Dilema bludného kořene

     „Život je pes…“ mumlal si pro sebe znuděně kořen. Už osmnáctým rokem bloudil bezcílně po světě a ani mu nikdo nepopřál ke včerejším narozeninám! Připadal si jako vyděděnec, ačkoli pocházel z významného rodu bludných kořenů, kterých už na světě mnoho nezbylo. Většina z nich to prostě vzdala a začala žít jako obyčejní, prostí a líní kořenové v zemi. „Asi se zavraždím,“ prohlásil dramaticky, když tak uvažoval o svém bídném životě. Jen ať všichni slyší, jaký je to mizerný život! A hned si to namířil k nejbližším bažinám. Zbýval mu už jenom jeden jediný krůček, když si to náhle rozmyslel a spěšně ucouvl. Co ho to proboha napadlo? Pořád je přece lepší žít jako ten nejubožejší starý kořen, než tlít mezi bublinami bahna… „Ještě než se ale natrvalo usadím,“ umiňoval si cestou zpět, „zbloudím ještě aspoň jednoho človíčka.“ Jako na zavolanou, nedaleko za sebou zaslechl zběsilý dupot. Z křovin však vyběhl jen ustrašený zajíc kličkující mezi stromy před pytlákovou kudlou. Další naděje mu však svitla hned vzápětí. „Že by další zajíc?“ uvažoval raději, aby tak odehnal smůlu a případné zklamání. Tentokrát to ale opravdu byli dva muži, pronásledovaní ještě dalším. „Tři mušky jednou ranou,“ zamnul si spokojeně ruce a škodolibě se uchichtl. Jeho smuteční nálada byla ta tam a hned, jakmile se první z nich přiblížil, zatahal ho za tkaničku u boty, takže se v tu ránu octl na zemi…

     „Do háje zeleného!“ „Co děláš, nemehlo?“ „Zakopl jsem, no to se toho stalo!“ „Radši odtud rychle vypadneme, než nás náš milovaný Polda dožene a odvleče zpátky do cvokhausu!“ „Tak moc nemel a radši poběž!“ Horymír Doskočil a jeho kamarád Valentýn Růžička tedy uháněli dál, aniž by si všimli čehokoli zvláštního. Vedoucí ostrahy všemi obávaného blázince v Černovicích, Napoleon Císař, však ztratil jejich stopu a ještě ke všemu sám zabloudil. Jako o závod dál přeskakovali čiré stružky a poražené kmeny stromů. Na konci lesa se zastavili. Už neslyšeli žádný supějící dech za patami, mohli si tedy na chvilku vydechnout a poradit se, kudy dál. Před nimi se rozprostíralo široké zlatavé pole, obklopené ze západní strany nevelkým kopcem, na němž stál nádherný zámek, skoro jako z pohádky. Náhle znovu zaslechli ten známý, chroptící hlásek a hned věděli, která bije. Nebylo to totiž poprvé, co utíkali z „Havaje“, jak blázinci všichni říkali. Mrkli na sebe a spěšně se vydali přes pole vzhůru. Když pak vyčerpaně dolezli až před vstupní bránu zámku, popadl Horda staré mosazné klepadlo a vší silou třikrát zabouchal do vrat. Nic… Zkusil to znovu, a potom ještě jednou, a když stále nikdo neotvíral, zatlačil do dveří a s překvapením zjistil, že jsou otevřené. Valda si protentokrát odpustil své vyčítavé zavrtění hlavou a oba rychle vběhli dovnitř. Vrata zajistili obří západkou. Horda se ulehčeně opřel o dveře: „Je to v suchu…“ oddychl si. „Jenom aby,“ podotkl věčně nedůvěřivý Valda a jal se prozkoumávat prostory, v nichž se právě ocitli.

     Daleko se ovšem nedostal, neboť dveře do dalších místností byly zamčené. Zatímco se Horda podivoval nad hloupostí majitele této pevnosti, Valda už si stačil všimnout, že kromě jednoho velkého dubového stolu, dvou lavic a zhasnutých pochodní na kamenných stěnách předsálí tu nebylo zhola nic. Horda si vytáhl mapu, aby zjistil, kde to vlastně jsou. Když se mu to však ani po dvou hodinách nepodařilo, Valda znuděně – přesto však velmi opatrně – odtáhl západku a podíval se po očku škvírou mezi vraty, zdali za některým temným koutem nečíhá Napoleon Císař. Když se ujistil, že je vzduch čistý, prohlásil jen, že se jde projít, a ještě než Horda stačil cokoli namítnout, byl ten tam.

     Valda si vesele vykračoval po poli, prozpěvujíc si při tom svého oblíbeného Vivaldiho. Kousek od něj stál malý hřbitov a mezi hroby bylo vidět rychle se pohybující černou postavu. Nevypadalo to, že by běžela… spíš jako by létala. Se zájmem se zastavil. Ještě chvíli tu zajímavou bytost pozoroval, než se konečně odhodlal a nerozhodným krokem zamířil k ní. „Dobrý podvečer, slečno,“ zdvořile oslovil pohlednou blondýnu s brýlemi. „Co to tu děláte?“ „Dobrý večer. Musím upravit ještě pár hrobů, pak si můžu s vámi povídat,“ odbyla ho a prosvištěla kolem něj na kolečkových bruslích. Valda se díval, jak upravuje převrácené vázy květin a zapaluje větrem uhašené svíčky. „A… proč to všechno děláte?“ nechápal. „Co se vám nezdá? Jsem hrobařka.“ „Já jsem Valentýn, těší mě. Můžu vás doprovodit domů?“ „To nemusíte, já bydlím hned za márnicí. A mimochodem, jmenuji se Marie. Tedy vlastně Maryša, Maryša Kratochvílová, ale říkejte mi, prosím, Marie,“ podala mu ruku na seznámenou a málem se jí při tom lem černých šatů zamotal pod brusle. Povídali si tam ještě asi půl hodiny, z níž se Valda dověděl, že Marie není jenom hrobařka, nýbrž přivydělává si jako učitelka v mateřské školce. „Zvláštní a obdivuhodné,“ pomyslel si sám pro sebe. Má prý jednoho syna, Venouška, který je už ženatý, neboť jak známo, dnes se lidé musí brát velmi mladí, jako tomu bývalo za starých dob, aby si dostatečně včas zajistili dobrou budoucnost až do smrti. Takže teď už se nejmenuje po ní Kratochvíl, ale Babinský, podle své manželky. Marie také nezůstala jenom u odpovědí a zeptala se ho, kde on pracuje, a když jí odpověděl, že je světoznámý model, upřímně se tomu vtipu zasmála a málem zase zakopla o vlastní brusle. Když se dověděla, že s Hordou přebývají na zámku, nabídla se, že jim tam donese nějakou večeři. Zastavila se tedy ještě ve svém stavení za márnicí a společně pak šli na zámek. Setmělo se a jasné hvězdy vysvitly na noční obloze. Chvíli kráčeli mlčky, když v tom Marie chytla Valdu za ruku. Vyděšeně zírala na hradby, po nichž kráčela ladná bílá postava. Valda zamrkal, aby se vidiny zbavil, když však znovu vzhlédl, postava kráčela dál, cestičkou za cimbuřím, s vysokým čepcem na hlavě a průsvitnými závoji, vlajícími ve větru. Její obličej byl nadpřirozeně bledý. Nicméně jeho nevyděsil, takže ležérně objal Marii kolem ramen a odvedl ji k branám, kde třikrát zabouchal, aby mu Horda otevřel. Polekaně však uskočil, když mu otevřela bílá paní. „Přejete si?“ „Ehm… Vy jste tu asi odpoledne nebyla, viďte? Totiž, abyste rozuměla… já a můj kamarád Horda jsme si mysleli, že v zámku nikdo nežije a -“ „Vždyť také ne. Jsem mrtvá už přes čtyři sta let,“ odpověděla dáma velmi hlubokým hlasem. „No a… ehm… vadilo by vám moc, kdybychom se tu na čas ubytovali? Bylo by to opravdu jenom na chvilku, než prozkoumáme… ehm… mikroorganismy ve zdejších bažinách. Jsme totiž mikrobiologové, abyste rozuměla.“ „Můžete zde zůstat, jak dlouho jen budete chtít. Mé jméno jest Hermína Valdštejnská a budete-li cokoli potřebovat, obzvláště vymalovat některý pokoj, jsem vám k službám,“ vzdychla útrpně. „No, vymalovat pokoj zrovna nepotřebujeme, ale šálkem horkého čaje s citrónem bychom tedy nepohrdli,“ obrátil se na ni Horda.

     Za chvíli už všichni čtyři seděli u jídelního stolu a popíjeli Hermínin čaj, když náhle bílé paní spadl závoj z obličeje, a Marie poděšeně vykřikla: „Ona je muž!“ Všichni se na ni okamžitě zadívali, jakoby v zoo spatřili najednou mezi hyenami růžově puntíkovaného tygra. Ať se však Hermína snažila seberychleji schovat svůj plnovous, nepodařilo se jí to. „Nuže dobrá, odhalili jste mne. Nyní jsem nucena vám vyprávět celý můj nešťastný příběh, abych vás vyvedla ze sprostých omylů týkajících se mé podoby.“ Horda se rozesmál, ale raději si zakryl ústa hřbetem ruky, aby to snad bílý pán nepostřehl. „Smíme vám tedy říkat Heřmane?“ navrhla důstojně Marie. Bílý pán pokrčil rameny, poněvadž se už soustředil na dobré podání svého příběhu: „Stalo se to v pátek třináctého. Já hloupá totiž nechtěla uposlechnout dvorní dámy, které mne varovaly a přísahaly při Bohu, že je to nešťastný den. Já jsem však toho nedbala a šla jsem na nákup, jako každý týden, pro nová roucha a šperky. Už jsem se vracela zpět, obtěžkaná všemožnými truhlami, když vtom mi do cesty vběhl černý pes. Samozřejmě, že jsem se příšerně vyděsila té krvežíznivé bestie, jenž mě dozajista chtěla zardousit! Omdlela jsem a dál už si nic nepamatuji. Jenom to, že jsem se probudila zde na zámku svého chotě, pánbůh mu dej věčný pokoj přes všechnu mou bídu, a najednou byl ze mne muž. Komorné se mi to neodvažovaly ani říci, avšak prozradily je jejich šklebivé pohledy, a když jsem pak pohlédla do zrcadla, spatřila jsem tu hrůzu na vlastní oči. A od té doby vypadám takhle,“ dramaticky se odmlčel, jakoby je tím chtěl vyzvat: „No, jen si mě prohlédněte, pohleďte na zrůdu!“ „Nebýt jen toho proklatého jezevčíka!“ „Myslím, že začnu věřit pověrám,“ polkla Marie, šálek čaje se jí třásl v dlaních. „Nechcete si to tu trochu prohlédnout?“ nabídl se Heřman, aby odvedl jejich pozornost od svého obličeje. „Proč ne?“ souhlasili zároveň. Bílý pán přicupital k jedněm dveřím vedoucím z místnosti, odemkl je zlatým klíčem a pokynul jim do dalšího pokoje. Byl to malý taneční salonek, za kterým následoval dětský pokoj, lovecký salonek, čtyři ložnice, dvě koupelny, společenská místnost, jídelna sousedící s kuchyní… zkrátka všechny pokoje byly naprosto stylové, bohatě vyzdobené všemožnými křesílky, stolky, postelemi s nebesy, obrazy, mnohoramennými svícny a zrcadly. Ve všech vázách byly čerstvé kytice v barvách tapet, nábytku, koberců a závěsů. Největším klenotem zámku byl však bezpochyby rytířský sál, který si prohlédli jako poslední. Nebyl ale výjimečný pouze staletými brněními v prosklených výklencích, aby se na ně neprášilo, ani tucty husitských zbraní upevněných v okrouhlých skobách na zdech. Celá místnost, vydlážděná pestrými dřevěnými parketami, byla totiž ručně vymalována mnoha zajímavými barvami. Malíř byl očividně velmi svědomitý… Jeho temperamentu se nevyhnula ani podlaha, kropenatá od cákanců různé velikosti. „Hmm… zajímavé… Hotové umělecké dílo!“ obdivoval se práci Valda. „Kdopak byl asi autorem této skvostné tvorby?“ „Já sama,“ přihlásil se hrdě Heřman, šťasten, že se jeho výtvor Valdovi líbí. Zatím sice jako jedinému… „Milý Heřmane, nenechte se přece pobízet a vyprávějte mi, jak jste toto fascinující dílo namaloval!“ vyzval ho prosebně Valda a nadšeně si prohlížel každý flíček. „Víte, moji drazí hosté, to bylo tak. Jednoho krásného dne se můj muž rozhodl, že naše sídlo přestaví a dá jej trochu do pořádku… Povolal nejlepší zednáře, kameníky a malíře z celého světa. Všichni stihli svoji práci včas až na ty malíře, těm to trvalo tak přílišně dlouho, že už jsem to nevydržela a vyhnala je pryč. Můj choť se však kdožvíproč hrozně rozčílil a řekl mi, že teď to tu budu muset vymalovat sama. A představte si, že mne tu dokonce i zamkl! Taková hanebnost! Vlastní ženu zamykat v jejím vlastním domě,“ zakroutil Heřman pohoršeně hlavou. „Aha, už chápu, proč je tato místnost tak… tak… ehm… zvláštní, no, řekl bych,“ podotkl Horda. „Co zvláštní! Je úžasná! Výjimečná! Kouzelná! Prostě dokonalá!“ vykřikoval obdivně Valda, kterého různobarevné skvrny nadchly jako asi ostatně každého špičkového designéra.

     Když jim pak bílý pán po příjemně stráveném dni popřál dobrou noc a náhle beze stopy zmizel, podotkl Horda: „No a co, tak tu s námi bude ještě jedno strašidlo. A navíc je docela milá – teda milý.“ Po náročném dni už se jim ani nechtělo oslavovat svůj útěk z „Havaje“, jak si plánovali, nýbrž téměř okamžitě oba usnuli tam, kde zrovna seděli, tedy v předsálí. Heřman totiž omylem zase zamkl všechny dveře vedoucí z této místnosti, takže o spaní v měkkých postelích s nebesy si mohli nechat opravdu jenom zdát. Horda s Valdou nevěděli, jestli by je vůbec slyšel, kdyby zavolali jen tak do vzduchu jeho jméno. Marie se pak potichu vrátila do svého domu u hřbitova.

     Všechno spočívalo od té chvíle tiše a klidně, jenom solná svíce v rytířském sále, dovezená z daleka jako dar pro Heřmanova manžela, plála jasným plamínkem uprostřed tmy, protože bílý pán neměl ve zvyku ji vůbec kdy zhasínat, neboť sůl přetrvá věky. Nikdy se nepokoušel vyzkoumat, jak vlastně tato svíce ze soli může hořet. Prostě tomu tak bylo a hlavně že nemusel zbytečně plýtvat svým časem a prací na opakované zapalování a zhasínání této svíce. Nebyl totiž moc šikovný, takže by si dozajista popálil prsty. Nikdo do této doby netušil, že mnohaletá solná svíce je kouzelná. Měla totiž svůj vlastní rozum a zrovna toho dne, té noci, v této chvíli se jí zachtělo změnit osud… a taky si chtěla užít trochu zábavy za ty věky… nebo se možná nadýchala moc kyslíku… kdoví. Zkrátka využila svoji kouzelnou moc k tomu, že na krátký okamžik - ale opravdu jen kratinký, aby to nikdo nepostřehl - zapálila podlahu a skvrny od barev v rytířském sále se najednou proměnily v čerstvě propečené piškoty…

     „Stávka!“ Tik, tak, cvak… „Stávka!“ Tik, tak, cvak… „Stávka!“ Valda se probuzeně ošíval, pak něco zaremcal a spal dál, to už ho však Horda nemilosrdně tahal za rameno: „Slyšíš to?“ Skandování odkudsi z nádvoří začínalo nabývat na síle. „Stávka! Stávka!!“ Horda povolil stisk a plížil se k bráně, odkud opatrně vysunul západku a pootevřel jednu půlku vrat, když v tom to uviděl. Přímo na nádvoří se promenádovalo dvanáctero hodin v útočné formaci. „Stávka!“ cvakaly kolečky. „Ehm – copak se děje?“ otázal se zaraženě Horda. Valda, který se však mezitím dokonale probudil a teď mu koukal přes rameno, ho přerušil: „Jaképak copak?! Alou zpátky do komory, výtržníci! Už ať jste tam! – Jauky!“ jedny rozzuřené nástěnné hodiny po něm mrštily rafikou. „Zadrž!“ přihnal se k nim maličký, ale brunátný budíček a vzkřikl: „Řek sem, že pálit budete, až bude čas!“ a sebral mu druhou rafiku: „Toto se zabavuje pro potřeby vojska a za výtržnictví!“ reptal. Pak z jedněch obzvlášť parádních hodin serval rudý mušelínový závěsek zakrývající poněkud nevzhledný vnitřek a nabodl ho na rafiku jako válečný prapor. Hodiny dámským, téměř operním hlasem zapěly ódu na umdlení a skácely se do náruče dalších dvou revolucionářů. „Co chcete?“ zeptal se znovu Horda. „Vám nic, zavolejte mi sem tu ničemnici, držgrešli a příživníka Hermínu Valdštejnskou! Vykazujeme si právo vyřídit si s ní účty, a to,“ důležitě nahlédl do jakéhosi glejtu, „ za nedostatečné chování a snad i úmyslné a možná dokonce zlomyslné poškozování, jež nám ráčila věk za věkem prokazovati,“ dočetl. „Aha… A co teda vlastně chcete?“ „Ty osle hloupá, tak se podívej na tohle!“ hlavní buřič cukl ramenem a na jeho rozkaz předstoupili dvoje hodiny a vysypaly před ně hordu rozlámaných zrezivělých koleček různých druhů a velikostí. „Hm… pěkné. No, jestli zde jde pouze o tohle, rád je do toho kovošrotu nazítří zavezu,“ slíbil Valda jen aby už měl pokoj. „Co?!“ budíček zrudl vzteky. „Tohle je stávka! Já vám ještě ukážu kdo poskáče do šrotu!“ A ostatní se hned přidali: „Stávka! Stávka! Stávka!!“ „Vpřed!“ zavelel budíček. Vojsko dvanáctera hodin začalo rozhodně pochodovat kupředu. „Nikam!“ Horda si stoupl před vrata. „Ve jménu zákona vás všechny zatýkám za rušení nočního klidu!“ Dvanáctero hodin se zaraženě zastavilo… Horda pro jistotu poplácal svůj obušek. „M-myslím… generále, myslím, že… že bychom tu naši stížnost mohli zanechat na-na po-později,“ vykoktaly ony půvabné salónové hodiny ožebračené o šatstvo, které se raději včas probraly ze mdlob, jakmile poznaly blížící se nebezpečí. „Hm,“ přikývl jen nerudně hlavní buřič budíček, zavelel a všech dvanáctero hodin mžikem zmizelo jako pára nad hrncem.

     Horda pro jistotu počkal, až se vytratí i ten nejposlednější zbojník, když v tom mu kdosi položil ruku na rameno. „Fuj, to sem se lek‘!“ zaklel, když spatřil Maryšu. „Co se to tu dělo?“ zeptala se, aniž by si všímala jeho odpovědi. Pohlédla na kovovou rafiku s kusem mušelínu válící se na dlažbě. „Nic… To nic,“ přispěchal honem s odpovědí Valda. Sebral rafiku a zahodil ji do křoví. Marie se po něm po očku podívala, ale na nic se nevyptávala. „Smím vás doprovodit domů?“ „Vy jste tedy pěkně neodbytný, no, když chcete,“ pokrčila rameny a pousmála se.

     Horda usoudil, že těm dvěma nebude dělat křena a vydal se zpět ku hradu.

     Napoleon Císař se škodolibě uchechtl, když konečně objevil skrýš těch dvou pošuků. A vida! Jeden z nich zrovna kamsi odchází s jakousi slečnou a ten druhý pitomec tupě civí opodál. Lepší příležitost mít nemohl. Tiše se po špičkách vkradl otevřenou branou do předsálí… Kde nic, tu nic. Vlastně počkat – helemese! Za temným závěsem u okna se skrýval boční vchod a je otevřený! Ocitl se přímo v rytířském sále. Něco mu křuplo pod nohama… Co to tady?… No teda! Zvedl jeden voňavý piškot a s chutí se do něj zakousl. Pak další a další… no, ještě jeden… a teď už vážně poslední, sliboval si, když byl plný jako bečka. Stále se však spousta piškotů nevinně povalovala po podlaze… očividně přímo toužily po jeho žaludku. Jenže Polda už víc nemohl… tak co s nimi? Přece je tu nemůže jen tak nechat! To by bylo proti přírodě a věčná škoda! Když si dostatečně naplnil kapsy, čepici i holínky, dostal nápad… Vytáhl z brašny s hamburgry, kterou nosil stále při sobě… najednou zapochyboval, jestli místo nich nepovýší na místo svého nejoblíbenějšího jídla piškoty… dřevěný prak. Chtěli válku, mají ji mít! Zasmál se v duchu. Nosil ho už od dětství, pro štěstí. A navíc, neozbrojený člověk nikdy neví, kdy může takovou věcičku potřebovat, pomyslel si důležitě. Dostal ho od maminky, k sedmnáctým narozeninám, po deseti letech marného škemrání a přemlouvání, tak mohl být hrdý, že svůj spor s matkou konečně po letech vyhrál. Nechtělo se mu to tehdy dávat k soudu, ty tahanice… no… jak se tak nořil do vzpomínek, začal podřimovat… Usínal s hlasitým chrochtáním a zlomyslným úšklebkem na růžových tvářičkách…

     „Marie… “ Luna se vyhoupla na noční oblohu a shlížela se v desítkách rozžatých svící kolem dokola. Ozařovala tajemné nápisy na náhrobcích, roztodivná čísla (každé jiné), ale nejvíc srdce Maryši a Valentýna. „Hm?“ „Chtěl bych ti něco říct…“

     Mezitím se bludný kořen zas náhodou potuloval kolem, s hlavou plnou pochmurných myšlenek, když v tom zahlédl od hřbitova prazvláštní záři… Bloudil a bloudil kolem dokola, neschopen dostat se ke hřbitovu. Prošel přes čtvero různých údolí, jednoho spáče s holínkami plnými piškotů, druhého spáče s čtyřmi noži pod čepicí, jedné rezavé rafiky v křoví, a devatero řek, než konečně stanul přímo uprostřed rozsvěceného pole. „Co to?“ Velmi zaujat se opatrně přiblížil k jakési dvojici zamilovaně se držící za ruce… „Že bych tu svoji sebevraždu ještě o pár dní odložil?“ zauvažoval…

     Zlatavé slunce se svými nemilosrdně lechtivými paprsky dralo Poldovi do očí. Když se konečně probudil, ležel na hromadě slámy v jakémsi kurníku a v holínkách a měl tucet nefalšovaných vajec… Zjistil to, až když leknutím vstal. Na žitném poli, co se široko daleko táhlo až k obzoru, odpočívali Maryša s Valdou. „Co tu okouníte, břídilové?! Vstávat a do práce a hybaj!“ Z chalupy, ke které kurník patřil, se náhle vynořil brunátný budíček a nemilosrdně do nich začal rýpat rezavou rafičkou. Jeho protáhlý stín vypadal na zemi skoro hrozivě. „A co ty tam v tom kurníku?“ „Já?“ podíval se na něj Polda zděšeně a povýšeně zároveň. „Je tam snad ještě někdo jiný?!“ Horda ležel na slámě vedle něj, ale ještě spokojeně chrápal. „Horymíre! Hordo… kamaráde, vstávej…“ začal Polda hned, jak se k němu začal budíček přibližovat „No tak… slibuju ti, že už ti nikdy nebudu říkat pošuku, a nikdy ti nebudu krást příděly na oběd, a nikdy…“

     „Bludný kořen celé to divadýlko sledoval z hřbetu strašákova… pardon, prý ctihodné paní Hermíny Valdštejnské, vesele kýval nohama skřivánkům do noty, slunce v zádech, a konečně se dobral své velké životní pravdy: „Tralalalala...“