Útěk z ráje

Psát si deník nikdy nebylo pro mě, ale po tomhle všem to asi bude potřeba. Možná, že když si to přečtu sama po sobě černý na bílým, tak si tu chybu, která byla jen ve mně, jak obvykle podotýkají moji rodiče, konečně uvědomím.

Den, který mi obrátil život vzhůru nohama, začal jako každý jiný. Ráno vstát, pomalu rozbít mobil, když zazvoní nikdy nekončící budík, dát si hrnek kafe a jít do toho ústavu. Píšu ústav, ale když se ohlídnu zpátky, byl to ten typ školy, kterej vám nedovolí spadnout na dno, a to bych potřebovala ze všeho nejvíc. Ale předbíhat není správný, tak to vezmu pěkně od začátku.

Průměrný den u nás na škole vypadal asi takhle. Ráno přijít, pohádat se s pár učitelkama, odejít tak v pět večer a zbytek dne se učit. Nulová šance udělat nějákej problém kromě zápisu ve třídnici, což je úplný nic. Ve třídě bylo pár lidí, který jsem měla strašně ráda a pár co ne, ale i tak to byl kolektiv za jakej by se mělo v dnešní době platit. Lenka, světlovlasá holka, co se mnou seděla dohromady deset let života a byla mojí nejlepší kamarádkou prakticky od narození, byla člověk, jakýho potkáte jednou za život.

Tak jak by bylo vám (mimochodem to vykání vzniklo asi z respektu k tomuhle sešitu, protože tykat mu mi přišlo děsně neslušný), kdybyste přišli domů a div že ne mezi dveřma vám s nadšením v očích řekli, stěhujeme se. Abych to trochu rozepsala a mohla to tak sama sobě líp vysvětlit, což je mimochodem z hlavy chytrejch paní, co mě teď vychovávaj, popíšu, jak mi to řekli. I když ono vlastně ani není moc co psát. Situace, kdy člověk přijde domů, jako každý den a uvidí věčně nepřítomné, pracující rodiče, je minimálně zvláštní. Ještě podivnější však bylo to, jakým způsobem se na mě z gauče, kde k mému nemalému údivu seděli společně, podívali a zavolali si mě k sobě. S připitomělým výrazem vyjadřujícím grimasu podobnou úsměvu jen mlhavě, se mě zeptali, co bych řekla na to, změnit prostředí. Moje odpověď je dost znervózněla. Přirozeně jsem řekla, že nevidím důvod, je mi tu přece fajn. Jenže oni ho viděli. Oni měli vždycky pro všechno důvod. To, že tam bude lepší vzduch a táta bude na místě, kde mu daj o ubohejch pár táců navíc, mě nezajímalo.

Můj názor v týhle rádoby rodině nikdy neměl váhu, ale tohle bylo moc. Nechápu, proč mě odtáhli do hnusnýho města s tupejma lidma a podivným nářečím, kterýmu nerozumím a ani nechci. Nechápu tohle všechno. Jeden den se vzbudím a jdu s kámoškou do školy a o týden později sedím v autě s rodičema, co nepromluvěj ani slovo na svoji neposlušnou dcerušku a za zadkem nám jede páreček stěhováků s naším nábytkem a v našem krásným bytě se promenáduje ta blondýna s kilometrama nehtů na rukou a přiblbou dcerkou k tomu.

Přesvědčující řeči rodičů o výhodách bydlení v menším městě byly pro holku z Prahy nepochopitelný. Bydlela jsem v Praze šestnáct let a necítím se tím něják poznamenaná, zato tímhle městem jsem se nechala poznamenat dost.

První co jsem z toho zapadákova viděla, byl hnusnej panelák s partou prcků na hřišti, jakejch byly u nás v Praze tisíce. Na to, kde vlastně budeme bydlet, jsem se našich neptala. Neptala jsem se jich, protože to nebylo důležitý. Je mi fuk jestli budem bydlet v luxusní vile nebo někde v díře, já to tam stejně budu nenávidět.

Musím uznat, že barák to je hezkej. Velkej a mám v něm pěkně zařízenej pokoj, jenže co je pokoj proti kámošům, škole a všemu tomu, co jsem měla doma. Tady se rozhodně doma necítím, vždyť pomalu ani netrefím na záchod proboha. O škole se s nima bojím mluvit z jednoho prostýho důvodu, na starou školu jsem sice nadávala asi jako každej, ale i přesto to bylo místo, kde byli moji kamarádi, pár hezkejch kluků a všechno to, co má gympl mít. Nikde to nebude jako tam.

Chtěla jsem si tam najít kámoše. Vážně. Uvědomovala jsem si, že sice to nebudou lidi z mýho dětství, ale i tak nikdo neumí bejt sám. Tak jsem se chtěla aspoň snažit.

Na zdejší gympl jsem šla sice vystrašená, ale na druhou stranu už jsem nebyla tak naštvaná. Utěšovala jsem se myšlenkou na pár fajn holek sedících v nový třídě. Statečně jsem vyšlapala schody do druhého patra a nakoukla do nové třídy. To co jsem viděla, mě asi mělo překvapit, ale nepřekvapilo. Místo těch pár normálních holek tam seděly odbarvený slepice s metrovejma podpatkama a já jen stála a koukala. Kluky evidentně zajímala jediná věc a tou byl můj výstřih. Bylo to naposled, co jsem si výstřih na tu školu vzala.

Prvních pár dnů jsem tam chodila. Je přece plno horších věcí a nemá se dát na první dojem. Jenže problémem mluvení může být to, že ten druhý mluví úplně jinak. Jejich nářečí je pro mě nepochopitelný. Tramvaj je prostě tramvaj a ne šalina nebo jak to tam říkali.

A tak jsem seděla sama v lavici celý dny. Jediný kam jsem chodila, bylo na záchod. Mluvit nebylo s kým, chyběli mi kamarádi a všechno bylo špatný.  Učitelé se ke mně chovali, jak kdybych právě přiletěla z Marsu, když jsem na ně svojí hovorovou češtinou spustila. Přeorientovat se během pár dní na nářečí prostě nejde.

Možná čekáte, že napíšu, jak nakonec všechno bylo skvělý a jak jsem si tam našla tisíce kámošek. Tak to vás zklamu. Nikdy jsem nebyla na happyendy.

Po měsíci už jsem se mezi věčně se posmívající spolužáky vracet nechtěla. A tak jsem jednou prostě nešla. Podívala jsem se na dveře gymplu a radši se otočila a šla pryč. Procházela jsem se městem, které mi i přes to, že v něm žiju už měsíc, bylo pořád cizí. Názvy ulic mi nic neříkaly a já nevěděla kam jít. Nakonec jsem si našla ztracenou lavičku v parku, kde by mě nevystopoval ani detektiv. Tou dobou jsem ještě strašně ráda četla, proto jsem vytáhla Lolitu a začetla se do děje. Po hodině čtení mě kniha přestala bavit. Chodit za školu a pak si celej den číst v parku, je asi dost ubohý. Sebrala jsem bágl a vydala se směrem k centru.

Došla jsem k nejbližší trafice a dostala nápad, kterej byl první ze všech těch špatnejch. V životě jsem nekouřila. Přišlo mi to vždycky jako něco odpornýho, co ještě ke všemu ničí zdraví. Nechápala jsem lidi stojící na zastávkách s hořící trubičkou v ruce s výrazem spokojenosti. Jenže tenkrát mi bylo všechno jedno. Vzala jsem prostě cigaretu, dala si ji do pusy a potáhla. Popadnul mě záchvat kašle, ale i přes to jsem cigaretu netípla. Šla jsem ulicí s cigaretou v ruce a sama sebe se ptala, co to vlastně dělám a kam tohle všechno směřuje.

Po čase jsem do školy nechodila už vůbec. Nebyl problém vzít dopisy ze školy a roztrhat je, protože rodiče doma trávili snad ještě míň času než dřív. Od tý chvilky jsem byla nezaměstnaná osoba se základním vzděláním. Vyhlídky na budoucnost byly špatný, ale kdo by je řešil ve chvíli, kdy získal absolutní svobodu.

Byla to chyba. Od týhle chvíle bylo všechno čím dál tím horší. Tahle chvíle byla to scestí. Jenže proč bych měla být hodná, když to že nechodím do školy a kouřím, nikdo nezjistil. A i kdyby jo, tak by mi nic neudělali. Na to je moc zajímá jen jejich vytoužená kariéra. Házím to teď na ně, ale jen chci, abyste pochopili, že puberťák, kterýho rodiče neřešej, dopadne asi tak, jako jsem dopadla já.

Jednou, když jsem s nezbytnou cigaretou v ruce odcházela z kavárny, kam jsem chodila místo školy poměrně často, jsem uviděla holku, co vypadala jako já. Černý vlasy, černý oblečení, v ruce cigaretu a se školou na tom od pohledu byla asi tak jako já. Došla jsem až k lavičce, na který si se zjevným pohodlím hověla a pozdravila jí. Zeptala se mě, co chci. Řekla jsem jí o cigáro, protože to, se kterým jsem vyšla, už bylo pryč a přisedla si k ní. 

To ona mi řekla o nich. Vlastně jsme nikdy jméno neměli. Jen jsme se prostě scházeli a měli stejný názory na všechno. Abyste pochopili, tenkrát mě Klára, jak se holka z lavičky jmenuje, pozvala, ať jdu s ní, že má namířeno za kámošema. Proč bych nešla? Den byl dlouhej ve „škole“ jsem měla do pěti a bylo sotva jedenáct. Šla jsem za ní jak poslušná ovečka. Dovedla nás před velkej, šedej, polorozpadlej barák. Před pár měsícema, ještě v Praze, bych o takovej dům a vlastně ani o holku co mě k němu vedla, ani nezakopla, jenže já už byla někde úplně jinde. Tak jsem prostě šla.

Vevnitř to bylo ještě mnohem horší, než si umíte představit. Vymlácenejma oknama protahoval ledovej vzduch a vejít na schodiště by se mělo jen s jmenovkou na krku, aby vás pod troskama aspoň mohli identifikovat. A přesto když Klára vyrazila po schodech nahoru, ani jsem se nezamyslela a šla taky. Ty schody nespadly do teď, tak to snad vydržej ještě chvilku.

Po nekonečným množství polorozpadlejch schodů jsme tam došli. Píšu tam, protože já vlastně ani nevěděla, kam jdu. Dírou ve zdi, kde původně měly bejt dveře, jsme vešly do velkýho, ale hnusnýho pokoje. Tapety, který tam zřejmě dřív byly, visely v cárech na zdi a podlaha byl už jenom beton. Uprostřed toho hnusu seděla skupina asi pěti lidí u kterejch jsem si vůbec nebyla jistá, jestli vnímaj tenhle svět.

Klára si prostě sedla na volný místo a strčila do podivně vypadajícího kluka, co seděl vedle ní. Ten na ní otočil hlavu, ale vypadlo to spíš, že kouká někam skrze ní. Podal jí pytlík s býlím práškem a mě i přes to všechno co jsem prožila a jak moc jsem se změnila, v hlavě bliklo tohle ne. A tak zrovna když Klára s lžičkou v jedný ruce a buchnou v druhý začala natahovat tu drogu, tou dobou jsem totiž ani nevěděla, co to vlastně je, jsem prostě odešla.

Vypadla jsem z toho domu jak nejrychlejš to šlo. Na ulici jsem se pomalu uklidnila a přemýšlela nad tím, co jsem teď prožila. Tou dobou mi to přišlo jako něco strašně špatnýho, pro mojí mysl to bylo to největší dno.

Jenže dny šly dál a já čím dál tím víc zjišťovala, že cokoli udělám je v pohodě. Přestala jsem chodit do školy, začala kouřit a málem i fetovat. A všechno mi to prošlo. V tomhle bodě možná čekáte pro změnu místo happyendu, to jak zasáhnou naši. Jenže oni nezasáhli. Tak mi teda řekněte, jestli ta chyba byla vážně jenom ve mně.

Ani nevím co mě to tenkrát tak naštvalo. Možná to byl fakt, že nevím co se svým životem a že takhle strávím ještě nějakou dobu, než se to všechno nějak vyřeší. Jenže jak se to vlastně mohlo vyřešit. Buď na to rodiče přijdou hned, nebo na to přijdou až v tu chvíli, kdy bych měla maturovat a ta je ještě sakra daleko. Ani to že nenosím vysvědčení, jim nepřišlo divný. Prostě si řekli, že jim ho nechci ukázat a mým lžím o třech trojkách v pohodě uvěřili.

Když si ten začátek všeho po sobě znova čtu, našla jsem tam strašně moc chyb z mý strany i ze strany rodičů. Záměr tohohle psaní jim prostě asi nevyjde, ale i přesto to dopíšu. Aspoň tak zabíjím ty nekonečně dlouhý přestávky mezi jednotlivejma sezeníma s pychologama a podobnejma kravinama.

Abych pokračovala dál, tak musím přiznat jeden zásadní fakt. Nepřiznává se mi lehko, ale nic jinýho mi prakticky nezbejvá. Začala jsem s tím, protože jsem sama chtěla. Píchla jsem si i přes to, jak hlubokej odpor jsem k tomu měla.

To naštvání, o kterým jsem mluvila, způsobilo ten pád dolu, kterej prostě přijít musel. Jednoho krásnýho dne jsem si řekla proč ne a šla do toho baráku znova. Vyšla jsem ty schody a našla ten samej obraz. Ty lidi tam jen zvedli hlavu a já pochopila, že věděli, že přijdu. Pochopila jsem, že oni sem přišli úplně stejně jako já tenkrát a taky se vrátili tak jako já. Byli jsme banda úplně stejně myslících trosek.

Ten pocit, když poprvý chytíte buchnu do ruky a píchnete je neopakovatelnej. Najednou bylo všechno jedno a mě bylo strašně fajn. Mělo mě napadnout, že takhle drogy fungujou. Nenapadlo mě myslet na špatný chvíle absťáku, který musej přijít ani na ty neskutečný prachy, který na svojí denní dávku budu potřebovat. Tenkrát to bylo prostě poprvý a všechny moje problémy najednou neexistovaly a já byla někde úplně jinde než v tomhle světě a nechtělo se mi vracet zpátky na zem.

Prvních pár tejdnů bylo lehký to schovat před rodičema a možná tak trochu i sama před sebou. Ale pak jsem si prohlídla svoje ruce, plný boláků, neustále se třásnoucích kvůli absťáku a došlo mi, že jsem závislá. Rodiče na mojí proměnu reagovali jen málo. Připočítali mojí děsnou náladovost a daleko větší výdaje pubertě a ještě se tomu s příbuznejma smáli. A zatímco oni se v jednom pokoji smáli, já v tom druhým putovala do ráje.

Asi po půl roce jsem přešla na háčko. Proč? Protože na něj přešli všichni. A já znova zažila ten pocit poprvý, protože nová droga přináší novej začátek. Nechci to tu popisovat. Nejsem ještě tak silná na to, abych mohla psát slohy o tom jaký to je si píchnout. Stejně ať to bude číst kdokoli, jakejkoli doktor nebo někdo jinej, tak nikdo nepochopí jaký to je píchnout si. Pak už jsem si píchala cokoli jen pro ten pocit píchnutí. Je to prokletí, i teď když tu píšu tak se bojím, co bude tam venku.

Jsem tu dobrovolně jako jedna z mála. Ostatní na mě koukaj skrz prsty, protože oni přestat nechtěli. Ale potom co jsem viděla smrt, už jsem s tím chtěla něco dělat. Smrt kvůli tomu, že přešlehnul, byla tak odporná. Ještě mnohem odpornější tím, že tam zůstal sám ležet na tom betonu, protože nikdo nevolal doktora. Všichni byli ve svým soukromým nebi a že on už je v jiným nebi, bylo všem jedno a i kdyby jim to nebylo jedno, tak by ze strachu poldy nezavolali. A takhle umřít jsem nechtěla. Píšu umřít ale on chcípnul jako ta poslední krysa a to mě nabudilo změnit se. 

A tak jsem šla domů a napsala ten dopis, co teď leží tady v poličce vedle postele. Napsala jsem jim to všechno, co jsem jim nemohla říct do očí a sbalila si věci. Kam vlastně balím, mě nenapadlo tak jsem si sedla k počítači a našla si tohle pošahaný centrum. Bylo mi jasný, že jsem sebevrah, že to bude těžký, ale něco jsem asi vážně dělat musela. Tak jsem si vzala těch pár věcí, co jsem ještě nestihla prodat a šla.

Když jsem sem konečně našla cestu, všichni byli překvapený, že jdu sama. Byli zvyklý na hodinový výstupy a praní, který jsem za tu dobu, co tu jsem viděla už hodněkrát. Šoupli mě rovnou na detox. Bylo to to nejhorší v mým životě. Nepřála bych to ani svýmu nejhoršímu nepříteli, ale nakonec jsem to přežila a to svinstvo ze mě bylo pryč.

Popisovat ten absťák co přišel potom je nemožný. Je to jako mít neuvěřitelnou žízeň a vědět že za tím mřížovaným oknem je voda. Nevím, kde jsem vzala tu vůli nepodepsat revers a jít. Mohla jsem, lidi tady jsou proto, že chtěj ne proto, že musej. Jenže odejít se mi nechce. Tady mě drží a já nemám tu možnost znova spadnout. Jenže co až mě pustí? Dokážu stát nebo znova spadnu. A já se na ten boj ještě necítím.

Když za mnou poprvý přijeli rodiče, bylo to strašně smutný. Jakoby přes noc zestárli o deset let. V jejich obličejích jsem mohla vidět, jak vypadá zklamání a strach. Netušili nic z toho a najednou jsou v nápravným centru a dívají se na svou dceru se zanícenejma rukama. Bylo mi jich strašně líto a nedokázala jsem jim říct vůbec nic. Jen jsem se dívala, jak se otočili a odešli.

Znova přišli asi až za týden. Od sestřičky jsem věděla, že maj sezení s psycholožkou a tak jsem čekala zlepšení. Když přišli, tak jsme si spolu sedli a já jim to řekla, tak jako to tu teď píšu.  A přesto mi řekli, že to byla jen a jen moje chyba. Možná že kdybych nebyla tak pevně odhodlaná, tak bych po tom, co mi všechno tenkrát řekli, začala znova. Ale já jim jen řekla, ať už nejezdí a šla k sobě na pokoj.

Od tý doby jsem je neviděla. Volají mi, ale nikdy se neptají, jak mi je. Jen občas připomenou, že je to moje chyba. Za pár tejdnů mě pustěj pryč, tak si asi najdu nějákej byteček a zkusím znova střední. Jen už nesmím znova sklouznout tak jako tenkrát. Jsem ráda, že aspoň pro tuhle chvíli jsem z toho pomyslného ráje utekla. A už se tam nikdy nechci vrátit.