Vupa

Na úpatí Tevna Tsil se Vupa rozhlížel svojí mohutnou žlutavěplavou hlavou a přemýšlel, jestli má sejít k potoku a obstarat si rybí večeři či zajít na mýtinu, kam dříve či později dorazí stádečko daňků. Každá skupina má nějakého nejslabšího, který padne za oběť bez vyvinutí náročnějšího boje. Byl už velmi starý a svoje zavalité tělo spíše šetřil. Rozhodl se pro mýtinu a zatímco se mu drápy zasekávaly do země, pozvolna se k ní přibližoval. Na stezce vedoucí na mýtinu se zastavil a shlížel na skupinu mužů, jak postupují směrem k sedlu, na kterém před chvílí stál. Hora byla v této úrovni pokryta dubovým lesem, který střídaly mýtiny pokryté křovinatými porosty, takže nemusel být pozorován i dlouhou dobu. Byl ostražitý. Schunkaha na-pina dobře znal. Mnohokrát se v lese potkali, ale jejich vzájemný respekt byl silnější než hlad. Z bílých lovců, jejichž neobratnou chůzi dobře slyšel, nespouštěl oči.

„Podívej Gary, těch rudochů se musíme zbavit. Víš, proč jsme tady“, zašeptal jeden z lovců tomu druhému.

„To víš, že vím, Tome. Kůže s bílým pruhem bude naše.“ Oba muži pozvolna utvořili předvoj a od indiánů je dělilo už téměř deset stop. Schunkaha na-pin i Mantotopha našlapovali ve svých mokasínech tak nepozorovaně, že se lovci neustále ohlíželi, zda se jejich náskok nezmenšil a indiáni je neposlouchají. Schunkaha na-pin byl velice zkušený stopař a málokdo se mu mohl vyrovnat. Důkladně znal okolí a vše, co v něm žije.

„Ti rudoši jsou ale zkušení. Musíme na ně lstí“, zaškrabal se ve vousech jeden z bělochů a lišácky na druhého mrknul. „Takhle nás mají v hrsti. Musíme zmizet a schovat se.“

„Haló stopaři,“ zamával na indiány jeden z bílých mužů, zatímco druhý dělal posunky směrem ke křoví. „Musíme si odskočit, asi jsme snědli něco zkaženého. Doufám, že tu na nás počkáte.“ Vupa zbystřil, když se bílí muži vzdalovali a nořili do lesa na levé straně od sedla. Po chvíli zmizeli v houštině.

Oba indiáni se po pár minutách tiše vrátili o dvacet třicet stop do míst, kde začínalo příkré stoupání a křovisky po levé straně nepozorovaně dosáhli obvodu lesa.

„Teď jsme těm ruďochům frnkli, ale nemáme moc času. Musíme se dostat k té jeskyni, o které se bavili dřív, než prokouknou, že jsme je podvedli,“ řekl udýchaně jeden běloch a utřel si pot z čela. „Jo, že studujeme medvědy nám už určitě nevěří,“ smál se druhý. „Konečně budu mít prachy, až tu kůži prodám. Celý jmění jsem dal těm ruďochům, aby nás sem zavedli. Hele Tome, platil jsem vlastně i za tebe. Viď že mi to vrátíš Tome. Dlužíš mi svůj podíl na týhle zatracený výpravě nezapomeň.“

„Mlč a radši buď ve střehu. Ty rudoši tam určitě nestojí s rukama v kapse. Vsadím se, že se vydali za náma.“ Bílí lovci postupovali po vrstevnici do zadní části lesa.

„Podívej, Tome, stopa! To je určitě medvědí. A je čerstvá!“ zvolal běloch vylekaně a nabil pušku. Druhý k němu seběhl a prozkoumával ji. „No, medvědí asi bude, jen nemusí být tak čerstvá. Podívej na ty suché okraje. Ale, za chvíli tam budeme, slyšels ty rudochy včera u ohně. Podle mých odhadů ještě tak čtyřicet minut chůze tímhle směrem.“

„Jseš si Tome jistej tím směrem? Všechny stromy mi připadaj stejný, jen čím dál hustší,“ projevil obavy jeden z lovců a na chvíli se zastavil, aby si oddechnul. Bylo dusno a oba lovci byli vyprahlí. „Neboj, víš jak rudoch včera mluvil o tom, jak poznat medvědí stopy. A stopy v týhle končině nás musí zavést jedině k jeskyni. Vidíš tu zlomenou větev támhle? Tudy šel medvěd…a jsou tam tři mláďata..ani nevíš, jak se nám život změní…pamatuj, ode dneška to bude všechno jinak…a nepočítej, že ti něco budu platit! Beze mě bys byl nula!“ oznamoval lovec hlubokým hlasem. Ozvala se střelba.

„Co blázníš? VždyŤ jsi na nás jenom upozornil!“ zařval jeden z bělochů a ohnal se po druhém paží. Ten ho srazil k zemi. „To abys věděl, Tome, že nula bez tebe nejsem.“ První běloch zaskřípal zuby, ale vztek udržel. „Radši jdeme“, vyplivl písek z úst a otřel si špinavý pot z čela.

Lovci táhli po vrstevnici nekonečným masivem a přesto že se jid zdál nekonečný, dorazili na samý okraj, který tvořila skála a sráz.

„Bravo, Tome“, ušklíbl se jeden z lovců nad propastí a rozesmál se. „Tos neměl říkat“, otočil se v mžiku druhý, namířil pistoli a dvakrát vystřelil. Běloch se skácel k zemi. „O jeden problém míň“, odplivl si lovec a měřil si rokli. V křovině cosi zapraskalo. Lovec střelil do míst, odkud praskání vycházelo. Po chvilce se praskání ozvalo z jiné strany. Schnukaha na-pin nenechal nic náhodě. Měl Tevna Tsil rád. Lovec zazmatkoval a pokusil se zmizet po kraji propasti, ale v kamenném štěrku se zřítil dolů. Na rozvířené písčité zemi lovec ještě otevřel oči. Skláněla se nad ním Vupova hlava. Medvěd nespěchal.Věděl, kdo je tentokrát ten nejslabší a k mýtině s daňky se toho večera už nevrátil.