Zlatá klec

Seděla ve zlaté kleci. Žádná metafora, žádný sen. Už se ani nepokoušela dostat se pryč...najít nějaké slabé místo nebo tak...Necítila se být již ani člověkem, protože ta obří zlatá klec v ní budila pocit zvířete, ptáka...uvěžněného ptáka.
Nebála se ani by už nevěděla čeho se má bát, všechny lidské věci se z ní pomalu vytráceli a její kouzlo zůstalo už jen v očích.
Rozkousané rty se jí třpitili její vlastní krví, rozthané šaty ji nedokázali zahřát.
Byla tak vyčerpaná, jen seděla v klubíčku, houpajíc se dopředu a dozadu, kousajíc si zakrvácené rty. Její křik a prosby už příliš dlouho nikdo nevyslyšel, nejspíš proto se už nenamáhala křičet.
Po tváři se jí zkutálela velikánská slza...spadla na zem.
Zlatá obří klec, tma a ona - kanárek pro pobavení. Vzhlédla nahoru jako by prosila Boha o pomoc, pak bezradně sklopila hlavu a pohřbila veškerou naději.

A on se konečně zasmál.