Cípatá zem Deodola Kočky - 2. část

Oba muži seděli v prostorné místnosti, která měla patrně sloužit jako obývák. Dalo se to odvodit ze sedací soupravy, jejíchž pět křesel bylo rozmístěno po všech šesti koutech a dvě z nich byly potaženy bůvolí kůží. Podél jedné stěny stála borovicová knihovna, před kterou se rozprostírala světlá pohovka, která byla rozložená na postel. Na ní se povaloval Woody. Pan Kočka seděl na nižším taburetu s řeckými motivy a opíral se  o proskleněné dveře vedoucí na terasu, kterou hned při vchodu zdobily z indických květináčů čnící dva mohutné cypřiše. Oknem do pokoje pralo slunce a letní větřík opatrně nadzvihoval záclonu.

Nedalo se říci, že by panu Kočkovi bylo potěšením sedět s Woodym v jedné místnosti, natož se s ním ještě vybavovat. Vzdálenějšímu okruhu přátel popíral, že by ho kdy vůbec viděl. Woody svojí inteligencí odpuzoval.

Do pokoje vešla Jasmína a svým zakopnutím o pomyslný práh přerušila ticho, které vládlo mezi oběma muži.

„Když budete mít hlad, můžu vám přinést něco k pití, stačí říct.“ Jasmína se celá usmála a posadila na zem vedle pana Kočky.

Přijela se svým otcem předešlý večer, neboť Woody se pozval na dvoutýdenní návštěvu a pozval k Robertovi i ji. Jasmína měla Roberta docela ráda, ale nikdy pořádně nepochopila, proč mu směla začít říkat strýčku až po jeho dvaapadesátých narozeninách. Byla v rozkvětu mládí, v necelých čtyřiadvaceti letech, a s delšími nazrzlými vlasy, které se jí občas vlnily a zelenýma očima zvědavě pohlížela na pana Kočku.

„Ani jste mi neřekl, jak se vlastně jmenujete.“

„Kočka.“

„A příjmení?“

„..eh, co na tom,“ pomyslil se pan Kočka a nejraději by předstíral náhlý spánek, nyní se však zvedl, podal Jasmíně už minimálně potřetí ruku a s trpělivou zdvořilostí se opět představil . “Jsem Deodol Kočka a nesmírně mě těší, že vás poznávám.“ Po chvilce chtěl tuto větu doplnit ještě tím, že už jí to samé říkal u dveří a pak ještě v předsíni, ale nakonec se rozhodl, že je zbytečné jí to říkat, neboť se počal domnívat, že jeho odpovědi vůbec neslyší, a spíše se až sám divil, s jakým důrazem pronesl své jméno. Jasmína se nyní zdála spokojená, ruce si lokty opřela o skrčená kolena a bradu si položila do dlaní. Vyhlížela nepřítomně. Pan Kočka využil této chvilky mlčení a obrátil se na Woodyho, jelikož toto vzájemné přehlížení počalo nabývat trapnosti a prohodil. “Tak co, jaká byla cesta?“ Woody se neobtěžoval nikterak pohnout a odvětil: „....“

„Aha“, pravil pan Kočka a do mysli se mu vedrala vzpomínka na bystrou inteligenci Jasmíninu a trochu se ulekl, že by toto pěkné stvoření mělo dědit inteligenci pana otce.

Do jeho přemýšlení se vmísil Woody.

„Ne, že bych zrovna teď Roberta potřeboval, ale kde je?“ Pan Kočka a Jasmína pokrčili rameny.

„Co se mne týče, neviděl jsem ho už dobrý dvě hodiny,“ doplnil pan Kočka a zadíval se z okna.

„Já s Jasmínou jsme ho neviděli ani ráno, a to že jsem vstával poměrně brzo,“ pronesl vážně Woody a převrátil se na druhý bok. Dále se už Robertovým zmizením nikdo neznepokojoval.

„Víte o tom, že jsem před týdnem měla mít svatbu?“ začala Jasmína zničeho nic a obrátila se na pana Kočku.

„To nevím,“ odvětil a z Jasmíniny tváře bylo patrné, že očekávala větší reakci.

„A ani vás třeba nezajímá, proč k tomu nedošlo?“, snažila se vyburcovat zájem opačné strany.

„No, totiž...co vám v tom zabránilo?“ zeptal se nakonec a pohlédl na ni pozorněji.

„Tma“. Jelikož byl pan Kočka po této odpovědi zcela zbaven slov, Jasmína pokračovala. „Nebyl to on“. Povzdechla si a pohlédla na pana Kočku. Ten měl prsty opřené o spánek a bylo slyšet, jak se dívá. Po chvilce se zeptal: „Mám tomu rozumět tak, že se vás někdo snažil obalamutit a v přestrojení vašeho muže pronikl do vaší přítomnosti?“

„Ach, to nee. To si vysvětlujete špatně. Byl to stále týž muž, můj budoucí manžel, ale...nebyl to on, i když jsem si myslela, že to byl on. Teda, tenhle rozdíl jsem poznala bohužel až v té jedné tmě.“ Jasmína sklopila oči.

„To je mi líto.“ Z tváře pana Kočky nevyzařovalo nic jiného než podivení, a toto podivení navíc umocnil náhlý příchod navenek úplně cizího dítěte do pokoje.

„Dobrý den“, proneslo dítě a sedlo si na křeslo.

„Ahoj,“ odpověděl po chvilce Woody, jelikož jako první nabral odvahu a snažil se usmívat od ucha k uchu v domnění, že si ho dítě oblíbí.

„Jakpak ti doma říkají?“ prohodil po chvilce a dítě s upřímnou tváří odvětilo. “Ty debile.“

V místnosti zavládla atmosféra poněkud nepopsatelná a místy napjatá. Nejspíše to bylo tím, že tam bylo o trochu více lidí než v době, kdy v pokoji nebyl nikdo.

Zdálo se, že situaci zachránil Robert, který právě vběhl do místnosti a táhl za sebou vozík s golfovými holemi.

„To je Ervín“, představil hocha, který se okamžitě stal středem zájmu všech párů očí. V Robertově tváři se zračila samozřejmost, jako by měl Ervín snad být znovunalezený člen rodiny, byť i sebevzdálenější. V očích každého, kdo do této chvíle v klidu a v pokoji v místnosti polehával, se počala lesknout nejistota a zmatek, který umocňoval tak sebejistý klid Robertův. Právě zastrkával golfové náčiní do mezery mezi knihovnou a zdí a mlčel. Mimochodem, tahle téměř nepatrná mezera způsobovala značnou vrtkavost již zmíněného kusu nábytku, takže se poněkolikrát převrátila a pošramotila nejednu osobu, která právě u Roberta, zdánlivě v pohodlí, meškala. Robert se ale vždy jen zeširoka nahlas usmál.

Asi po pěti minutách se z přiškrceného hrdla pana Kočky ozvalo cosi jako otázka. „Ne, že bych chtěl zpochybňovat tvůj výrok, ale....prosím?“ Poslední slovo  obzvlášť zdůraznil. Zbylé dva páry očí vyjádřily svým pohledem nevýslovný obdiv, který naopak zdrtila Robertova opět klidná odpověď.

„Já jsem vám ještě neříkal o Ervínovi? Byl jsem mu před devíti lety za kmotra.“

Po této chvíli se odmlčel, jakoby mu v pokračování bránila nějaká  truchlivá vzpomínka, ale po chvilce svraštil čelo a pokračoval. „Je to nedávno, co se Ervínovi rodiče utopili v nenapuštěném bazénu,...a jelikož je to můj kmotřenec, zavázal jsem se tímto, že se v případě potřeby o hocha postarám. A svůj slib také splním. Prosím vás tedy, abyste Ervína přijali za člena mé rodiny.“ Robert se posadil a snažil se v očích ostatních vyčíst prvotní dojem. Woody jakoby prohlédl Robertův záměr, sklopil oči k zemi, jelikož se v nich nikdy nezračilo nic jiného než nechápavost, a to si právě uvědomoval.

„Proboha Woody, vždyť ty jsi bledý jako stěna. Co je?“ vyskočil Robert z křesla a jeho stav nejevil znaky klidné mysli.

„To nic není, opravdu, ale....jenom mě zkrátka mrzí, že mě všichni pokládají za blbce.“ Woody si na posteli, na které strávil odpoledne, sedl a svěsil hlavu k zemi. Vypadal provinile jako před týdnem na policejní stanici, kam se dostal krátce poté, co se z jednoho obchodu pokusil pod svetrem pronést skříň na kabáty. Pana Kočku tento Woodyho postřeh nepřekonatelně dojal. Ještě nikdy od něj neslyšel nic, co by se více blížilo pravdě. Po chvíli se ale ve Woodym ozvala ješitnost a suše dodal: „Nikdy jste mi moc nerozuměli.“

Po chvilce hrobového ticha se ozval pan Kočka, jelikož to už začal pokládat téměř za svou povinnost, zkrátka ve snaze odvrátit téma hovoru k světlejším plochám a nenimrat se už ve Woodyho blbosti.

„Byl jsi hrát golf?“

„Jo. S Valentýnem. Jako každou sobotu.“

V očích každého se zableskl údiv a překvapení. Přeci jen byl Robert pryč zhruba od jedné po sedmou ráno.

„A kdy?“ vyzvídal dál pan Kočka a nemusel ani svoje duševní rozpoložení skrývat, neboť přiotevřená ústa a vytřeštěné oči vypovídaly o všem.

„No dneska ráno! Kdy jindy bych ho měl hrát, když jsem před chvíli přišel.“

Zatímco Robert rozhazoval rukama, vmísila se po dlouhém mlčení, možná spánku, do řeči opět Jasmína, která stále seděla vedle taburetu, na kterém vysedával pan Kočka a nedůvěřivě vyhlížela.

„Ve tmě?“

V téže minutě, ve snaze umocnit Robertův vžitý ztřeštěný nápad, začali se Woody a pan Kočka vzájemně překřikovat, aby Roberta naprosto zesměšnili.

„A v dešti?“

„Ve vichřici?“

„V temné zimě?“

.....“Je to levnější.“

 

Pan Kočka si dělal snídani, když u něj v pondělí ráno zabouchaly dveře s navozujícím pocitem smíchu. Bylo vidět, jak mu přešel mráz po zádech , ale po chvíli je přece šel otevřít v domnění, že je to paní Svačilová. Nebyla.

„Dobré ráno. Ptala jsem se Roberta, kde bydlíte, jelikož jsem vám chtěla osobně vyřídit ještě jednou srdečné pozvání na ten dnešní večer. Chtěla bych, abyste tam přišel. Víte, předevčírem jste byl úžasný. Udělal jste na mě takový dojem, že jsem to nevydržela a usnula.“ V zahradě zavládlo ticho.

„Pojďte dál,“ navrhl pan Kočka a ve snaze se mile usmát, vydral se mu z krku výkřik.

„Promiňte, nečekal jsem vás. Támhle do pokoje,“ dodal a ukázal do temné chodby.

„Vlastně děkuju, já nepůjdu dál...já...“ Jasmína špičkou boty tloukla o omítku, „já už půjdu, ale jsem moc ráda, že jsem byla ve vaší chodbě.“

Jasmína mizela v sychravém odpoledni a na pana Kočku stojícího mezi zahradní brankou padaly drobné lístky z lípy, která mu jako nejvyšší strom z celé aleje v létě stínila v koupelně. Jasmína se vzdalovala a její obrys se zmenšoval, než z obzoru vymizela úplně a pan Kočka si připomněl, že by už mohl jít domů.

Ze širých dálí bylo vidět zářící Robertův dům a kdo ten večer projížděl Jižním cípem, určitě si toho povšiml a možná se i trochu zalekl. A tohle všechno bylo na počest Woodyho, ta přehršle všeho. A taky na počest Jasmíny. Pan Kočka se na to všechno díval trochu jinak, ale ještě pořádně nevěděl jak.

Už zdálky by každý poznal, jak Jasmínu obklopil vzduch prosáklý štěstím, když spatřila pontiac pana Kočky. Vyhlížela ho z terasy pomocí dalekohledu a tmy, poněvadž nechtěla být spatřena. Výskla radostí, ale ostych jí nedovolil  seběhnout po schodech k bráně, a tak vběhla do ložnice s účelem učinit na svém vzhledu poslední úpravy a jelikož dodržovala rodinné tradice nošením dřevěných šperků, zavěsila si na krk parketu.

Přes vjezdovou bránu se ve směru oblouku táhla všelijak barevná světla a všemožně narafičené ostatní věci, které spíše budily dojem výstrahy než přátelského uvítání. Kdo se však na Jižním cípu motal delší dobu, zjistil, že je to pro něj typické.

Svítila zahrada, svítila střecha, svítily stromy a květiny a svítil měsíc a taky svítilo jedno okno v prvním patře, byť jen nepatrně. Tam se magnetofon pokoušel uspat Ervína vyprávěním o Robertově strýci, který ve snaze vyndat ptačí hnízdo z kamen, které bránilo přístupu kyslíku, spadl do ohně a uhořel, a teď by byl chudák nebožtík ze srdce rád, kdyby se tomu Ervín zasmál, až by se úplně rozesmál, poněvadž Robertův strýc byl veselý a vůbec byl to šprýmař, že se také všichni na jeho počest rozesmáli a smáli se celé dva dny a místo pohřbu měli veselici, než únavou usnuli. Lidé jsou různí a to Ervín jednou pozná. Také se mu všichni snažili namluvit, že je mu devět let, ale on sám dobře věděl, že mu bude patnáct. Ervín byl filuta. Pan Kočka si Ervína oblíbil hned jak poznal, že se povahově nepodobá nikomu v domě a uměl psát. To dokázal panu Kočkovi nedávno na chodbě nalezený dopis, jehož zpáteční adresa byla Ervín a který se měl ubírat cestou ve směru pryč a co nejdál. Pana Kočky se zmocnily sklony k drzosti a psaní otevřel. Vyhlíželo zhruba tímto zněním a nedá se říct, že by se smálo.

 

Ahoj,

píšu ti na adresu, kterou jsem si zapamatoval při letu letadlem, bylo vážně úžasný, že jsem i z té nepřekonatelné výše zahlédl na dveřích štítek s tvým jménem, jenom škoda, že ty jsi nezahlédl mě. Určitě by ses se mnou chtěl seznámit.

 

Dál to pan Kočka přečíst nemohl, poněvadž psaní bylo napsáno inkoustem a někde dost navlhlo, takže se písmena slila dohromady a vytvořila obrys šestibokého kruhu s úhlem gama a to už bylo moc. Spíš se mu na mysl vedrala myšlenka, že Ervín moc kamarádů nemá, poněvadž k napsání tohoto dopisu ho museli vést pohnutky osamělosti a pan Kočka si umínil, že o všem řekne Robertovi.

Na Robertově zahradě se zatím všechno schylovalo k slunci jak se patří. Někteří jedinci zastávali určitou myšlenku a pan Kočka mezi ně rozhodně nepatřil. Ta myšlenka byla, že naštěstí všechno stojí a žije a plave. Často v přestřelce se smrtí děkoval pan Kočka všema čtyřma, že se vždy zřekl zbrklého úsudku. Jak se pomalu přibližoval k místu činu, pozoroval narůstající hustotu okolí. Sunul se kupředu stále pomaleji, až měl pocit, že se zastavil nadobro. Nevěděl, jak si to má vyložit. To patrně zjistila i Jasmína, neboť chtěla vyjít na terasu a sejít mu na zahradu vběhnout do cesty, ale najednou nemohla ani otevřít dveře. Vnitřní rodící se zmatek ji donutil, aby o tom uvědomila ostatní členy domu. Předtím se snažila na vchodové dveře zaklepat se snahou navodit pro nejbližší okruh návštěvníků vtipnou atmosféru, jakože chce vstoupit ven. Čekala, že se tomu nakonec všichni dohromady zasmějí. Nikdo si toho nevšímal. Na chvíli zmizela a když se vrátila, vrátila se s baterkou. Snažila se dát signály lidem, kteří byli ze všech stran natlačeni na dům. Osmset lidí na druhé straně dveří to zřejmě považovalo za slavnostní úvod k večírku a zatleskali. Pan Kočka chtěl okamžitě svoje houpací křeslo a takové přání bylo na místě. Prodral se zpátky, dokud to šlo. Místo už nebylo a lidé, pozvaní Woodym, stále přicházeli. Cítil se ve své kůži až ve svém pontiacu, který stál na Robertově letišti nedaleko záhonů. Trochu znejistěl, když se obrátil směrem k oslavujícímu poli. Někteří jedinci se především sobě snažili vnutit, že jim nic nechybí a že se dobře baví. Lampióny jim ozařovaly tváře a sklenice cinkaly. Rozhlédl se relativně z bezpečí, ale po této úvaze uviděl mráz na okně, který nakreslil Robertovo příbuzenstvo. Barvy bledly a večer klesal níž a níž. Kolem plotu stáli Robertovi příbuzní a z víru davu vytahovali přidušené jedince na čerstvý vzduch. Z toho se dalo usuzovat, že někteří jedinci se snažili především ostatním namluvit, že jim chybí prostor. Malé dřevěné pódium, díky kterému měl Woody zvýšit svoji, již dosti vysokou, popularitu, bylo už dávno obsazeno jinými. Hlomoz zahrady se stáčel do stísněných rozhovorů, které se vypařovaly do nebes. Nic jiného se nedělo a ani nemohlo. Zdálo se, že s postupem sekund a nových příchozích šum rozhovorů řídl. Takový způsob existence byl v tomto prostředí na vyhynutí. Každý byl vnějšími stísněnými okolnostmi nucen zabývat se čistě vlastní osobou a vlastním, alespoň neviditelným pohodlím. Podle všeho nikdo na Woodyho, Roberta a Jasmínu ani nepomyslel. Zhoršující se situace zhoršovala úlohu Robertova příbuzenstva, kterému pan Kočka právě věnoval myšlenku. Těch deset lidí mělo hrát večer na zahradě v kvartetu a místo vyluzování melodií si přisvojovalo poslání, které pan Kočka zdálky obdivoval. Natočil pohled k oknům jednopatrového domu a s podivným pocitem o obklopujících záhonech slyšel Jasmínu, Woodyho a Roberta, jak klepou do skel. Chtěli ven. Křečovité předstírání úsměvu jim do tváře vmetlo trpitelskou grimasu. Ervín tam nebyl. To pana Kočku nemálo znepokojilo a rozhodl se, že s ním po brzkém návratu přijde převaha.

„To nechápu,“ stále opakoval Rosťa a počítal matky. „Jedna rezavá a žádná nerezavá.“ Rosťovy naolejované montérky vlétly panu Kočkovi do obličeje  a připlácly ho ke zdi. „Gchchch.“

„Možná nejsi ve formě, Deo.“ Nebýt matky, která drnčela v pozadí, by pan Kočka zaslechl třeba něco jiného. Možná něco méně k věci. „Ach jo,“ povzdechl si a v duchu si připomněl, že chtěl přijít s převahou jiného rázu. Ale Rosťovo uvažování mu vnuklo velmi jednoduchou úvahu. Během tohoto krátkého přemýšlení mu kdosi z auta odcizil půl kila jablek. Nastartoval a po zdolání prudkých spádů se pomalu přibližoval uměle vytvořenému úkazu. Snažil se přibližovat co nejpomaleji. Hosté chtěli oslavovat a to dobře věděl. Tento předpoklad byl eso v rukávu.

Po shlédnutí situace zpoza křoví považoval za nejlepší strategii vlézt na nějaké vyvýšené místo. Zůstal na zemi. Slunce už dávno nesvítilo, přesto ve vzduchu viselo cosi, co způsobilo, že viděl poměrně jasně všechny návštěvníky. Byly to lampióny. Lišil se polohou, neboť nebyl prvkem jejich množiny. Jakýsi člověk, který se snažil vymanit si trochu místa pro sebe odstrkáváním jiných, ho zpozoroval. Začalo vyjednávání mezi dvěma tábory. Jedinec, který se nejspíše jal zastupovat práva své strany, se do toho opřel. Plot nevydržel. Pan Kočka z dálky se zájmem pozoroval, jak jedinec, který se mu jevil nejblíže, se během pár sekund ocitl nejdál, a to na samém dně. Všichni tím směrem obrátili hlavu, i ti, kterým chyběla. Z množiny prosákl smích. Pan Kočka vzhlédl k domu uprostřed návalu, kde jeho obyvatelé již neklepali na sklo, nýbrž občas zabouchali. Považoval za zbytečné pokusit se s davem navázat kontakt. Napsal cosi na lísteček a hodil ho s kamenem tak, aby dopadl co nejblíže do středu dění a zaujal co nejvíce lidí. Zdálo se, že si získal nemalou pozornost, která postupně vyrůstala v pozdvižení. Panu Kočkovi nezbylo nic jiného, než čekat. Zapálil si cigaretu a doufal, že brzy začne krásná noc, pro kterou na nebi čekaly ty nejlepší předpoklady. Uvědomoval si svoji smělost a brzdil očekávání.

„Jdeme,“ zvolal jakýsi muž  po chvilce plné dohadů a z určitého nápadu mu ze země vyrostly chůdy. Vlezl si na ně a z té výšky začal rukou šermovat do dálky. Návštěvníci se připravili a následovali ho. Dokud první řada nezmizela z obzoru, pan Kočka viděl stále vyčuhovat toho muže na chůdách s předpaženou rukou ukazující směr. Zahrada se začínala vylidňovat a lampióny zmizely. V okamžiku odstoupení poslední řady se všechny tři okna otevřely a vypadli z nich tři lidé. Provázel je hysterický smích. Ervín sešel po schodech a vběhl panu Kočkovi do náruče. Pan Kočka ho uklidnil a pohladil po vlasech. Naproti nim se plazil Woody. Rozhlédl se po zahradě. Nikde nic. Ani za rohem. Povzdechl si a utřel pot z čela. Woody miloval jízdy v městské hromadné dopravě během špičky.  Pokud nebyl autobus či něco na ten způsob řádně naplněn, odmítl do něj vlézt a počkal si na další. Okolní prázdno mu vehnalo slzu do oka. Zdálo se, že na své tragické uvěznění už dávno zapomněl. Z žalu snědl nějaké jídlo z plotu a po chvíli, co vypadal na omdlení, omdlel. Pan Kočka s Ervínem postupovali po zdupaném trávníku k domu. Jasmína seděla na schodech a držela si krk. Zeširoka se na ně usmála pomocí zrcadla, neboť seděla zády a nemohla se k nim obrátit. Domnívala se totiž, že jí bolí krční páteř, ale nebolela. Robert ležel v trávě s odřeným čelem a spal.Pan Kočka se začal rozhlížet alespoň po jeho příbuzenstvu. Ve vzduchu byla slabá chvilka tohoto domu.

„Nevíš, kde je Robertovo příbuzenstvo?“ zeptal se Jasmíny v okamžiku, kdy jí pomáhal na nohy.

„Museli už jít. Odplouvala jim loď.“

Pan Kočka to zvládl a po chvíli navázal dalším tichem.

O hodinu později si Woody lehl v Robertově pokoji na pohovku. Zvyk naznačoval, že v této poloze setrvá několik dní. Byl z těch, co mají vlastnosti předmětu. Robert držel na hlavě mokrý ručník, Jasmína mu ho chodila namáčet do studené vody a Ervín se mlčky zdržoval v rohu místnosti. Pan Kočka byl překvapen, že nikdo nepřipomněl průběh nedávné velkolepé oslavy na počest Woodyho, ale byl už stejně unavený a hodlal jít domů. Rozhodl se, že Robertovi ohledně Ervína a Rosťi raději zavolá později.

„Vy odcházíte?“ špitla Jasmína do hrobového ticha na jeho adresu a zastavila se v činnosti na jedné noze.

„Udělal jsem už dost,“ připomněl alespoň sobě svoji nepřekonatelnou zásluhu, kterou zachránil pár marných životů a dal v sázku svůj, a pousmál se na Ervína. Ervín, jelikož bezhlavě nemlátil do okna, stihl pozorovat okolí a jako jediný věděl, o čem je řeč.

„Díky,“ zaslechl pan Kočka ještě jeho hlas a zavřel dveře.

Druhý den ráno vzbudil pana Kočku zvonek. S neochotou se protáhl a vstal z houpacího křesla. Byla to paní Svačilová.

„Dobré ráno,“ pronesla jako doplňek k úsměvu. „Nevzbudila jsem vás?“ Celou tu dobu se pan Kočka na paní Svačilovou jenom díval. „Tak tady máte alespoň svačinu,“ směle pokračovala. „Byl jste na té oslavě až do konce?“ vyzvídala a přetékala energií, kterou chtěla nejspíš utratit na květnatém rozhovoru. Pan Kočka se stále jenom díval. „Protože prý než to začalo, odsunulo se to na louku k Prostorným. Paní Patricie byla z toho celá nesvá. A Roberta s bratrem tam nikdo neviděl. Slavilo se čistě bez nich. Tak si to představte.“ Pan Kočka držel balíček a trochu se v něm hnulo svědomí. I když vize putujícího davu mu mírně zvedla koutky úst. „Ne, neúčastnil jsem se. A děkuji.“

„Ach tááák,“ snažila se paní Svačilová znovu navázat nit, ale to už pan Kočka dovíral dveře. Odcházela již bez energie, neboť neměla žádnou opepřenou historku.

Po návratu do křesla si pan Kočka rozbalil balíček. Byla v něm propiska, ponožky, bábovka a nějaké neobrané kosti. Než to stihl rozebrat do detailů, opět kdosi zvonil. Tentokrát se však rozhodl, že neotevře a pokusí se ještě na chvíli usnout. Měl pocit, že se mu zdál sen a on v něm účinkoval. Seděl na houpacím křesle a oknem profukoval ranní studený závoj, který se občas dotkl i jeho tváře. Slunce teprve začínalo hřát. Zrovna, když si nohy pokládal na nedalekou stoličku, kdosi proskočil jeho oknem dovnitř. Lekl se a otevřel oči. Trochu ho zarazilo že to, co pokládal za sen, byla skutečnost. Vskutku měl nohy na stoličce a někdo proskočil oknem. Byla to Jasmína. Snažil se nemyslet na to, co bylo kolem něj, protože cítil, jak na jeho dveře ťuká nervozita.

„Neotvíral jste,“ zdůvodnila svůj vskok.

„Já vím,“ odpověděla ozvěna.

„Promiňte“. Jasmína se posadila vedle pana Kočky a provinile se na něj podívala. Zrzavé vlasy jí díky bočnímu větru neustále poletovaly. Vlétly i do mysli pana Kočky.

„To nic. Stejně jsem se nudil.“ Jasmína se pousmála a po zbystření, že pan Kočka má nohy pohodlně na stoličce, je taky natáhla a položila na stoličku za rohem.

„Nechcete se jít projít?“ navrhl pan Kočka a nalil do dvou skleniček víno. „Dáte si?“ Jasmína na výzvu neodpověděla, ale vzala si jednu z jeho ruky.

„Tak ať se vám tu líbí.“ Asi po pěti minutách vyšli ven. „Co je nového u Roberta?“ přerušil ticho ulice. Jasmína se zdráhala odpovědět. Sklopila oči. „Něco se tam změní.“ Pan Kočka se pousmál a natočil k ní pohled. „A co to bude?“

„Odjíždím. Otec taky.“ Vrhla se panu Kočkovi do náruče. „Přišla jsem se s vámi rozloučit.“ Pan Kočka ji pohladil po vlasech. Ucítil, jak vzlykla.

„Byl jste tak milý. Tam, odkud pocházím, jsou lidé úplně jiní.“ Pan Kočka nad tím chvíli přemýšlel. „Ale no tak,“ chlácholil ji. „Víte co, já vás doprovodím domů.“ V duchu se smířil s tím, že se bude muset rozloučit  i s Woodym. Jasmína se zpáteční cestu snažila všemožně prodloužit. Potají měnila panu Kočkovi čas na hodinkách s přesvědčením, že čas přeci jen utíká hrozně pomalu. „A proč se nezdržíte?“ zeptal se pan Kočka ve chvíli, kdy stáli ve stínu aleje.

„Otec má schůzku se zákazníkem. Bude mu nabízet novou sadu hrnců nerez.“

„Ach tak,“ hlesl pan Kočka.

Alej na ně ještě dlouho vrhala svůj spásný stín, než vylezli na ostré světlo. A minuly spoustu domů, než se dostali na známou asfaltku vedoucí k Robertově domu. Takže po několika hodinách loučení Jasmína dorazila zpátky. Woody už dávno seděl připraven v autě a pralo do něj slunce. Byl celý  červený a stále si utíral pot z hlavy. Jakmile uviděl Jasmínu, zamával na ni.

„Už musím.“ Naposled pana Kočku objala a odběhla k autu.  Pan Kočka zatím k němu pomalu přicházel. „Tak se měj, Woody,“ zaklepal na sklo. „Jseš vždy přínosem“, donutil se ještě k poznámce. „Díky, Deo.“ Ervín s Robertem stáli u branky a už minimálně půl hodiny mávali. Pan Kočka se přidal až teď. Motor naskočil a auto s Jasmínou a Woodym odjelo k lesu. Za necelý okamžik zmizelo za zatáčkou. Pan Kočka na Jasmínu vzpomněl hned poté.  Měl tak chuť si zajet do přírody. „Woody jezdí jen tak na dva tři dny. Akorát se oslavit,“ slyšel přibližujícího se Roberta. „Vlastně jsem s tebou chtěl mluvit,“ otočil se na něj a zapálil si cigaretu. Robert ukázal směrem na nedalekou lavičku pod stromem. „Ervín tady nikoho kromě nás nezná. Nemá žádné kamarády,“ nadhodil pan Kočka starostlivě. Robert se k němu natočil a panu Kočkovi se líbilo, jak mu po obličeji běhají lístky.

„Má přeci mě!“ Řekl to tak přesvědčivě a ještě se k tomu praštil do kolena, že pan Kočka považoval za zcela ztracené v tomto námětu pokračovat. Zatímco Robert vypadal ze své svérázné odpovědi ještě vyšinutě, pan Kočka pokračoval. „Rosťa  tě přijde navštívit. Chtěl přijít na ten večírek, ale byl naštěstí příliš zaneprázdněn.“ Robert si třel dlaně o kolena. „Jen ať příjde. Dáme si slivovici.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---