Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohledy I

30. 10. 2011
0
0
575
Autor
J.Alka

…Kráčel po vydlážděném chodníku prohřátém od slunce, kráčel tichounce a přemýšlel… Den už se chýlil a svět se houpal jeho letmými kroky. Kolikrát tudy ještě asi půjde? Ty démony, co jen občas zahlédl přes mlhu tajemství ve snu, teď vídá skoro pořád, i za jasného letního odpoledne na dýchánku s přáteli. Neví, co jsou zač, neví, odkud přichází a co mu chtějí… Proč ho nenechají na pokoji? Jak dlouho už toužil prožít jediný den bez těch mučivých vidin svazujících jeho duši do stále těsnější oprátky. Rozhlédl se. Vždyť by to bylo docela skromné přání… Kolem dokola byl jen širý zelený obzor; svět jako na dlani. Kolik láskyplného smutku v tom pohledu bylo! Po chvíli němého zapomnění v čase ovanul jeho tvář lehký, téměř teplý vánek. Zněl jako hudba a voněl sladkými hrozinkami, vzpomněl si kdysi. Z nedalekého akátovníku se sneslo na tisíce sněhobílých lístečků, jež skryly jeho stopy v dáli i tu slzu, jen jedinou, kterou nechal slétnout na zem s nimi i se svými tonoucími nadějemi v příští šťastný den. Ještě ať alespoň naposled mu osud dovolí pohlédnout na to ševelící údolí, tolik blízké jeho srdci. Ach, jak jen se mu nechtělo loučit se s ním…! Je však teď třeba, aby mu přál hodně sil, nezdolnou pevnost kořenům stromů i stéblům trav, tóny ptačího zpěvu, které se nedají jen tak lehce utišit. A hlavně zapomnění. Zapomnění na věky všem lidem, co ho znali, a měli jej rádi přítelem… Pomalu, ale bezodkladně odvrátil svůj pohled a vydal se vstříc svému strachu. Nemůže to dopustit… musí ostatní ochránit před sebou samotným… Když odtamtud odcházel, jeho na smrt věrný stín, ten jehož se nejvíc obával, jej doprovázel do tmy…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru