Okamžik (bez)významnosti žití

"Naší smrtí staňme se živými na věky…!"

     Je to velice hrozivý a prazvláštní pocit, vědět, že čekáte na smrt. Víte, že to příjde, musí to přijít, je to pouze otázkou času. Nevíte, pro co máte Vy a spousta dalších lidí, včetně vašich přátel, umřít. Neznáte důvod toho šílenství kolem. Všude umírají lidé a nevíte, kdy příjde řada právě na Vás, ani jaká smrt Vás zastihne. Pouze cítíte, že se tak brzy stane. Však podvědomí to nedokáže příjmout, přestože si uvědomujete, že je to nevyhnutelné. Sedíte, čekáte. Doléhá na vás stres, nedostatek spánku. Začínáte být paranoidní a rozpolcení. Máte těžké deprese a nepředstavitelný strach. Ta tíseň bere Vašemu myšlení veškerou racionálnost. Unikají Vám kontexty i spojitosti mezi událostmi kolem či vlastními myšlenkami a úsudek máte tak pohnutý, že sami nevíte, jaké reakce od své hlavy můžete očekávat. Přesto si uvědomujete celou situaci až bizardně a naturalisticky nezkresleně. Uvnitř v sobě svádíte nepopsatelný souboj mezi vnímanou realitou a sebou sama.

     Když se dostanete do situace, kdy se před Vámi náhle zjeví někdo blízký, s vyděšeným výrazem tváře a s absolutní zmateností najednou držíte v ruce věc, která může okamžitě zabít Vás oba. Nedochází Vám, že je to Váš přítel, že Vám nechce ani v nejmenším ublížit. Vaše paranoidní mysl vyvolává bláznivou a až halucinační představu, že tu osobu vůbec neznáte, že jde o nepřítele, který už se dostal až k Vám. Jste ve vypětí všech sil a hlava jakoby v tu chvíli naprosto strategicky vypnula. Držíte tu věc a čekáte na to, co se má stát. Však víte, že dokud Vám neprojde smrtící zásah srdcem, neuděláte nic, ani se nepohnete. Stojíte naproti zdánlivému nepříteli v představě, že půjde o onen poslední okamžik. A ten známý se dívá na Vás naprosto stejně vyděšeně a zmateně, jako Vy na něj. Nechápe a snaží se Vás uklidnit a ikdyž Vám nakonec dojde, že nehrozí v danou chvíli sebemenší nebezpečí, jste stále ve stejné myšlence, nyní možná ještě hlouběji v paranoie a ve všem, co vám naprosto rozbíjí zdravý rozum a Vaši osobnost před vlastníma očima. Můžete pozorovat, jak se pozvolna tříštíte na střepy, které je již nemožné poskládat nazpět. Víte, že se budete rozkládat nadále až do okamžiku konce, který cítíte a který tento stav zavinil.

     Sledujete sekundovou ručičku hodinek celou věčnost, aniž by se pohnula, a když se nakonec pohne, je vám ještě hůře, jelikož víte, že se Váš čas opět přiblížil. Ze zlomku vteřiny se ve vaší hlavě stávají dlouhé hodiny a z vteřin celá léta. Jsou to muka, kde paradoxně toužíte, aby čas plynul rychleji i přesto že víte, že až nastane ten konečný okamžik, bude se Vám zdát, že vše uteklo strašlivě rychle. Však čas se pro Vás snad zcela zastavil.

     A znova je v tom všem stále myšlenka toho, jaká smrt Vás zastihne. Bude to rychlé, hned na místě, snad nečekané? Nebo z očí do očí? Nebo Vás odvlečou někam pryč a tam prožijete nekonečná muka, než Vám lítostivě setnou hlavu? Či snad ani té lítosti se nedočkáte? Co když tyto vteřiny překonávající věčnost, jsou pouze začátkem dlouhých nekonečných hodin a dní, měsíců, let? Schází Vám odvaha ukončit svůj život sám a snad si někde v hloubi duše stále namlouváte, že se tomu můžete vyhnout. Vidíte před očima hrůzné obrazy toho, jak Vás pomalu stahují z kůže, lámou Vám postupně končetiny, zabíjí Vám hřeby do rukou a spousty dalších těžko popsatelných věcí, ale víte, že není ve vaší moci s tím cokoli udělat. Navenek vypadáte smířeně, ovšem se smířeností Váš stav nemá pranic společného. Jste na pokraji všech svých sil a každý další impulz, každý obraz v hlavě, zvuk, každá milisekunda vše ještě zhoršuje, drásá Vás a ničí do morku kosti. Dochází Vám, že tělo i mysl, ikdyž tělo ohyzdně zničené a mysl nevratně rozvrácená, vydrží v takovéto situaci mnohem více, než je zdrávo a měly by s tím utrpením samy skoncovat, ale ony se drží kvůli každému dalšímu krátkému okamžiku stejně již bezvýznamného žití. Jste tím zrazeni jejich vlastní podstatou a neúkojnou touhou po existenci, mučeni prakticky sebou samými a  uvězněni v nepřekonatelných paradoxech bytí.

     A to vše dohromady v jediné chvilkové myšlence je ten pocit - pocit kdy víte, že čekáte na smrt…

(Věnováno všem, kteří to prožili.)