Mlžná

Začal stoupat na kopec. V kapse svíral kamínek, jak se prodíral hustou mlhou. Kamínek – jedinou jistotu tohoto okamžiku. Stoupání bylo prudké, stále prudší, jak plynuly dny. Každé ráno vyrazil na svou obvyklou pouť, na vrchol Mlžného kopce, jako jeho otec, otec jeho otce a tak dál, jako celé generace mužů jeho rodu. Ale mlha nepolevovala. Nikdo nevěděl, jak a kdy se tu vzala, a nikdo se ani neptal. Jeho rod byl vyvolen, a tak stoupal den co den stezkou vyšlapanou generacemi předků. Z otce na syna. Z generace na generaci. Jeden kamínek donést až na vrchol a čekat...
Proč on? Proč zrovna on musí znovu a znovu podnikat tu dlouhou a namáhavou pouť? Neptal se. Stejně by tím nic nezměnil. Je zkrátka tu a má svůj úkol, dělá jej tedy, jak umí nejlépe. Nemá však dědice...
Říká se, že jednou mlha zmizí. Vždy, když s napětím upustil, co celou dobu svíral ve zpocené dlani, čekal na zázrak. Doufal. Ale mlha tu stále byla. vlhká, vlezlá, všudypřítomná. A tak čekal zase na zítra.
Dnes se mu stoupalo hůř, než obvykle. Cesta, za ta léta důvěrně známá, zdála se být nekonečná. Čas jako by se zastavil. Z posledních sil vyšplhal až na samotný vrchol a zhroutil se. Věděl, že už nevstane. Jeho úkolem je být poslední. Drobný kámen, který svíral v dlani, dopadl na zem, pokrytou spoustami jemu podobných.

Náhle skrz chuchvalce bílé mléčné hmoty pronikl paprsek bledý, úzký paprsek slunce a dopadl na starcovu tvář. Ten paprsek byl prvním a posledním důkazem existence slunce v jeho životě. Důkazem, že jeho poslání mělo smysl. A s tímto vědomím, které jej naplnilo stejně, jako se naplnily jeho dny, zemřel.
A smrtí toho muže se vrátilo slunce do mlžného kraje.