Zaslepený dav

...Stál tam uprostřed davu, který kolem něj proudil jako ledový oceán a jeho pohled spočíval na vzdalující se postavě té dívky. Dívky, kterou tolik miloval. Dokázal jí dát cokoli, jen proto, aby si jej všimla a byla s ním, byť i třeba minutu. Každá sebemenší chvíle byla pro něj něčím víc. Něčím, co mu přinášelo radost a v hloubi své duše cítil, jak se mu v těle všechno rozpíná a rozkvétá. Vždy se v její blízkosti cítil jako pták, kterému z křídel sňali železné okovy a postavili jej na vrchol útesu. V tu chváíli se před ním rozprostíral nekonečný svět a stačilo vždy jen málo a mohl jej celý poznat.

Sám sebe viděl, jako by mu okovy znovu nasazovali. Těžší a těžší a on už neměl sílu ani stát na vlastních nohou. Jeho tělo pomalu klesalo k prašné a světem zapomenuté zemi, kde v odpadcích a tlejícím listí zůstaly navždy pohřbeny veškeré lidské stopy. Každým zlomkem vteřiny cítil bolest, jak do jeho těla v davu vrážely nic netušící lidé. Lidé co někam míří a bez času a zamyšlení jdou za něčím, co jim ve skutečnosti nic nepřináší. Jdou cestami, keteré nikdy nekončí, cestami jenž nemají smysl a svůj význam. Ženou se pro něco a s otevřenou náručí a posledním nádechem na rtech čekají odměnu. Jejich zmořená a časem umlácená těla však svou odměnu nenajdou a nikdy nepocítí to, co jim opravdu přinese radost. Tak jako on tam zůstane stát s pohledem na víc a víc se zmenšující postavu nežného stvoření, tak i zaslepení a davem šílení lidé půjdou neustále svojí cestou bez cíle a nevšimnou si, že musí zastavit a rozhlédnout se...