Ptáčník

Byla jednou jedna vesnice a na konci té vesnice stála malá chaloupka. V té skromné chaloupce žil muž se ženou a těm pánbůh nedělil jen jednoho syna. Ale za to, to byl chlapec silný, odvážný a čestný. Rodiče mu dali jméno Jakub.

Jakub od svých deseti let, den co den, navštěvoval svého strýce, který byl ptáčníkem. Chlapec se od něho učil nejenom ptáky chytat, ale také jak jim pomáhat a ošetřovat ty, kteří se zranili. Měl dobré srdce a s každým ptáčkem měl tolik soucitu co ho jen lidská bytost může darovat.

Jednoho jasného dopoledne, když Jakub polehával před strýcovou chalupou, ozval se do ticha podivný zvuk přicházející od sítí pověšených na bidlu.

Jakub se k sítím rozeběhl. Z počátku neviděl nic zvláštního, ale pak zahlédl na kraji sítě docela malého, modrého ptáčka. Jakub dlouho neotálel a s obratností mistra ptáčníka, ve chvilce ptáčka osvobodil. Než však stihl Jakub modráska prohlédnout zda je v pořádku, opeřenec zamával křídly a frknul do oblak. Zanechal po sobě jen jedno ze svých krásných modrých pírek. Jakub se za uprchlíkem ohlédl a pírko založil do modlitební knížky na památku.

Od toho dne uběhlo mnoho lét a mnoho zim. Jakub se stal mužem a stejně jako jeho strýc, byl ptáčníkem.

Jakuba v rodné vesnici jakoby pálila půda pod nohama. Už dlouho hovořil o tom, že se vydá na zkušenou. A jednoho rána se do toho velikého světa vydal.

Šel cestou necestou, přes hory a kopce, potoky a řeky. Šel dlouho a ještě déle. Za celou cestu neprošel ale ani jedinou vesničkou, ani jednoho pocestného nepotkal.Bylo to zvláštní.

„Že bych se dostal do země nikoho?“uvažoval nahlas, “máma mně o ní vyprávěla,“ přemýšlel dále a pomalu se chystal ulehnout do voňavé trávy.

Jenže ten večer se jeho putování poprvé stalo zajímavým. V nedalekém křoví Jakub spatřil tělo krásného jestřába. Nejdříve si myslel, že je jestřáb mrtvý, ale ten se pohnul a tak ptáčník vykročil k němu, aby mu pomohl.

Jestřáb měl v těle šíp.

„Bez pomoci brzo zahyne,“ blesklo Jakubovi hlavou,“který bídák ti tohle mohl způsobit?“ láteřil Jakub a v uzlíku hledal něco čím by mohl Jestřábovi pomoci.

Kromě šátku se z jeho věcí nedalo použít nic. Jakub byl zkušený ptáčník a i s tím málem si uměl poradit. Šíp z rány vytáhl, šátek v potoce namočil a ránu začal otírat a čistit.

Jenže v tu samou chvíli, za jeho zády, se dělo něco zázračného. Z rozvázaného uzlíku vypadla modlitební knížka a rozevřela se v místě kam Jakub před lety uložil modré pírko.

Pírko teď začalo silně zářit a osvítilo blízké okolí. Jakub se otočil. Pírko už se ladně vznášelo nad zemí. Pak začalo kroužit nad zraněným Jestřábem až nakonec prudce dosedlo na ránu, kterou Jakub ošetřoval. Zranění se začalo zmenšovat a ztrácet, až zmizelo docela. Jestřáb otevřel oči, zaklepal tělem a vzlétl do oblak.

„Děkuji ti Jakube, děkuji. A pamatuj, že od této chvíle jsem tvým dlužníkem. A dokud ti tvou pomoc neoplatím, budu ti vždy po boku,“ zazněl z nebe hluboký hlas Jestřába.

 

Jakub udělal ze svých dlaní něco jako hlásnou troubu a přiložil je k ústům.“Jestřábe, o nějakém dluhu nemůže být ani řeč, ale jestli chceš putovat se mnou, tak budu jen rád. Dobrých přátel není nikdy dost.“

Jestřáb se opravdu od Jakuba už ani nehnul. Následoval ho na každém jeho kroku. Cesta Jakubovi jinak ubíhala, věděl, že není sám.

Nevěděli jak dlouho byli na cestě, ale společně došli až k přenádhernému zámku ze zlata.

Jediná věc co tento skvost hyzdila, bylo černé sukno visící z oken.

„Podívej Marate,“oslovil Jakub jestřába jménem, které mu přítel po cestě prozradil, „krásný zámek a zdá se, že se topí ve smutku. Co říkáš, zeptáme se jestli nepotřebují pomoci?“

Jakub nečekal na Maratovu odpověď a rázně vykročil ke vstupní bráně.

„Co tady hledáš drbane,“ vyjel na Jakuba z ostra strážný.

„Viděl jsem černý smutek v oknech, rád bych nějak pomohl...bude-li to v mých silách.“

„Ty?!“ smál se strážný, „v tvých silách to není, táhni odkud jsi přišel.“

„Jen ho pusť Evžene,“vmísil se do hovoru straší, vznešeně vypadající pán.

„Jistě Vaše veličenstvo,“uklonil se Evžen.

Jakub když slyšel to oslovení, vysekl též hlubokou poklonu. Potom už pomalu vešel do dvora zámku. Marat se usadil na hradbách, odkud pozoroval okolí.

„Tak ty mně chceš pomoci ptáčníku?“oslovil král Jakuba, když spolu zůstali sami.

„Ano, pokud dostanu možnost. Rád se o to pokusím“

„A víš ty vůbec co mě trápí?“

„Nevím. Jediné co vím je to, že potřebujete pomoci.“

„Buď máš tolik odvahy, nebo jsi veliký blázen. Až totiž zjistíš do čeho se to chceš pustit, utečeš a už se tu nikdy neukážeš.

Přibližně před půl rokem se moje dcera Rozálie, dostala jméno po nebožce královně, procházela zámeckým parkem, když v tom vzduch prořízl ohnivý blesk a zjevil se čaroděj Stakar a Rozálii unesl.“

„Kam jí unesl?“

„Snad na svůj hrad, vysoko v horách,“ král beznadějně vzdychl a na čele se mu objevila nová hluboká vráska.

„Pane králi, já se ho nebojím. Půjdu a vaší dceru vám přivedu,“prohlásil sebevědomě Jakub.

„Kéž by jsi měl pravdu ptáčníku. Stakar rozmetal i moje vojsko, ale jak myslíš. Dám ti vše co na cestu potřebuješ a až si odpočineš můžeš vyrazit.“

„Nejsem unavený králi, vyrazím hned teď.“

A za hodinu už byl Jakub s Maratem opět na cestě. Jakub dostal dostatek jídla i pití a také výtečného koně.

Zdálo se štěstí jim přálo, nebyli totiž na cestě ani týden, když narazili na polorozpadlou chajdu a v ní na stařenku se stařečkem. Tam se dozvěděli mnoho užitečného.

„Vítej u nás mládenče,“ přivítala je stařena,“dlouho tady nikdo nebyl, tak jen pojď dál, jistě jsi po cestě unavený.“

Jakub unavený byl a proto se nenechal dlouho pobízet. Hned při vstupu do světnice jeho pozornosti neušla dřevěná postel, ve které ležel stařeček.

„Dobré odpoledne přeji pantáto,“ pozdravil Jakub, ale odpovědi se mu nedostalo.

„Marně čekáš na pozdrav chlapče, starý už půl roku nepromluvil. Jednou v noci ho schvátila záhadná nemoc a od té chvíle z postele nevylezl,“ dokončila smutné vyprávění stařena.

Jakub jen kývl hlavou a v jeho očích se zaleskl nápad : “Já bych ho zkusil vyléčit. Dovolíte mi to?“

„Ty jsi felčar mládenče?“ zeptala se nevěřícně babička.

„ To ani ne, ale možná mu pomohu.“

„Tak dělej jak umíš. Já už vyzkoušela úplně všechno, třeba pánbůh dá a tobě se to opravdu podaří.“

A Jakub se dal do léčení, nebo spíše do čarování. Vytáhl totiž z uzlíku modlitební knížku, otevřel jí a pak už nechal vše na modrém pírku.Pírko si dalo na čas. Ale po chvíli se opravdu vzneslo, pár vteřinek kroužilo nad stařečkovou hlavou a pak pomalinku dosedlo na zpocené dědečkovo čelo.

Jakub čekal na zázrak, čekal, čekal a dočkal se. Stařeček zamrkal očima, otevřel ústa a pak se ozvalo slabounké : „Děkuji.“

„Zázrak, to je zázrak. Nebo čáry,“ křižovala se stařena.

„To jsou dobrá kouzla babičko, to pírko je dar od hodného ptáčka,“ ubezpečil Jakub.

„A hlavně je silné to tvé kouzlo, zlomilo i kletbu mocného Stakara,“ řekl dědeček, který už zcela bez potíží vstal z postele.

Jakub okamžitě zpozorněl: “Stakara říkáte? Toho já právě hledám.“

„Tak to ti chlapče musím říct aby jsi se obrátil a domů pospíchal. Stakarovu hradu se raději vyhni.“

„Já ho, ale musím najít,“nedal si říct Jakub.

„Inu, když musíš, tak musíš. Cesta k němu je, ale daleká a těžko bys ji hledal. Proto ti něco dám,“stařeček zalovil v malované bedně a vyndal z ní starou omšelou kapuci.

„Tuhle kapuci jsem našel právě před půl rokem. Ležela v lese nedaleko Stakarova hradu. Je kouzelná, přenese tě tam kam potřebuješ. Získáš jí jen když najdeš, jako já, nebo dostaneš, jako teď ty jí dostaneš ode mě. Kdyby ji snad chtěl někdo ukrást bude se bránit čarovnou silou.

Patřila čarodějovi, ale já mu jí nedal, proto jsem skončil na téhle posteli. Na, teď je tvá,“ stařeček předal kapuci Jakubovi, „stačí si ji nasadit a říct místo, kam se chceš dostat.“

Stařenka pak dala Jakubovi něco jídla na cestu. Jakub poděkoval, nasedl na koně a jel směrem, který mu stařeček poradil.

Ujel jen malý kousek z dohledu chaloupky a už lovil kapuci : „Co myslíš  Marate, vyzkoušíme ji?“

Marat na znamení souhlasu přistál Jakubovi na paži. Jakub volnou rukou, nasadil kapuci zavřel oči a zamumlal : „Stakarův hrad.“

Další místo, které Jakub viděl byla obrovská skála a na ní hrad.

“Tak přece, funguje to.“

Jakub, Marat i koník stáli tam kde potřebovali.

„Jak, ale nahoru. Já nemám křídla jako ty Marate,“ postěžoval si Jakub.

Jakub znova nasadil kapuci na hlavu a přál si být na vršku té skály. Ale nic se nastalo, Jakub byl stále na stejném místě.

„Čaroděj o tobě už ví, jeho čáry ruší moc tvé kapuce,“ zazněl ze shora Maratův hlas.

„Tak on o mně ví, no koneckonců, je to čaroděj. Co naplat, vyšplhám tam.“

Když Jakub konečně stanul těsně u Stakarova hradu, měl ruce do krve rozedřené. Na skále ztratil mnoho sil a chystal se k malému odpočinku. Jenže na kámen, který si vyhlédl nedosedl. Všiml si, že brána čarodějova hradu byla otevřena, nikde žádný strážce. Čaroděj, jak bylo vidět, z Jakuba strach neměl. A ten energicky vstoupil do hradu. Prošel prázdné nádvoří ponurého hradu, vyběhl schody do prvního patra a nakonec vstoupil do prvních dveří které se před ním objevili.

Jakub se ocitl v nádherně upraveném sálu, kde už ho Stakar očekával.

“Trvalo ti to ptáčníku,“přivítal Jakuba,“buď vítán na mém hradě, vím co zde hledáš, ale nemáš šanci. Nejsi první kdo mě chtěl přemoci, jenže já jsem neporazitelný,“ zasmál se temně čaroděj.

Jakub neváhal, strhl ze zdi ostré kopí a chtěl čaroděje přesvědčit o opaku. Stakarovi však stačilo jen pouhé mávnutí ruky a Jakub i s kopím skončil v koutě na druhé straně sálu. Jakub byl, ale chlapec houževnatý. Neměl ve zvyku něco vzdávat. Popadl znovu kopí a šel proti Stakarovi. Tentokrát čaroděj vyzkoušel jiný trik. Pokaždé když se k němu Jakub přiblížil na dva kroky, tak zmizel a opět se objevil na jiném místě. Jakub neúnavně, pronásledoval Stakara, až na balkon kde se teď čaroděj objevil. Stakar se po celou tu dobu smál, smál se i teď když se Jakub blížil k balkonu. Jakub, ale nebyl sám a navíc byl ptáčník. Stakar ho podcenil a proto jeho život skončil na ostrých kamenech mohutné skály. Houf ptáků, vedený Maratem, ho totiž bez milosti svrhl z balkonu.

Jakub se raději za čarodějem ohlédl jestli je opravdu mrtev. Byl.

„Děkuji vám přátelé. Děkuji tobě Marate, myslím, že jsme vyrovnáni. Teď najdu princeznu a odvedu ji k panu králi.“

Princeznu našel zamčenou v jedné z komnat Stakarova hradu.

„Kdo jsi?“ zeptala se vyděšená princezna.

„Jsem obyčejný ptáčník a přišel jsem pro tebe.Tvůj otec, pan král, tě moc postrádá.“

„Raději uteč, Stakar se každou chvilku může objevit a pak ti bude zle.“

„Ne, ne. Nebude. Čaroděj je mrtvý, už nikoho nebude trápit.“

Princezna tomu zpočátku nechtěla věřit, ale když čaroděj nepřicházel, uvěřila.

Jakub vylovil z kapsy kapuci: „snad už bude fungovat, když je Stakar mrtvý.“

Nasadil ji na hlavu. Princezna ho pevně chytla za ruku a pouhá dvě slova je přenesla na zámek k panu králi.

Na zámku pochopitelně vypuklo pozdvižení, všichni jásali a jako každá správná pohádka i tahle skončila svatbou.

A jestřáb Marat? Ten se od Jakuba a princezny do smrti neodloučil. A když pak Jakub převzal královskou korunu, objevil se jestřáb v jejich erbu jako hlavní motiv.

 

 

 

 Konec

---