A někdo neznámý mi stále klade otázku ...

kde zůstalo Pravěké moře tak plné krásných slov a vět

Nechci odpovědět protože odpověď by byla slabým vývarem

na začínající bolest co mohou přinášet pouze slova

o něčem co se může ztratit v okamžiku

Kdy si každý myslí že už zvítězil

třeba nad snem a nebo sám nad sebou …

To taková ubohost hledá pokaždé nová vrátka ...

kterými se vchází do dokonalosti

Jakoby nic jiného nikdy nebylo

než krása a její souměrné tvary

Pak li že otevřeš dveře své napsané

předčasné závěti

Možná ještě spatříš pulsující stopu samotného

boha Slunce

když stačí pouze jediný letící pták

a pro roztažená křídla v letu

Abys začal náhle chápat co všechno je prostorem

Ta sladkokyselá třešnička bradavky

tvého ostrovního prsu

Jako by nikdy nebylo hlubiny

ani zrádné mělčiny ve které mohou být

divuální zvířata viditelná pouze v kulatosti

srdečního periskopu …

Jednou jsem opakoval známý pokus

nějak nepřítomně sám v sobě

s navyklým odcházením slov do zapomnění

stále přítomného moře

Pak jsem začal potkávat tuláky bezejmených cest

kteří občas nacházejí hroby těch

co museli zůstat stát na místě

Vždyť nebylo v tomto okamžiku jinačí volby

Nebylo hrobu ani mělčího příbytku

ve stopách naplavenin rezavějícího písku

Vždyť každá příchozí vlna změnila

ve své vodní touze

Tvar a stín na tom co jsem mohl nazývat

ostrovním pobřežím …

………………….

………………….

Ano tak marně jsem započal hledat

neubývající Slunce v právě přišlé obálce

doporučeného dopisu

Bez zpáteční adresy a druhostaných slov

o tom kdo se snažil napsat

nekrology o právě padajícím listím

do tvaru bělomléčné rozlepené obálky

Tak nezaujatě jsem se snažil pochopit to málo

co mi ještě zbývalo k pochopení …

Ubohý trosečník dávno vyčpělých slov

když někdo řekne vykřičeným hlasem :

-        Tak tady jednou se rozlévalo pravěké moře  … -

Jako by záludnost otázky otevírala

bezzubá němá ústa a spojovala neznámé lidi

Pevnými řetězy chápání všeho a zároveň ničeho …

Kdo chápe něco většího

když proběhlý čas se spomaluje odcházejícím létem

a stonky květů vlčích máků obrůstají stěny

chátrajících chudobinců …

Pak si začínám klást stálou otázku

o souvstažnosti muže a ženy

V jediném okamžiku kdy vstyčené pohlaví

/jaksi na zapřenou/

vrůstá to sedačky kolečkového křesla

A tíha váhy všech mladických hříchů

sama od sebe spočívá v návratech

do prázdných ovčinců karmického kola …

A zase slyším ten varovný hlas

bolící všechny kostelní věže spícího města …

jako výšky když začne ubývat

v každém úderu starých věžních hodin

A ty sestupuješ po kluzkých schodech ciferníku

až do krajiny své smrti …

Jen se nesnažit slyšet luzný zpěv

černých andělů tak blízské smrti

Jen zatopit duši a srdce vlněním toho bouřícího moře

které stále v sobě skrývá

tvary tvého nahého těla …

/ Jen láska dovede

sama v sobě vytvořit hluboké moře

bez konce a začátku … /

Jako by se stále k tobě vracela ta nepochopená hlubina

tvé středobolesti v prostorách světa a vesmíru

Stopa neznámého nájemného vraha

zrající v písku temného orákula až do prvopřílivu

tvé přísně utajované touhy …

Ale skuste si na pouhou chvíli klonovat své vzpomínky

ve vzdáleném volání pouštních písků

Kdy na obloze mořské hladiny začínají plát

obrysy mladých stromů a keřů …

Jen trudovité staré sirény připlouvají ke břehům

opuštěných ostrovů v neustálé naději

Že jejich slané slzy neskončí v plachtoví záclon

raních pasátů

Kdy racci svými napjatými křídly pokořují vzduch

svou stále přítomnou písní závrati

z nadoblačných letů …

………………………..

………………………..