Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se6. Jít svojí cestou
11. 10. 2011
0
0
807
Autor
Aleiska
6. Jít svojí cestou
V životě si můžete vybrat jednu ze dvou cest:
Buď budete napodobovat jiné nebo si vytvoříte vlastní budoucnost.
Jonas Ridderstrale
Ráno se probudil snad ještě víc rozlámaný, než když se ukládal ke spánku, a to spal na měkkých poduškách! Protáhl se a mohutně zívl, aby se vzápětí rychle posadil a vyskočil na nohy. Přímo naproti němu stál dlouhovlasý blonďák, který měřil nejméně dva metry a celé jeho tělo bylo jen samý lesknoucí se sval.
„K-kdo jsi?” zvládl jen vykoktat. „Takže to splnilo svůj účel!” odvětil neznámý muž, ale na právě položenou otázku neodpověděl.
Alice se kolem nich prohnala jako velká voda, vzala blondýna za paži a odtáhla ho na druhou stranu pokoje, kde si jej začala upřeně prohlížet. „Teď vypadáš mňamózně!” On ji na to odpověděl smíchem až šel téměř do kolen.
„Hej, odpoví mi někdo!” vykřikl tentokrát naštvaně Ben. „A kde je sakra Dreaw!” Neznámý muž se na něj upřeně podíval. „To si snad děláš prdel! Ty jsi...”
„Těší mě, jmenuji se Damián,” natáhl k němu ruku a Ben ji i přes počáteční zaváhání stiskl. „Nezapomeň, moje jméno je Damián!”
Ben jen přikývl.
Damián měl přes holý hrudník kožený pás ve kterém byl zasunutý meč s nádherným zdobením. Na rukou měl podivné rukavice při jejichž obvodu byly zasunuty malé nože, to stejné měl i na lýtkách. Přes jednu ze židlí měl přehozený kožený plášť, který si poté přehodil přes sebe a zazubil se na překvapeného Bena.
„Vypadáte alespoň o pět let starší, pane!”
„Neblbni a obleč si tohle, takhle tě nikdo nepozná. Nepozná tě v tom ani vlastní matka a to může stát přímo u tebe.”
Neochotně od něj převzal jakési rudé oblečení. Chvíli nevěřícně zíral na kus koženého pásku, který byl neuvěřitelně krátký. „Co je tohle?” Držel to v dostatečné vzdálenosti od sebe a zhlížel na to dost opovržlivě a štítivě. Díval se na to jako kdyby jej to mělo každou chvíli kousnout.
„No... obojek!” dodal na vysvětlenou Damián dost neochotně. „Ale není to jen tak ledajaký obojek, patří k němu i tenhle přívěšek!” Vytáhl z mini kapsičky, kterou měl na boku, šperk z bílého zlata a podal mu jej. „Ona ho našla Alice, je to Óm a pokud nevíš, co to znamená tak tady máš vyvětlení.” Hodil po Benovi malou knížku ve které byla založená stránka. ÓM - starověký indický a tibetský znak. Usnadňuje dosažení stavu osvícení a souznění s nejvyšší mocí. Je symbolem absolutna a sjednocení všech moudrostí. Vypadalo to jako trojka s křídly a vydávalo to jakousi zvláštní energii. „No,” odvětil nepříliš nadšeně, „vypadá to divně, ale děkuji!”
Poté se opět dal do prohlížení svého nového oděvu a pak si jej začal oblékat. Naposledy nechal obojek na který si připnul přívěsek a pak se podíval do zrcadla, které viselo na jedné ze stěn. Zabíralo ji od shora až dolů a na šířku mělo snad dva metry. Stropy tu byli vysoké nejméně pět metrů a tak mohl vidět i Damiána, který se na něj potutelně šklebil.
Oblečení se skládalo z poloprůhledné košile, která měla rukáv jen na jedné straně a vesty. Vše bylo v krvavě rudém provedení. Hrudník měl odhalený stejně jako Damian, pouze s tím rozdílem, že jemu se přes hruď táhla dlouhá a ne zcela zahojená jizva. Jemně po ní přejel prstem a lehce sykl. „Tebe se nejspíš nikdy nezbavím!” šeptl a dál pokračoval ve své prohlídce svého nového oblečení. Na pravé ruce měl rukavici, která ještě byla na předloktí krytá pevným štítem s několikanásobným špičatým zakončením nahoře. Kalhoty které obepínaly jeho svalnaté nohy byli téměř černé, ale stále s rudým nádechem. K tomu všemu nejspíš patřil i velký meč, který visel přes zrcadlo. Byl v rudé pochvě a měl i rudý jílec, když jej sundal a vytasil, vyděsil jej rudý pruh, který se táhl přes celou čepel. Nedal to však na sobě znát, opásal se jím a otočil se k dvojici která na něj již nedočkavě čekala.
Tentokrát se však udiveně podíval i na Alici, která také na sobě měla bojový oděv a vypadala... nádherně, jako nějaká amazonka. Měla na sobě podivné šaty na mnoha místech rozthané a s temně červenými až černými fleky, což byla určitě krev. Polkl a dál si ji prohlížel. V dlouhých hnědých vlasech po pás, měla po stranách zapletené šperky, které vydávaly jemný žár. Přes záda měla přehozený toulec se šípy a přes rameno obrovský luk. Šaty byli z koženého materiálu, ale i tak... „Proč jsi tak roztrhaná?”
„To by ses divil jak jsou ty dnešní potvory hladové. Kdybych neměla tohle,” ukázala prstem na luk, „nejspíš bych tu už nestála anebo by mi alespoň chyběla nějaká ta část těla! Někdy však ani tohle nestačí a já musím použít tohle, pokud se dostanou blíž!” Zašeptala tajemně a vytáhla ze záňadří lahvičku.
„Měli bychom vyrazit dřív než bude tma, protože s vaším tempem to nastane dřív, než vyjdeme na kopec!” ukončil jejich rozhovor rázně Damián a vyšel jako první z pokoje.
Bez řečí jej oba následovali.
Cesta trvala už dost dlouhou dobu a nic nenasvědčovalo tomu, že by měli dojít na její konec. Stále se klikatila mezi skalami a přímo do nich pražilo ostré slunce. Byli znavení a zpocení, že by při troše dobré vůle mohli své oblečení i ždímat. „Měli bychom si na chvíli odpočinout a někde si postavit tábořiště!” promluvil po dlouhé době Ben.
„A můžeš nám říct kde? Ty chytrej?” ozvala se posměšně Alice a stále pokračovala v chůzi. Jako jediná z nich vypadala úplně svěží a byla plná elánu, který je nepřestal udivovat. Ben s Damianem se na sebe podívali a zastavili se, ve stejnou dobu, jako na povel. Ani se na ně neotočila a vykřikla: „Neflákejte se vy dva ulejváci. To si říkáte chlapy?” a pokračovala dál stejně vehementně jako před chvíli.
„Ty nás chceš strhat, jen si to přiznej! My prostě nemáme takovou výdrž jako ty a hlavně... kdyby nás tady někdo napadl bude mít stejnou nevýhodu jako my!”
„Myslíš?” rozesmála se a podívala se na ty dva chudáčky, kteří čekali na to, co řekne. „Kdyby na nás zaútočili z vrchu, jsme mrtví!”
„Hmm, to máš pravdu, ale myslíš si, že tahle cesta bude mít nějaký konec? Už jdeme čtyři hodiny a stále vidíme jen hory a tu debilní cestu před námi. Ty to tady znáš tak bys nám mohla říct...”
Povzdechla si a opřela se o stěnu. „Damiane, ty si myslíš, že bych vás vzala cestou kterou znám? Všechny jsem už prošla. Každá z těch, které už byli mnou dobyty, všechny vedli zpět do hradu až na tuhle. Není zapsaná v žádné z map, které jsem našla. Tady... zapsaná je a podle všeho končí někde v lesích, ale dál... Kdo ví co je dál?”
„Hej, to myslíš vážně?”
„Smrtelně vážně! Sem se nikdo z nich ani neodváží. Možná to necítíte, ale všude kolem se vznáší pachuť smrti a když se pořádně podíváte nahoru uvidíte tam jedny moc přítulný ptáky!”
„No, možná se mi to zdá, ale nejsou to...” zděšeně se podíval na smějící se Alici, „supi?”
Řehnící se Alice jen přikývla a rozběhla se dál. „Něco mi říká, že to nebude trvat moc dlouho a budeme na konci cesty!” vykřikla a zmizela jim za ohybem cesty.
Nahodili si na záda batohy s jídlem a zbraně a vyrazili za ní. Musela doslova běžet, protože ji už nezahlédli. Po půl hodině cesty se jen zmateně rozhlédli kolem sebe. Byli na rozcestí a ani jeden z nich nevěděl kam teď. „Dál už nejdu!” promluvil jako první Damian. Posadil se na vyhřátý kámen a vytáhl z jedné ze svých mnoha kapes, které měl ve svém kabátu, láhev s vodou a hltavě se napil. „Chceš taky?” natáhl k Benovi ruku s vodou a čekal až si ji od něj převezme. „Myslíš, že byl dobrý nápad nechat ji aby nás vedla?”
„Kdo ví!” pokrčil rameny starší z nich a také se napil.
Znaveně seděli na zemi a čekali.
Uběhlo pět minut, deset, půl hodiny, ale po Alici nikde ani stopy!
„Neměli bychom,” začali mluvit naráz. „Já jdu vpravo a ty běž vlevo, Bene! Pokud ji po deseti minutách nenajdeme vrátíme se zpět. Pokud však bude mít jeden z nás štěstí, nebude stát na rozcestí a ten druhý se vydá za ním.”
„Hmm a co když nás něco napadane?”
„No, to by byl problém, ale nic jiného udělat nemůžeme pokud nechceme přilákat nepřítele.”
****
Byli na rozlehlém palouku a všude kolem se motala všemožná odpuzující havěť. Seraphis se točil na místě a snažil se dívku chránit před dorážejícími netvory. Kruh který utvořili se začal pomalu uzavírat a zmenšovat, čas na útěk už nebyl a tak museli bojovat. „Až řeknu, tak zavřete oči!”
„Proč?” odvětila neochotně. „Mě nebaví poslouchat ty vaše nesmyslé rozkazy, chci slyšet jasné vysvětlení! A to, jaký bych měla mít důvod k tomu, poslechnout vás?”
Uchechtl se a po očku se na ni podíval. Chtěl vědět jak bude reagovat na to, co jí teď řekne. „No, pokud chcete oslepnout, tak vás k tomu nenutím!”
Rehael jen sklopila pohled a pak učinila tak jak ji on přikázal. Sám se neubránil úšklebku a pak se pustil do práce. Tak jo, útočit a chránit, tohle už dlouho nedělal. Přivřel oči a nechal v sobě proudit svoji magii, až cítil že je jí plně prosycen, otevřel oči a nechal ji ze sebe vytrysknout. Snažil se její tok usměrnit, ale i tak některé “paprsky” skončily na jejím těle. Tvorové ječeli a snažili se chránit v první chvíli oči, to však byl jen podmíněný reflex. Pokud se alespoň částečně dostala magie do očí – neměli šanci! V očích je mnoho kapilár, které rozvádějí krev a tak postupně tráví celé tělo. I když je jejich kůže silná, sliznice jsou stále nechráněné a tak... umírali ve strašlivých bolestech.
Reheal si v prvotním šoku přiložila ruce na uši, ale ani to nebránilo tomu děsivému a nervydrásajícímu zvuku plného zoufalství, aby se jí zaryl do mozku a trhal ho na malé kousíčky.
Vykřikla a omdlela. Hysterka!
„Sice je to výhodná moc, ale ta bolest hlavy, která po tom následuje! Sakra, už to nechci nikdy použít!” Promnul si oči a poklekl u dívčina zemdlelého těla. Zaujatě si ji prohlížel a něco mu říkalo, že by ji měl určitě znát! Jen si nemohl vzpomenout odkud! Její téměř platinové vlasy jej nějakým zvláštním způsobem lákaly k tomu aby na ně sáhnul, ale tuto možnost ihned zavrhl. Ona by se jej určitě poté znovu pokusila zabít. Kdykoli se totiž byť jen náhodou dotkl jakékoli části jejího těla, stala se z ní vraždící bestie. I když spíš – bestie toužící po vraždě!
Ale také, možná se mu to zdálo, ale vypadalo to tak, že svoji moc potlačuje. I když... možná to ani nevěděla, jen to byl takový pocit. Povzdechl si, pozvedl ruku a nechal ji aby se vznesla. Dneska by asi její hysterický výlev nepřežil. Psychicky by to nepřežil! Opravil se v duchu a vyšel, nechávajíc ji vznášet se ve vzduchu před ním. Jako štít. Pousmál se a nechal se pohltit tmou.
Jako stín se před nimi objevila dívka, která jako kdyby Rehael z oka vypadla. Několik okamžiků na ni nevěřícně hleděl. Nevypadala, že by jej viděla, jen se zmateně kolem sebe rozhlížela a pak vyběhla směrem odkud se zjevila. Chvíli hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála a pak zavrtěl hlavou. „Nejspíš jsem jen hodně unavený,” zamumlal a lehl si na zem. Nezapomněl však předtím položit ji a přirýt ji dekou. A ani se nenamáhal tím vytvořit kolem nich obranné bariéry. Usnul jakmile se jeho hlava dotkla země. V hlavě mu zazněla jen tichá výtka a pak ticho.
Rehael se vyděšeně posadila a rozhlédla se kolem, pak se její pohled zastavil na jeho těle. Když spí vypadá roztomile, jako plyšové zvířátko. Poté zavrtěla hlavou a tiše se rozesmála. „Holka, co to máš za nápady? Je to vraždící netvor. Neměla bych se s ním cítit tak dobře... v bezpečí.” Pokrčila rameny a dál pozorovala jeho nyní poklidnou tvář, jeho oči, které se chvěly za očními víčky a pak vykřikl.
V jeho hlase byl slyšet strach a bolest, nejspíše teď prožíval svoji noční můru. Její prvotní, a o to neočekávanější reakce byla, že mu položila ruku na rameno. Chvíli na to se jeho dech uklidnil, stejně jako tvář a on spal klidně dál.
Opět zavrtěla nad svým chováním hlavou, zvedla se a dala se do prohledávání okolí. Jako první ji přímo do očí uhodilo, že se kolem nich nevznáší žádná obrana. Měla by to napravit – to byla její první myšlenka, ale jak na to?
Pokusila se vzpomenout na cokoli co by jí mohlo pomoc, ale ať zatěžovala svoji hlavu jakkoli, nechápala... ona přeci nemá žádnou moc, tak proč si připadá tak neúplně jako kdyby... Ne, to je nemožné! Zatvrdila se v duchu a zničeně se posadila zpět na zem. Smířená s tím, že nedokáže přiložit ruku k tomu, aby se před tou havětí dokázala sama ubránit.
Jak si v té chvíli připadala zbytečná. Existence, která nemá ani právo žít.
„Sestřičko, proč se tak obviňuješ?” ozval se nedaleko ní neznámý hlas. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a pohled jí padl na dívku, která ji byla až neuvěřitelně podobná, jako kdyby se dívala na svůj odraz ve vodě. Jen s tím rozdílem, že v jejích očích nebyla ani známka po strachu, shlížela na ni svrchu, s posměchem na rtech. A k tomu ji doprovázeli dva muži a vypadali jako vysoce výkonná stráž.
Oba dva na ně střídavě zírali, neschopni žádného slova. Rehael se ohlédla na Seraphise, který dál spokojeně oddychoval a nic z toho, co se kolem něj děje, nevnímal.
„Já se z ničeho neobviňuji a navíc, kdo jsi!” vyhrkla a v obranném gestu se postavila před spícího a nyní zcela bezbranného muže.
„Není to jasné už z toho jak vypadám?” posměšně se ušklíbla. „Sestřičko, copak si nepamatuješ na naše společné a milé chvilky?” Tahle věta zněla mnohoznačně a proto Rehael zrudla a sklopila pohled k zemi. „Já si nic ne-pa-matu-ji,” koktala.
„Ale, ale... to je mi tedy zvláštní, ale co se tomu divím, vždy jsi byla tak trochu mimo!”
„Mi-mo, co tím myslíš!?” její obranný postoj se změnil na útočný. Tahle holka nemá právo o ní takhle mluvit, vždyť ji ani nezná! Jo, ale co ta podoba? Magie? „Dej si odchod a nech nás na pokoji!” Nyní však druhá dívka její slova nevnímala, rozhodně vykročila vpřed a prošla kolem strnulé Rehael a zastavila se až u spícího Seraphise. „Nás?” šeptala a koutky se jí zvlinily do posměšného úsměvu. „Tenhle není nic pro tebe, přece ti nepřenechám takové lákavé sousto. Je vidět, že tě tvé štěstí neopustilo ani po tom, co...”
Tentokrát však pověstná míra přetekla a Rehael zaútočila. Alice tenhle útok neočekávala, ale i přesto zareagovala dost pohotově. Vykryla se útoku nože, tím svým, který měla schovaný za páskem na noze. Kdyby chtěla, mohla ji zabít, ale sestrovražda, to nebylo nic pro ni! Tím by na sebe poštvala téměř všechny, kdo... Zavrtěla hlavou, úsměv na její tváři však stále setrvával. Prohlížela si nebezpečně se tvářící Rehael, její pevně sevřené rty a bojovný postoj. „Odlož tu zbraň, já ti přeci nechci ublížit!” Zavrtěla hlavou, protože zahlédla jak jeden z jejího doprovodu povytáhl meč z jílce. „Nepleťte se do toho!” odvětila tiše.
Damián se jen pousmál a posadil se na kámen. Přece si nenechá ujít takovou podívanou. Dvě sexy bojovnice, to bude něco! Zamnul si v duchu ruce.
Ben jen zavrtěl hlavou, jej teď zajímal jen muž, který stále i přes to, co se tady dělo, spal! Byl mu povědomý, v první chvíli nevěděl kam jej zařadit ale pak mu to docvaklo! Seraphis! Obezřetně se rozhlédl kolem sebe a to byla chyba. Když jeho pohled opět zamířil na místo, kde ještě před chvílí ležel ten nebezpečný démon, nikdo tam nebyl. Jak to? Na další myšlenky však neměl čas, protože na jeho krku jej zastudil nebezpečně ostrý nůž. „Radím ti, abys ani necekl. V mém zájmu není tě zabít! Jen jí řekni ať si přestane hrát, jinak by jí to mohlo stát život a ty víš, že to můžu udělat!”
„A-Alice,” polkl. Bylo to tak tiše, že jej nezaslechla. Seraphis nožem trochu víc přitlačil, po Benově krku stekla kapka krve. „Alice!” tentokrát vykřikl. „Přestaň, jinak tě zabije!”
„Mě? A...” zmlkla. V první chvíli myslela, že má na mysli tu třesoucí se nicku, ale když se podívala jeho směrem, pochopila. „Šípková Růženka se probudila?” odvětila a nůž s povzdechem zasunula zpět na místo.
Rehael se pod přemírou pocitů, které nedokázala pochopit, zhroutila. Před dopadem na zem ji zachránily až pevné ruce a opatrně ji položily na zem.
„Já říkala, že máš vždycky štěstí! A přitom jsme úplně stejné! Není to učiněná ironie?”
Damián ji opatrně položil na zem. Prohlížel si její tvář tak podobnou té Aliciini, ale něco v ní bylo jiné. Ten výraz naprostého zoufalství a strachu.
„Kdo do pekla jsem?” zaštkala a složila hlavu do dlaní.
Blonďák natáhl ruku směrem k ni, ale poté ji položil zpět na své koleno. „Jste v pořádku?” Podívala se mu do očí a přikývla. „Děkuji!”
Alice jen protočila oči. Stále byla ostražitá a za žádnou cenu nemínila podcenit situaci. Ten neznámý muž, měl stále nůž pod Benovým krkem a nezdálo se, že by jej mínil dát dolů. „Já svoji zbraň odložila a co vy?”
„Možná bych měl, ale nechce se mi,” odvětil téměř tak posměšně jako ona před chvílí. Na jejich tvařích se rozhostil úsměv a pak oba naráz promluvili. „Neznáme se odněkud?”
„Jaké klišé!” pomyslil si Ben chvíli před tím než se nad ním zavřela temná opona a on upadl do bezvědomí.
****
„Jak si vede naše malá špionka?”
„Lépe než jsme očekávali, jen od ní už delší dobu nemáme žádné informace! Víme jen to, kde se nachází a hlavně... ani její doprovod se nám dlouho neozval. Naposledy v temné ulici, kdesi v...”
„Dost! Ihned ji najdete, jinak...!” vykřikl. Po druhém muži se jen zaprášilo. „Rehael, co za hloupost jsi zase provedla?” zamumlal o něco tišeji a hlouběji se zabořil do křesla.
Moc dobře si pamatoval ten den, kdy ji jako malou holčičku přivedl jeho bratr. Řekl mu, že ji našel v domě ve kterém sídlila ta tlupa démonů. Nikdy těm jeho příběhům o neuvěřitelných věcech o kterých mluvil nevěřil, ale když ji uviděl... ten její pohled, který byl plný nenávisti ke všemu a ten hluboce zakořeněný strach, který asi viděli jen oni dva! On a jeho bratr.
Ostatní je odrazovali od toho, aby se o ni starali, ale ani jeden na to nedbal a to se jeho staršímu bratrovi stalo osudným. Ne, nebyla to její chyba, to věděl na sto procent!
Oni však byli neústupní a tak odešel společně s ní! A tak se z něj stal vyvrhel, i přesto je ale všechny dál chránil. Chránil je před jejich vlastní zabedněností! Před jejich zpátečnickými názory, že NIKDO jako ONI se nedokáže změnit.
Ona však byla jen obyčejné dítě, které se nedopatřením dostalo na špatnou stranu.
Démoni, andělé, nikdy tomu nevěřil, ne do té doby než potkal ji. Poté se mohl konfrontovat se skutečností před kterou tak dlouho zavíral oči.
Byla jednou z nich a přesto k nim nepatřila! Neznala svoji minulost a o budoucnosti nepřemýšlela. Jediné co pro ni bylo důležité bylo... přežít! Nedokázala se bránit, ale i přesto patřila k jedněm z těch nejschopnějších. Dokázala se vetřít do jakékoli společnosti a nikomu to nepřišlo nepatřičné, jako kdyby k nim patřila odjakživa. Nikdy ji nepodezřívali z toho, že by mohla být špionem. Kdo by věřil tomu, že může tahle nevinná tvářička někoho zradit!
Někdy v noci se však její chování zcela změnilo a stávala se z ní bestie toužící po bolesti jiných. To jej občas vyděsilo, ale stačil jen tón jeho hlasu a opět se z ní stala ta něžná a milá dívka.
Když jeho bratr zemřel veškerá jeho, dalo by se tomu říkat i moc, byla teď jeho silou. Dokázal vidět to, co tak dlouho vidět odmítal. Položil na ni svoji pečeť ve formě jejích ochránců, ale teď... Jak se od nich dokázala odprostit! Nebo jí snad někdo pomohl? Kdyby alespoň o její minulosti něco věděl, možná by se to nikdy nestalo! Nesmí dopustit, aby se z ní opět stal netvor!
„Pane!” vyrušil jej z rozjímání opět ten samý muž jako před několika minutami. Zamrkal aby zahnal ty zavádějící myšlenky a upřeně se na něj zadíval. „Zjistili jsme nové skutečnosti, které by vás mohli zajímat! A hlavně... dostali jsme zprávu od jednoho přeživšího!”
„Ano?”
Muž polkl a sklopil zrak k zemi. „Určitě jste již zaslechl o muži, který si říká... Sammael.”
Neurčitě pohodil rameny, ale vskrytu duše se zachvěl. Jen ne tenhle muž!
„Muž, který zabil celou její ochranku patří k jeho skupině, k jeho klanu a říkají mu Seraphis!”
„Seraphis? Tak tohle doopravdy vypadá velmi zajímavě.
„Ano, a vy jako hlavní vymítač by jste měl vědět, že...”
Povzdechl si. Nikdy se svého bratra neprosil o to, aby po něm převzal jeho práci, ale... Nikdo nemohl odporovat svému osudu, ani on, i když se tak moc snažil. „Šla s ním dobrovolně?”
„To je to, co je na tom to nejdivnější... ano!”
Složil hlavu do dlaní. Tohle byl ten nejhorší možný scénář... jen aby se neprobudila!
****
Dvě starší sestry druhý den ráno tiše snídaly. Ani jedna z nich nepromluvila, jen se nimraly v jídle a tu a tam jedna z nich tiše povzdechla.
„Dobré ráno,“ ozvalo se vesele ode dveří a do jídelny vběhla jako velká voda, Erica. Úsměv od ucha k uchu a obě dvě s láskou objala. „Co se děje? Tváříte se jak boží umučení.“ rozesmála se nad vlastním za vlasy přitažené přirovnání a posadila se na židly, která stála naproti nejstarší ze sester.
Vyměnily si pohledy a poté Cindy, jako nejstarší, promluvila. „Víš, my... přemýšlely jsme...“ nešťastně se podívala na Sally, protože nevěděla jak pokračovat dál. Ta jen pokrčila rameny, založila ruce na hrudi a začala. Někdy si připadala jako ta nejrozumnější ze sester a popravdě, byla za to ráda. „Sestřičko, vyskytl se tu menší problém. Nám se totiž zdá, že před námi něco skrýváš a tak... byly bychom rády, kdyby ses nám svěřila! Jsme přeci rodina!“ dořekla a dala co možná největší důraz na svá poslední slova!
Erica si skousla rty a natočila hlavu na stranu jen proto, aby se nemusela ani jedné z nich podívat do očí. „Já... našla jsem...“ zmlkla a z kapsičky košile vytáhla přívěsek. „Pamatujete si na něj?“
Obě dvě zbledly a vyměnily si vyděšené pohledy. „Měla by ses toho co nejrychleji zbavit a když říkam nejrychleji, tak myslím... před minutou už bylo pozdě!“
„Proč?“ odvětila nechápavě a přitiskla si jej na prsa, jako kdyby se obávala, že jí ho vytrhnou z rukou a zahodí pryč. „Ať vás to ani nenapadne. Je to jediná památka na bratra a já...“
„To je možné,“ přerušila ji Sally, „ale vyzařuje z toho děsivá a temná aura, v našem domě pro něj není místo a také hrozí, že nás díky tomu najdou. Kdo ti to dal!“
Cindy vyskočila na nohy a vhla se k benjaminkovi rodiny. Vytáhla z kapsy jakousi podivnou krabičku a otevřela ji. „Dej to dovnitř! Hned!“ vykřikla, když se Erica neměla k žádné akci.
Než tak mohla učinit, předběhla ji Sally a vytrhla jí jej z ruky. Během mžiku byl bezpečně uschovaný uvnitř a magicky uzavřen. V tu chvíli jako kdyby se napnutí mezi sestrami uvolnilo a obě Ericu obejmuly. „Teď už bychom ti měli něco konečně říct. Otec to celou dobu tajil a my... dozvěděly jsme se to asi před...“ odmlčely se aby se zamyslely. „Víme to asi dva dny, ale nechtěly jsme abys... nechtěly... nejspíš tě to hodně ranní!“
Sally se zachmuřila a pak zašeptala tu větu, která měla být pro všechny osudová. „Ublíží ti to, hodně ti to ublíží!“
Postarší muž se slzami v očích přikývl. Na víc neměl sílu.
Jak si mohl ten bastard myslet, že mu jen tak dá svoji dceru! A pak... nechal se obalamutit jeho slovy a přišel o něco víc! O něco o čem neměl ani to nejmenší tušení!
Vždy chtěl pro své děti jen to nejlepší a nyní... zaprodal jejich duši tomu nejhoršímu stvoření, které kdy žilo na světě! A proč? Jen proto, že byl zaslepený jejich silou, mocí! Chtěl víc a víc a nakonec... nakonec přijde o všechno.
Muž jako kdyby mu viděl přimo do duše. Jen zavrtěl hlavou a přiložil si prst na ústa. „Na to ani nepomyslíš! Já vím, že lidé jako ty musí plnit své sliby a právě tohle mi hraje do karet!“ usmál se povýšeně a založil si ruce na hrudi. „Dávám tí...“ zamyslel se, „dávám ti pět let na to, abys je na to připravil a pak si přijdu pro to, co mi patří! Pamatuj si to!“
Opět jen přikývl.
„Pokud se mě pokusíš nějak ošálit... zaplatíš za to!“
Znělo to jako jasná výhružka, ale i přesto! Pokusil se jej převést, ale zaplatil za to. Přesně tak jak mu to on řekl!
„Otec věděl o tom, že... proč nic neřekl a nechal mě žít s vědomím, že je to moje vina? Proč nedokázal přiznat, že svého syna zaprodal!“
****
Damian si ze zájmem prohlížel dívku, která podle všeho byla Alicinou sestrou, ale... nemohl se od sebe nikdo tak moc lišit jako tyhle dvě.
Alice byla sebevědomí samo.
Povídala si se Seraphisem jako kdyby byli ti nejlepší přátelé a ne jako kdyby byl někdo, kdo před chvílí mířil nožem na Bena. Zachvěl se jen z toho mrazivého pocitu, co by se stalo, kdyby s ním jednala jako s nepřítelem, kterým nepochybně byl. A právě proto byl rád za to jaká je. Kdyby v téhle chvíli přišel o Bena, tak... jak by to asi všechno dopadlo?
„Bene,“ vykřikl v tu samou chvíli, kdy se muž zhroutil a dopadl na zem. Během chvilky u něj byl a snažil se zjistit jak na tom je. Položil mu ruku na hrudník a na chvíli zavřel oči, aby se pár vteřin na to uvolněně pousmál. Jen omdlel. „Jsi v pořádku,“ zamumlal tiše. Z očí se mu vykoulelo pár kapek slz. Kdosi nad ním se uchechtl, ale on na to nedbal. Opatrně, téměř s náboženskou úctou vzal určitě o dost těžšího muže do náruče a odnesl jej blíže k prozatím neznámé dívce a jediným mávnutím ruky zapálil oheň. Poté Bena přikryl dekou, nezapomněl mu podložit hlavu další dekou, sedl si k němu, přitáhl si kolena až k bradě a objal je pažemi. „Potřebujeme jen odpočívat... brzy budeš...“
„Zbáznil ses? Tady nemůžeme zůstat!“ vykřikla na něj Alice a donutila jej aby se na ni podíval. „ty ani v nejmenším netušíš, co se ti tady může stát! Nikdo kdo zůstal po setmění venku...“ odmlčela se na chvíli, aby po napjaté odmlce, pro efekt, pokračovala, „...nepřežil!“
„To není tak moc špatný, alespoň bych tím zabil dvě mouchy jednou ranou,“ ozval se Seraphis a nezapomněl se pousmát. Jeho smích však měl k tomu radostnému a hřejivému tak daleko jako zima od léta.
Rehael pomalu přistoupila k Seraphisovi a zatahala jej za rukáv. Pohlédl na ni a v tu chvíli zmlkl, jen naprázdno otevřel pusu a pak sklopil pohled. Alice na něj nechápavě pohlédla. Proto si nevšimla vítězného úsměvu na tváři své sestry. Všechno šlo podle plánu. Ušklíbla se a poté se posadila vedle Damiana. „Odpočineme si, co říkáš?“ Sice jej neoslovila, ale všichni věděli na koho jsou její slova mířena. On jen přikývl a pak cosi odsekl, něco co znělo jako: „Jak myslíš!“ Bylo mu to proti mysli, ale ten její pohled zcela jej rozhodil, ta rozhodnost a temnota. Nervozitou se mu postavily chloupky za krkem.
Ledový klid!
Nevěděl co to všechno má znamenat, ale jedno věděl, to že tahle žena bude pro něj jednou znamenat konec, ale... nemohl a možná ji ani nechtěl odolávat. Vždyť to bylo tak jednoduché, jen poslouchat. Vždyť to tak dělal vždy, tak proč by v tom nemohl pokračovat?
Posadil se na zem a zády se opřel o skálu, která končila kdesi v temnotě. Celé okolí bylo přímo děsivé, ale jemu to tak nepřipadalo. Ne, pokud si vzpomněl na její pohled. Takhle jej nedokázal vyděsit ani ON a to bylo co říct!
Jen matně si vzpomínal na ten den, kdy jej viděl poprvé a přitom mu připadalo, že jej zná celý život. Ten děsivý pohled jeho rudých očí, ta nenávist, která byla téměř hmatatelná. A když na něj promluvil... v těle mu začala vřít krev a pocítil tu téměř spalující nenávist jako kdyby chtěla z jeho těla pryč, vybuchnout. Poté však přišel takový strach až se musel přikrčit, udělal to nevědomky, ale i to toho muže rozesmálo. Vypadal jako kdyby neměl nikdy přestat, ale tak náhle jako ten smích přišel i zmizel. „Jsem tvůj otec a tak se budeš ke mně i chovat! S náležitou úctou! Pamatuj si to!“
A právě teď se mu v hlavě celá ta scéna odvíjela a on věděl. Věděl ten důvod proč se stal tím kým je a věděl kým byl dřív.
Byl jen dítětem které toužilo po lásce a kterou nikdy nepoznalo! Proto jej dokázala ONA změnit! Dala mu to, co tak dlouho hledal. Poskytla mu pocit, že by mohl být milovaný a možná i kdysi dávno byl! Jen ho ta nenávist, která všude kolem něj byla, změnila. Jeho srdce se zatvrdilo a zapomnělo na vše krásné, protože muselo zapomenout pokud chtělo přežít. Musel se stát tvorem s tvrdým srdcem aby mohl žít v tom temném světě bez lásky, soucitu a pochopení.
Ten pocit mu na chvíli vehnal slzy do očí, ale nemohl si před nimi dovolit dát najevo své pravé pocity. Ne, pokud nechtěl aby to mohl někdo z nich později proti němu použít.
Pohledem sjel po všech přítomných a nejdéle se zastavil na tom nejmladším. I když právě teď vypadal jako někdo kdo ví co chce, stále to byl ten malý chlapec, kterého viděl ve sklepení... zatím nevěděl nic o tom, co dokáže, ale už brzy by se měl všechen jeho doposud skrytý potencionál ukázat. Jeho matka prostě věděla jak to udělat, aby ON nic nepoznal. Ne nadarmo byla jedna z nejlepších ve svém oboru.
Oproti tomu Ben, který byl stále ještě v bezvědomí už ukázal vše co uměl. Věděl, že bude tím, kdo je bude celou dobu táhnout ke dnu, ale také věděl, že bez něj s mladíkem ani nehne. Z nějakého pro něj neznámého důvodu, na něm Damian visel. A právě teď byl ten čaroděj úplně nepoužitelný a tak vlastně udělali dobře, že zde zůstali. Jen aby je to pak nemrzelo, tahle myšlenka se mu mihnula mozkem tak rychle až ji téměř neměl šanci postřehnout.
Alice byla asi nejlepší bojovou jednotkou z nich, pokud nepočítal sebe! Podle něj zde strávila mnoho času a tak určitě věděla, kde je to nejnebezpečnější a proto se sama vrhla na to, že bude prozatím hlídat a pokusí se najít nějakou bezpečnější skrýš, než se úplně setmí.
Rehael si zimomřivě přitáhla kolena k hrudi a lehce se otřásla. To probralo Damiana. Sundal si z ramen kabát a přehodil jí ho přes její. Děkovně se na něj usmála a na chvíli zavřela oči.
Seraphis zavrtěl hlavou a promnul si kořen nosu. Tohle nedopadne dobře! Otočil se k tiché trojici zády a vydal se na druhou stranu, kde se opět posadil na zem. Položil ruce za záda o přel se do nich, aby mohl vidět na zářící oblohu, kterou pomalu posévaly hvězdy a měsíc již pomalu ukazoval svoji tvář. Z nějakého důvodu byl téměř rudý. Kolem něj se pomalu začaly kupit mraky a celé okolí najednou ztemnělo. Ptáci, pokud to byli ptáci, ztichli a nad celým údolím se rozprostřelo ďábelské ticho. Stačilo aby někdo z nich jen nahlas vydechl a...
****
Azrael moc rád vzpomínal na ty dny, kdy si byli s Hawkem tak blízcí. Byli téměř přátelé na život a na smrt, pokud se to dá o démonech říct, a jeden bez druhého byl...nic.
Hawk se rozesmál při pohledu na svého přítele, i když v jejich společnosti bylo tohle označení trochu irelevantní, mohl jej označit za někoho opravdu blízkého. Jeden věřil tomu druhému zcela bez výhrad, jen mezi nimi byl docela podstatný rozdíl. Každý z nich se díval na problém svého druhu úplně jinak.
Mladší, sice jen o pár dní, ale o to klidnější Azrael neschvaloval že si starší a tudíž i ten, který by měl být i chytřejší, se všemi kolem sebe jen hraje.
Hawk vždy využíval všechny kolem sebe aby dosáhl svých cílů.
Azrael se jej snažil převychovat, ale bohužel se nesetkal z jeho strany z pochopením, ale... Čas později ukázal, který z nich měl pravdu.
Azrael naštvaně přivřel své modré oko a upřel na přítele to rudé. Atmosféra na chvíli jako kdyby ztuhla, ale smích toho staršího nepřešel, i když věděl že se právě teď dostává na docela křehký led. Byl totiž velmi těžké mladšího tmavovláska rozčílit, ale pokud se tomu tak stalo, nastal obrovský problém. Nic co by však Hawk nevyřešil. Stačilo jen: Natáhl před sebe ruku a jakoby omluvně se usmál, v očích mu však hrály jiskřičky. Poté sklopil oči k zemi a čekal až jej mladší chytí za ruku a pak... bylo všechno zapomenuto.
Takhle probíhal téměř každý den až se něco změnilo. Stačilo jen, aby se od sebe na pár měsíců oddělili a mladý Azrael poznal, že je každý z nich úplně někde jinde. Hawk mu nikdy nic neřekl, ale odcizili se od sebe až neuvěřitelně lehce. Kdykoli si s ním chtěl promluvit, přítel mu odsekl a vymluvil se na práci. Sice byla pravda, že jako nový vůdce musel plnit nějaké důležité povinnosti, ale to přece nebyl důvod k tomu, aby se k němu choval tak odměřeně.
Jednou to však vyústilo v něco co nikdo nečekal a nejméně tak Azrael. Hawk jej bez udání důvodu napadl a nechal jej vyhostit z jejich klanu a pak... pak přišla TA zrada!
Protřel si oči, aby se poté znovu postavil a vydal se k oknu.
Za celou dobu své existence, a že ta doba byla dlouhá, nepřišel na to proč se tomu všemu tak stalo. Mohl to obracet ze všech stran, ale stále nechápal!
Hawk byl vždy středem všeho, rád si hrál s city ostatních, ale i přesto něco skrýval. To tajemno kolem něj se začalo vznášet zpočátku nenápadně, ale nakonec jako kdyby ho to pohltilo.
Na zcela jasné otázky odpovídal vyhýbavě a nakonec se ani neobtěžoval s tím, že by něco zakrýval. Začal se stranit úplně všem a poté... zradil!
Zradil důvěru všech, ale nejvíce jej bolel fakt, že zradil jeho! A to mu Azrael tolik věřil, obětoval by pro něj svůj život, ale ani to nestačilo k tomu, aby ON věřil jemu.
Zhluboka se nadechl a přemýšlel o tom jestli neudělal chybu, když mu napsal TEN dopis. Ale to spojení, které i přes to všechno mezi nimi stále bylo, nemohl ani jeden z nich přerušit. I když se Hawk tak moc snažil. Ne, ta pupeční šňůra prostě nešla přetrhnout.
Jejich okolí je předurčilo k tomu, aby nenáviděli lidský svět. Jejich jediným cílem, který jim byl od mládí vštěpován, bylo jednoho dne celé lidstvo pohltit a stát se vládci nade vším!
Jako malé děti a poté mladíci byli mladí a neklidní. Nic je netížilo a nevěděli nic o svém osudu, který jim byl předurčen už v den, kdy se zrodili!
Azrael se měl stát jen poskokem svého pána a ve všem jej slepě následovat. Nikdo z nich nechtěl ani v myšlenkách připustit, že by se mohli stát přáteli. Ne, v jejich světě si tyhle city nehrálo. Ne, tam nebyl na žádné city místo!
Hawk to ale všechno chtěl změnit, ale to by musel chtít i ten druhý a právě to je od sebe pomalu, ale jistě odrazovalo!
V jeho srdci začal klíčit vzdor, chtěl se stát tím, který změní tenhle zaběhnutý a zastaralý řád. Proč by měli lidský svět ničit, když mohou žít spolu! Mohou, když budoou alespoň trochu chtít.
V nestřežených chvílích se dostal do lidského světa a tam se... zamiloval se tak jak nikdy nečekal. Z jeho lásky k lidské ženě se zrodilo dítě, které změnilo celý jeho život!
Azrael si zpočátku myslel, že jej ta žena očarovala. Také jak by si to mohl nemyslet, když tou ženou byla čarodějka. Ale když si s Hawkem promluvil, pochopil. Pochopil, že se změnil, ale i přesto nemohl připustit, aby tam zůstal. Ne! Kdyby na zemi strávil ještě nějaký čas... zničil by jej sám! Sám by vzal na svá bedra tíhu toho, že stál za zkázou světa, který tolik miloval.
Vysvětlovat mu to však nemělo cenu!
Začal je nenávidět a to byl pak jen krok k tomu, aby se jeho zrada stala zradou s velkým Z.
****
„Pane! Budete muset zakročit! Pokud se jeho syn dostane do našeho světa, bude to pro něj znamenat konec. Je vaší povinností...“
Jeho další řeči zastavil jediným mávnutím ruky. Víc otrávený by být nemohl, snad... Snad jen kdyby vypil odvar z bolehlavu, ale to by už nežil. Nebylo by to však v konečném důsledku lepší?
„Konec zábavy! Myslím, že já vím co je mojí povinností více jak vy! A také vím, že nemáme žádnou záruku, že je ON právě tou hrozbou, která zničí svět! Možná...!“
„Pane,“ nevybíravě jej přerušil, „to je možné! Nemůžeme si ale dovolit selhat!“
Pousmál se a spojil své ruce, aby na ně vzápětí položil bradu a zpod přivřených víček pozoroval muže před sebou. „Ty jsi...“ odmlčel se, aby měl čas na to si vzpomenout, „už vím, Dick! Tvůj otec patřil...“
„Myslím, že on není předmětem našeho hovoru. Nyní je důležitější dobro lidského světa a ne hříchy našich předků!“
Pobaveně se zazubil. „Jistě! Tohle my nemusíš připomínat,.... chlapče!“ Postavil se a pomalu se vydal za mladíkem, který se nepatrně zachvěl a poté sklopil hlavu k zemi. Věděl, že to svými řečmi přehnal, ale z nějakého důvodu tomu prostě nemohl zabránit. Iritovalo ho to, ale... to vzrušení z toho, že by mohl být potrestaný, stálo za to!
„Pane,“ zakoktal a udělal krok vzad.
Opět se jen pousmál. „Víš, že bych tě mohl potrestat.“
Měl byste!
„Ale na takové hlouposti nemám náladu a ani čas. Lepší bude, když půjdeš se mnou a společně JI přivedeme zpět. Ani jeden z nás nemůže chápat co se může stát pokud se spojí s někým kdo by mohl dostát... nesmí dosáhnout své pomsty!“ Dodal o něco tišeji i když Dick jej možná slyšel jak mohl posoudit z toho jak sebou cukl.
Pomsta?
Starší z mužů se postavil a vydal se ven ze síně, Dick jej s mírným zaváháním následoval. Jejich kroky neomylně vedly do sklepení, kde na ně již čekali. Mladík zalapal po dechu, nic jej nemohlo překvapit jako to, co právě teď uviděl.
„Co se tak tváříš? Snad jsi si nemyslel, že se do lidského světa dostaneme na našich dopravních prostředcích! Obyčejné auto je praktičtější a nevyvolává zbytečně otázky.“
„Myslíte, že je bezpečné, aby jste tam šel VY!“
„Mýlíš se! Jedině já ji mohu přivést zpět a neohrozit tak své podřízené!“
Jen aby už nebylo pozdě!
Tentokrát se již tmavovlásek rozesmál. „Nemusíš to říkat v duchu, já stejně vím co si myslíš! Lidi jako jsi ty mě nemohou už nijak překvapit. Doufám!“ rozesmál se vlastnímu odporujícímu se tvrzení.
„Tenhle typ auta spíše bude přitahovat tu takzvanou nepatřičnou pozornost.“ souhlasně pokýval nad svým názorem hlavou ale nadšeně se vrhl do prouzkoumávání auta.
Černý sporťák s koženými sededly přímo lákal k tomu, aby si do něj sedl. Opatrně pohladil jeho černou karoserii a přejel po ní tak něžně jako kdyby to bylo ženské tělo. Bylo to něco nádherného a... pokl... vzrušujícího. Krev mu tepala ve spáncích a dech mu ztěžkl. Z rozjímání jej vyrušil stále pobavený pánův hlas, který se jej na něco ptal, ale on jej nevnímal. Až když jej chytil za rameno a otočil ho čelem k sobě. „Chtěl bys ho?“
Nevěřícně se mu podíval do očí a polkl.
„Chtěl bys to auto?“
„Pane?“ Nevěřícně zamrkal a pak sklopil pohled ke špičkám svých bot. Věděl že rudne, ale nemohl si pomoci. „To... nemohu, nemohu to,“ kousl se do rtu a poté jej olízl. Opět vrátil svůj zrak k pobavené tváří svého nadřízeného. „ne... já nechci!“
„Vidím na tvé tváři že po něm toužíš a hlavně,“ pobaveně si jej prohlédl od hlavy k patě. „chci abys my byl zavázán. Je to pochvala za tvé chování, sice by sis spíše zasloužil trest.... Měl bys přijmout tento dárek jako satisfakci za všechno, co se ti na téhle misi může stát.“
Dick opět sklopil zrak zemi.
„Trest za tvé jednání a za tvou nevychovanou pusu na tebe počká. Zatím na to nejsi připraven,“ zamumlal záhadně a sevřel mladíkovu bradu ve svých prstech. Ten jen nasucho polkl a čekal co se bude dít dál!
„Jenny, mohla bys nám něco k tomuhle typu říct!“ Zaslechl jeho hlas, který již zněl z dostatečné vzdálenosti od něho. Nechápal jak nemohl zaregistrovat pánův odchod z jeho zorného pole.
„Ryu, proč to tomu mladíkoví děláš? Ale zpátky k věci, tahle...“
Dál už Dick nevnímal. Opřel se zády o stěnu a nechal své myšlenky ubíhat tam kam jim už mnohokrát zakázal byť jen na chvíli zaběhnout. On svoji minulost přímo bytostně nesnášel a teď jej jen dotyk muže, kterému vděčil za svou zachánu vrátil tam kam...
Nenáviděl jej snad víc než sebe jen za to, co dokázal pouhým slovem, gestem. Ukázal mu jak moc je zavrženíhodný!
Rozhlédl se kolem sebe. Venkovní scenérie byla dechberoucí a ještě víc to umocňoval fakt, že se před nimi právě teď odvíjel nádherný východ slunce. Jak dlouho jej už neviděl?
„Dicku, měl bys dávat pozor na cestu! Vybrali jsme si tu nejlepší možnou dobu jen... doufám, že... Nechtěl bys vystřídat?“
„Pane?“
„Ach, s tebou to bude ještě těžké! Jak dlouho jsi tady nebyl?“
Odkašlal si a upřel zrak dopředu na stále ubýhající silnici. Byli na cestě již dvě hodiny, ale nezahlédli ještě ani jedno auto. „Kde vůbec právě teď jsme?“ zeptal se místo toho, aby odpověděl na právě položenou otázku.
„Myslím, že je to...“ podíval se do mapy a poté zavrtěl hlavou. „Jenny, ty mrcho! Je to Nevada, Nevadská poušť a před námi jsou ještě alespoň tři hodiny cesty. Jak jsem řekl, měli bychom se vystřídat.“
„Pamatujete si ten den, kdy jsme se poprvé potkali?“ Položil nesměle otázku která jej trápila už tak dlouho a snad ani na ni nečekal odpověď.
Ryu se pousmál a vyhlédl z okýnka ven na písek, který si kolem jejich auta tak lehce poletoval. „To víš, že ano ještěrko.“
„Pane?“
Muž se na něj nepodíval i přesto, že na své tváři cítil mladékův pohled.
„Vy si to pamatujete! Já... sty...“
„Nemáš se za co stydět, byla to chyba jen tvého otce. Ty vůbec za nic z toho neneseš zodpovědnost!“
„Ale měl jsem...!“
Starší z mužů se na něj rozčíleně otočil. Oba dva věděli, že jeho zlost není mířená na mladíka za volantem, ale i přesto se Dick přikrčil.
„Ty přece víš, že bych tě nikdy neuhodil...“ zamumlal tiše. „Já nejsem on!“
I přesto, že se kousl do rtu pár slaných kapek si našlo cestu a steklo mu z koutku oka, aby se vydalo svojí cestou po jeho tváři. Ryova dlaň však jejich cestu zastavila „Vím..., pane!“ zašeptal tiše. Po posledním slovu se zalkl a podíval se na něj svýma studánkově modrýma očima. Tomuhle muži vděčil za to, že mohl začít nový život.
A snad právě proto jej tolik nenáviděl a přitom k němu cítil úctu a vděk za to, že tu pro něj byl v době kdy potřeboval někoho, kdo by mu ukázal cestu na které není jen bolest, ale i... naděje!
„S tím novým jsou jen a jen problémy! Už druhý zákazník mi odmítl zaplatit a ani jeden z nich my neudal žádný rozumný důvod.“
„Já ti to říkal hned jak jsi jej od toho bastarda převzal. S tímhle budou jen a jen problémy!“
„Měl jsi pravdu. Jak vždy,“ zavrčel podrážděně. „Jen kdyby neměl tak hezkou tvářičku a ta postavička. Hmm,“ zasněně si zamnul bradu a prohlédl si jej od hlavy k patě. Můladík o kterém hovořili jako o fláku masa se jim upřeně díval do očí a ani jednou neuhnul.
„Je moc tvrdohlavej, měl bys...“
„Ty mlč! Je můj!“
Vzápětí na to se ozval výsměšný smích a poté do baru vešel zámožně vypadající muž, který jako kdyby vypadl z filmu pro pamětníky. I když byly právě teď osmdesátá léta, muž měl na sobě oblečení z třicátých let. Vypadalo to bláznivě, ale na jeho atraktivitě to neubralo, právě naopak. „Ty jsi Learův syn?“
Mladík na něj vyděšeně pohlédl a poté o krok ustoupil.
Oba dva jako kdyby přestali dva zbývající muže vnímat a to samozřejmě ani jednomu z nich nelíbilo. „Co jsi zač a co děláš v mým rajónu!“
Muž na něj pohlédl jako kdyby právě teď uviděl koňský exkerment který se nějakým nedopatřením ocitnul na jeho botě. „Co jsi zač? Pokud by vám to nevadilo, beru si tohohle mladíka sebou!“ Sice se ptal, ale ani v nejmenším ho nezajímalo, co mu na to ti dva... odpoví.
„Hej! To je můj majetek!“
„Od kdy se na lidi pohlíží jako na majetek? Otroctví se přeci zrušilo, ne!“ dodalvýsměšně a chytil mladíka za ruku.
„Já s vámi nikam nejdu,“ zapřel se modrooký chlapec a zavrtěl hlavou. „Musím...“
„Nebuď labuť! Už tady nemusíš, nesmíš zůstat! Není to tvůj dluh, ale dluh tvého otce a on by za své chyby měl nest zodpovědnost. Měl by se naučit žít s tím, co udělá!“
„Vy znáte... otce?“ polkl a pootevřel ústa. „Nechte mě tady, a vypadněte!“ vykřikl a vytrhl se se sevření staršího muže.
„Chceš zůstat tady a být...“ vystřel, který sebou vzal kus jeho kloubouku přerušil jeho slova. Přímo vražedným pohledem se otočil na toho opovážlivce, který měl dost odvahy k tomu aby na něj vystřelil.
I přesto si však Dickův majitel zachovával svůj povýšený pohled. „Slyšel jsi ho! On s tebou nikam nepůjde a ani nechce jít!“
„Dicku, chceš poznat svůj osud?“ opět promluvil na mladíka jako kdyby ON byl jen vzduch. Ano, ignoroval ho! „Nechceš se přece zahrabat tady, ty máš potencionál, který tvůj otec nikdy neměl a právě proto. Právě proto tě tolik nenávidí!“
Dick jen zavrtěl hlavou a položil hlavu do dlaní, aby si ruce vzápěti přiložil k uším jako kdyby chtěl zamezit tomu, aby se ta slova dostala do jeho mozku. Moc dobře si pamatoval, co se dělo, když uvěřil slovům která se dostala k jeho srdci. Neuměl zabránit tomu, aby pak někomu neublížil. Ruce cizího muže však jeho ruce hravě sundaly a pak se mu podíval do očí. Donutil jej k tomu, aby tak učinil. „Pokud budeš se mnou nic z toho se už nebude opakovat. Věř mi!“ dodal s úsměvěm.
Právě tohle rozhodlo, stačilo jen tohle gesto, aby Dick uvěřil slovům muže, kterého dnes uviděl poprvé v životě. V té větě bylo tolik jistoty že jej to ujistilo o tom, že právě tenhle člověk mu dokáže pomoci. Teď věděl, že právě tenhle muž je ten jediný, který může změnit celý jeho život!