Co se stalo?

Co z vás bude, když se nebudete snažit? Nikdy jsem na to neodpovídal. Nikdy jsem se moc neučil a nevadilo mi to. Říkal jsem si vždycky, že můj život nějak dopadne. Že to mám dávno v kapse. Že půjdu dělat třeba do nějaký firmy a bude ze mě boháč.
No a teď? Trčím tady už třicet let a jsem fakt rád za každou vteřinu bez šéfova řvaní. Že prej neumím ani zvednout telefon nebo odkliknout e-mail. Můj život je rutina...

Ráno vstanu, oblíknu se a už mažu do práce. Čekám na zastávce, až přijede autobus. V tom už se na mě všichni nedočkavci namáčknou a cpou mě dovnitř. Jsou jako jedno velký stádo a já jsem bohužel jeho členem. Nastoupěj, nepostojej ani pět minut a hnedka zase někde vystoupěj a já jen tupě sedím na nepohodlným sedadle a vejrám, jak se to tam vepředu střídá.

 Když konečně jsme na místě, líně se zvedám ze sedadla a mířím k východu. Cestou se mi podlamujou kolena. Běžím do práce a jazyk mám až na břichu a stejně nestíhám. Na schodech mě pravidelně zdržuje jedna bába, která se sune, schod po schodu. Táhne s sebou vozík s jahodama, takže se kolem ní nedá projít.

Dojít nahoru trvalo celou věčnost, to vám teda povim! Jdu už pozdě! Vrazím do dveří a pádím do mý kanceláře. Teda spíš k malýmu, odřenýmu a už dost přeplněnýmu stolku. Sednu k počítači a už zas cejtím tu známou bolest za krkem. Po chvíli se ozvou i záda. Odsedím si to tu do šesti večer a tryskem mizím domů. Doma se osprchuju a usnu jako pařez. Co ze mě vlastně je? Čím jsem se stal? Jsem poskok, co dělá mizerný kafe a bolí ho za krkem. Poskok, co třicet let, stejně jako miliony lidí na tohmhle všivým světě, šetřil, aby si mohl koupit ty tablety. Stodvacetiletý poskok, kterej by chtěl zestárnout a jít do penze. Nejde to.