Skončilo nám babí léto, nastal nelítostný podzim a chladné počasí na nás po několika měsících opět dýchlo. Na zimu jsem se moc těšil, zimní období totiž zobrazuje svět v jiných barvách a to vždycky stojí za to pozorovat, neboť nepohostinnost zimy lidstvo okouší už od paleolitu a nepříznivé podmínky zimního klimatu se na lidech odrážejí dodnes. Když se zkusíte zastavit a na chvilku se zadíváte do osob kolem sebe, můžete to vidět taky.

Z jistého důvodu vznikla potřeba zimu krotit a tak jsou naše příbytky vybaveny radiátory a šatní skříně praskají ve švech. Vytváříme prostředí nám vlastní tam, kde přirozeně být nemá, přestože bychom logicky měli být navyklí zimu snášet.

Tak, ehm, tolik na úvod.

Netroufnu si zacházet až tak daleko, abych tvrdil, že jisté přírodní podmínky mají důsledky i na lidské chování, ale možná sami cítíte, že to má něco do sebe, protože řada podmínek má tu kouzelnou vlastnost sahat až na samotnou existenci člověka. A když je v sázce existence, máme důvod makat. Na druhou stranu – když existenční problémy nejsou a tím pádem ani tak silný důvod makat, vznikají mnohem zajímavější věci, najednou je tu prostor pro lidskost.

Mám rád, když se v zimě večer vracím domů, je už tma a pod nohama křupe sníh. To na zimě nejvíc obdivuju, ten klid a ticho. To pak mám vždycky chuť zastavit se a nechat to kolem sebe proudit, ale já jsem výjimka, obvykle lidé nemají tak silnou touhu po klidu jako já. Nebo mívám hezký pocit, když jdu kolem baráků, kde se večer svítí, a já si říkám, že je dobré, že to tam žije a já na Zemi nejsem v tomhle ročním období sám, ale lituju ty lidi uvnitř, že teď nevnímají to, co já – tu jedinečnou tmu a chlad. A potom dojdu domů, jsem vítán v teple a světle a vesele se zařadím se mezi ty, kteří nemají ani ponětí o tom, jak je venku.

Jen chci říct, že podzim a zima jsou moc krásná roční období a bylo by trochu neprofesionální to zpochybňovat tím, že tu během nich panují přeci jen o něco méně příznivé podmínky. Život je příliš krátký na to, abychom žili jen v létě.