Pohledy III

… Zahleděl se do trávy pod nohama. Setmění na sebe nedalo dlouho čekat a rozhodně to nebylo tak dlouho, jak doufal. Už jí to musí říct… Stojí tu jako solný sloup. Zítra už ji neuvidí! Co se to jen stalo s jeho pověstným všudypřítomným úsměvem, zvonícím dodaleka přes všechny smutky? „Marge?“ „… a když jsem tam přišla, ještě mi vynadali za to, že jsem za sebou nezavřela dveře! A pak -“ „Marinko…“ odvrátil pohled, aby neviděla zachvění v jeho tváři. Tázavě se po něm ohlédla. Mlčel. „Musím odtud odejít…“ začal. „A na jak dlouho?“ Tváří se tak vážně! pomyslela si. Hledí na mě tak bezstarostně! pomyslel si on. „To nevím… možná je to jen na pár týdnů, možná…“ nedořekl, „snad se vrátím brzy…“ zapochyboval. Věděl, že odejde a už se nevrátí, nikdy. „Chtěl jsem Ti jenom říct…“ „Co?“ Hleděla na něj zářícíma očima plnýma očekávání. „Že-že ti budu psát.“ Tohle říct nechtěl… Marge se usmála. „Budeš mi chybět, i když budeš pryč jenom na chvilku…“ „Miluju tě,“ zašeptal do ticha a objal ji. Naposled… Pak se něžně políbili a Hledáček odešel, Marge mu s úsměvem mávala bílým kapesníčkem… „Vrať se mi brzy!“ Jen velmi silně odolal touze vrátit se tam a ještě jednou ji políbit. „Vrátím!“ slíbil místo toho, i když věděl, že to nepůjde. Hlavou mu ale prolétla jiná myšlenka. Že to dokáže; dokáže to, i kdyby se mělo stát cokoli… Najde si cestu zpátky k ní… Nad hlavou mu tiše svítily hvězdičky, a jemu se zazdálo, že má moc utvářet osud…  Hleděla na něj H