde projevovaná není v rozporu nebo dokonce protipůsobící vůči dávným snahám Wittgensteinovým. Ale může být díky mé nedostatečnosti, poněvadž sebemenší spor jsem vyvolávat nemínil.

Co se týče zpěvačky Machálkové, která zatím zájem neprojevuje a pohybuje se k jejím stejně hodnověrným a upřímným cílům po jejich trasách? Snad její zatím nedotčenou panenskost, i když je to ozkoušená kost, viďte, trpělivou silou svého zájmu o téma přemluvím, třebaže lákané asi nikdy moje důvody nesvedu přesvědčivě popsat, nebo vysvětlit, co je to ten jeden, a proč, jediný společný cíl vší teleoklinnosti.

Zde porozumění se děje pouze intuicí, náhlým vhledem, iluminací, skrze jakousi vybavenost k pochopení danou předem.

Prožitkem zázraku.

Co je cíl?

 

 

 

WITTGENSTEINŮV PODNÁJEM

 

V první jeho snaze někam se v Olomouci mimo kasárna zabydlet, jak víme, neuspěl, možná několik příštích dnů pobýval ve kterémsi hotelu, což si dovolit mohl, neboť patřil k nejbohatším mladým mužům v celém C. K. mocnářství.

Olomoucké recepční hotelové knihy zapsaných klientů z té doby se nedochovaly, a to ani jediná, a ptáte-li se, jestli aspoň ve fragmentech, nic.

Jako svědectví zůstala opět pouhá jediná věta Engelmannovy vzpomínky, v interpretaci však dnešního docenta úrazového lékařství Pavla Maňáka:

 

Výstřední myšlenku nastěhovat se do malé místnosti na ochozu věže olomoucké radnice Wittgenstein neprosadil pro odpor jejího strážce, a proto si najal „möbliertes Zimmer“ v činžovním domě na okraji města, směrem na dělostřeleckou střelnici. Po večerních setkáních jej tam Engelmann doprovázel a diskutovali o filozofických problémech jeho Tractatu.

 

K této impresi existuje i, nejméně, druhá verze téhož vyprávění, ocituji ji z komentářové listiny již zmíněného genocidně ulhaného televizního dokumentu z roku 2005:

 

00:32:56 "Navečer jsem ho doprovázel do jeho bytu na předměstí.

00:32:59 Stávalo se, že jsme byli uprostřed rozhovoru

00:33:02 a nechtěli přetrhnout niť.

00:33:04 Pak doprovázel zase on mě kousek zpět,

00:33:07 a tak se rozhovor mohl protáhnout snadno až do dvou hodin po půlnoci.

00:33:11 On se mi snažil vysvětlit podstatu připravovaného díla -

00:33:14 Traktátu - já jsem mu kladl otázky.

00:33:17 Totiž co je příčinou rozdílu mezi tím, co je,

00:33:22 a tím, co by mělo být.

 

V časech 1. světové války existovala policejní povinnost přihlašování se osob i vojenského stavu, pokud nepobývaly v kasárnách a ve městě přechodně žily delší dobu, v Olomouci se však taková evidence nezachovala, takže adresa tehdejšího Wittgensteinova podnájmu je dnes, zdánlivě, nevyhledatelná, rozvíjející příběh z ní plynoucí nemožný.

Pokud bychom ovšem rezignovali na onu teleoklinnost, snahu dovést zájem lidskou kooperací ke zdaru.

Zdánlivě jsem dobloudil k jednomu okraji, neuspěl. Přesto jakási příležitost však zbývá, nabízí se, je, navrhnu ji v několika alternativách možných aktivit, ovšem v olomouckých domorodcích moje návrhy sotva zájem vybudí, veřejná atmosféra se zde dýchá zhruba stejná jako v nedávných časech sovětské vojenské posádky.

Účast paní Machálkové, a její případný zájem ne pouze zdvořile užvaněný jak je zvykem v tuzemském popu, je zejména proto zásadní, že by mohla vlivem své mediální celebriálnosti a posléze i respektovatelné osobnosti s intelektově významným repertoárem zvrátit tento neblahý nezájem olomoucké veřejnosti o svoje okolí.

Platí však i můj záměr opačný: k účelu naopak přesvědčit ji, změnit její, Barbušin, dosavadní nezájem nátlakem případných čtenářů těchto mých zápisků.

 

Mou vskutku akční nabídkou 12 textařských nugetů v nich cílevědomě vybudit a vznítit zvědavost tak intenzivně nutkavou, jak bývají všechny alergické reakce, jichž se klient nesvede i přes škrábání zbavit. Jedinou medicínou na tuhle infekci by tak mohly být pouze jejich navazující apely typu Leonko, pokud nás máš ráda, tak tohle nesmíš minout, máš na to, seš fakt naše nebeská kobylka!!!, hromadně v hustých průvodech obdobně motivujících vzkazů směřujících třeba na zpěvačtinu facebookovou adresu.

 

http://cs-cz.facebook.com/pages/Leona-Mach%C3%A1lkov%C3%A1-ofici%C3%A1ln%C3%AD-str%C3%A1nky/168711819806999

 

Především proto, pro účel jakékoli příští změny (její) mrtvolnosti ve vztahu k Wittgensteinovu tématu, píšu tuhletu náhražku bukletu.

Třebaže nepředpokládám, že ani tímto způsobem se počet těch nutných 6 osob na můj zdejší lep sesbírá...

(A to už, pro naprosto nesplnitelný nutný počet 100 kooperujících existencí, nerozvíjím jako další související téma příklad 100. opice z ostrova Košima.)

 

 

 

OBSAHOVÁ ANALÝZA

 

Již více nežli 40 let znám historku spočívající zhruba v tom, že v Pentagonu zaměstnávají takového jednoho, který sedí v té nejmenší kanceláři obklopen platnými československými telefonními seznamy, špalky se sloupci jmen vlastníků bytových telefonních stanic uvnitř, a celé dny listuje jejich stránkami a co nejpečlivěji sleduje příjmení za příjmením.

Komu cosi takového připadá malicherné, nebo dokonce přímo šílené, nechť si představí kasárna třeba v Rakovníku, uvnitř nichž je dislokována v největší přísné tajnosti jednotka jakési účinné zbraně, dejme tomu pluk polních houfnic, ať i takto zůstaneme u Wittgensteinova tématu.

Ten pluk má velitele, ten zase manželku, ta zase hromadu času a nudit se nechce, takže si pořídí do předsíně telefon, aby mohla naprosto neteleoklinně klábosit se známými.

Za nějaký čas se její adresa ocitne na stránce tištěného telefonního seznamu.

Uběhnou další měsíce, na generálním štábu se kdosi rozhodne změnit válečnou doktrínu a s ní i současnou dislokaci posádek, zbraní a vojsk, takže velitel houfnicového pluku v Rakovníku dostane rozkaz přesunout se i s rodinou přes půl země jinam. Nedohledatelně. Jakož i jiní důstojníci v jiných posádkách.

Manželka odhlásí účastnickou telefonní stanici a přihlásí si ji o pár měst dál.

V nejbližším telefonním seznamu dojde ke změnám na pouhých dvou řádcích.

Vojsko se z města do města nestěhuje v mírových dobách každý rok.

Ale pokud jsou komusi jasné a známé souvisejících okolnosti, a trpělivě listuje a porovnává, naráz jsou mu známy i osudy několika stovek lidí, případný dílčí směr plánovaného, a tedy očekávatelného, útoku.

Možnosti obrany, a to vše skrze jednu z nudy neteleoklinně upovídanou manželku.

 

 

 

MOZAIKOVÁ METODA SBĚRU INFORMACÍ

 

Představme si kohosi, jenž má v obzvláštní oblibě jistý druh klobásy namáčený do kremžské hořčice. Téhož, který v obzvláštních chvílích jeho duševní vyladěnosti říkává tamhle tomu morčátku s bílou srstí Leonka, nebo dokonce až Leonečka, abychom i v této jednotlivosti zůstávali v kulisách našeho základního tématu.

Pak ještě rád chodí v károvaných košilích se zásadně nedopnutým horním knoflíčkem, a před 20 roky, kdy ještě kouříval, si nejčastěji kupoval spartičky.

Takové maličkosti o sobě málokomu svěřujeme, a dají se získat kohosi dlouhodobým pozorováním nebo naopak našim uřeknutím, oddanou důvěrností.

Jiný z našeho okolí, říkejme mu Řídící důstojník StB, si jednoho dne usmyslí, že zrovna ten kdosi by se mu hodil jako informátor o čemsi závažnějším, například o schůzkách kohosi s kýmsi kdesi kvůli...

Zařadí ho do kolonek úředního sešitu se štítkem Kandidáti tajné spolupráce.

Má čas, pro kandidáta tahle změna nic neznamená, poněvadž o ní neví.

Mezitím si řídící důstojník pozve párkrát své agenty (kteří původněji byli rovněž jen kandidáty) a jen tak mezi řečí se vyptává na zatímního kandidáta, co nejraději ji, jaké zvířátko chová, jaké knížky má v knihovně, jak hraje karty, prostě na samé zanedbatelné banality, když agenti si takovýchto otázek povětšinou ani nevšimnou.

Po patřičném čase dojde k tak zvané verbovce, úřednímu výslechu na služebně StB, možná v průběhu příští agent dostane facku, nebo kdosi na něj řve, což obojí se dá několikrát snést i vydržet. Ale co je nejhorší a co člověka láme, když se náhle dozvídá detaily ze svého nejintimnějšího soukromí, třeba historku o tom jak, s jakými grimasami, to bílé morčátko Leonka se mohlo ulízat kremžskou hořčicí. Nebo v jaké pozici nejraději svoji sekretářku Andulu souloží.

(Kdo z nich a v jaké souvislosti jejich zkušeností se vzájemnou kopulací rozšířil jako první, rozeběhne se mu v zoufalém sprintu hlavou, on, někdo jiný, nebo sama ta Andula?)

Co je moc, takovými zanedbatelnými drobnosti a nejistotkami donutili k podpisu osminkového archu Vázacího protokolu i jinak velmi odolné nátury.

Agenti, tajní spolupracovníci StB, neudávali zas až tak často, jak si veřejnost myslí, a podle takovýchto dojmů (pokud vůbec) soudí o vině, to zpravodajská metoda sběru, či všímání si, zcela pominutelných maličkostí, konstruování celku z ničeho, vedla k těm nejzásadnějším výsledkům.

Stokrát nic umoří vola – nenávidím všechny, kteří se hájí tím, že oni nic závažného nikdy nesdělili, že pokud byli na někoho tázáni, že oni se občas zmínili o zmrzlině, módě, fotbálku onde v tělocvičně, jo, taky třeba o kamarádsky soukromém rockovém festivalu na zahradě myslivny támhle za městem, jako jeden zrovna v mém případě ke spolupráci lámané Nepřátelské osoby.

Jsou to zmrdi, ale jejich metoda, pokud se zná, může být užitečná třeba k hádání adresy dávného Wittgensteinova olomouckého podnájmu.

 

 

 

526 88 6667 6667 6667 6667 526 88

 

Začínám prvním

prstem

klávesy počítám

 

každá moje první nota

je zatím cestou do nikam

 

Začínám dvěma

prsty

klávesy počítám

 

každá moje druhá nota

je zatím cestou do nikam

 

 

Náhle s jednou chybou

rozetne nudu vjem

myšlenka není nápad

pouze touha vpitá v něm

 

Anděl s jedním křídlem

rozprostře všechny tři

co bylo zatím ničím

změnilo mě v povětří

 

Pláně duše věčně

vzdálené, všemu, vím,

jsem jen tón, který letí,

žiji, přistát netoužím.

 

Pláně duše věčně

vzdálené, všemu, víš,

jsi jen zen, který letí,

žiješ, přistát netoužíš.

 

 

Začínám třemi

prsty

klávesy počítám

 

každá moje třetí nota

je zatím cestou do nikam

 

 

Začínám čtyřmi

prsty

klávesy počítám

 

každá moje čtvrtá nota

je zatím cestou do nikam

 

Začínám pěti

prsty

klávesy počítám

 

každá moje pátá nota

je zatím cestou do nikam

 

Začínám prvním

prstem

klávesy počítám

 

každá moje první nota

je zatím cestou do nikam

 

 

 

HOROSKOP NA TENTO DEN

 

Horoskop na čtvrtek 29. září 2011

Astrologie Chantal

Beran | 21.3. - 20.4.

Obecná charakteristika

Obecně

Zrodí se vám v hlavě plán, který bude velice přitažlivý, ale zároveň nebezpečný. Nepůjde o žádný námět na akční film, nebezpečnost nebude tkvět v ohrožení života nebo v podobných záležitostech, ale ve hře budou city. Vaše city. Nepodléhejte vášni.

 

 

 

JAK BY ŠLO, KDYBY OVŠEM ŠLO

 

Datum: 7.7. 2011 09:50

Pokus se jedná o německé noviny v Olomouci tak máme z Vámi požadovaných let ve fondu toto:

Deutsches Nordmährer-Blatt - jen rok 1916; signatura II 58.065

Neue mährisch-schlesische Presse - signatura III 65.808

Mährisches Tagblatt - na mikrofiších, signatura Mf III 43.776 nebo (s povolením vedoucíhovýpůjčního oddělení) v papírové formě sign. III 43.776

Noviny se po vyžádání přinášejí za 2 hodiny do studovny vázaných novin ke studiu.

Jinak máme i české noviny z těchto let: Hlas lidu, Moravský venkov, Našinec, Obrana venkova, Proudy, Pozor, Selské listy. S pozdravem A. Hejmovský

 

Dobry den,

ano, mame, napriklad Olomoucky pozor nebo Nasinec. Pozor je treba si objednat, Nasinec si muzete prohlizet na pocitaci u nas ve studovne vazanych novn.

S pozdravem

Nela Chládková

VKOL

 

Jak by šlo, kdyby šlo, kdyby byli k mání, dispozici, ke spolupráci dobrovolně ochotní homidní domorodci, v Olomouci zejména...

Kteří by se spolu se mnou pokusili o rekonstrukci, nalezení adresy onoho Wittgensteinova podnájmu, třebaže se šosákům typu docentů úrazové medicíny nebo českého jazyka jeví taková teleoklinní aktivita jako naprosto beznadějná. Ve výsledcích nulitní od samého začátku.

Prvním vodítkem k takovéto výpravě, pokud, teleoklinně odvážným budiž ono již mnou zveřejněné úsloví za městem, nebo v jiné verzi použité téže Engelmannovy vzpomínky na předměstí.

Abychom pochopili, co se za těmito výrazy skrývá, vzpomenu, že Olomouc jako jedinečné pevnostní město byla až do roku 1880 obehnána udržovanými hradbami, které měly zejména vojensko obranný význam. V době před koncem století došlo k revolučním změnám ve vojensko strategickém myšlení, k jinému pojetí vedení válečných bojů, a tento změněný způsob chápání vojenství se odrazil i v místním olomouckém urbanismu. Hradby byly na několika místech prolomeny, probořeny, město se rozlilo za hradby, tedy za město, a po roce nastala na před--městích bouřlivá výstavba činžovních domů, v jednom z nich se později musel usídlit na necelého půl roku i desátník Wittgenstein.

Pokud se rozhodneme kvůli tomu listovat v dobových adresářích, nenajdeme, to se ví, já byl však pozorný, a povšimnul si, že otec Max Engelmann, obchodník, měl pronajatu kancelář na tehdejší třídě Franz Josefa I., dnešní Masarykově. Pokud zde působil delší dobu, potom musel znát poměry v okolí, včetně vdov, co kvůli výdělku nebo smutku ze samoty pronajímají pokoje, kteroužto spekulaci nabízím jako indicii.

Jak známo, člověk si obecně volí ke společenským kontaktům osoby přibližně téhož statusu, proto lze odhadovat či hádat v tomto případě, že návrh nebo upozornění na možnost adresy Wittgensteinova dočasného bydliště poskytl kdosi z okruhu známých Engelmannových rodiny. Kdyby bylo možné více rozvinout letmé upozornění jistého olomouckého uměnologa, ale pro buranství dotyčného není, o místu nerealizovaného architektonického návrhu Paula Engelmanna na stavbu vily jistého známého Engelmannů, hledal bych, dokonce v místě poblíž Masarykovy třídy, i tam.

Sám osobně, kdyby bylo v mých silách, bych se pokusil v tomto případě o jinou cestu obsahové analýzy, došel bych si sednout do studovny časopisů olomoucké Vědecké knihovny, zalistovat si navrženými dobovými tiskovinami, o nichž jsem si nechal již o týdny dávno poslat rešerši.

Poněvadž Wittgensteinovu letoru odhaduji na pragmatickou, třeba na horoskopech nezávislou, na duchařině či spiritualismu též.

Proto hádám, že nepovedlo-li se mu ve věži, začal se pedantsky zabývat inzeráty, jinde nežli v novinách tenkrát ani snad nebyly. Stačilo by si prolistovat německé tištěné deníky a týdeníky čtené v Olomouci v záři roku 1916.

Pokud bylo tištěno, stačilo by muži z Pentagonu najít na stránkách všechny inzeráty obsahující úsloví möbliertes Zimmer. A poté už jen sledovat, kdy, jako velmi pravděpodobně kýmsi využitý, v následujících dnech ze stránek zmizel, a potom si už jen pouze pamatovat jeho adresu.

Což je úkol velmi snadný, který já ovšem vykonat nemohu.

Před již dlouhým časem odevzdal jsem tomuto genocidně zločinnému státu občanský průkaz, od samého jeho vzniku estébácko účelový instrument.

 

 

 

KONEC ESEJE

 

Použité málo známé slovo teleoklinnost mělo význam už ve starém Řecku, mám dojem, že již přímo u Aristotela, což by mě u autora i POETIKY obzvláště těšilo. Neboť tento klasik a stanovitel vší dramaturgie jako odkaz i recept žije coby lakmus a odlišovací metoda i v popisovaném principu spojování na pouhých minimálně nutných 6 kroků, neboť zmíněný opatrný i vstřícně optimalizující výběr adresy příští nejvhodnější osoby v řetězci cosi dramaturgického, dokonce dramatického, v sobě obsahuje též.

V tlupě je jeden člen druhému pouze kýmsi kooperujícím beze pojmového jména, nebo dokonce mnohem méně nežli třeba jen souputníkem, pouze kýmsi instrumentálně vhodným k holému přežití v časech nouze, žádný lidsky blízký stav je víceméně nespojuje, zatímco civilizace je kultivací, a pokud jedinci projevují zájmy jako neandrtálci, byť s krabičkami u ucha nebo v televizních studiích s nimi přivěšenými třeba o trochu níž, do tohoto systému je nelze zahrnout.

Byť je i moderní stát potřebuje jako sboristy v termínu manifestační voleb, například, ačkoli samy volby jako instrument civilizaci či civilizovanost negarantují, příkladem může být, jak se prostřednictvím poválečných tlup chopila vlády nad tlupami bolševická krutovláda, následována arizacemi profesora Václava Klause. Vzešlými z demokratických voleb.

Vždyť ani v číslech vysoký počet třeba univerzit, jak i například muzikálových inscenací nebo scén, civilizaci neznačí, nezaručuje...

 

Z předcházejícího plyne, že pokud si kdo po komkoli cosi přečte, pokud je jeho sdělením sebeméně lidsky(!!!) osloven, už by se měl sám hnát a šířit, dokonce nežádán, tuhle apoteózu o vhodnou adresu dál.

Pokud kdo z domorodců nerozumí, jak by měl navázat, přispěji příkladem z nedávno běžně kulacko rolnické historie: pokud byl kdosi na senném voze požádán partnerem, aby mu podal vidle, musel si zejména obzvláště dobře uvědomit, že je nesmí podat kolegovi (nebo hospodáři) vztyčené ostrými kovovými bodci vzhůru. Aby ten druhý jimi mohl ihned začít pracovat. V opačném případě, v rámci civilizujícího poučení, že lidská pomoc má být opravdu pomocná, beze všech dodatečných úprav, oprav, přendávání a dílčích přetáčení, se viník nemohl diviti, pokud ihned týmiž vidlemi následovalo rázné výchovné bodnutí do kterékoli části jeho nohou od kotníků nad hýždě.

Dneska, v rámci pomoci jiného druhu, následně aplikujeme injekčně antitetanové sérum. Možná, že pro účel zcivilizování by bylo lepší, aby ke hnoji vbodnutý pacient posléze radši končil vleže v téže poloze kam rovněž žádné dráty nevedou.

Lopata držena plechem vzhůru je použitelná, i přikázána, jen jako součást defilé příslušníků polovojenských band.

 

Další zajímavým postřehem a souvislostí je ona domorodci nezpracovaná zkušenost, kterou lidé mohou postřehnout po každém anticivilizačním převratu: že totiž nová moc pokaždé a osvědčeně jako první nařízení určené obyvatelstvu zavede povinnost naučit se číst, dokonce s nezištnou a intenzivní státní pomocí. A to jenom proto, aby následně čteníschopné tlupy mohly být centrálně ohlupovány prostřednictvím novin, dokonce si takoví hlupáci i pravidelnou měsíční televizní koncesi k jejich vlastnímu intelektovému zcepenění rádi zaplatí.

Výsledkem všech takovýchto zločinně genocidních vládních opatřeních je potom stav, že píší a rozumují všichni tlupáci, každý z domorodců je oprávněn k posudku nebo hodnocení, řečmi i písmeny domorodina jenom vzkvétá, zraje, ale opravdu jen málokdo je vybaven či nadán vzděláním a vědomostmi opravdu aktivně, vstřícně se zúčastnit. Tedy být kýmsi vybrán za člena onoho kteréhosi šestičlenného pošťáckého řetězce, nebo dokonce za jeho díl, co lidsky neúčinněji dospět odkudsi někam.

Nebo se dokonce, po výsostně lidském způsobu, vybrat sám.

 

Shodou shod by Aristoteles neoznačil počet 6 za dramaturgické číslo, to v žádném případě, přesto mi může dobře posloužit k příběhu i jako kritérium jak rozlišit či rozpoznat domorodé zevlouny a čumily, žvanily a alibisty, lenochy a vychcánky i exhibicionisty, jakož za pragmatiky maskované zbabělce.

Každý, kdo tvořivě nepřispěje, případné odmítnutí kooperace nezdůvodní, aby se tucet písňových textů ve výsledku dostal dovnitř e-mailové schránky paní Machálkové, tedy od Inuita k Obamovi, se rázem sám vyčlení mimo svět mého zájmu. Třebaže literární i intelektuální potentností těch 12 občas rýmovaných čísel, jako zcela jednoznačným důvodem k vyzývání kohokoli k pracné snaze na 6 kroků, si navíc ani já sám nejsem nezpochybnitelně jist.

Ano, jsem sobec a primitiv jako ten kterýsi Inuit z Aljašky, nikoli z Kamčatky, ten z bývalého SSSR to má ještě těžší; nalezení těch postupně za sebou v čemkoli navazujících lidí se pro mne stalo do příštích časů rozřaďovacím kritériem zásadním, How do you do, hallo, Mister President...

 

Tlupa je totiž ono stejné již na začátku, kdy občina trvala v nouzi v krajině nehostinné obstoupena koldokola kamením.

Jedinému z těch primitivů nenapadlo, nedošlo, že se nacházejí obklopeni ideálními nástroji.

Umožňujícími jim dokonce dokonalejší či snazší elementární přežití.

Jejich stav tehdejší ne/civilizovanosti cosi takového od nich nevyžadoval, nikoli pouze jen neznal.

Obdobnou nedostatečnost používání nástroje domorodci pozorujeme, sledujeme jejich používání (neboť ne využívání) možností sociálních sítí. Uvědomujeme-li si, nebo uznáme, že Internet sám původně vznikl jako nástroj ke zvýšení kooperativní dělnosti.

Sociální sítě se zcela báječným potenciálem stále nově vznikajících a navazujících se meziosobních spojení navzájem si víceméně zcela neznámých jedinců jsou přesně oním tolik mi potřebným nástrojem pro přímou nejkratší cestu odkudsi kamsi – jenomže jejich užitečnosti, bez vědomí oné jakékoli či jakési zázračnosti, se v domorodém kraji krátkodeše zmocnila lůza, holota a obdobní potenciální členové, příznivci a voliči (politických) stran řeznických tovaryšů.

Ve volném čase posléze nadšeni posluchači třeba muzikálové zpěvačky paní Leony Machálkové, i tímhle způsobem předestřeno, jak všechno v tomto světě spolu souvisí.

 

 

 

NÁSLEDUJE LÍČENÍ PŘÍPADU NAPROSTÉ NETELEOKLINNOSTI

 

V jisté olomoucké knihovně málem ani ne za rohem té příští v následném příběhu, když jsem šel onehdy kolem a jen tak z náhlého nápadu odbočil dovnitř, tak tu mi mladý muž za pultem studovny naprosto samozřejmě podal k nahlédnutí knihu z regálu za sebou, a navíc mu naprosto nevadilo, že jsem si párkrát nikonem cvaknul detaily z jejích dvou stránek.

Což, jak víme oba, se ze zákona nesmí, a obzvláště naprosto nepřekročitelně bývá zapovězeno všem, kteří se z protestu vůči zvůli státu zbavili občanky.

Ale to jsem ze všech zdejších domorodců pouze já sám, takže popojděme v místě i líčení o pouhých jen pár kroků dál.

 

Do studovny, popřípadě čítárny, novin a časopisů olomoucké Vědecké knihovny, já sám vstoupit nemohu, byť snažil jsem se ortel zlomit několikerým mailem, vím, že zdejší interní bolševismus externě nezmohu.

Vylistovat zvěst o případném olomouckém provizorním bydlišti Wittgensteina si tak bez OP tu nemohu, byrokrat ve studovně za mne z fandovství nevylistuje, ten hledí zejména na předpis, který mu zajišťuje a nikoli přidává práci. Na zákazy a příkazy, a nikoli na dějiny a nebo dokonce cíl, vždyť i on cíl má, stejný jako nějaký Kerberos, a divu není: tenhle dnešně olomoucký kompetenčně patří, na rozdíl od tamtoho z kompetence Hádovy posmrtné podsvětní říše, do kompetence kultury, jejíž aktuální tuzemský ministr hned je původně taky kompetentní čímsi od kořennosti podsvětí, kořeny molárů, neboť zubařem.

Takže sotva oba, jeden nad Moravou, a druhý v Metropoli nad Vltavou zaslechnou, co vlastně za skutečně lidský úkol obnáší znění definice, že cosi je kultivací, neboli kultivace lidských mravních schopností a lidských duchovních sil.

Není možnost, prozatím neznám úskok, abych byl vpuštěn dovnitř olomoucké časopisové studovny, a mohl si listovat v naprostém klidu duše ve starých, naprosté většině domorodců naprosto nepotřebných, novinách. Zatímco já potřebuji.

(Barbucha by si možná cestu dovnitř prozpívala...)

Ano, mohl bych si požádat o placenou rešerši, poněvadž ani v tomto genocidně zločinném způsobu pojetí kultury nejsem zdánlivě naprosto bezprávný – jenomže, penzista, za tuhletu laskavost, jejíž vyčerpávající informační hodnotou vzešlou z prostředí takových lenochů a lemplů bych si stejně nebyl jist, bych pak složenkou určitě odeslal v penězích jistě více, nežli činí částka mé měsíční gáže, již jsem krmen od státu.

 

Zbývá mi tedy poslední šance, vniknout poznovu do olomoucké budovy pod střechou ve tvaru rozevřené knihy, která kompetenčně přináleží do ministeriálního resortu ještě bdělejšího nežli dokáží být kultutrégři (ale kdoví?!?), neboť má co do činění s vrahy, kasaři, násilníky a jinými zdemoralizovanými a opovrženíhodnými zločinnými živly, ale též s archivní správou. Ve zmíněné budově okresního archivu jsem laskavostí jejího ředitelství i bez občanky již jednou seděl nad listáři uvnitř v místnosti od ostatních, občansky řádných, klientů oddělené celým jedním patrem schodiště i naprostým interním mediálním tichem týkajícím se mé zločinné identity.

Jsem zvyklý se setkávat se zázraky všude, a proto nežehrám – třebaže pro badatele jakéhokoli druhu mají uvnitř olomouckého archivu k dispozici pouze jenom jedny česky a jedny německé noviny, tištěné v Olomouci v září 16. roku.

Ve Vědecké knihovně víc – mi však po nich nesmí být nic.

 

 

 

SVĚT JE PLNÝ BLÁZNŮ...

 

Svět je plnej bláznů

a opravdovej chlap je vzácnost.

Mám tak v hlavě pár snů...

 

 

Peníze po kapsách,

a kdyby chtěl,

tak ještě víc.

 

Do války odešel,

sám, Mocnář mu

nemusel říct.

 

 

Svět je plnej bláznů

a opravdovej chlap je vzácnost.

Mám tak v hlavě pár snů...

 

 

Hřebínek bezzubý,

zpod bahna plášť,

švábi šlem hostili,

sliz zdechlin, smrad.

 

Zápisník, kam si sed,

jen otřel krev,

věty měl vštípené,

po psaní hlad.

 

Mohl se vyplatit.

Věděl, proč stát.

 

Z výbuchů ohluchlý,

nemytý věk,

vagabund, obejda,

šmejd žádná čest.

 

Bláznivý filozof,

medajlí žesť.

Bylo mu zrovinka

let dvacet šest.

 

 

Svět je plnej bláznů

a opravdovej chlap je vzácnost.

Mám tak v hlavě pár snů...

 

 

Peníze po kapsách,

a kdyby chtěl,

tak ještě víc.

 

Do války odešel,

sám, nikdo mu

nemusel říct.

 

 

Svět je plnej bláznů

a opravdovej chlap je vzácnost.

Mám tak v hlavě pár snů...

 

 

 

„RÁJ JE VŠUDE A VEDE K NĚMU KAŽDÁ CESTA, SLEDUJEME-LI JI DOSTATEČNĚ DLOUHO.“

 

V posledních dnech jsem se snažil na úkolu určení adresy Wittgensteinova přechodného olomouckého bydliště i jinak, a nejvíce mi bylo pomoženo z adresy paní Dvořákové, knihovnice oddělení rakouské literatury veřejné knihovny ve Znojmě.

Když jsem nějakou Dvořákovou odtama ještě neznal, o její existenci netušil, požádal jsem včera v poledne mailem, aby se mi kterási ze znojemských knihovnic podívala do knižního vydání Wittgensteinova životopisu, který znám v českém vydání dlouhé měsíce, dokonce roky, ale tohle snadné řešení mě za tu dobu nenapadlo: otázat se kohosi, jak v původní německé verzi zní jedna jediná věta, banální natolik, že mnohému připadne zbytné ji zde zveřejňovat.

 

Po těžkých bojích na frontě u Okny přešel Wittgenstein jako jednoročák na dělostřeleckou důstojnickou školu do Olomouce.

 

Za pouhé 2 hodiny, 2, hodiny, nikoli měsíce, nebo naprosto vůbec nikdy kvůli dodržování doktríny příkazu jakéhosi předpisu, 2, zdůrazňuji, přišel mi nazpět ze Znojma mail s německým zněním, jež naopak, pro závažnost až kardinální, jsem povinen citovat:

 

Nach den schweren Kämpfen an der Front bei Okna gigng Wittgensten als Einjähriger auf die Artillerie-Offiziersschule nach Olmütz.

 

Zdůrazňuji dokonce podtržením, co doposaváde nevěděl jediný domorodec v současném č(!)esku, natož paní Machálková zívající nudou z nicnedělání v šatně jejího angažmá, znojemská knihovnice paní Dvořáková, stejně jako kterýsi záložník fotbalového mužstva snažícího se v okresním přeboru, dívenka s přáním býti modelkou, nebo třeba já, rozežrané olomoucké intelektuály ve výčtu osob příznivých však pomíjím.

 

 

 

ARTILLERIE-OFFIZIERSSCHULE NACH OLMÜTZ

 

Dělostřelecká kasárna, co vím, byla tenkrát v Olomouci troje, houfnicová z nich jediná.

Někteří místní udávají ještě jiné počty i přidávají lokality, já rozhodl se před měsíci pro dnešní Žižkova kasárna, že se v nich tenkrát Wittgenstein školil, shodou okolností rozlehlá poblíž té vzpomínané třídy Franze Josefa. Navíc v nich ještě v prvních létech 1. republiky existovalo dělostřelecké učiliště, které mohlo mít návaznost na C. K. ohněstrůjnou tradici.

Takovou legrácku musím v souvislosti zmínit, nikdo s ní zatím ve spekulacích nepracoval, nežli nyní já. Wittgensteinův válečný i posléze celoživotní přítel Paul Engelmann, architekt, dokázal v rodné Olomouci postavit později jen 2 vily. Jednu na ulici Černochově, která začíná přímo za rohem Žižkových kasáren, druhou pak na ulici Pod lipami, která vede od města nejkratším směrem k jiným bývalým dělostřeleckým kasárnám, tedy Na Šibeníku. Čili popravišti.

Souvisí tahle místa nějak s Wittgensteinem prostřednictvím společných nočních zacházek?

Budiž s příležitostí dodáno, že vzhled téhle druhé vily u popraviště popravili v posledních 20 letech úředníci, byrokrati nákazových nařízení a předpisů, ze stavebního oboru magistrátu.

Sázím na Žižkova kasárna, byť se jejich dnešní okolí tomu tehdejšímu v ničem nepodobá, a není proto možno identifikovat, ztotožnit – navíc pro adresu zcela jinou, tedy dnes Denisova 30, jejíž rozlehlý barokní dům je využíván jako depozitář městského vlastivědného muzea, jsou aklamativně pro všichni olomoučtí historici jako jedinci i nomenklaturně profesní stav, ačkoli jediný z nich nesvede doložit jediný věcný důkaz, že je jinak, nežli já povídám.

 

 

 

V TRADICI ZEMĚMĚŘIČE K.

 

Kdysi dávno jsme se v hodinách zeměpisu učili, že celý povrch zeměkoule je změřen místo po místu pomoci trigonometrické metody, která používá postup konstruování stále nových trojúhelníků, navazujících v bodech na sebe.

Představme si, že jedním bodem je adresa bytu Engelmannů, druhým adresa dělostřelecké školy, do níž jistě Wittgenstein odkudsi pokaždé časně ráno docházel, zrovna v časech podzimu a zimy, brr, bydlet proto musel nedaleko, nějak praktičtěji, v jakési místní souvislosti po cestě od Engelmannů do kasáren, těm ráno co nejblíž, každý přece radši volí pohodlí.

Třetím bodem, který hledáme, adresu podnájmu, bychom mohli mít předchozí hypotetickou kalkulací určenu, jenomže z těch C. K. dělostřeleckých kasáren jedny leží u řeky Moravy, druhé ve středu a třetí na úplném konci města, když dělostřelecké cvičiště i dělostřelecká střelnice, o nichž jsem se již letmo zmínil, se nacházely, vůči mým úvahám naprosto škodolibě, zase na úplně jiných koncích města.

Wittgenstein tak tenkrát mohl bydlet v Olomouci všude, dokonce i tam kamsi v kamsi, kam dnes míří plání zcela bez domů ulice s jeho jménem, ačkoli možná on sám sem třeba ani tenkrát jedinkrát nevkročil, ale olomoucký magistrát byrokraticky nakázal, že zrovna takhle, jak byrokrati zavelí, se dály tehdejší dějiny.

Josef K. utahán marností by tenkrát přijal, já ani kousek takové vůně pouhé táhnoucí z hovna zlovůle bolševiků, tak já teda ne.

 

 

 

. - . . / . - -

 

Slovo za slovem

netvoří větu

větu nesloží

pouhý shluk slov

 

Luskání prsty

předchází jazyk

slovem však není

každičký lusk

 

 

Displeje mobilů,

volnosti sabat,

pařáty bez strachu

smí na nich hrabat

 

Nehty loupat Hadu

kůži, kolem Ráj,

významy vysvlékat,

žalmy krvit stáj

 

Jazyk je zrcadlo,

legend kalamář,

odlesky poznání,

vidíš v něm svou tvář?

 

 

[Píšťalkou na krku vypískat iniciály LM . - . . / - - , paralelně prstem před sebou verzály L a M]

[. - . .] Lupíneček mává,

teda: máchá, [- -] jsem

přece Machálková,

ne mávátko jen

 

 

Displeje mobilů

volnosti sabat

pařáty bez trestu

smí na nich hrabat

 

 

Slovo za slovem

netvoří větu,

větu nesloží

pouhý shluk slov

 

Luskání prsty

předchází jazyk,

slovem však není

každičký zvuk

 

 

[. - . .] Loupežníček látá,

pardon, máchá, [- -] jsem

přece Machálková,

Leona I am

 

 

[Pointou bude přesné napodobení zapísknutí fotbalového rozhodčího, neboť i jeho hvízdané pokyny jsou kodifikovanou řečí, jazykem svého druhu. Jakož i muzikologicky kontrapunktem. Snad.]

 

P.S.: Píšťalka na krku je v jiném kontextu, orchestru, hudebním nástrojem a má tedy určitě co v kompozici oprávněně dělat...

 

L . – . . lupíneček / M – – mává

 

 

 

ZMĚNA ŽÁNRU

 

O samy náměty písňových textů se zde nejzásadněji zas až tak nejedná, když jsou vůči potenciální jejich interpretce čímsi jako lobbingem pro její oslovení těch, kteří by se potom mohli dopříště podílet na hledání dávno zaniklých událostí a vzpomínek.

Zatímco moje průběžně vznikající popisné psaní vyplňující díry mezi náměty písňových textů je čímsi jako příležitostným deníkem, v němž pokaždé nazítří přibude, co nevěděl jsem myslet ještě včera. Proto náhle uvedenými stylizovanými režijními poznámkami výše se změnil dosavadní žánr CD ve zpěvačtin koncert, dojme tomu ve vyprodaném, jak lze s klidnou myslí očekávat, ve vyprodaném sále pražské Lucerny.

Obdobně, jak mám již vymyšleno naprosto nečekané prostředí k případnému křtu CD samého, které jediného popového domorodce by nenapadlo, a dokonce by mu nebylo ani přístupné, koncert mi souvisí s čímsi pradávným a zásadním, co dnešní písničky postrádají, zveřejňované médii naprosto bez rozumu jen jako reklamní nosiče.

Jako trpěné plochy mezi pásmy reklam, o něž se jedná především.

Melodie, rytmus, tón, měly kdysi v prapočátcích kultury zejména povahu magickou, zaklínala či sdělovala se jimi božskost, cosi principiálně jednoduchého i zásadního, princip, ale zcela jiným řádem zevnějšku nežli dneska svede každý namnožený džingl.

Člověk sám, který zpěvem říká.

Nikoli aby se vtíral nebo vnucoval, aby se podbízel očekávání publika.

Ohromné já a dosud rozlehlé nepojmenované oni, ať mi každý mobil sedící v té tmě ánus políbí!

Mělo by to být cosi většího nežli ty, abys to i ty sama cítila.

Stojící připravena před mikrofonem, ve tmě za staženou oblohou opony, ta začne stoupat zvolna vzhůru, seshora v protipohybu klesá světlo reflektoru, oba ty pohyby k nebesům i zemi se v jednom momentu protnou, stojíš, pouhé chvilkové dění v řadě milionů let, oběma se držíš stojanu pod mikrofonem, poněvadž teď na světě ke své bytostnosti nic jiného nemáš, a soustředěna čekáš, dokud tě seshora neosvítí intenzivní světelný šleh.

Štych vyjevující tě z temnot v černých šatech barvy rtů noci.

Rozmýšlel jsem tuhle možnost zviditelnění či vizuální prezentace principu osvícení, iluminace, pár týdnů loni zhruba v tomto čase, kdy jsem z pouhých 5 vteřin vystřižených z televizní reklamy na jakýsi osobní automobil značky BMW vytvořil minutu obrazu nad melodií hlučné písničky reklamy na Campbellovu povídku z tomato rajčat původněji před mixérem rajských jablíček, vše na téma, že kdosi byl osvícen, aniž si vlastně povšimnul. Dokonce kdesi na Měsíci, neboť zřetelně rozpoznatelnou zeměkouli má celou tu dobu scéna té mé loňské zprávy v pozadí.

Nabízím tedy, Barbucho, cosi, v čem, nebo čím, se jedná zejména o tebe – a taky, trošinku, a zcela jinak, i o mne.

 

 

 

YOU'VE GOT MAIL

 

Předvčírem si mne nalezl německý název olomouckého dělostřeleckého učiliště, do kterého Wittgenstein z adresy jeho podnájmu docházel.

Včera před poledne mě náhle napadlo, že bych mohl oslovit vídeňský Válečný archiv, zdali odpověď neleží v jejich fondech, německy neumím, poprosil jsem kolegu mailem, napsal jsem mu česky přesné znění, aby se tam uvnitř pár větami poptal.

Zatímco já si zcela samozřejmě myslel, že ve Vídni budou již odpoledne číst, on nebyl připraven k teleoklinnosti, jak svědčí jeho počesku večerní odpověď nazpátek.

 

> Datum: 30.09.2011 18:13

> Předmět: Wittgenstein

>

Bohouši, myslíš to vážně?

J.K.

 

Poněvadž dotyčný byl rovněž jedním z těch, kteří mi onehdy napsali jeho chvalné hodnocení mé textařské přílohy v počtu 12 kusů brutto, neschopností vyšlou z nezájmu uvrhl včera večer mé sebevědomí do nově se opakujících nejistot a pochybností.

Z pohledu mé ihned vzniklé maniodepresivní trosky totiž jeho nezávazně nezaujatá otázka nahrazovala na jeho straně tu zásadněji adekvátní: Myslím to vůbec vážně já??? Tedy on...

Substancionální nezávaznost, či přímo bezzávaznost, jednoho vzkazu implikovala mou nedůvěru, nakolik mohu mít za věrohodný jeho předchozí hodnotící posudek. S takto vzbuzenou nejistotou, v níž jsem se znovu rozpochyboval o úrovni obsahové, zdárné kvalitě intelektuální či stupni autorské opodstatněnosti těch písniček, jsem opětně zapadl do nálady depresivní skepse.

Kdosi tu neočekával můj důvod tentokrát, bytostně si zcela nevědom souvislostí či vztažností nebo elementární odpovědnosti vůči jinému, jak mám mít jistotu či důvěru, že skoro týž můj důvod očekával prve? Nakolik mám brát za zásadní pochvalu jeho hodnocení, jak mu mám věřit, jakýkoli jeho názor, argument kdykoli předtím, odsudek zrovna nyní, jak i vše vyjádřené v čase budoucím?

Nezaujatá nezávaznost jakéhokoli druhu je jenom svinstvo mimo situační oblast jakékoli teleoklinnosti, vede pouze ke genocidě uvnitř druhu, jak i mimo něj.

S takovouto zásadní lidskou absencí žádné hodnocení kohokoli stanovující kvalitu, popřípadě významnost, jako estetické kritérium, i třeba verdikt nebo jen posudek byrokratického účelu, jakož i meziosobní soukromý vztah, s nevyvratitelnou jistotou mysli respektováno nebo přijato být nemůže a lidskou hodnotu pro původce i adresáta nemá nežli lidsky nulovou..

Svět bez žitých jeho podstat je k ničemu, vůči jiným leda zločinný.

Pisatele, bydlícího v sousední ulici téhož maloměsta, již v životě nepotkám.

 

 

 

CITÁT Z BIBLE O OSVÍCENÍ SVATÉHO PAVLA PŘED DAMAŠKEM

 

3. A když byl na cestě, stalo se, že již přibližoval se k Damašku. Tehdy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe.

4. A padna na zem, uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč se mi protivíš?

5. Kterýž řekl: I kdo jsi Pane? A Pán řekl: Já jsem Ježíš, jemuž se ty protivíš. Tvrdoť jest tobě proti ostnům se vzpěčovati.

6. A on třesa sa a boje, a boje se, řekl: Pane, co chceš, abych činil? A Pán k němu: vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti.

7. Ti pak muži, kteříž šli s ním, stáli, ohromeni jsouce, hlas zajisté slyšíce, ale žádného nevidouce.

8. I vstal Saul z země, a otevřev oči své, nic neviděl. Tehdy pojavše ho za ruce, uvedli jej do Damašku.

9. I byl tu ze tři dny, nevida, a nejedl, ani nepil.

10. Byl pak jeden učedlník v Damašku, jménem Ananiáš. A řekl jemu pán u vidění: Ananiáši. A on řekl: Aj, já, pane.

 

 

 

AJ, JÁ, PANE?!?

 

V příběhu, jak v Knize knih pokračuje, Ananiáš vstane o odjede vykonat pokyn svého Šéfa, takže na jeho pokračování vlastně k vyprávění nic obzvláštního není, i když jeho vyústění je pro celou církev zásadní.

Mi se líbí jiná verze, jak jsem ji předepsal diakritickými znaménky v titulku, v její souvislosti se rád bavívám představami, že a jak se kdosi oslovený, třebaže pro takové chvíle trénovaný, teď lelkující vleže v čase poledního odpočinku se naprosto lidsky oprávněně zalekne, zděsí, nečekaně osloven se zhrozí před hlasem i úkolem.

Skrývá, zrovna vyzván, před zcela samozřejmou povinností tvář i existenci. Radši oddaluje, než by vstal.

Pokud, ale kdo mi to řekne nebo zhodnotí(?!), pokud moje veršovánky mají sebeméně významnou oslovující hodnotu, barbucho Barbucho, od povinnosti už nemáš ústupu...

Ananiáš totiž v evangeliu vstane a vykoná.

Ona bude předstírat neexistenci – a v tomto stavu posléze pokaždé vcházet na divadelní jeviště?

 

Před chvíli v hlavě ani zdání, dobře tedy, když již nastalo ještě před pouhou chvíli nepředvídaně náhlou myšlenkou, a já znenadání teď již vím, že o její kapitole budu pojednávat zítra, uvedu do příběhu paní Marinu Barabašovou, která podle internetového profilu vyučuje Wittgensteinovu filozofii na fakultách a rozjímá o ní ve Filozofickém ústavu, tak i tuhle mi zcela neznámou dámu jsem poprosil o posouzení, zdali neurážím filozofii jako žánr dlouhý tisíciletí a já původní významnost věkovité tradice mými občasnými estrádními(?) rýmy netransformuji-li z citátů do žvástů.

 

Milá paní Barabašová, zrovna jsem napsal pár slov o tom mém

minulém dotazu, zdali mými občasnými rýmy neurážím filozofii jako žánr dlouhý tisíciletí a Wittgensteinovu tradici netransformuji-li do žvástů. Že nevím, a pomohlo by mi, kdybych znal vaše stanovisko, dovoluji se připomenout a ještě jednou poprosit – nedělám pop, a nemíním taky skončit jako třeba kýč.

Děkuji ještě jednou, pokud.

Toman.

 

 

 

VEŠKERÁ ZKUŠENOST (JE SVĚT A NEPOTŘEBUJE SUBJEKT)

 

Papír, nůžky, kámen,

sem okolo ramen,

nebe(sa), peklo, ráj,

doplout za okraj.

 

Usnout, spát,

usnout, spát,

šeptej mi sem

zpoza vlasů:

mám tě, Leo, rád.

 

 

Páté přes deváté,

chvíle, z níž ztrácím dech,

myslíváš mým potem

vzhůru po schodech?

 

 

Usnout, spát,

usnout, spát,

šeptej mi sem

zpoza vlasů:

mám tě, Leo, rád.

 

Povídat,

třeba lhát,

šeptej mi sem

zevnitř času:

mám tě, Leo, rád.

 

 

Papír, nůžky, kámen,

svět tvůj teď trval s mým,

být pod řekou pramen,

přítomnosti rým.

 

 

Usnout, spát,

usnout, spát,

šeptej mi sem

zpoza vlasů:

mám tě, Leo, rád.

 

 

 

BARABÁŠOVÁ, MARINA. 1999. “WITTGENSTEINOVY ZÁPISNÍKY 1914-1916.” FILOSOFICKÝ ČASOPIS 47(5): 786-792.

 

O tomto prameni zapomněli tamní katedroví filozofové, v současné Olomouci o něm neví ani její širé krásné nájemnictvo, když například slovo občanstvo zde již jako autenticky žitý význam dávno zaniklo.

Nevím, nakolik tu Wittgenstein o nocích psával jeho Tractatus, jak traduje se v novinových článcích od jednoho po druhému.

 

Jen jsem tedy zvěděl kterousi bezděčnou zmínečkou, že takový pramen jako jeho deník existuje, ihned jsem rozjel po svém zvyku (zejména mou psychiku vraždící) ruskou ruletu mailových dotazů i hledání na Internetu, nazpátek si četl vzkazy povětšinou bez zájmu. Přesto se mi mezitím povedlo sehnat faksimile tištěné souběžně německy a anglicky, ležící jiným bez užitku ve virtuální knihovně kterési univerzitě na Floridě, moře, moře, ale kdepak já, letos jsem ani na den u vody nebyl, maje naprosto jiné zálety.

Z dotyčné knihy v prvním dojmu nebylo co vypsat a já jsem ihned žehral, že v Zápisnících není Olomouc zmíněna ani slovem, neboť se jedná o Wittgensteinům památníček sentencí a bonmotů, netuše ovšem, že za pouhých pár dnů narazím na cosi obzvláštního – tedy na mnou zcela náhodně nalezený odkaz na článek Mariny Barabašové s ukázkami, ihned jsem dámě mailoval.

Wittgensteinův duch mě ani tady neopustil, neopustil, neopustil, za pár dnů jsem měl nazpátek v příloze zaslaný celý článek v autorském znění, ukázky ze Zápisníků, shodou shod, a nevím, nakolik záměrně, autorka už v jejím prvotním znění ve Filozofickém časopise opublikovala posledních 10 stránek, tedy zrovna ty všechny, které tenkrát Wittgenstein popsal v Olomouci na podzim 16. roku.

Mohla přece vybrat a zveřejnit zcela jiné, třeba o rok předtím v Krakově sloužil Wittgenstein na mnohem spektakulárněji vyhlížejícím říčním člunu, o čem se zachovaly obrázky, ale možná použila zrovna ty stránky, z jejichž zápisků jich snad posléze nejvíce ve víceméně stejném znění přešlo na stránky Tractatu.

 

Jakož i mně některé do řádků některých mých veršovánek, kdo je nezná, nerozpozná, přiznávám se k cizímu kabátu.

A sděluji, že k dalšímu vyprávění podklady nutné do příštích několika dnů již žádné další nemám, dušuji se, zajímavého už nic více opravdu po souborech ne, prameny mi došly, vyschly, a to mi do konce zbývalo napěchovat vatou okolí pouhých pár zbývajících písniček, Fragile, Fragile, je mi to nemilé, ale proti principům teleoklinnosti nenadělá, nezmůže, jeden osamocený a sirý 1 Eskymák nic, i kdyby čelem ke krám, behom ku krom, vřelou vodu do syslích děr po kýblech lil...

Ale už to tak bývá – i když třeba, podobně samotnému, Ludwigu Wittgensteinovi se to tenkrát povedlo.

 

 

 

7. 9. 1916 – 7. 9. 2011

 

Něčí představu chovat,

bludař, posoudí doktor:

Přede mnou je

pako.

Psychopat.

 

Ovšem co představeno,

je již v světě kolem fakt.

Zavolá mi

rychlou

akorát.

 

 

Já není žádný předmět,

Jasně, kromě mne,

Já, já jsem jen to,

Co mi samé sobě

Hluboce je tajemné!

 

 

Vše, co vidíš jako svět,

by mohlo být i jinak.

Co lze popsat,

jiné

může být.

 

Věci význam získají

teprve vztahem vůči

mně. Co je věc?

Ptá se...

Šílenec.

 

 

Ding. Dinge, dinge, ding.

Ding. Dinge, dinge, ding.

Ding. Dinge, dinge, ding.

Ding. Dinge, dinge, ding.

 

 

Já není žádný předmět,

Jasně, kromě mne,

Já, já jsem jen to,

Co mi samé sobě

Hluboce je tajemné!

 

 

 

5 – 7 – 5

 

[02.10.2011, 18:15]

Zítra budu mít

den krize. Nemaje čím

postoupit v knize.

 

 

 

UKÁZKA ZE SCÉNÁŘE

 

Příběh se začíná ze tmy s časným letním ránem.

Skupina vojáků v amerických pěšáckých kombinézách, v bílých helmách a bílými pásky s písmeny MP na rukávech, postává kolem dvou zajatců v uválených italských uniformách.

Poněvadž se ve filmu ještě jednou objeví, dejme těm dvěma ustrašeným třicátníkům sedícím na zemi jména. Pietro. A Paolo.

Jeden z nich gestikuluje ke strážným o cigaretu.

 

Jitřní scéna na italském letišti americké základny v městě Foggia těsně před úsvitem dne 7. července 1944 pokračuje opodál skupinou mechaniků v overalech, kteří dotírají bílá písmena napsaná podélně za špicí trupu letadla bombardéru flying fortress Boeing B 17 G.

Z úvodní tmy okolí se postupně objeví od původního MAN celý bílý nápis GERMANY, na nějž zálibně z povzdálí pohlíží i 10 mužů posádky bezprostředně připravené k bojovému letu.

Ve světle modřistých kombinézách jak obloha dosytosti napitá kyslíkem i s baťohy složených padáků, rozvinutí jejichž bílých mráčků si přejí úplně ze všeho nejméně.

– Jo, nevypadá to takhle špatně, – aby přišel na jiné myšlenky, pronese radši jeden z nich.

– Už vidím toho nácka, který to nahoře uvidí, jak zůstane v šoku, – předvádí jiný šilhání.

– Střílet do vlastního koše, tak to si bude muset chvilku promyslet. –

– A tenhle odklad bude stačit, abychom si zachránili životy, že, Bille, – obrátí se pilot Ray, který bude za pár hodin mým otcem zajat, na zadního střelce W. J. Macka, který naopak kdesi na Moravě dopadne jediný z nich na zem uvnitř vraku, už mrtvý nahoře náboji vystřílenými z kulometu německé stíhačky.

– Dostanu ho jako holuba na střelnici, krrrrch, – holedbá se gesty v ještě dobré náladě zadní střelec seržant Mack.

– Jen aby si to náhodou nepřečet jako MEG RYAN, – podotkne skepticky jiný z nich.

– Jak to zas myslíš, Wiilly? –

– Po písmenech se to dá číst jako anagram. Zkus si to! –

– Hele, co to je anagram? –

– Slovo, ve kterém písmena toho původního jsou napřeskáčku. –

Po chvíli soustředěného ticha, kterýsi z nich hlesne: – Fakt. –

– Žádné nepřebývá a žádné nechybí... Meg Ryan. … Em, í... – kvůli vysvětlení kolegům ukazuje prstem a speluje.

Ověřují. Počítají na prstech.

– Meg, to je snad Margaret, že? –

– Jo, Maggie, dívka ulice. –

– Magii sem takhle poránu netahej! Nejseš zrovna čaroděj ze Země Oz, – zasekne nervózně kterýsi jejich zábavu.

– Nějaká kurva, jo? – snaží se křečovitě překonat náhlé mlčení jiný.

– Málo čteš. –

Jejich dalším případným výkladům a hádkám rázně zamezí náhle vystřelená světlice, do jejíhož světla první pilot Lindbloom pronese: – Tak jdem na to, chlapci! Třebas nás tam nahoře bude chránit nějaká nádherná holka! –

Jeden přes druhého bezděčně pohodí záchrannými ranci na zádech a rozejdou se k letadlu.

– Hallo, Meg, – zasalutuje pilot Ray rošťácky a odhodí na trávu napůl rozkouřenou cigaretu.

 

Při pohledu na zbývající délku toho nedopalku jeden ze zajatých Italů opodál jenom vzdychne.

Zatímco druhý je ráznou nadávkou až do posledního pekla prokleje.

 

Pokud komu připadá záležitost s anagramem nepravděpodobná, nechť si přečte v herečtině životopisu větou: "Meg Ryan" is an anagram of "Germany". – například po zadání odkazu http://www.imdb.com/name/nm0000212/bio .

 

[01.05.2011, 12:35]

[02.05.2011, 09:52]

Příběh se začal 7. července 1944, a jeho dílčí znění, jež budu dneska nanovo psát od samého začátku, jsem již jednou hotové odevzdal v dávno mnou zapomenuté verzi jako školní úkol povídka již před letos přesně 25 lety. Na FAMU, panu ročníkovému učiteli Ludvíku Tomanovi, přezdívanému Barrandovský kat.

Tohle dodnes neblaze vzpomínané přízvisko získal na začátku normalizace, kdy za pár týdnů z křesla ústředního dramaturga rozprášil celou Československou Novou vlnu, z čehož se dodneska domorodá kinematografie nevzpamatovala, takový to číman byl.

O mně věděl, že jsem StB veden jako Nepřátelská osoba a přesto si mě u pohovorů speciálně vybral do svého ročníku. Zatímco já naoplátku byl informován, že on je jedním z naprosto nejvýznamnějších rezidentů sovětské KGB na našem území.

Stává se, že extrémy se semotamo přitahují, my dva spolu vycházeli báječně.

Jak například nejlépe svědčí i ono mnou upřímné oddanosti převzaté inkognito ludvik.toman@centrum.cz, které spolu s jinými obdobně civilně vyhlížejícími příjmeními používám v průběhu mých hledání. Nikoli jen kvůli zachování anonymity, ale tolik zbytečné práce přece nemůže vykonat jediná osoba.

 

 

 

CO JSEM PRÁCE ZTRATIL, NELITUJU

 

Jak jsem sem ta Meg Ryan dostane, proč?, ta snad tohle je ta nejlepší otázka k odpovědi, která všechno spojí, letce, Olomouc, Machálkovou i Wittgensteina, téma dílčí eseje v to.

Ve filmovém příběhu mnou vymýšleném natáčí ve Vídni film o malíři Gustavu Klimtovi, který byl blízkým známým Wittgensteinovy rodiny. Poněvadž je zvyklá se na každou roli připravit znalostmi z co největšího kulturního i dovednostního okolí, vždyť pochází z civilizace a je proto teleoklinní, na rozdíl třeba od heroin tuzemských, jež herecký úkol berou pokaždé pouze jako příležitost k ještě jinému druhu prostituce, poněvadž tedy je Meg jiná, má sestudovány aspoň zběžně i životopisy Franze Kafky i Ludwiga Wittgensteina, stejně tak geniálních současníků Klimtových. A četbou vzdělanější, začne jí vrtat hlavou, zatímco ani zdejším katedrovým profesorům ne, proč se ti dva velikáni o sobě nikde vzájemně nezmínili, třebaže měli společné známé, proč?

Aby si odpověděla, když má v natáčení 2 dny pauzy, vyrazí letadlem naotočku do Prahy, nazítří navštíví památeční místa spojená koncesovanými průvodci do nabídky itineráře s názvem PRAHA, MAGICKÉ MÍSTO INSPIRACE FRANZE KAFKY, kterážto celodenní zkušenost ji leda tak unaví a nasere.

Nazítří potom jako úplně obyčejná cestující vyrazí hned ráno rychlíkem do Olomouce.

 

Dnešní Olomouc je ohavné a bolševické město.

Na rozdíl od podobně destruovaných a zdevastovaných Kroměříže a Uherského Hradiště v nedalekém sousedství, v nichž rovněž míním vyprávět její příběh, má oproti nim ještě jednu nevýhodu – není filmová.

Prošel jsem si všechna místa vymýšlených dějů, kromě Ruzyně, Starého Města pražského, Buchlova a Buchlovic. Tedy Kroměříž, Uherské Hradiště, Staré Město vedle, Velehrad, místa všech budoucích události jsem si letos prošel pěšky, jo, navíc 2 natáčecí dny míním ještě v Jižních Čechách, kde jsem taky nebyl, ale největší část děje na jednom místě se odehraje ve slováckých Polešovicích, v nichž to důvěrně znám.

I když po stránce čehosi jako obrazového vkusu nebo vztahu k vyšívanému kroji naprosto nejsem zdaleka ani z daleka Joža Uprka z Úprka.

 

Ve všech vyjmenovaných místech všude svedu někam postavit kameru a cosi před ní skrze jiné sehrát nebo odehrát. Jenom ta Olomouc je na takové příležitostí pustá, žádný důvod ke vzniku sebemenší epizody související s Wittgensteinem zevně ani vnitřně nenabízí, jak by mi jistě potvrdil každý průměrný Olomoučan, který jistě nikdy v životě jedinou zmínku o takovéto konstelaci neslyšel.

Proto jsem se půl roku soustředěně zabýval, a zejména zklamával, hledáním sebemenších maličkostí souvisejících s oním jakže všem zdejším zapomenutelně dávně pradávným filozofovým pobytem.

Nakonec, ještě předtím, nežli jsem před 2 měsíci začal sestavovat netušící zpěvačce Machálkové desku, jsem si na základě svých znalostí a zkušeností stanovil několik (2 - 3) závazných natáčecích míst, které popíši. Místnůstka na věži, pohled shora na náměstí, z radniční věže lze dohlédnout na věž kostela svatého Mořice, z jehož výše je vidět na fasádu domu, v němž bydleli Engelmanni, kam možná ke stoletému jubileu přivěsí pamětní desku ředitelka olomoucké pobočky ČSOB inženýrka Absolonová. A nebo ji tam pro případný účel filmu nakamufluji sám, aby se sem Meg mohla důvodně dojít podívat.

Ze stejného důvodu, pro účel možnosti příštího rozvíjení děje filmu, se zde na podestě vyhlídky z věže svatého Mořice odehraje i obzvláště zásadní dialog mezi herečkou Meg Ryan a místním vzdělaným rabínem Eliáškem, mým výmyslem na paměť chasidské tradice židovského proroka Eliáše. Po letmém výkladu zahlédne Meg v dáli opar Kroměříže, o níž se dozví, že na tamním zámku je volně přístupný obraz Mistra Tiziana, což ji zaujme jako každou jinou Američanku na výletě, ihned chtivá, nazítří, a nebo hned ještě večer, má kam vlakem vyrazit.

 

V tomhle momentu jejího rozhodování je možno zastihnout onu tu celou bídu dnešní Olomouce, pokud zde zůstane v kterémsi hotelu na noc, jaká příležitost se jí zcela všedně obvykle může nabídnout jen tak mimoděk z odkudsi zevnitř do ulice?

Kromě pár nalejváren chlastů já žádnou jinou, a navíc filmovatelnou, nabídku v průběhu několika cest křižmo i kolem neminul.

Jenomže s přísahou, že bych neměl v celé délce filmu podvádět, zrovna tady bych z nouze sešel na scestí a napsal bych scénu v jakémsi avantgardním klubu, v němž zpěvačka na pódiu...

Ale stejně tak věrohodně by mohla stejná melodie zaznít jako zvuková kulisa znějící ze kteréhosi obchůdku cestou kolem, čím by případně byla roky posluchačům známější, tím by pro věrohodnost bylo líp, dočetlas vůbec až sem, Barbucho?

 

Příležitost inscenace takového selhaného klubu cestou okolo podvečerní Olomoucí bych již nerad scenáristicky minul, neboť mi pro Meg nabízí příležitost pro jednu dílčí, v tomto duchovně dutém bolševickém místě reálně naprosto zcela nemožnou, wittgensteinovskou jazykovou hru prostřednictvím japonského znaku pro slovo haiku, který ji zaujme namalovaný na plakátu na markýze před vchodem.

(Meg totiž, pokud to nevíte, točila v Japonsku nějaké TV reklamy.)

Uvnitř nutnou protagonistku haiku ve zvizualizované podobě si již v záhybech cesty představivostí mé mysli začínám vybírat, pro příští důvod neformálně konverzačně castingový si musím na jednu z mých identit založit účet na Facebooku, neboť jiný kontakt na adeptku neznám, jak i nevím, zdali umí sebeméně zpívat, co by pro tento případný dílčí wittgensteinovský účel bylo jistě velmi potřebné.

Jo, Barbucho, ještě jsi ani nezačala, a už mi nejsi jediná!!!

 

 

 

DÍKY VÁM, CHLAPÍKU ODVÁŽNÝ

 

Předmět: RE: Dobrý den v Bratislavě,

Datum: 14.7.2011 12:16:52

Dobrý deň,

v mene Archívu hlavného mesta SR Bratislavy ďakujem za informáciu o existencii kádrového listu filozofa Ludwiga Wittgensteina (1889 - 1951) vo Vojenskom archíve vo Viedni. Príležitostne sa ho pokúsime získať. Ak sa nám prostredníctvom neho podarí zistiť informácie o jeho vzťahu, resp. pobyte v Bratislave, oznámime Vám to. V archívnych fondoch a zbierkach tunajšieho archívu sa písomné dokumenty o Ludwigovi Wittgensteinovi nenachádzajú.

S pozdravom

A. Buzinkayová

 

C. K. 5. pluk polních houfnic, do jehož stavu byl Wittgenstein zařazen v době jeho pobytu v Olomouci, se čímsi týká i dnešního mne: měl sice mírovou posádku až v městě Poszony, čili dnešní Bratislavě, ale jeho majitelem byl až do jeho smrti v roce 1896 arcikníže Albrecht z Těšína.

Mí dědové František a Jan oba sloužili jako pěší infanteristé na haličské frontě, z nich František byl později prostřílen z italského kulometu na Piavě, možná, že se s pozorovatelem přesnosti houfnicové palby Ludwigem Wittgensteinem někde v první linii letmo potkali.

 

 

 

ZA VĚTOU Z LUDWIGOVA ZÁPISNÍKU

 

Když něčím hýbu,

pohybuji se též.

Nestačí si jen přát.

 

Za každý pohyb

jsme zodpovědni, věř.

Nestačí si jen přát.

 

Neboj se bát,

když máš strach.

I když je mi nejhůř,

vydržím stát

pevně na patách?

 

Skála,

slovo,

tělo zvířete,

tělo člověka,

i tělo mé,

na tomtéž stupni

pojmu

případného

zmrtvýchvstání

stojí totiž v světě

vše.

 

Svět neposune

jediná slza též.

Nestačí si jen přát.

 

Slova jsou nanic,

jen neustávej, věř.

Nestačí si jen přát.

 

Neboj se bát,

když máš strach.

A když ti je nejhůř,

vydrž, teď, stát

pevně na patách.

 

Skála,

slovo,

tělo zvířete,

tělo člověka,

i tělo mé,

na tomtéž stupni

pojmu

případného

zmrtvýchvstání

stojí totiž v světě

vše.

 

 

 

V KROMĚŘÍŽSKÉ PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNĚ

 

[15.05.2011, 09:19]

O pár metrů níže hřiště, této příležitosti prvního možného dějiště, jsem se dal do řeči s primářem místního gerontologického oddělení, zrovna se šoural na oběd.

Doporučil mi, abych o kousek výše támhle vpravo neminul výkropní kapli, že je trochu schovaná za jinou budovou, a jak se po jen pouhých pár minutách ukázalo, jednalo se touto radou v mnoha ohledech o rozhodně zásadní tip i instrukci.

„Ale dovnitř se nedostanete,“ upozornil mě dotyčný pan primář, „poněvadž dneska slouží kaple jako veřejnosti nepřístupná márnice a pitevna.“

 

Velekněz.

Průčelí této stavby tvoří zaklínací ornamenty a magická znamení jakoby na budově svatostánku třeba templářů.

Pastva pro divákovy oči v každém hledišti.

Robustní těžké dveře do zapovězeně nepřístupné kaple byly zrovna otevřené z poloviny, na schodišti před nimi stál místní zřízenec v jakémsi bílém organtýnovém pracovním plášti. Vyhlížející jako zhmotnělý záhrobní duch rozprávěl se zaměstnancem pohřební služby, jejíž dodávkový automobil pro přepravu kadávrů stál o dva kroky opodál. Nemaje co skrývat, navíc se současnou těšínskou adresou s obdobnou pohřební službou hned přes ulici, přidal jsem se znale k jejich řeči.

Na jejímž konci, to už nás mezitím třetí partner opustil, se ukázalo, že s márničním zřízencem a asistentem patologa máme společného známého, Petra Zbožínka, kdysi mého dávného herce a pro toho druhého kolegu z amatérského divadla.

Společné téma nás spojilo natolik, že jsem jím byl, postavou jak z Franze Kafky, pozván dovnitř, po slibu, že jedinkrát mým nikonem necvaknu.

V předsálí templu nahoře černokněžnicky báječně hvězdný strop!!!

Připomínající prostředí svatyně svobodných zednářů.

Dole vpravo dveře do lednice, memento mori, které hostitel velikou klikou beze všech dekorací úplně samozřejmě otevřel. Vevnitř ležely na pryčnách dvě mrtvoly, blíže dveří na zádech nahý stařec s rukama sepnutýma na vyzáblém břichu. Ve hnědém přítmí a s kůží v šedobílých odstínech vyhlížel jako evangelijním příběhem samozřejmá kostelní socha z mramoru. Celek pospolu vyvolával halucinaci představy scény z obrazu jakéhosi středověkého holandského mistra.

Demonstrace úžasu z krásy smrti analogicky jak v příslušné jedné jediné větě kánonu Aristotelovy POETIKY.

 

Postupně jsme prošli všemi místnostmi, cesta to nebyla dlouhá, ale zážitkově výživná, to jo.

Jen co průvodce zavřel lednici s mrtvými, mě opodál na předsíni nad koleny studeně objal obouruč duch. Když jsem zmínil, druhý se svěřil, že jemu v současné chvíli zabylo zimno na hřbetě. Ale toho, že už si nevšímá, poněvadž při jeho práci tady jsou takové pocity všedně samozřejmé, a rozpovídal se o duších, tedy duchách, kteří jim opakovaně vytrhávají záchodové ventily, a se sílou, která není v moci somatotypově běžně stavěného člověka.

Nato přidal historku vhodnou k rozvinutí ve filmu samotném, tedy o tom, jak se opakovaně snažili pověsit na zeď hodiny. Mohli přibít jakým chtěli hřebíkem, pokud hodiny tikaly, po noci je pokaždé objevili na zemi. Přes různé pokusy tohoto druhu neuspěli, ale že nerezignovali, a pokoušeli se, dostalo se jim od ducha poučení hodně přes čáru všednosti. Mýtické až resumé znělo: přitloukli na zeď hodiny bez duše tikotu hřebíčkem, jenž by je málem neměl unést, a hodiny i přes noci na stěně držely.

Kdo neví, duchové existují v prostoru bezčasí, v němž neběží náš obvykle vnímaný čas, a jeho připomínání je tedy musí prudit a vyrušovat – obdobně jako se děje filmovým postavám, jež jednou kdo navždy natočil.

Živé jsou pouze jejich případné aktualizující interpretace.

 

Jako běží náš čas ve směru hodinových ručiček, ve zhruba stejném smyslu věčné kruhovosti se děla i naše cesta objektem. Když jsme vešli do následující, za předešlou místností můj středeční charón zavřel dveře a pečlivě je za námi uzamkl.

Jelikož tak činil s jistou vizuální protismyslností, a z mého pohledu vyčetl, aniž jsem se ptal, vysvětlil mi, že nikdo z venku nepovolaný se za dveře dovnitř nedostane, zatímco mrtvý, kdyby se v márnici nepředpokládaně probudil, každou následující místnost klikou zevnitř otevře, a postupně se pohodlně i přes zámky zvenčí dostane až ven.

Meg by se po tomto vysvětlení zřejmě zajímala, jak takové opatření mechanicky funguje, jak si oživený připraveně svítí na cestu noční tmou, zřízenec v bílém průhledně řídce organtýnovém pracovním plášti by jí jistě herecky zdatně vysvětlil, a nemusím v tomto dílčím případě rozmýšlet a váhat o případném obsazení, jist si i podle 2 středečních fotografií jeho fyziognomie: místní pitevní posluha by Rájence před kamerou v jeho všednodenně známé prostředí svedl partneřit.

 

Celá předchozí historka se studeným duchem, jenž mě obepjal v nadkolení, kde mám na obou stranách kraťasů i dvě bezpečně hluboké boční kapsy, v nichž jsem zvyklý tahat všechny svoje doklady a cestovní propriety. Nikdy, roky, jsem z nich nic nevytrousil nebo neztratil.

Z Kroměříže do Hulína je to vláčkem motoráčkem, zelenožlutým regionálním osobáčkem pouhá jediná stanice, a tahle nepatrná délka vinoucí se oklikami po rovině stolu Hané mezi dvěma městy mě zachránila od ostudy, která by vzápětí nastala jinde, kdyby se nebyl dostavil tak srozumělý průvodčí.

Vypadající jako Ringo Čech zamlada.

Jen jsem ho uviděl přicházet, aniž jsem byl tázán, s obvyklou bravurou jsem se hodlal předvést jízdenkou naučeně vyjmutou z pravé boční kapsy nohavic mých kraťasů.

Tentokrát jsem ovšem toliko zoufale bačloval, jak označovala podobné stavy moje dávno mrtvá babička Julie, tedy opakovaně vytahoval projeté jízdenky po jedné postupně až do hrsti muchlanců, a ty následně opět rovnal, když jsem je prohlížel nazpátek, ta aktuálně platná mezi nimi však přes všechny snahy nebyla.

Mohl bych opakovat až do skonání světa, ale byl jsem si stále jistější, že jízdenku mi musel ukrást, no, nikdo jiný nežli kterýsi, přitom přesně konkrétní, márniční duch.

Má jistota se musela projevit nějak zevně v mé tváří, nebo průvodčí, aniž slovo vyslovil, nade mnou pouze mávnul rukou a přešel o osobu dál.

 

V Hulíně jsem si tedy koupil za jednou už zaplacených 65 korun ticket to ride by raillway away, na cestu k mé domovská adrese, o takovou částku obral mne důchodce, který se rovněž brzy v tentýž stav změní, jeden škodolibý márniční duch.

Budiž mu odpuštěno, věčně okolo mne živí bolševici mě za můj život připravili, nejenom ve finanční sumě, o mnohem mnohem víc.

[15.05.2011, 11:54]

 

TŘETÍ PRÁZDNINOVÝ DUCH

 

Na opačném konci této poutnické cesty od Velehradu stojí před Starým Městem u Hradíšťa přes její šířku tmavomodré zábradlí, za kterým je ten tunel, jímž vůči vnějším vjemům bdělý přechází pod železniční tratí světelně jakby z jednoho světa do druhého, následuje pár schodů do kopečka, z jejichž první plošiny už vidí unavený pěší v nedaleké dálce touženou budovu nádraží.

Na něž se dívával i voják Ludwig Wittgenstein, pokud jel okolo z fronty za rodinou do Vídně, stejně jako o válku později ta devítka sestřelených amerických letců, když je převáželi vlakem na jih do lágru kamsi v říšských Rakousích.

Já tím přímým směrem byl z život nejdále v Břeclavi, zážitky z cest mám oproti globetrotrům skromné, na těch schodech vzhůru za tunelem mě ovanul z ničeho nic po mé pravé straně duch, až jsem se upřímně lek.

Vysoký byl zhruba asi já, tak mi po uši, celý hnědý jako stín, chladný jak když v parném letním dni otevřeš kvůli očekávanému rozkrojenému melounu vzápětí úplně prázdnou ledničku. Jen pár kapek na bílém dně, jak nahoře na výparníku mimovolně odtává led.

Co ty tu zase chceš?, zeptal jsem se ho ale jenom pro sebe. Poněvadž mi ihned bylo jasné, že se jedná o kteréhosi společníka toho onehdy z Kroměříže, který mi vzal, takže jsem si byl tentokrát naprosto jistý, že tenhle mi naopak zase cosi dá.

 

Proto jsem se rozhlížel, odkud že vzápětí přijde ta zásadní nápověď, abych takovou výhodnou příležitost třeba neminul.

To už jsem šel okolo plotu obehnaného z kterési strany podél té nešťastné ranní velkotovárny na syntetické laky, kruh času se touto příležitostí zrovna uzavíral, ale to jsem nevěděl.

Náhle mě v tom odpoledním slunku seklo jasné světlo celkového shrnutí.

Mám přece dvojnici Meg jako podvodnici v jižních Čechách, a celá tato komediální příležitost by mi vyšuměla jako nic!!!

Ale když tamější svědci dají dohromady identikit, policie ho přes noc rozešle do všech služeben.

Proto dojde i do Starého Města, policisté si ho vštípí do služebních pamětí, a proto se ihned jednomu z nich vybaví, když Rájenku uvidí zatím vyslýchanou jen tak pro nic členy tovární ochranky za náhodné vniknutí do továrny.

 

Jako usvědčená podvodnice, totožná s podobou individua z hončího listu i úskočně hovořící jen cizí řečí, z níž uválení policejní strážmistři rozumějí jen málokterému slovu, ke všem zmatkům vybavena americkým(!!!) cestovním pasem vypsaným kvůli inkognitu na její občanskou identitu Margaret Hyra, už pro ně s jakoukoli světoznámou herečkou nemůže mít společného naprosto nic, a jednají s ní jako s infiltrovaným cvičeným teroristou, a nedají si cokoli vymluvit.

Cosi se od čehosi odtrhne, jako znak původního znaku se stane potrhlým, a nadále žije samo svoji zprostředkovanou existenci.

Má kdo zájem, bych se o téhleté příležitosti rozepsal později ve scénáři někdy nějak víc?

 

 

 

BLUES LUDWIGA WITTGENSTEINA

 

Pokud napíšeš první

dobrou větu,

máš zaděláno

na román.

 

Jestli pochopíš tuhle

piruetu,

může být akord

zazpíván.

 

Mozek je kredenc plný

prázdných polic,

dej do nich hrnce,

povídám.

 

Svět je pouze stav věcí,

faktů, jak jsou,

věty se rodí

myšlenkou.

 

 

Myšlenka je věta.

Věta už je fakt.

Promluvené slovo

se stává štěstím, smůlou,

zdechlinou, jež prdí,

vonným dechem varhan naopak,

blues Ludwiga Dabljů

dovolím si citovat:

 

 

Svět je vše, co je zkrátka tak.

Fakty v logickém prostoru jsou svět.

V předmětech je možnost všech situací.

Předmět je jednoduchý.

Volně řečeno: Předměty jsou bezbarvé.

Děláme si obrazy faktů.

To, co obraz znázorňuje, je jeho smysl.

Meze mého jazyka jsou mezemi mého světa.

A tak dál.

Souhrn existujících stavů věcí je svět.

 

 

Tak to chodí, plachty větrem táhnou dál,

ptačí hejna po nebesích magistrál,

hosté lodí marných poutí, ranvejí,

trosečníci přístavů, všech nadějí…

 

A kolem běží čas

hrkavých obrázků

hadrových metafor

vzpomínek na lásku

 

 

Andy manekýn.

Uljanov-Lenin.

Rajská polívka.

Holek z Chelsea klín.

 

[Dance macabre.]

Andy manekýn.

Uljanov-Lenin.

Rajská polívka.

Holek z Chelsea klín.

 

 

Pokud napíšeš první

dobrou větu,

máš zaděláno

na román.

 

Jestli pochopíš tuhle

piruetu,

může být akord

zazpíván.

 

Mozek je kredenc plný

prázdných polic,

dej do nich

a ne prázdný!!!,

hrnce,

povídám.

 

 

PŘÍJEZDY VLAKŮ OD PŘEROVA DO STANICE OLOMOUC

 

JÍZDNÍ ŘÁD ČD 2010/2011

 

01:00

04:32

05:09 05:22 05:45

06:06 06:25 06:41 06:52

07:25 07:49

08:06 08:25 08:52

09:25

10:03 10:25 10:52

11:25

12:06 12:25 12:52

13:25 13:49

14:03 14:25 14:49 14:52

15:25 15:49

16:03 16:25 16:49 16:52

17:25

18:03 18:25 18:52

19:25

20:06 20:25 20:52

21:25

22:25

23:03

 

 

 

POSLEDNÍ BONMOT

 

Vlasy nosím na blond,

v barvách andělích.

Jisker prázdnou hlavou

myslet nejsem štond.

 

Nejsem schopna myslet,

abych mohla znít.

Vše, co nejde myslet,

nelze vyslovit.

 

Myslet, slídit ve tmách

boží záblesky.

Nesvedu, tak zpívám

třesky plesky rock.

 

 

Myslet, to je náhle

dojít význam dojmu.

Co je v něm.

Když slovo tu ještě

nic není,

když slovo tu není,

nežli vjem.

 

 

Já neschopna myslet,

že nesvedu hned?

Blondýnám prý není dáno?

Jsi se ve mně splet.

 

 

Myslet, to je náhle

dojít význam dojmu.

Co je v něm.

Když slovo tu ještě

nic není,

když slovo tu není,

nežli vjem.

 

 

Vlasy nosím na blond,

v barvách andělích.

Jisker prázdnou hlavou

myslet nejsem štond?

 

Nejsem schopna myslet,

abych mohla znít?

Vše, co nejde myslet,

nelze vyslovit.

 

Myslet, slídit ve tmách

boží záblesky.

Nesvedu, tak zpívám

třesky plesky rock.

 

 

Myslet, to je náhle

dojít význam dojmu.

Co je v něm.

Když slovo tu ještě

nic není,

když slovo tu není,

nežli vjem.

 

 

Čemu říkáš: myslet?

Breptům v novinách?

Co prošlo před roky

sto varem dějin,

jiným kravinám?

 

Přesto

někomu je dáno

být osloven teď,

přímo z nebes

uvnitř tam.

Jmenoval se tenkrát

ten voják v roku

jedna devět šestnáct

v Olomouci

před sto lety

Ludwig Wittgenstein.

 

K odpovědi, kterou nedokážeme vyslovit, nedokážeme vyslovit ani otázku.

 

O čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet.

 

[Po pauze k doznění významu pískat na píšťalku na krku až do tmy … - - - … / … - - - … / … - - - …]

 

 

 

PODROBUJI ZKOUMÁNÍ SVOU AUTORSKOU ČINNOSTÍ.

 

Pokud si umíním po komsi nazvat ulici, předpokládal bych na úplném začátku takového mého rozhodnutí vědomí jisté závažnosti, oddanosti a úcty. Pojmenování, jako nadání jménem, slovem přivlastnění si, nadto patří i k tradici věkovitější, vyvozující se i zde z dávnověké magické praxe, když musí být i vytčeno, že základním zájmem onoho filozofa byla oblast slova, řeči a jazyka. Slovo jako nazvání, celistvě konzistentní málem jako věc. Ding.

 

Ding. Dingy, dingy, ding.

Ding. Dingy, dingy, ding.

Ding. Dingy, dingy, ding.

Ding. Dingy, dingy, ding.

 

Původně se ona ulice, jež dnes od roku 1995 jako jedinou na celém široširém světě na třech místech její délky označují tabulky s příjmením onoho filozofa, jmenovala nějak jako U Plynárny. Příslušela k předměstí, a předpokládám, že v onom 16. roce zrovna sem dotyčný ani nějakou škodolibou náhodou nezbloudil.

Více k lokalitě jsou podle ministerské zřizovací listiny povinni vědět zaměstnanci místně příslušného archivu, já pouze předpošlu, že ulici nejbližšími kasárnami bývávaly údajně ubikace příslušníků jezdectva, tedy dragounského pluku, a že jezdci na koních a ohněstrůjci s kanóny mívali v císařských časech opravdu máloco společného. Dokonce barvami i střihy jejich tehdejších uniforem se velmi výrazně napohled lišili.

Dnešní olomoucká Wittgensteinova ulice po celé délce dolů od kasáren vojáků bůhvíjaké zbraně s hlavním vchodem na ulici Antonína Sochora vede následně z obou stran nezastavěnou plání, vyhnalovem, větrným vídrholcem, ještě před pár roky zde doširoka smradila vyhlášená továrna na výrobu olejů, mýdel a jiného sortimentu produkovaného z různě žluknoucích tuků, čili již při pojmenovávání artikl coby čichový návin k filozofovi rovněž jako stvořený.

Onehdy vybořené pláně budou prý v budoucnu osazeny budovami patrovců plných kanceláří, z čehož plyne, že dotyční urbanisté a architekti jsou k filozofovu odkazu genocidně zločinni, a nebo alespoň zcela nevzdělaní, což stejně platí pro lůzu vyplácenou magistrátem, stejně jako zaměstnance v úvazcích nedalekých univerzitních kateder.

 

K příkladu jen zmíním, že v téže Olomouci nalezne v jejím Neřetíně každý Korejec i ulici pojmenovánu ve stejném řádu bezodpovědnosti po Járovi da Cimrmanoví, doufám kvůli tomuto velikánovi z Wittgensteinových časů, že tentokrát snad se jedná o pojmenování i mezi domy vedoucí.

 

 

 

V JEDNOM SVÉM STARÉM SCÉNÁŘI JSEM NAŠEL DOCELA FAJN KÝČ VHODNÝ KE ZPĚVU PRO KAŽDOU SNAD BRUSLÍCÍ MEDVĚDICI

 

Zrcadlům se už zdám

Královno z tarotu

pastičkám na vrásky

nelži otázky

 

Tak začni, vydechni

něco mluv, poslouchám

snad mě slova skryjí

stínům, obavám.

 

Jen zkus zastavit čas

projít mým vesmírem

jak trávou naboso

tužka papírem

 

Tak to chodí, plachty větrem táhnou dál,

ptačí hejna po nebesích magistrál,

trosečníci marných poutí, nadějí,

hosté lodí, přístavů, všech ranvejí…

 

Srdce bloudí, sama dále zůstávám,

marně hledám, marně se ptám, kde tě mám,

labyrintem touhy projít nemohou,

Ariadna s chrtem časem u nohou.

 

Tak zkus zastavit čas

projít mým vesmírem

jak trávou naboso

tužka papírem

 

Jen zkus zastavit čas

přečíst má znamení

směr chmýří za letu

něžná trápení

 

Srdce bloudí, sama dále zůstávám,

marně hledám, marně se ptám, kde tě mám,

labyrintem touhy projít nemohou,

Ariadna s chrtem časem u nohou.

 

A kolem běží čas

hrkavých obrázků

hadrových metafor

vzpomínek na lásku

 

Šansonem posílám

dech růží ze zahrad

na křídlech motýlích

adresát: má mě rád!

 

Tak to chodí, plachty větrem táhnou dál,

ptačí hejna po nebesích magistrál,

trosečníci marných poutí, nadějí,

hosté lodí, přístavů, všech ranvejí…

 

Tak to chodí, plachty větrem táhnou dál,

ptačí hejna po nebesích magistrál,

hosté lodí marných poutí, ranvejí,

trosečníci přístavů, všech nadějí…

 

A kolem běží čas

hrkavých obrázků

hadrových metafor

vzpomínek na lásku

 

Prázdných přísah.

Marných slov.

 

Zrcadlům se už zdám

 

Královno z tarotu

mastičkám na vrásky

nelži otázky

 

 

 

JEJÍ MÍSTO V NOVÉM SCÉNÁŘI

 

Kroměříž, areál psychiatrické léčebny, exteriér, den

Meg Ryan pomalu stoupá asfaltovou uličkou mezi dvěma řadami nízkých budov nejzachovalejšího secesního areálu ve střední Evropě, též současníka Wittgensteinovy doby.

Nalevo přichází k pavilonu ústavní vyvařovny, na jejíž zdi jsou nad kurtem za drátěným plotem namísto jedné basketbalové desky připevněny těsně vedle sebe desky hned dvě.

Chovanci opravdu jako blázni ze všech stran a směrů mlátí do desek míči. Bez jediného slova, výkřiku, zcela pomíjejí obvyklý cíl hodů do koše. Přesto v jejich bezúčelném zmatku nikdo do sebe nenaráží, což Meg zaujme.

Dovnitř, zúčastnit se, ale vstoupit nemůže, poněvadž bránu do uličky jistí visací zámek.

Zastaví se však a snaží se zájmem vysledovat, jaká má tahle hra pravidla, vždyť jakýsi neznámý teleoklinní řád v jejich zarputilém zaujetí je evidentní napohled.

Po chvíli si Meg uvědomí, že odkudsi do toho bouchání zaznívá písnička, jejímž českým slovům nerozumí, ale chápe, že i tahle melodie popáčové festivalovky sem čímsi patří.

Pokud si kterýsi ze vzdělanějších diváků později v kině vůbec vzpomene, tahle scéna košíkové bláznů je další interpretací slavné scény němého tenisu z úplného konce Antonioniho ZVĚTŠENINY.

Meg z dějící se situace tuší jakousi další nápověd týkající se jí samé, prosím vás.

Když při kterési akci hráčů přeletí vysokým obloukem jeden z míčů plot, chytí ho, jak je od dětství zvyklá, oběma, přikloní se, zadribluje, a pak úplně samozřejmě povyskočí a vrátí nazpátek, cíleně přesně trefí koš.

Touto nenadálou paralelností jiné hry vyrušeni, blázni jako jeden přestanou naráz hrát.

Sám jsem zvědav, a proto jako režisér nechám scénu pokračovat, jak na tuhle změnu situace zareaguje zcela přirozeně jako člověk Meg.

[V současné konstelaci písničku zpívá paní Machálková, pokud ovšem nyní pohrdne, nastane-li natáčení,

může ji už zpívat, a jakže ráda, kterákoli ze zdejších subret, chachacha, směje se na celou hubu satanáš.]

 

 

 

V NÍZKÉ TRAMVAJI MÁLEM VŠEM CESTUJÍCÍM SAHAJÍ HLAVY AŽ K NEBESŮM PLECHOVÉHO STROPU.

 

Jejich nejcharakterističtějším znakem je nevzdělanost – popřípadě nedovzdělanost. Takto vybaveni, přes všechnu namyšlenost odvozovanou z jimi zastávaných funkcí, například, jsou jako lůza i holota pokaždé tou naprosto nejlepší oporou i základnou každého totalitního režimu.

 

 

 

 

---