Královna Gapó

Bylo a ještě možná je jedno království a v tom království krásný zámek. V tom zámku je král a královna a s nimi jejich pět dcer. Nejmladší z nich bylo právě osmnáct let.

V tomtéž království, jen trochu níže pod zámkem, byla a snad ještě je chalupa. V ní chalupník a jeho žena. A ti měli pro změnu pět synů. Nejmladší z nich byl o rok starší než nejmladší dcera královská.

Celý příběh vlastně začíná oslavou narozenin nejmladší princezny. Všech pět nezbedných dcer se potají z oslavy vytratilo a k nedalekému lesu zamířilo. Ten les byl tak hustý, že na některých místech ho slunce jen těžko prosvítilo a ani tolik krásy, jakou do ní návštěva pět sličných panen přinesla, ho veselejším neudělalo.

Těžko říct proč princezny do lesa šly, co je tam lákalo. Snad tajemný vnitřní hlas, který je vábil. Teď stáli v lese, kolem hustá tma a strašidelně vypadající obrysy stromů.

„To jsme tomu daly. Teď se nedostaneme domů,“ zahořekovala třetí princezna

„Nedá se nic dělat. Vydáme se tímhle směrem,“ ukázala k jihu nejstarší z princezen, „ a pokusíme se zámek najít i když už je tma.“

Sestry s ní souhlasily, ale jít po tmě nebylo snadné. Co chvíli některá z nich zakopla, nebo si natrhla šaty o větev a způsobila si bolestivý škrábanec.

Byly zoufalé a skoro propadaly panice, když tu nejmladší, oslavenkyně, vykřikla : „ Tam. Tam je nějaké světélko.“

Světélko tam skutečně bylo a vycházelo z okna malé chaloupky. Spíše chatrče. Nejmladší z princezen se rozběhla přímo k ní. Ostatním čtyřem nezbývalo, než ji následovat. Před chatrčí se, ale přeci jen zastavily.

„Co když je to chatrč loupežníků,“ řekla jedna z nich.

„Nesmysl, v našem lese žádní nejsou. Tatínek je nechal všechny pochytat.“

Po krátkém váhání se nejstarší z princezen osmělila a zaklepala na dveře.

„Screeeaas!“ vrátka chajdy se se skřípotem otevřela.

Zpoza vrátek vystoupila stařena tak ošklivá, jak jen mohla být, ovšem z hlasem natolik líbezným a lákavým že vyrovnal její ošklivost.

„Jen pojďte dál slečinky. Už na vás čekám.“

Princezny bez špetky podezření a váhání vstoupily dovnitř.

Jakmile se vrátka za poslední princeznou zavřela, chatrč jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela.

Když se dívky uvnitř rozhlédly nespatřily podle očekávání starý nábytek a rozvrzané židle, ba právě naopak. Vše bylo nové. Zlatem vykládané a v každé z komnat bylo přepychu a krásy až oči přecházely.

Komnat napočítala nejstarší a nejodvážnější princezna celkem pět, jen babka zmizela. Místo ní se objevila přenádherná dáma s krásnými černými vlasy s pohledem zlým a tajemným až z toho mrazilo.

„Vítám vás na svém zámku milé princezny,“ uvítala je ta dáma.

„Kde to jsme a kde je ta stařena?“ zeptala směle nejstarší.

Žena naprosto ignorovala princeznin dotaz a pokračovala ve své řeči : „Jsem Gapó, královna tajemných sil a vy jste od teď zdrojem mé krásy. Dokud budete v mé moci budu krásná. Vaši krásu mám teď ve své moci já. Až ji budu potřebovat, vezmu si ji.“

Královna se vítězně usmála a pokynula princeznám, aby ji následovali.

„A aby jste se tu nenudily budete mými služebnicemi a budete plnit mé rozkazy.“

„A co když vás poslouchat nebude a klidně utečeme!“ dovolila si druhá nejstarší, „ jak tomu chcete zabránit?“

„Jednoduše,“ ušklíbla se Gapó, pokývla svou hůlkou a místo odvážné princezny ležel na zemi prachový polštářek.

Královna polštářek zvedla a položila na křeslo. Pak opět pokynula princeznám a ty jí už bez odmlouvání následovaly.

„Představuji vám Julii. Je u mě už rok a je zde velice spokojená. Že?“ zeptala se ironicky královna a její pohled padl na děvče se smutnýma očima.

„Ano má paní,“ pípla poslušně dívka.

„Julie vám všechno ukáže.“  Gapó se otočila k dívkám zády a zmizela.

„Musíte ji ve všem poslechnout. Jinak vás promění. To, co tu kolem vidíte, to všechno jsou dívky, kterým Gapó vzala krásu a které ji nechtěli sloužit,“ varovala princezny Julie a začala je zasvěcovat do povinností královniných služebnic.

Na zámku zatím zavládlo boží dopuštění. Král nechal zalarmovat vojsko, aby prohledalo celé království. Královna seděla na trůnu, oči zalité slzami, rádce si nevěděl rady a kuchař přesolil večeři.

Král nervózně přecházel sem a tam po rytířském sále, očekávaje příchodu velitele stráží.

„Tak už jste je našli?“ zvolal když se velitel konečně objevil.

„Bohužel pane králi. Nenašli. Po princeznách ani stopy. Jakoby se do země propadly,“ řekl velitel a smutně pokrčil ramena, „lituji,“ dodal.

„Dobrá, dobrá. Můžeš jít,“ dovolil král posmutněle, na čele se mu objevila nová hluboká vráska. Šel zvěstovat nemilou zprávu královně.

Dlouhé hodiny chodili král, královna a nejvyšší rádce po komnatách a dumali a přemýšleli, kde by mohly princezny být. Kde je hledat. Když tu rádce dokázal, že si svůj titul zaslouží.

„Co kdybychom řekli bubeníkovi ať po celém království rozhlásí, že ten kdo princezny najde a domů je přivede dostane nemalou odměnu.“

„Překvapuješ mě Huberte. Je to sice malá naděje, ale díky za ni. Běž a dej rozkaz bubeníkovi,“ rozhodl král.

„Můj králi, je hluboká noc, království spí,“ připomenul rádce.

„No tak dej bubeníkovi ten rozkaz až ráno,“ rozčílil se mírně král a odešel za královnou do ložnice.

Druhý den ráno, když už lidé pomalu vylézali ze svých domů, stál bubeník na náměstí a vykřikoval : „Poslyšte lidičky královo oznámení. Včera v noci se ztratilo pět královských  dcer, ten kdo princezny najde a domů v pořádku přivede, ten s tučnou odměnou počítat může.“

Vše pak ještě třikrát zopakoval, přihnul si z placaté lahve a šel vybubnovat oznámení pana krále do nejbližší vsi.

Mocný hlas bubeníka dolehl i do chalupy, kterou obývalo pět urostlých mládenců.

„To by bylo něco pro nás. Co říkáte kluci?“ ozval se jeden z nich.

„Co myslíš, že nám král dá?“ zeptal se nejmladší Jan.

„No peníze. Co jiného. Hromadu peněz a každému ruku princezny,“ nesla se světnicí odpověď.

„Jen trochu více skromnosti Martine,“ napomenul otec třetího syna v pořadí, „ raději buďte doma a starejte se o výdělek. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. To říkával už váš děda.“

„Pravda, bůhví co by se vám mohlo stát,“ připojila se matka.

„Ale také bůhví, co je s princeznami. Potřebují naši pomoc,“ vzdoroval druhorozený Petr.

„Petr mluví správně. Musíme je najít. Je nás pět, ve světě jeden druhého pohlídáme,“ podpořil bratra nejstarší Václav.

Během hodiny měli vše zabaleno, matka každému přibalila pár buchet, udělala jim křížek na čelo a mládenci vyrazili směr zámek.

Král byl nadšen, že se někdo přihlásil na záchranu princezen tak rychle.

„Jsem velice rád mládenci, že chcete pomoci. Sice jsem si představoval jako své zetě prince, ale když mé dcery najdete, dám každému z vás jednu za manželku.

Chasníci proti této odměně nic nenamítali a hned se vydali na cestu.

Chodili všude kde bylo i vojsko pana krále, ani les, kde se právě nacházeli, nebyl výjimkou. Prodírali se lesem dlouhé hodiny, ale nikde ani stopa po ztracených princeznách.

„Kdepak, už jsem prohledali úplně všechno. Zdá se že nikde nejsou,“ sklopil hlavu Václav, „tenhle úkol je nad naše síly.

Ostatní bratří souhlasili, sklopili také hlavy a smutně opustili les ještě před setměním.

Mlčky kráčeli po silnici až k útulně vyhlížející hospůdce. Hospoda byla v letním horku skoro celá zaplněná. Až na jeden stůl, seděl u něho jen jeden smutný mládenec.

„Smíme si přisednout?“ zeptal se slušně Kvido, čtvrtý z bratrů.

Mladík beze slova přikývl.

Dlouho seděli mlčky, až Václav prořízl ticho otázkou : „A co, že jsi tak smutný? Stalo se ti něco?“

Mladík pak vyprávěl o své přenádherné nevěstě, která se mu jednoho osudného večera záhadně ztratila.

„Už celý rok ji hledám a nic. Ale nepřestanu hledat i kdyby to mělo trvat třeba celý můj život. Nepřestanu dokud ji nenajdu,“ řekl rázně mladík. Rychle se rozloučil, položil na stůl měďák a svižnou chůzí odešel.

„Vidíte, on hledá celý rok a my už jsme to vzdali,“prořízl vzniklé ticho Martin.

„Kdo říká, že jsem to vzdali. Máme pouze přestávku,“ připojil se Jan.

„Tak na co čekáme. Vstávejte, musíme jít hledat,“ řekl naprosto zbytečný povel Václav, protože všichni už byli na nohou připraveni odejít z hospody.

„Nejdřív musíme zpátky do lesa. Než bude tma. Za chvíli bychom si tam neviděli ani na špičku nosu,“ připojil se Petr se svým nápadem a nikdo mu neodporoval.

Znovu procházeli les křížem, krážem a znovu nic nenacházeli. Pak se setmělo tak rychle, že žádný z nich nepostřehl, že na ně tma padá.

„Jak to, že je najednou taková tma?“ podivil se Jan

Nezdálo se, však že by někdo znal odpověď.

„A kam zmizel Kvido?“ zeptal se pro změnu na svého o rok mladšího bratra Martin.

Ale to také nikdo nevěděl.

„Zkusíme ho najít. Já a Petr půjdeme tímto směrem,“ ukázal Václav k západu, „ a Martine, vy půjdete s Honzou tudy,“ ukázal pro změnu na sever, „ když někdo Kvida najde, ať hlasitě hvízdne. V opačném případě se sejdeme támhle u těch stromů. Les jev tom místě  řidší, takže tam prosvítá světlo měsíce.“

Václav mával rukama jakoby odháněl mouchy, ale bratři všechno pochopili a vyrazili znovu hledat. Tentokrát, ale svého bratra.

Čas už se přiblížil ránu na dosah, ale žádné hvízdání se neozvalo. Václav s Petem už čekali na smluveném místě, ale Martin s Janem se neobjevovali

„Asi zabloudili,“ řekl po chvilce čekaní Petr.

„To je jim podobné. Půjdeme jejich směrem, třeba na ně natrefíme.“

Po pár krocích narazili na starou chatrč. Pozorný čtenář jistě ví, komu, že ta chatrč patřila, ale Petr s Václavem ji viděli poprvé.

Dvířka chatrče se znenadání  otevřela a slabě znějící píseň je vlákala dovnitř.

„Vítejte pánové. Co tak pozdě? Čekala jsem vás mnohem dříve,“ ozval se za nimi hlas.

Oba bratři se prudce otočili. Za nimi nestál nikdo jiný než královna Gapó v celé své kráse.

„Čekala jste nás? Jak to, nemohla jste vědět, že přijdeme?“ nechápal Petr.

„Vaši bratři mi to řekli,“ vysvětlila Gapó, „ a nestůjte mi tam jen tak ve dveřích. Posaďte se přeci,“ pokynula jim.

„Oni tu byli? A kam odešli? Jak je to dlouho?“ vychrlil na královnu salvu otázek Václav.

„Ne, ne. Tak to není, oni tu ještě jsou,“ pohlédla Gapó na nádherné židle,“ na čem si myslíte, že sedíte.“

„Co!? To je přeci nesmysl!“ rozčílil se Václav vstávaje.

Jenže vstát ze židle nestihl. Gápó mávla hůlkou a dvě skvostné židle ozdobila neméně skvostnými přehozy.

Tou dobou se mladík z hospody, se smutným výrazem ve tváři, potloukal po lese také.

„Byli to oni, nebyli to oni?“ přemýšlel na hlas.

Byl by přísahal, že před chvilkou viděl své známe od stolu vejít do polorozpadlé chajdy, ale teď tam nebyla ani chajda a ani přátelé.

„To jsem blázen. Musím přijít na to, co za tím vězí. Ale až ráno. Teď je stejně tma černá jako saze. Uložíme se ke spánku,“ řekl a v dlani sevřel řetízek s přívěškem stříbrného jednorožce.

Druhý den ráno si pověsil jednorožce na krk a začal hledat tu chajdu.

„Přeci se mi to nezdálo. Nebo, že by ano?“

Najednou tam před ním stála. Rozpadlá chatrč, obrostlá trnitým keřem. Celou ji obešel a našel malá vrátka, která se zdála být dlouho nepoužívaná.

„Tudy přeci nikdo hezkých pár let nevešel,“ divil se mladík tomu, že  v noci na vlastní oči viděl vcházet dva muže dovnitř a přesto dvířka nešla otevřít přes nánosy rzi, která požírala panty.

Dvířka pak otevřel až po malé domluvě, za pomocí tlusté větve. Zarezlé kování povolilo a on mohl vstoupit.

Ocitl se v krásné a velmi vkusně zařízené ložnici, která mu do rozpadlé boudy nepasovala. Z počátku měl strach jestli se někomu nevloupal do domu, ale teď když pochopil, že za vším jsou jakási kouzla a magie, chtěl tuhle záhadu vyřešit.

Prošel celou místnostní, ale kromě knihy vázané v kůži, nenašel nic zajímavého.

Zběžně nahlédl do té tlusté knihy.

Obsahovala samé nesrozumitelné výrazy

„OPRO SOPRO – zrušení,“ četl..

Pak zaslechl kroky, založil knihu na své místo a otočil se, připravený s omluvou.

„Co tady děláš, ty červe!“ zařvala Gapó tak silně, až se do ložnice seběhlo pět jejich sloužících.

„Zbyšku,“ zajásala jedna z nich.

„Julie,“ zvolal Zbyšek.

Ale královna Gapó jim nedovolila spočinout v nádherném obětí. Zvedla hůlku, namířila na Zbyška, ale nic se nestalo. Zbyšek stál pořád ve své podobě.

„Jak je to možné? Proč má kouzla nefungují!“ vztekala se královna a rozeběhla se proti Zbyškovi.

Jenže v tom ji popadly paže pěti chasníků, které svým OPRO SOPRO Zbyšek odčaroval, popadli Gapó a odvlekl do kouta. Jan ji pak sebral kouzelnou hůlku a zlomil ji v půlce.

Královna se potom změnila v hnusnou stařenu.

Ložnice se začala plnit dívkami, které Zbyšek také odčaroval, včetně jedné z princezen.

Až tam bylo na dvacet krásných slečen.

Gapó se chvěla strachy.

„Co s ní?“ podíval se Zbyšek na Václava?

„Bez hůlky a knihy je bezmocná,“ usoudil Václav.

„Ano, nechme ji žít,“ prosili princezny.

„Třeba si ve své podobě uvědomí jak byla zlá a možná se i polepší,“ myslela si Julie.

Nechali ji tedy v chajdě svému osudu a  vydali se cestou na zámek.

O několik dní později bylo na zámku opravdu veselo.
Pět princezen, pět chasníků. Jeden mladík, bez kterého by všechno dopadlo jinak a jedna dívka, která ho milovala. Byla z toho svatba jakou v království nikdy nezažili a nikdy nezažijí.

„Zbyšku, jak je možné, že tě Gapó nezačarovala jako všechny ostatní?“zeptala se Julie při tanci.

„To asi můj jednorožec,“ pohladil si Zbyšek krk, „máma říkala, že zahání kouzla,“ vysvětlil Zbyšek a dlouze Julii políbil.

 

Konec

---