"Život není to, co žijeme, ale to, co si pamatujeme, abychom to mohli vyprávět" (G.G.Márquez)

Téma: „Život není to, co žijeme, ale to, co si pamatujeme, abychom to mohli vyprávět.“ (G. G. Márquez)

Můj příběh z dětství, vyprávěný z pozice několika vypravěčů s prvky magického realismu.

...v tom lese je spousta plodů, krásných velkých červených, zelených, modrých a žlutých bobulí. Mám na ně hroznou chuť. Jsou tak dobré, dávám je do pusy plnými hrstmi, ani nestačím polykat. Najednou jsem celá fialová a studená – pomoc – nemůžu se hýbat – jsem úplně ledová -

Ne! Já nechci umřít!!! Petra vedle mě tiše oddychuje. Maminko, můžu dneska spát u tebe?

V neděli jsme jeli na výlet do Stříbrného lesa. Miluju vůni borovic. U břehu jezera plavala mrtvá ryba. Nedokázala jsem se na ni přestat dívat. Proč umřela? A proč musí umřít všichni? Opravdu musí? „No vidíš, tu už nic netrápí.“ Na hladině se objevil vedle mého obrazu ještě jeden. Byl menší než maminka, se snědou tváří. „Kdo jsi? A jak to víš?“ „Jmenuju se Amir. A jsem z Ázerbajdžánu.“ Silně dupnul a ryba zmizela pod hladinou. „Jak jsi to udělal?“ ptala jsem se. „Ach, vy jste matka těch dvou holčiček? Rád vás poznávám,“ usmíval se na maminku.

Něco se bude dít. Cítím to. Těla lidí voní vzrušením a nervozitou. Hlavně ty malé jsou nějaké divoké. Zazvonil zvonek. Dovnitř se vkutálela obrovská dýně a za ní nějaký muž. Byl malý a snědý.

Amir! Konečně přišel Amir! Oslava mohla začít. Táta přinesl veliký dort a spoustu svíček, koupili jsme zelenou limonádu a my jsme si oblékly nejhezčí šaty. Maminka odněkud vykouzlila krásné barevné kuličky. Jsou kouzelné – pití, do kterého je vhodíš, zchladne. „Mami, můžou se jíst?“ „Ne, nesmíš je vůbec strkat do pusy,“ řekla maminka. „A proč?“ Maminka se na mě přísně podívala. „Prostě se nesmí jíst.“ Beru jednu kuličku tajně do dlaně a jdu s ní do pokoje. Je taková zvláštní. Chladná. Zkouším ji olíznout. Žádná chuť. No, zkusím to. Opatrně ji vkládám do pusy. Má podivně drsný povrch. Převaluju ji jazykem sem a tam. Baví mě to! Proč ta mamka říkala, že se nesmí jíst? Vždyť se nic nestane. Dám ji pak zpátky a nikdo nic nepozná. Už jsem ji chtěla vytáhnout z pusy, když tu praskla. Chladná tekutina se mi vylila do pusy. Chtěla jsem ji vyplivnout, ale zakuckala jsme se a – spolkla ji! Co teď?! Co se se mnou stane? Je – je to jedovaté? Mám jít za našima do obýváku? Ne, nesmí se to dozvědět! Ale co když umřu? Ne ne ne, já přece ještě nemůžu umřít! Proč jsem to dělala? Musím jim to říct. Pomůžou mi!

„Mami, mně praskla v puse ta kulička. Co se stane? Umřu?“ Třásla jsem se. Maminka se na mě podívala, objala mě a řekla: „Ani. Asi za hodinu. Ale nebuď smutná, dám ti ty svoje fialové šaty, cos je tolik chtěla. Bude ti to v rakvi moc slušet.“ „Ne,“ vzlykla jsem, „já nechci umřít! Proč musím? Zachraň mě, maminečko, prosím!“ „Nemůžu ti pomoct. Proč jsi jedla tu kuličku? Varovala jsem tě.“ Strašně jsem plakala.

Strašně jsem plakala. Nechci, aby mi umřela sestřička! Měla jsem s ní jít do pokoje a hlídat ji. Její obličej začal fialovět. „Mami, maminko, prosím tě, zachraň ji! Neumře, že ne? Nenecháš ji přece umřít!“ „Já už nemůžu nic dělat,“ řekla maminka. „Rozlučte se, děti.“ Obě jsme plakaly. Lenčin obličej úplně fialověl. Pak si lehla a zavřela oči. Vzlykala.

Vůbec to nechápu. Proč všichni brečí? Co se děje? Těla malých čpí strachem, obývák je jím přesycený. Udělejte něco! Nerozumím tomu. Bojím se!

Najednou vstává malý muž. „Mám ji zachránit?“ „Ano, prosím, udělej to!“ V hlase malé je naděje. Druhá, ta tmavá, co leží, vzlyká. „Dobře,“ řekla muž. „Lenko, lehni si na stůl a zavři oči. Zhasněte světlo, stoupněte si kolem ní a chyťte se za ruce.“ Jeho hlas je klidný. Všichni stojí kolem stolu, hoří jen tři svíčky. Malá leží, její obličej je fialový. Už nevzlyká. Po zdech tančí stíny. Těla jsou cítit soustředěním. Ticho překrajuje jen tikot hodin a napjatý dech pěti lidí. Muž zvedá ruce a něco odříkává. Není to řeč rodiny ani ta, kterou mluví s ním. Je neznámá, voní posvátnem a magií. Minuty se nekonečně vlečou a on stále odříkává tajemné modlitby tichým hlasem. Neodvažuju se pohnout. Jedna svíce zhasla. Muž pokračuje. Po zdech tančí stíny. Tik... tak... odpočítávají hodiny. Další svíce zhasla. Už hoří jen jedna, ta u hlavy ležící. Napětí je nesnesitelné. A muž stále odříkává svá zaklínadla, ale jeho hlas sílí, monotónní proud neznámých slov se valí jako vodopád a odráží se v echu od stěn rozvlněných jediným plamenem. Zhasla poslední svíce.

Ticho.

Tik... tak... tik... tak...

Výdech.

„Rozsviťte,“ řekl Amir. Toužila jsem vidět Lenku, ale zároveň jsem se bála. Žije? Zachránili ji? Elektrické světlo se mi zabodlo do očí. Lenčin obličej byl křídově bílý. Slabě, pravidelně dýchala. „Spí,“ zašeptala maminka a usmála se. Chtěla jsem křičet, ale jen jsem se smála a po tvářích mi tekly slzy. Táta odnesl Lenku do pokoje, kde jsme ji s maminkou převlékly do košilky. Všichni se vrátili do obýváku, jen já jsem si lehla k ní a chytla ji za ruku. Byla jsem šťastná, že ji mám.