Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCípatá zem Deodola Kočky - 3. část
Autor
starland
Oči pana Kočky hltaly inzeráty na prodej nemovitostí. „Nic, co by stálo za to“, tradičně zakončil. Zavřel noviny a hodil je na zem. Zapálil si cigaretu a do rytmu jakéhosi holandského kvarteta se pohupoval na svém houpacím křesle. Za otevřeným oknem bylo dopoledne a on se jeho vlněním nechal přemístit do známých míst. Věci kolem nabraly úplně jiných tvarů. Sladce usínal, když kdesi v rohu mysli zaslechl nepříjemný hluk. Stále sílil a pan Kočka se na něj zaměřil, i když nechtěl. Se zvadlým výrazem otevřel oči. Vzdálený rachot z ulice se opět o něco přiblížil. Pan Kočka již strnule naslouchal. Za malý okamžik na sobě ucítil popílek a v blesku doběhl k oknu, aby ho zavřel. Na chodníku před jeho domem spatřil nákladní automobil s uhlím. Jakýsi chlapík šel k jeho brance. Pan Kočka zaslechl zvonek. Nechtěl s tím nic mít, proto neotvíral. Zvonek stále zvonil. Po čtvrt hodině, co už pan Kočka nevěděl, kam se má schovat, šel přeci jenom otevřít.
„Dobrej, pane“, zařval člověk v čapce a s uhlím opřený dlaněma o plot. Pan Kočka si prohlížel člověka, který ho vyzvonil.
„Dobrý den“, zdvořile odpověděl a vyčkával. Člověk se pustil plotu a ukázal k autu. „Můžete si to složit.“ Promnul si ruce. Pana Kočku to mírně překvapilo.
„Ale já žádné uhlí nechtěl,“ začal se bránit. „Jen si berte,“ stál si ten člověk na svém, jakoby reakci pana Kočky vůbec neslyšel. „Ale já si skutečně žádné uhlí neobjednal. Já ho ani nepotřebuju“, trpělivě pokračoval pan Kočka a chtěl se vrátit domů. Ve chvíli, kdy překračoval práh, se k němu neznámý člověk přiblížil na zahradu s nějakým notesem. „Jste pan Teplomil,ne?“ Po vteřině pan Kočka pochopil, na čem je. Proč mu tady někdo nutí uhlí? „Ne, nejsem. S někým jste si mě spletl.“ Pan Kočka zavíral dveře.
„Ne, počkejte“, vetřel se mezi ně ten neznámý člověk, „to nevadí. Když se mi podepíšete, tady,“ ukázal do prázdné kolonky v notesu, “nebudu už muset k Teplomilům jezdit.“ Jeho oči zářily. „Jak jako podepsat,“ divil se pan Kočka do kolonky. „Nu totiž,“ začal vysvětlovat člověk, který tu byl navíc a pan Kočka jen prostě nechápal, proč tu je a proč je u něho, „když to podepíšete jménem Teplomilových, znamená to, že Teplomilovi si už uhlí převzali. Chápete?“ Neznámý člověk vycenil zuby.
„Ani ne, spíš těžko.“ Pan Kočka rychle zabouchl dveře a první věc, kterou učinil bylo, že přestřihl drát zprostředkovávající bzukot zvonku.
Bylo to jednoho krásného rána. Jen v zelené aleji bylo ještě chladno, ale to nevadí, stín přeci postupuje. A vskutku. Ten den tak nádherně navázal. Neuběhla ani hodina a pan Kočka to viděl na vlastní oči. Neustále vstával a po chvilkách se zase neustále vracel ke svému křeslu a uvědomoval si, jak moc po rušných dnech miluje samotu. Mnoho dní by se na lidi mohl jen občas jít někam podívat. Neustále obnovoval zvuky holandského kvarteta, které svým zakončením na gramofonové desce vždy vpouštělo do místnosti příliš slyšitelné ticho a byl šťastný. Jakmile si tento stav mysli připustil, zbystřel. Obával se toho, co se vskutku po chvilce naplnilo. Zazvonil telefon. Pan Kočka se sobě snažil namluvit, že zvoní někomu jinému. Horší bylo, když se rozhlédl po místnosti, proběhl dům a nikoho jiného nenašel. Ani nevěděl, proč nakonec porazil sám sebe.
„Mmhm.“
V telefonu něco prasklo a pak se ozval hlas uprostřed smíchu.
„Ahoj Deo, Lída.“ Hlas skončil, ale smích pokračoval. Pan Kočka trpce došel k poznatku, že se všichni smějí, jenom on slábne. Kdo tomu chce?
„Ahoj Deo, Lída,“ ozvalo se znovu. Po chvíli ticha. „Jseš rád, že volám?“ Pan Kočka se prudce nadechl. „Ani ne.“ Po telefonní dráze se opět rozběhl smích a zasáhl cíl v rekordním čase. „Proto taky volám. Dlouho jsme spolu nemluvili.“
„Několik dní,“ upřesnil pan Kočka a pokračoval, „zas není tak mnoho. Mohlo to být lepší.“ Telefon občas zašuměl, ale jinak bylo slyšet zřetelně. „Zeptej se mě, jak to jde,“ škemral Lída. „Jak to jde?“ nechtěl se hádat pan Kočka a chyběly mu informace. „Výborně. Uspokojuje mě to nad očekávání. Popularita časopisu roste a peněz mám dost.“
Pan Kočka zaslechl, jak si nalévá pití a s dopadnutím poslední kapky měl pocit, že sklenice přetekly. „Takže to jsme probrali to nejdůležitější,“ shrnul Lída a mlaskl.
„Znáš moje pocity,“ pokusil se o něco pan Kočka. „Eh?...Jó, to víš, že znám. My si rozumíme.“ Pan Kočka chtěl mít slunný den.
„Hm.“ Lída se na několik minut odmlčel a mohlo to být proto, že umřel. Pan Kočka se přistihl, že nic nepodniká.
„Deo? Zavolám ti možná později. Teď mám něco na práci,“ zakončil Lída a v rychlosti zavěsil. Dobrou hodinu se nudil, než se odvážil vytočit znova číslo pana Kočky. Ten po ukončení rozhovoru okamžitě vylezl na zahradu. Jak se tak po ní rozhlédl, zjistil, že kdyby si tam sedl a to on chce, něco by mu chybělo. Už to měl. Chyběl by mu jeho pokoj. Zahrada kolem něj působila nějak neosobně. Přeci jen tam netrávil příliš mnoho času, takřka žádný. Ale právě teď se to rozhodl změnit. Vběhl do svého pokoje a vynesl ven: houpací křeslo, stojací lampu, stolek se studenou kávou a s popelníkem, po kterém vítr zanechával popělavě šedou stopu, šest květináčů s celoročně zelenými květinami, jedenáct květináčů s rozkvetlými, jednu cestovní palmu, šest obrázků s motivy zátiší, které připevnil k fasádě domu, patnáct malých rytin po předcích, které zavěsil na větve nedaleké višně, gramofon se stálou deskou a batoh s tričkem s krátkým rukávem, kdyby se chtěl převléknout. Při vynášení a umísťování těchto všech věcí cítil radostné vzrušení. Obloha ho doprovázela domodra a když naposledy vybíhal nadšeně z domu, zastavil se nedaleko prahu a rozhlédl po celé té nádheře. Zhluboka vydechl. Po několika minutách lelkování u dveří si konečně vyšel sednout. Dosedl až za tichých zvuků gramofonu, jehož noty se mu nad hlavou spojily v zelený slunečník a chránily ho před úpalem. Telefon vyzváněl marně. Jen se chvíli ptal sám sebe, jestli jeho pohled, který směřoval do ulice, je správný, ale stejně už neměl sil k otočení křesla čelem do zahrady. Větve v aleji se chvěly a třepetání lístků ho uspalo.
Chvíli jen tak seděl. Asi po čtvrt hodině zaslechl vrzání vozíku. Vrazil mu do meditování jako břitva. Slyšel ho stále blíž, až ten ostrý skřípot ustal.
„Dobrý den“, ozvalo se zpoza sloupku. Pan Kočka byl překvapen, že beton mluví. Nedokázal nijak reagovat, poněvadž cítil určitou nejistotu nad tím, že by byl projev adresován jemu. Přestože seděl na své zahradě, neurčoval na ní situaci. Pokusil se otočit a zapomenout na celou tu příhodu. Myslet však už nedokázal. Samovolně se mu vtíral námět o sloupku. Jak se tak povaloval ve svém křesle a stále nenacházel uspokojení, přeci se rozhodl vstát a prozkoumat situaci osobně. Začínal si být jistý, že teprve pak dojde klidu.
Nic tam nebylo. Ani na jedné straně sloupku nikdo nestál. V ten moment se na křesle divoce vzpřímil a poté probudil. Byl celý zpocený a srdce mu bušilo jak o závod. Cítil se zmateně, než pochopil, že to byl jen sen. Seděl už dávno ve stínu a na rukou cítil chlad. Posunul si křeslo, ale už si na něj nesedl. Jen matně si ten sen vybavoval. Poslední úsek viděl nejjasněji. Ukazoval své království Ervínovi. Zdálo se, že vzdálená přítomnost Ervína přebila zbytek dnešního snu a kéž by zvládla i nesny.
Už byl naprosto klidný, když se rozhodl jít pěšky. Nešel ani po silnici, ale klestil si cestu sám. Lesem, loukou i pasekou. Za necelou hodinu byl na místě. Už ze zatáčky zahlédl Ervína, jak sedí v altánku a jeho pohled směřuje kamsi dolů. Robert vyčníval ze země před altánkem a zvýrazňovalo ho stéblo, které okusoval. Jen si ještě nebyl jistý, jestli leží nebo stojí. Jedním si však jistý byl. Odehrávala se tam jedna z veselých chvil kamarádství, kterýma se Robert tak dušoval. Nebylo se čemu divit, když ho Ervín zbystřil jako první. Jen se mu zvrásnilo čelo nad Ervínovým výrazem. Šlehala z něj beznaděj.
Praskot písku. Ervín mu vyšel vstříc. „Dobrý den,“ promluvil. „Ahoj Ervíne, moc rád tě vidím.“ Pan Kočka mu stiskl ruku a shlédl k Robertovi, který se stále vyjímal v trávě. Jen otočil hlavu. „Ahoj Roberte. Doufám, že neruším. Já...totiž, musel jsem přijít.“ V tu chvíli Robert vskočil na nohy a se smíchem objal ramena pana Kočky. „Buď zdráv, Deo. Pojď dovnitř, nalijeme si něco k pití.“ Pan Kočka se na Ervína přátelsky usmál. „Za chvíli příjdu.“ Jeho úsměv byl opětován, až měl pocit, jakoby se ve střetu jejich pohledů blýsklo spojenectví. Ervín se vrátil do altánku a svůj pohled opět stočil dolů. Pan Kočka ho mlčky pozoroval a za Robertem se o dost opozdil. Právě toto zpoždění zapříčinilo, že si uvědomil, že mu na životě toho chlapce záleží.
„Víš, přeci jen mi to nedalo a musel jsem se vrátit. Myslím na to od chvíle, kdy...“ Zarazil se. Oba muži seděli v prostorných křeslech a zatímco pan Kočka mluvil, Robert si smáčel jazyk v koňaku. V jeho tváři sídlila čistá bezstarostnost. Pan Kočka se trochu bál, že si takováto tvář neuvědomuje Ervína v plné jeho váze. Nedovedl si odůvodnit, proč se o to tolik zajímá, ale jinak to nešlo. Rotace pohlcovala všechno. Nedokázal si představit, že člověk smýšlející jako Robert, nějaký pochybný zbohatlík v důchodu se vším všudy bez závazků, by se o svůj čas začal s někým dělit.
„Tenkrát jsi mi odpověděl dost stroze. Ohledně Ervína. Nerozmyslel sis to?“ Robert vytáhl jazyk ze sklenice a zatvářil se vážně. „Svoje myšlenky nikdy nerozvíjím.“ Pan Kočka nemohl než souhlasit, akorát si upřesnil, že to nebude věcí zásady, nýbrž možnosti.
„Chtěl jsem ti říct, že kdybys potřeboval, spíš Ervín tedy, rád bych mu nějak pomohl,“ přerušil se v myšlenkách.
„To je od tebe hezké.“ Chvíli se na sebe dívali. „Víš, pořád je někde zalezlý a cosi vyřezává,“ pokračoval Robert a nadechl se. „V domě mi zalévá květiny. Několik z nich je třeba zalít jen jednou za čtrnáct dní. Asi zrovna musel myslet na to svoje vyřezávání, protože mi je všechny zalil už po týdnu.“ Robert se dramaticky zatvářil. „Takže si to dovedeš domyslet.“ Pan Kočka před sebe chvíli zíral. „Nedovedu.“
„Jsou na vyhození,“ vložil se do toho Robert s beznadějným výrazem, „zvadnou.“
„Nezdá se mi, že by to došlo až tak daleko,“ snažil se pan Kočka zmírnit napětí nad Jižním cípem, ale Robertova reakce byla příliš rychlá na to, aby nebyl zrosen.
„Určitě by zvadly. Už jsem je vyhodil předem.“ Jedno se mu muselo nechat. Domyslel to do konce.
„To je hezké, že má takový zájem,“ ztuha přelaďoval atmosféru pan Kočka. „Jdu se za ním podívat ven.“ Byl už na chodbě, když za sebou nic nezaslechl. Altánek byl na rohu zahrady a pan Kočka si zkoušel tipovat, proč je Ervín tak zahleděný do země. Výsledek dvakrát podtrhl a bylo to tak. Vyřezával.
„Pozor,“ varoval pana Kočku, když stál na vyvýšeném prahu. Ten brzy vydedukoval proč. Na zemi se povalovalo spoustu dřevěných postaviček v odřezcích a různých obyčejných motivů, jako je vláček, jablko, zahlédl ještě auto.
„Nudil jsem se tady, a tak jsem začal s vyřezáváním. Baví mě to, ale vůbec to není dokonalý,“ usmál se Ervín provinile a smetal figurky na jednu hromadu, aby pan Kočka mohl vejít dovnitř.
„Nikdy před tím jsem to nedělal.“ Pan Kočka byl mile překvapen a nenacházel slov. „To je báječné.“ Na víc se nezmohl. Vzal do ruky auto a prohlížel si ho ze všech stran. Ervín seděl uprostřed té hromady a pozoroval ho. „Opravdu?“ Pan Kočka dosedl na lavici. „Opravdu. Je to moc hezké.“ Ervín trošku klesl na mysli, neboť jeho výraz posmutněl. „Strýček se na to nikdy ani nepodíval.“ Dřevěné vajíčko, které tvořilo vrchol pyramidy, spadlo dolů. Pan Kočka si olízl rty a zamyslel se. „Ono je to možná v tom,“ snažil se o útěchu, „že strýček neměl v tomhle domě nikdy nikoho, kdo by byl takhle mladý. Nemá s tím žádné zkušenosti a neví, jak se k tomu postavit.“ Ervín jakoby neposlouchal a mačkal si botu. „Když jsme spolu, mluví pořád o nich. O jejich životech, bydlištích, vzhledu, počtu jejich dětí, vzájemných návštěvách, dárcích pro ně, jaká zvířátka kupuje na pohlednicích vnoučatům a ....“ Ervín sklopil oči. „A jak moc je má rád.“ Pan Kočka byl mírně dezorientován a ve výrazu se neovládl.
„Kdo a komu?“
Ervín se chvíli netvářil vůbec, pak se nedůvěřivě ušklíbl, ale nakonec se zdál potěšen. „Já mluvím o strýčkovi, jeho dětech a vnoučatech. A vy?“
Panu Kočkovi se podlomila hlava. „Já jen o tvém strýci. A ten žádné děti a dál nemá.“ Zopakoval nedávný výraz. Ervínův obličej byl ve stínu. „Všude má jejich fotografie.“ Na chvíli se zamyslel. „Pravda, jednou jsem si tu, kterou má nejraději, sundal z poličky, abych si ji lépe prohlédl. Všiml jsem si, že místo popisovaných osob je tam nějaký úryvek. Kdybych nevěděl, co mi strýček řekl, myslel bych si, že je to článek z novin.“ Pan Kočka nad sebou na moment zaváhal. Oba se zdáli zaraženi. Jezdili po sobě tupými pohledy, které vyjadřovali pohrouženost do myšlenek toho druhého. Asi po čtyřech minutách Ervín promluvil. „Už od prvního dne mi při obědech přibližuje svých devět dětí. Ti prý, jak vypráví, mohou vrazit do dveří každou chvíli. Říká, že se často zjevují se svými rodinami a známými. Nikdy se mi nepodařilo poobědvat beze strachu.“ Ervínem projelo vzrušení, až se z toho postavil.
„Nemá,“ nenechal se zaskočit pan Kočka. Zakroutil hlavou. „O tomhle bych musel vědět.“ Odpověď visela ve vzduchu jako tající lavina a Ervín napětí nevydržel. Obrátil oči v sloup a zhluboka vydechl. Vzduch potřebuje každý. Pan Kočka se lekl, ale reakce se naštěstí zvrtla v tiché hlesnutí. „Ach jo.“
Zřetelně vytrysklo, že se něco rozběhlo a pan Kočka z toho měl přese všechno radost. Zatímco se nohou přehraboval v hračkách, v hloubi duše mu bylo Roberta nepěkně líto. Domníval se, že to, v čem se snažil Ervína udržet, by mohl být jen ubohý prostředek, jak si zamaskovat prázdnotu života. Teď měl někoho, kdo by mu byl schopen uvěřit a on se v tom konečně mohl začít vyžívat. V holé skutečnosti se podle všeho vyžívat nehodlal. Někdy ušlechtilost činu oschne. Vzpomněl si na pár spolužáků, kteří bez nahlédnutí do řešení nikdy nedospěli k výsledkům jednoduše postavených množin.
„Taky jsem tě chtěl pozvat ke mně,“ zachraptěl pan Kočka. „Teď bydlím venku,“ doplnil už čistěji.
„Taky někdy přespávám v altánku,“ připustil Ervín. „Vždycky, když je strýček na golfu, neví o tom.“ Vstal a prolezl ven dřevěným oknem. „Ale k vám bych se podíval rád. Půjdeme hned, ne? Než bude tma.“
Na zpáteční cestě vyvinuli vyšší rychlost, než jakou se k Robertově domu dopravoval pan Kočka. Na svou zahradu dotáhl Ervínovi jedno stojící křeslo a po zbytek odpoledne tam spolu žili.
„Neboj se. Možná ty hračky uvidí už zítra.“ Nějak je vybarvit fixou, přemýšlel pak sám a podíval se přes rameno za Ervínem. Byl rád, že mu nějak pomohl, přestože to nebylo nic velkolepého. Spatřil ho stojícího u starého haraburdí.
„Směl bych si vzít tyhle špalky?“ volal a ukazoval na starou rezavou vanu. „Z toho bude hezký krmelec.“
„Beze všeho,“ odvětil pan Kočka a otočil se v pase, aby na něj zřetelněji viděl. Zase byl rád.
Navečer mezi ně vpadl Robert ve svém autě. Pohlédl na ně. „Tak už jste tady?“
Pana Kočku rozbolelo na těle místo, kam se Robert díval.
„Ne, zřejmě jsme ještě u tebe,“ podotkl, zatímco Ervín vytahoval dřevo z hromady šrotu.
„Ervíne, nasedat, jedeme domů,“ zařval Robert do větví višně a k tomu v domnění, že to šeptá zemi. Ervín hodil špalky na sedadla a sám si vlezl do kufru. Auto rozvířilo prach a nic jiného po něm nezbylo. Pan Kočka šel ke garáži, vytáhl si svůj pontiac a společně sledovali nebe. V ten moment ještě netušil, co v následujících minutách naváže stejným směrem na jeho nynější pocity, natož to, co se v následujících dnech stane. Teploměr klesl. Pan Kočka si došel pro svetry a bundy a trval na tom, že se domů stěhovat nebude. Alespoň ne pro dnešek. V předsíni ho zastihl telefon. Trval na tom, že ho někdo zvedne. Proč nezničil i telefonní dráty?
„Ahoj Deo, tady Lída. Sháním tě už celej den. Přehrada se protrhla. Budu tě teď potřebovat dvacetčtyři hodin denně.“ Lidumil se zdál nervózní, nejspíš ze své tísně.
„Ale já mám dovolenou. Pamatuješ? Chci říct, že nic dělat nebudu. Sežeň si někoho jinýho, a toho nezapomeň propustit, až se vrátím.“ Pan Kočka byl naprosto klidný a vycítil svoji trpělivost.
„Ty tomu nerozumíš. Jsme na koni. Ta zatracená příručka je zlatej důl. Kterej dobrodinec mi ji seslal k rukám. Vííí.“ Na pana Kočku se sápala Lidumilova radost, tahala ho za rukáv, šeptala mu do uší něžná slůvka, lechtala ho v podpaží, zpívala mu pod oknem, ale s panem Kočkou to ani nepohnulo.
„Jaká příručka?“ divil se mírně.
„Pamatuješ na ty změny v mém podniku?“ Slyšel Lidumilův zrychlený dech. „Myslíš ten skoro tvůj podnik,“ specifikoval, naoko kvůli upřesnění. „Bohužel jsem na to nedokázal zapomenout.“
„Hmk..hele, tak poslouchej a radši si sedni. Není to tak dlouho, co se mi ta kniha dostala do ruky. Upoutal mě její název „Jak být ze všech nej...“ a umínil jsem si, že si ji přečtu, abych se zdokonalil. Ta příručka je skutečně zázračná. Chtěl jsem se ti o tom zmínit v klidu, ale už není čas. Potřebuju tě kvůli vyřizování objednávek, jsou jich mraky, splátek, jmenování výher a bonusů, dohledu nad rekonstrukcí redakce, rozšiřování volební kampaně do Asie a mezi vymřelé národy, kam si nezapomeň vzít ten nejlepší oblek, schvalování reklamních plakátů a to jistě není všechno. Zítra ráno tě tu čekám. Ahoj.“ Telefon se vysmíval tichem.
Nemohl říct, že by dřív dělal smysluplnější práci, byla však zajímavější. Nejspíš ale v porovnání s ostatníma v tabulce příručky byly právě u něj naměřeny ty nejpříznivější hodnoty. Jediné, čeho si teď byl pro příštích pár dní vědom bylo, že nikam nezmizí. A v otázce kam, mohl ve svém životě dokonce dát spolehlivou odpověď. Cítil se se svou rekvalifikací bezradně. Vůbec neměl v úmyslu se do toho koloběhu zapojovat.
Telefon znovu zazvonil. „A jestli ráno nepřijdeš, donesu ti ty papíry k tobě domů.“ Pan Kočka zavěsil. Tohle ne. Sedl si v mátohách venku na schody a bylo mu špatně od žaludku. Telefon se asi zbláznil. Pan Kočka k němu vyběhl, neboť si to chtěl s Lidumilem vyříkat mezi čtyřma ušima a v puse si už uválel peprná slova, která by jeho rozpoložení jednoznačně vystihla.
„Cože?“ ozvalo se na druhém konci. „Něco na té bázi jsem chtěl říct já.“ Pan Kočka poznal Roberta. „S někým jsem si tě spletl,“ vykrucoval se a byl připraven zavěsit telefon. „Halóó,“ utíkalo z něj v teplém zabarvení. „Volal jsem ti.“ Bylo to proneseno tak důrazně, až to pan Kočka ucítil v dlaních.
„Proč jsi to Ervínovi říkal?“
„A co?“
Robert si nejspíš poskočil rozčilením, neboť se u pana Kočky zvrhla váza.
„To o té mé rodině.“
Pan Kočka byl v obraze už před tím, než Robert zavolal.
„Ale ty nemáš žádnou rodinu,“ vysvětloval zbytečně. „Znám tě skoro celý svůj život.“
„Ale mám,“ zněla odpověď.
Pan Kočka byl dopálen Lidumilem, takže byl v náladě se hádat.
„Ale nemáš.“ Bylo slyšet, jak se Robertovo čelo potí. Tomu, kdo si v sobě vyvinul smysl slyšet padající vody, to nemohlo uniknout.
„Nezdá se ti, že je to jenom na mě, jestli děti mám nebo nemám?“ Pan Kočka už neměl sebemenší chuť prokazovat dobrou vůli usměrňováním druhé strany, ale věc pomyslného spříznění krví v sobě nepotlačil. „Myslím, že si Ervín zaslouží pravdu. To od tebe nebylo vůbec hezký. Měl by ses víc věnovat tomu, co máš, než tomu, co nemáš.“ Chvíli se na obou koncích šňůry nic nedělo. Pak jedna strana zavěsila a pan Kočka to nebyl. V následujících chvilkách se o Ervína obával nejvíc, a když se to spojilo s redakcí, rozbolela ho hlava. Přemýšlel, jestli by raději neměl změnit zaměstnání. Na konci se sám se sebou shodl, že kdyby odešel od Lidumila, pověsil by už práci na hřebíček. Konečná úvaha ho trochu uklidnila. Připadal si už starý na stále stejné zážitky v oblasti peněz. V bolestech, kterým byl vystaven jeho organismus, se začal zmítat a blouznit. Smál se v strašidelných vidinách. Byl vyčerpaný a před jeho očima se přebíjely ttitulní novinové stránky. „Zemi nemine katastrofa“, „Deodol Kočka jako oběť zemětřesení“, „Noviny zasypaly kolemjdoucí,“ „Ranní ptáče skočilo na lep,“ a dál to už číst nemohl.
„Musím to zachránit,“ blouznil z divokého spánku. „Musím pomoct.“ Spal ve zkroucené poloze s nohama vztyčenýma vzhůru. Když ráno ze zvyku procházel ve zmačkaném oděvu a nenasnídaný brankou, ještě blouznil. Pak už si jen pamatoval obličej paní Svačilové, jak pohybuje rty. Ležel zabalený v dece ve svém houpacím křesle, popíjel čaj a s jablkem s přepsanou cenovkou vytáčel telefonní číslo.
„Ahoj, tady je Deodol. Zanes mi to všechno domů. Nějak mi ráno nebylo dobře, tak se na to podívám tady.“ Za necelou čtvrthodinu už kráčel jeho pokojem Lidumil a tvářil se důležitě.
„Postup k úspěchu je v příručce, a ta mluví jasně. Je to tam krásně vysvětleno.“ Pan Kočka nebyl za hromadami papírů vidět. Na stole se mu tyčilo osm komínů a Lidumil jim dodával kouř.
„Proč si na to nenajmeš někoho, kdo rozumí jenom psaní?“ zeptal se pan Kočka hlasitě, ale komíny jeho hlas ztišily. „Na většinu věcí budeš hlavně dohlížet. Přesně tak to říká příručka,“ nedbal Lidumil otázky a vytáhl příručku z kapsy, odkud vyčnívala a pan Kočka se ji několikrát pokoušel nepozorovaně sfouknout na zem a odkopnout pryč. Bezvýsledně.
„Dám ti někoho k dispozici. Bude ti kdykoli k dispozici. Brzy tě s ní seznámím. Představuje se pod svým pracovním jménem Papíra.“ Pan Kočka zamžoural, ale nebylo to vidět.
„A co za to?“
Lída zalistoval v příručce. „Tak to máme...o jako odměna...hmm...dvojnásobná výše dosavadního platu a jedno pozvání na večeři týdně.“ Příručka klapla. „No, nemusíš si stěžovat. Ocenění jiných funkcí, jak jsem koukal, je nižší.“ Panu Kočkovi mírně přecházel zrak. „A jaké místo máš v novém systému ty?“ zajímal se.
„Já jsem na počátku a na konci řetězce a držím to pohromadě,“ rozveseleně pronesl Lída.
„Jsem tak rád, že se to rozběhlo,“ rozhodil ruce a choval se tak, jakoby v lese vdechoval čerstvý vzduch. Jeho pohyby se přibližovaly baletu.
„Na počátku změn jsem byl malinko nejistý, ani ty ses k tomu dvakrát radostně nestavil. Ale teď to šlape jako hodinky a popularita časopisu brzy dosáhne vrcholu. Velkou rychlostí k němu letí a už jenom ždibíček.“
Lidumil se postavil do zorného pole pana Kočky a usmál se od ucha k uchu. Příručku umístil nad levé rameno a prstama pravé ruky jí poklepal na obal.
„Td, td, td.“