Střípky z Prahy

Momentky z města, které jsem milovala.

- U strahovského stadionu -

Václavovi K.

„Přemýšlel jsem o té Francii, Leni.“

Mám to tady ráda. Moře blikajícíh světélek pod námi, dočista jako odlesk nebe na vodní hladině.

„Mám zjištěné nějaké ubytovny. A mohli bychom pár dní zůstat u mých přátel v Paříži.“

A uprostřed těch mrkajících hvězdiček – velká černá díra.

„Chtěla bych do Francie. Ale ne letos. A ne jen takhle ve dvou.“

Copak asi ta černá díra skrývá? Vůbec se nepamatuju... Co v ní může být?

„Proč?“

Možná je tam nějaký tajemný svět...

„Proč?“ Ptá se někdo z díry. Totiž...

„Cože? Promiň, cos říkal?“

„Proč nechceš jet jen se mnou?"

Třeba je tam jen nekonečné prázdno.

„Protože se bojím, že bys mě umluvil.“

Ticho. Jen pod námi si mezi hvězdami tiše povídají stromy...

 

- Schody kdesi na Petříně –

Držíme se za ruce a ťapeme do vysokých schodů. Země je úplně blizoučko. Vítr češe ze stromů poslední listy a moje nožičky se v nich zpola ztrácí. Listům se asi nelíbí, že po nich šlapou, a něco jim šuškají. Nerozumím řeči listů.

Vzduch zvláštně voní podzimem. Kolikrát se mi ta vůně vybavila, když jsem se po letech opět brouzdala hnědými závějemi listopadového Petřína. Jen ty schody už tak velké nebyly...

Naše paní učitelka Maruška s krásným dlouhým copem kaštanových vlasů taky nemá ráda teplé mléko.

 

- U maličké školky vedle velkého gymnázia –

Peťulce

Dneska dá maminka do školky jen Péťu a se mnou půjde k paní doktorce.

Péťa chodí do třídy pro menší děti, která je hned v přízemí. Když odcházíme, stojí Péťa u balkonových dveří, nosík i ručičky připláclé na chladném skle. Stojí tam a pláče. Bojí se, že se už nikdy nevrátíme. Přes pláč se nemůže ani nadechnout, takže její tvářička, lemovaná rezavýma kudrlinkama, mokrá od slz, má temně rudou barvu. A dveře od balkonu pláčou s ní.

Dodnes ji tam vidím, když jdu kolem, a mrzí mě, že mi jí tehdy nebylo líto.

---