Ten, který nebyl...

     Weathorrské sídlo bylo odpradávna považováno za kolébku moudrosti a vědění. Ani dnes tomu není jinak. Přebývá v něm „neviditelná ruka osudu“ – Elita mágů, nejmoudřejších z moudrých a nejmocnějších z mocných, ale nejenom proto. Jako jediná škola v širokém okolí představoval tento třiatřiceti poschoďový kolos opravdovou pokladnici odpovědí. Snad ani mágové, jenž den co den procházeli chodbami, navštěvovali místnosti a salonky a pročítali knihy a svitky, neměli přesné pojetí o tom, kolik jich vlastně je. Leckteré museli svou silou často slepovat, protože se jim vlivem času rozpadly v rukou.

     Ilien, snad budoucí čarodějka Elity, právě nahlížela do různých knih v horní polici jednoho menšího pokoje a hledala informace o svém rodu. Zjistila totiž jednu zajímavou věc, a to tu, že všichni její příbuzní zemřeli vždy na podzim. Jak zvláštní, pomyslela si, příroda se ukládá ke spánku, ptáci odlétají za moře a lidé umírají. Na ostrově jich ostatně nikdy mnoho nebylo, něco kolem pár tisíc, takže svůj rodokmen nemusela nijak složitě sledovat. Všichni zde si byli nějakým způsobem příbuzní. Vrátila knihu zpět do přihrádky, když vtom si všimla, že na zem spadl jakýsi lístek, pravděpodobně uložený mezi knihami. Seskočila z žebříku, zvedla ho a rázným pohybem ruky rozložila jeho záhyby…

 

Velectěná,

 

Váš čas je pro okolí lhostejný,

Vaše přítomnost je již dávno nenucená,

Vaše myšlenky ani činy nepohnou světem,

ani jeho sebemenší částečkou. Tedy ani mnou.

 

Mnoho písku bylo přesypáno v hodinách

od doby mého narození,

avšak mnoho by ještě bylo přesypáno, jak tuším,

do doby Vašeho zmoudření, ústupu

a jediného správného rozhodnutí.

 

Všechno staré se musí navěky uložit ke spánku,

přišel čas napomoci mladému a novému.

Život je koloběh, nemá počátku ani konce.

Víte o čem mluvím. Čas je zrádce, byl a bude vždy.

Kam nemůže spravedlnost, pomozme jí lží.

 

Nečekejte, to já počkám na Vás.

A jestliže přece budete čekat, půjdu Vám vstříc.

 

     Dopis byl adresován kněžně Eleonoře Eli Eha. Ilien přeběhl mráz po zádech. Nevěděla přesně o čem se v něm mluví, přesto z něj však neměla dobrý pocit, vůbec dobrý pocit. Rozhlédla se kolem, a pak si ho nepozorovaně strčila do kapsy pod plášť. Ještě zdaleka nebyla členkou Elity, nemohla si tedy odnášet z Weathorru žádné knihy, svitky ani jiné předměty bez dovolení někoho zasvěceného. Kdopak to psaní asi napsal? Někdo, kdo si asi myslí, že kněžna Eleonora je lidstvu zbytečná a jenom na obtíž. Štěstí, že se jí tato výhrůžná zpráva vůbec nedostala do rukou. Její laskavé srdce by ji zřejmě neuneslo, zvláště pak, byla-li od někoho z jejího bezprostředního okolí, o kom měla vždycky jen dobré mínění. Po cestě z místnosti do hlavní haly potkala Ilmara, kartografa, svého přítele od dětství.

     „Zdravím!“ zvedl vesele levou ruku na pozdrav. „Tak co, jak ti jde zakreslování Severu?“ zeptala se ho. „Nic moc, kraj je sice členěný na první pohled velmi jednoduše, je zde však mnoho menších a nebezpečných míst, o kterých by veřejnost rozhodně měla vědět.“ „Můžeme se sejít navečer před slavností někde venku?“ řekla o něco tišším hlasem. „S tím počítám,“ obrátil se na ni překvapeně. „Ale musí to být ještě dřív a taky kousek dál od hradeb. Já myslela, že o tom, že zdi mají uši, tě už poučovat nemusím?“ otázala se kousavě. Pochopil. „U jezera?“ „To by šlo, ale -“ „Řekneš mi to pak, musím donést tyhle svitky Lothurovi. Nebude na mě čekat celý den!“ Spěšně poukázal na svou plnou náruč a vyběhl do schodů.

     Ilien vyšla do čerstvého říjnového vzduchu, proběhla svahem pod Weathorrskou pevností a zastavila se až u domu. Záměrně se vyhýbala nově opravené cestě, tráva, spadané listí a hlinitá půda jí poskytovaly dražší pohodlí něž sebenádhernější kamenné dlaždice. Otevřela bytelné dřevěné dveře a rozhlédla se po předsíni. Na věšácích viselo několik různobarevných plášťů, rudých, temnozelených a zešedlých, původně modré barvy. V kuchyňce nalevo svítila na stole svíce a v krbu plápolal oheň. U něj se líně rozvaloval její mourovatý kocour Mwu. Jakmile se však objevila ve dveřích, žalostně zamňoukal. „Mwy! Oni ti zase nedali celý den najíst? No počkejte! – Já si to s nimi vyřídím!“ Vyběhla do patra, Mwu jí cestou ladně přidržoval plášť, aby nezakopla. „Matko! Otče? Kde jste kdo? Jak to, že jste nenakrmili Mwy! No tak, kde jste?!“ „Ahoj Ilien.“ Zpoza dveří vyšel překvapený chlapec. „Máma s tátou šli na houby. Neřekli ti o tom?“ „No jo, vlastně jsem na to zapomněla…“ „Tak co, už jsi našla svoji cestu do Elity?“ „Kéž by,“ povzdechla si jeho sestra. „Naučíš mě potom taky to kouzlo, aby z větve vyrostly listy? Viď, že mě ho naučíš? Slíbilas to!“ „Samozřejmě,“ usmála se, seběhla však zpátky do přízemí a vydala se do lesa. Mwu byl příliš líný na to, aby ji následoval tak dalekou cestu.

     Kde se mohli zdržet?, přemýšlela Ilien, když si uvědomila, že její rodiče vycházeli z domu velmi brzy ráno, mnohem dříve než ona. Na každoroční slavnost konce roku však bude potřeba mnoho jídla, což znamenalo nasbírat spoustu hub. Cestu k palouku, kde rostly, znala už dávno nazpaměť. Do kopce podél potoka, pak kolem bříz a přes skalnaté návrší úzkou soutěskou, která se napojovala na pěšinu vedoucí přímo k palouku. Už z dáli zaslechla hlasy. Nebyly však veselé ani jednotvárné a umořené prací, jak by čekala. Zněl v nich podtón překvapení a starostlivosti.

     „… No neblázněte! A kam byste asi chtěl jít?“ říkala právě jízlivě její matka jakési postavě sedící v trávě. „Thesea má pravdu. Buďte přece rozumný a nehrajte si na hrdinu a světaznalce! U nás si aspoň můžete vzít hrnek čaje, a pak si klidně běžte kam chcete.“ Muž pouze neznatelně přikývl a nechal oba manžele, aby se přivítali s dcerou. „Kdo to je?“ zajímala se hned Ilien. „To nám ještě neřekl. Ale vypadá hrozně! Tedy, chtěla bych vidět jeho rodiče a od srdce bych se jich vyptala, proč je podvyživený jako křeček!“ Muž se zastavil, rázně obrátil svůj krok a zajisté by odešel bůhvíkam, kdyby za ním Ilien nedoběhla. „Přece neodmítneš ten šálek čaje?“ „Jsem Freyegar, a ne loutka,“ odvětil. „Proč jsi tak najednou změnil názor?“ „Názor? Já o něčem mluvil?“ „Proč tedy nechceš jít s námi? Je neslušné odmítat pozvání.“ Freyegar se posměšně ušklíbl. „Co vám na tom záleží, jestli s vámi půjdu nebo ne?“ „Máš pravdu, nezáleží,“ pokrčila rameny Ilien a vrátila se k rodičům. Freyegar si znovu sedl bezvládně pod strom, tvář bez výrazu. Vzápětí Ilien něco napadlo a s pobavením se na chvíli zastavila uprostřed pěšiny. „To nám s tím ani nepomůžeš?“ uslyšela však matku a spatřila je oba s otcem opodál, s plnými nůšemi hub. Zbytek nesli v kapucách u plášťů a různě po kapsách. „Proto jsem přece tady,“ odvětila s úsměvem a jakoby nic se chopila matčiny nůše. Celou cestu přemýšlela, co tak hezký mladík dělá sám uprostřed lesa, bez jediného zlaťáku, krajíce chleba nebo aspoň pořádného oblečení na podzim. Vždyť měl na sobě jenom košili, boty, kalhoty a jakýsi dlouhý, roztrhaný šál! Kdoví, co to bylo za pobudu! Třeba se to ostatně za chvíli dozví…

     Na kraji lesa je Freyegar skutečně dohonil. S hraným údivem na něho pohlédla. „Tohle je vaše,“ odvětil s jistotou a zároveň hněvivým rozhořčením, když jí podával tenký dřevěný náramek. „Díky.“ „Tak půjdete tedy dál?“ otočila se ještě ve dveřích a nasupenému Freyegarovi nezbylo, než ji uposlechnout. „Matko! Jak to, že jsi zase nedala Mwy najíst? A neříkej mi, že jsi na to zapomněla.“ „Ty víš, proč to dělám. Nejsme na tom zrovna nejlíp a když jsi sem toho kocoura dotáhla, říkala jsem ti hned na rovinu, že bude v nouzi první. První! A nehodlám na tom nic měnit.“ „Klidně mu dej celou mou večeři. A taky celou snídani a oběd, když chceš. Jednou je to člen rodiny a já se bez jedné té vařené ryby klidně obejdu.“ „Posaď se, hochu!“ vyzval Ilienin otec Freyegara. „Tak co s tebou? Když už nám nechceš říct, kdo jsi, řekni mi alespoň, jestli chceš do toho čaje citrón nebo ne.“ Cizincovým obličejem poprvé prolétl náznak úsměvu. „Ne, děkuji.“ „Přijdeš na slavnost?“ otázala se ho Ilien. „Ne.“ „Ty asi nejsi zrovna mluvka, viď? To nevadí. Právě jsem si tě vybrala za doprovod, takže tam půjdeš. A važ si toho!“ dodala ještě, když na ni vrhl rozčilený pohled. Co je to za osobu, když si myslí, že si může s lidmi dělat co chce? „My budeme muset jít,“ podotkl po chvíli tupého mlčení její otec. Pracovali společně s Ilieninou matkou jako kuchaři pro královský dvůr. Museli vzít všechny nasbírané houby, donést je do kuchyně v paláci, pečlivě očistit a uvařit či upéct, případně pomoci s něčím dalším, zkrátka vše muselo být na zítřejší velkolepý svátek připraveno. „Postarej se o Aatha,“ dodala ještě paní Thesea, než si oba znovu přehodili pláště přes ramena a vyšli i s kopou hub do chladného večerního vzduchu. Aath však již spal, nebylo tedy třeba ho nějak zvlášť bavit nebo hrát si s ním.

     „Kdo jsi?“ „Řekni mi jediný důvod, proč bych ti to měl říkat.“ „Protože chci, abychom byli přátelé.“ „To není správný důvod.“ „Protože chci, aby-“ „Začni znova, asi jsem se přeslechl…“ „Protože chci -“ „Ne.“ „,…Chceš, abychom byli přátelé?“ zeptala se po chvíli váhavě. „To už je lepší. – Proč ne? -  Jmenuji se Freyegar. A ty jsi?“ „Ilien. Chtěla bych být čarodějkou v Elitě, ale zatím je to v nedohlednu. Nemůžu najít Cestu.“ Kdovíproč ji něco donutilo říct mu o sobě celou pravdu. „Co je na tom tak těžkého?“ „Někde a někdy se mi do života vmísí úkol, který vypracovali členové Elity. Nepoznám ho, nikdo ho nepozná, kromě nich. Na mě je jenom, abych ho vyřešila správně.“ „Takže něco jako past?“ Ilien mlčky zamyšleně přikývla. „Kým vlastně ve skutečnosti jsi?“ zeptala se spíš pro sebe nad hrnkem čaje. „Kdybych ti to řekl, vyrazila bys se mnou dveře,“ odhadoval. Ilien vrtalo hlavou, jak ho přimět k tomu, aby jí prozradil svou pravou totožnost. „A když ti slíbím, že to nikomu neřeknu?“ „Ani to ti nezabrání, abys mi neudělala ostudu po celém městě,“ uvažoval. „Tvůj smích by mě prozradil a nemusela bys vyslovit ani ň!“ „Smích? Proč bych se měla smát?“ Tentokrát zjistil, že se sám vehnal do slepé uličky. Nebylo by správné, kdyby teď nepřiznal svou pravdu. Stejně je to dítě… „Stejně se to dozvíš,“ podotkl však vyhýbavě. „Co to tu máte zítra za slavnost?“ zeptal se, aby odvrátil její pozornost. „Přece končí rok! Z jaké dálky jsi přišel, že ani to neznáš? Velký svátek se slaví i v jiných městech a vesnicích všude v okolí. Bude tě to tam bavit, uvidíš! Přijde spousta lidí a bude se jenom jíst, pít a zpívat.“ Oči jí zářili očekáváním. „Tam u vás nemáte žádné svátky?“ „To ano… Každý večer je svátek,“ odvětil poněkud zachmuřeně. „Zvláštní,“ pokrčila rameny. Ucítila zvláštní vůni… Jakoby ji vítr donesl až sem z královských kuchyní. Jak jen se těší na zítřek!

     „Ilien! Ilien!“ Její malý bratr běžel s křikem ze schodů, slzy hrůzy v očích. „Hoří!“ Ilien ztuhla. „Ale jdi! To byl jenom zlý sen!“ objala ho, snažíce se ho uklidnit. „Ne! Hoří! Hoří! Šíp zapálil půdu!“ křičel však dál. O chvilku později litovala, že mu nevěřila ihned. Jakmile spatřila ohnivé jazyky šplhající se stále níže do přízemí, pohlédla na Freyegara. Ten už ale dávno neseděl za stolem a běžel pro vodu. „Aathi! Běž zavolat pomoc!“ Sami nemohou zvládnout celý dům uhasit. Když ji bratr odmítl uposlechnout, vystrčila ho ze dveří a zamkla je na západku. Kratičkou chvilku přemýšlela, co dělat. Když se probrala, oheň už dosahoval téměř do kuchyně. „Tak mi přece pomoz!“ vykřikl na ni zlostně Freyegar. Zamrkala a běžela pro vodu. Vylévala na schody škopek za škopkem, jasně oranžové plameny však ne a ne ustoupit ani o píď. Oba se snažili, co mohli, brzy jim však nezbylo než před ohněm a otravujícím kouřem utéct ven. „Dveře nejdou otevřít!“ zděsila se. Přes hustý dým neviděla už ani na krok. „Freyegare!“ Vůbec si neuvědomila, že je před chvílí sama zavřela železnou petlicí. Bezmocně se snažila dveře vyrazit, bouchala do nich pěstmi a kopala do nich, panty však nepovolily. Chtěla použít kouzlo, ale ve zmatku si nemohla vzpomenout na žádnou formuli a navíc neměla potřebnou koncentraci. Omámená požárem se sesula na zem a byla by tam bídně shořela, kdyby ji čísi ruka nedovlekla k otevřenému oknu. Duchapřítomný Freyegar. Štěstí, že tu byl! Pro jejich dřevěné obydlí bylo však už příliš pozdě. Nezbylo jim než přihlížet, jak poslední chamtivé plamínky stravují ten přívětivý, dřevěný dům. Slova díků jí zůstala viset na rtech, když se znovu ohlédla po Freyegarovi, který však byl pryč.

     Když se vrátil její bratr s několika lidmi v nočních košilích, sundali si všichni tiše z hlav kapuce plášťů a noční čapky, jak bylo dobrým zvykem při projevech smutku. „Pomůžeme vám postavit nový dům,“ prohlásil místní tesař, který už byl několik let na zaslouženém odpočinku. „Ne, mnohokrát děkujeme. - Nemůžu to přijmout, když za všechno můžu sama.“ „Mluvte si, co chcete. Vaši rodiče přijmou naši pomoc,“ nenechal se odradit starý tesař. Odešel. A za ním další, plouhavým krokem jako při pohřbu, mumlajíce si pro sebe: „Přišli jsme příliš pozdě…“, „Takový krásný dům!...“ a „Tak tak,…“. Ilien projel blesk vzteku, když si uvědomila, že tihle všichni budou při zítřejší slavnosti vesele klábosit s ostatními, přejídat se koláčů a pečeného masa se zelím a chovat se, jako by se nic nestalo, ačkoli ona a její rodina na ní za těchto okolností nepochybně nebudou. Připomněla si však, že kdyby byla dostatečně klidná, dokázala by změnit směr nedalekého potoka a uhasit plameny nebo nechat zmizet nehybné dveře. Mohla také hned uvěřit Aathimu a pomoci Freyegarovi hasit plameny ihned, když je spatřili… Její svědomí se propadalo úměrně s tím, jak si uvědomovala všechna „kdyby“. Ostatně ale nebylo její vinou, že je někdo chtěl nechat uhořet uprostřed vlastního domu. Kdo? Nezačala válka?, napadlo ji nesmyslně. Ne, pravil jí kdosi, tohle byla tvá cesta do Elity. Když o té hlodavé myšlence přemýšlela, zdála se jí čím dál víc nasnadě. No, takhle tedy končí moje slavná budoucnost, pomyslela si. Překvapilo ji však, že jí to ani moc nevadilo… Vlastně jí to bylo jedno. Všechno jí už mohlo být jedno… Kam se poděl Freyegar?

      V dáli před zámkem spatřila ve světle oken rodiče, jak pospíchají k nim. Nejlepší, co mohla udělat, bylo, že zašla do nedaleké krčmy, kde jim a svému bratrovi za vlastní peníze pronajala velký pokoj na měsíc a půl, na delší dobu neměla. „Aathi, běž jim naproti. Já jdu hledat Freyegara,“ rozkázala mu. Chlapec poslušně přikývl. „To nebyla tvoje chyba,“ snažil se ji ještě přesvědčit v domnění, že od nich chce odejít, protože nemůže snést svou vinu. Usmála se na něj, ale pak vykročila směrem k lesu. Snad bude Freyegar tam, kde ho našli její rodiče…

     Teď už mohla bez problémů nechat hořet světlo ve své dlani, aby si posvítila na cestu. Došla k soutěsce mezi skalami a už z dáli zaslechla kroky v listí na palouku, ozářeném dorůstajícím měsícem. Přímo před mýtinou se však zarazila a s podivem hleděla na Freyegara, který si její přítomnosti očividně nevšiml. On tančí? Záchvat smíchu se jí podařilo skrýt jen částečně. Když ho však takto pozorovala delší dobu tajně za stromy a se zhasnutým  plamínkem, něco jí strhlo s očí závoj výsměchu. Sledovala ho, jak se očividně nevědomě pohybuje lehkým krokem po mýtině kolem dokola, dlouhý roztrhaný šál mu vlaje v nočním vánku kolem hlavy, třpytící se stříbřitými nitkami. Nechápala to. Proč se chová tak podivně? Leží na něm snad nějaká kletba? Podle všeho to tak vypadalo. Bylo jí ho líto, ale zase ne tak moc, aby se občas neubránila srdečnému pousmání. Opravdu zvláštní pohled…

     Když se pak měsíc schoval za kruh stromů, obklopujících palouk, Freyegar zničeně usedl pod strom a nemohl popadnout dech. Ilien si uvědomila, že by bylo lépe, kdyby ji tu neviděl. Tohle přání se jí ovšem nevyplnilo, neboť Freyegar okamžitě věděl o její přítomnosti. Hned jak se trochu vzpamatoval, zvedl se ze země a rázným krokem si to namířil rovnou k ní. Neměla kam utéct. Všude za ní byly stromy a z pravé strany před ní soutěska, kterou se muselo procházet pomalu a opatrně. „Co tu děláš?“ sevřel ji bolestivě za rameno. „Já? Já… šla jsem tě hledat,“ odpověděla vyplašeně. Dovedl ji na mýtinu. „Teď,“ zatnul zuby, „mě budeš poslouchat a neodejdeš, dokud neskončím. Až řeknu poslední slovo, tak půjdeš zpátky do města a hezky všem povíš, co jsem ti řekl!“ Posadil se uctivý kus od ní a začal vyprávět. Pomalu, téměř klidně, s pohledem zabodnutým do země.

     „Víly… obyčejně žijí v lesích a ve dne se nestaví na odiv veřejnosti ani sobě navzájem. Stvoření, jejichž krása a půvab svedly mnohé muže v noci s cesty, jakmile je spatřili tančit za svitu měsíce a hvězd. Mohou být vděčné za svůj veselý život. - Ale o jedné se to bohužel říct nedá.“ Na chvíli se odmlčel, Ilien se neodvážila ho přerušovat. „Obecně se ví, že víly vychovávají jen své dcery, aby je učili své práci, a chlapce že zabíjejí, neboť o ně zájem nemají a byli by jim jen na obtíž… Kdysi jedna víla porodila chlapce a měla za to, že je tak dobrotivá, že ho nemůže zabít. A při tom ale moc dobře věděla, že její láska není ničím jiným než krutostí zahalenou v neviditelném plášti. Nicméně své dítě nechala naživu a vychovala je, jak nejlépe mohla, a snažila se ho ušetřit vílí povinnosti tančit při měsíci, i když to nebylo možné, protože matčina krev do mě vnesla svou prokletou radost, která je pro mě ale spíš noční můrou.“

     Pohlédl na ni a se zadostiučiněním vykřikl: „Tak běž! Vypadni už! Jen si pospěš za svými přáteli, známými a nezapomeň taky na místní drbny, ať jen se ti všichni dozví, kdo jsem! Ať se celé město propadne smíchy, kdykoli mě od této doby uvidí! Běž!“ Avšak Ilien se ani nepohnula: „A proč bych to měla dělat?“ Freyegar se zatvářil zmateně. „Protože… tedy… čekal jsem, že to uděláš,“ podíval se na ni tázavě. Tehdy si všimla jeho ušlechtilého pohledu, jenž pouze dotvrzoval jeho příběh. „Tak kam půjdeme?“ „Cože? Jak – kam půjdeme? Já nikam nejdu, zůstanu tady a budu čekat, až mě moje matka najde a donutí mě svými kouzly vrátit se domů.“ „Myslím, že nejlepší bude vsadit na jistotu. Jdeme za strýcem,“ tvářila se Ilien, že jeho poznámku přeslechla. Freyegar se nicméně nenechal dlouho přemlouvat.

     Ilienin strýc Thief bydlel hned na kraji města. Uvítal je docela přívětivě a svolil, že mohou přespat v kuchyni u kamen.

     „A to není žádná cesta, jak by ses mohl toho prokletí zbavit?“ zeptala se ho ještě. „Není to prokletí. Taková je už prostě naše krev,“ odpověděl. „Taky bych byl raději, kdyby mě moje matka zabila už jako dítě. Jsem jenom zbabělec, když to sám nedokážu. Ty bys to nesvedla?“ Ilien ztuhla. Proč ji žádá o takovou věc? Neodpověděla mu a předstírala, že spí.

     Dalšího dne se chvíli před slavností sešla s Ilmarem u jezera, uměle vyhloubeného z marnivého popudu královny Celeny. „Tak?“ Ilien místo odpovědi vytáhla z kapsy pláště dopis. „Našla jsem ho nahoře v knihovně. Byl pohozený mezi knihami… Nevíš, od koho může být?“ Ilmar si lístek přečetl ještě dvakrát, aby pochopil jeho obsah. „Kdo by se asi tak mohl chtít zbavit kněžny Eleonory? Znám jen dvě osoby, přičemž jedna už dávno zemřela, takže?“ pohlédl na ni, jakoby všechno bylo více než jasné. „Koho máš na mysli?“ „No kdo asi už od kolíbky pase po tučném jmění své tetičky?“ „Hm… Ale že by toho byl schopen, to se mi nějak nechce věřit,“ podotkla Ilien. Prince Adalberta měla zaškatulkovaného jako velmi slušného a čestného muže. „Nevím, co na něm všichni vidí. Je to jen lhář a podvodník, jako všichni jeho příbuzní!“ odfrkl si Ilmar. Ilien se polekaně ohlédla, jsou-li skutečně dostatečně daleko od zámku. „Ostatně Eleonora taky není žádná světice. Slyšel jsem, že do závěti napsala, aby všechno její zlato použili na stavbu její hrobky a rodině odkázala jen a pouze povinnosti chodit tam každý týden uklízet!“ „Ty taky hned uvěříš všem klepům!“ namítla pohoršeně. „Stejně nevíme, kdy ji hodlá zabít.“ „Vsadím se, že při dnešní slavnosti by pro to měl skvělou příležitost, opravdu skvělou!“ prohlásil Ilmar nahlas vychloubavě nad svojí inteligencí. „No počkej!“ Ilien se zarazila, neboť jí došlo, že Ilmar může mít pravdu. „S tím bychom měli něco dělat,“ prohlásila konečně. „To sice jo, ale když to někomu řekneme, stejně nám nebudou věřit!“ podotkl pyšně na svůj úsudek. „Jak to asi Adalbert udělá… ví až moc dobře, že kněžna Eleonora se žádných oslav neúčastní od té doby, co zemřel její poslední manžel, takže mu bude stačit… bude mu stačit, když se na chvíli ukáže na slavnosti, aby ho tam někdo viděl a mohl dosvědčit, že tam skutečně byl – a takových hlupáků bude určitě spousta – a pak nepozorovaně odejde, zabije Eleonoru… a vrátí se zpět na slavnost.“ „Nikoho ani nenapadne podezřívat ho,“ přikývl Ilmar. „Té vraždě nezabráníme. K Eleonoře nás nepustí a stejně by nám nikdo nevěřil. Ani po jejím sluhovi ji nemůžeme varovat, neboť tím větší by padlo podezření na nás, uvažuj…“ dodal. Tím posledním ledabyle prohozeným slovem ji rozčílil. „Tak ho tedy budu sledovat a dosvědčím, že Eleonoru zabil!“ „Jsi blázen? Ještě tě zavraždí taky. Při té tvé šikovnosti bych se ničemu nedivil…“ zasmál se Ilmar při vzpomínce, jak Ilien, když byla ještě dítě, spadla do jezera, u něhož teď stáli, a tvrdila, že za to nemůže, že ji tam stáhl vodník… Ilien však jeho optimismus nesdílela ani trochu. „To nemyslíš vážně, že bys to udělala, že ne?“ zeptal se po chvíli zaskočeně. „A co jiného mám dělat?“ namítla bezradně až příliš dramatickým tónem. „Můžu tam jít místo tebe. Takhle to bude jistější,“ navrhl jí přátelsky. „Dej na sebe pozor,“ souhlasila po chvilce váhání s pohledem upřeným na zelenavé jezero.

     K večeru si Ilien stoupla před zrcadlo u strýce v pokoji, aby se podívala, jak vypadá s maskou. Byla to obyčejná zlatožlutá látková škraboška, ve které vynikly její temnězelené oči. Dlouhé spletené tmavé vlasy schovala pod plášť, neboť venku začínalo pršet. Zkontrolovala si tenký jasanový náramek na poněkud vyzáblém levém zápěstí. Tento svůj jediný šperk nosila většinou pořád při sobě. Vyrazila společně se svými rodiči, strýcem, Aathem a Freyegarem k zámku. Její matka s otcem byli velmi nešťastní z toho, co se stalo, vinu jí ale nikdo nepřisuzoval, tím se však Ilien cítila snad ještě hůř, když mlčky kráčeli po nové cestě k zámku. Teď na podzim vypadal obzvlášť nádherně díky kaštanově hnědé fasádě a podlouhlým, jindy sluncem prozářeným oknům.

     Vyšperkovaní strážci vypadající jako dva vánoční stromečky je bez okolků pustili do hlavního sálu, kde už byl připraven obrovský stůl se všemi zlatavými pečínkami, pecny chleba a mísami ovesných medových koláčů s rozinkami. Nad tím vším visel u stropu za masivní řetězy ohromný dubový sud s pětadvaceti pípami a z každé teklo jiné pití, takže ten, kdo chtěl ovocnou šťávu, načepoval si ji a kdokoli měl chuť na víno nebo něco jiného, prostě jen zašel se svým pohárem k vedlejším pípám, které se nemohly za celou oslavu vyprázdnit, neboť sud byl velký skoro jako stůl, nad kterým visel. A k tomu kulatému stolu se vešlo přes tři sta lidí. Kudy Ilien prošla, tudy se po ní pohoršeně ohlíželi a ukazovali si na Freyegara jako na opici v zoo. Naštěstí ji protentokrát Freyegar nepodezíral; spíš měl za to, že její milý strýček Thief si v noci udělal z poháru špehovací ucho. Divil se jen tomu, jak se taková hloupost dokáže rozšířit po městě rychlostí světla. Tak Ilien pocítila, že není ve společnosti moc vítanou osobou a docela se jí to dotklo. Nicméně dobří přátelé se s ní bavili jako dřív, někteří dokonce projevili ochotu se s Freyegarem seznámit. Znepokojilo ji, že nikde neviděla Ilmara, ačkoli jí přislíbil, že celou situaci převezme do vlastních rukou… Když nepřišel ani k poledni, nasupeně se rozhodla, že tam tedy půjde sama. Aspoň ukáže tomu pobudovi, který určitě není nikde jinde než v krčmě a opilý do němoty, že má svou důstojnost.

     Nebylo správné, že jsem tam Freyegara nechala, vyčítala si, když nepozorovaně zmizela přes kuchyni do prvního patra. Přesvědčení, že nyní může světu dokázat, že není tak docela nemehlo, bylo však stále lákavější. Ale co když Adalbert už kněžnu Eleonoru zabil a já nebudu moct nic dosvědčit?, lekla se. Přidala do kroku. Je pravda, že si prince na slavnosti nijak nevšímala ani ho nehledala. Najednou ji přepadla jiná myšlenka, že vlastně vůbec nechce vidět, jak Adalbert kněžnu zavraždí… Ale na druhou stranu musí být přece potrestán!, utvrzovala se. Avšak jak se bude cítit Eleonora, až jí její vlastní synovec, a co hůř, teď, když nic netuší a v klidu se věnuje pletení, probodne hruď jehlicí nebo ji uškrtí vlastní nití určenou na její nový svetr na zimu? Kolik jen vražedných zbraní nabídne oběť vrahovi přímo do rukou? Se zrychleným tepem se schovala za závěs hned naproti jednomu z obývacích pokojů, kde v tichosti vypozorovala kněžnu v jejím oblíbeném měkkém křesle. Stále byla naživu. Pletla a prozpěvovala si své vlastní písně, které si zrovna vymýšlela. „…a kanárek se zhoupl na bidle. Radoval se, že má dobré bydlo…“ Ilien se třásla od hlavy až k patě. Tohle jsou jedny z posledních slov, které kněžna Eleonora říká… Opřela se o chladnou zeď, ale ani to ji příliš neuklidnilo. Ať už je po všem, ať už je po všem… Zaslechla rychlé kroky po chodbě; byly tlumené karmínovým kobercem na podlaze. Ať je to jenom kuchař, nebo služebná… Ať je to kuchař… Musí to být kuchař… snažila se zoufale donutit osud k poslušnosti. Po očku vykoukla zpod závěsu a zahlédla bílou čapku. Že by doopravdy kuchař? Nechtělo se jí ani věřit tomu štěstí, když se znovu podívala a přesvědčila se o tom. S úsměvem si oddechla. Ještě před chvilkou se domnívala, že by opravdu bylo lepší, kdyby to vyřídil Ilmar. Takhle mu teprve ukáže svou odvahu! „Ach, vítej, drahý synovče! Copak bys rád, Adalberte?“ Ilien za závěsem v okamžiku strnula. O čem to Eleonora mluví? Chvíli bylo zlověstné ticho. Pak zahlédla prince Adalberta přestrojeného za kuchaře s rozrušenou tváří, snažící se přestát tik, jak mu cukaly koutky úst.

     Adalbert se však ve dveřích pozastavil a podmračeně hleděl kamsi pod ni. V tom si uvědomila, že její plán nebyl tak zcela bez chybičky… S hrůzou pohlédla na svoje boty, které už závěs nezakrýval. Adalbert udělal pár rozhodných kroků směrem k ní. Vtom na něj Ilien prudce strhla závěs, kouzlem ho kolem něj všemožně zamotala a rozběhla se úprkem pryč. Nečekala však, že Adalbert bude tak pohotový… utíkal podle sluchu za ní, aniž by věděl, kam přesně běží, strhl ji na zem, a až pak se teprve vyprostil z kouzelných smyček svou zdobenou dýkou. Ilien stále držel za krk na zemi. „Zabila jsi mi mou milovanou tetu,“ řekl nenávistně. „Přiznej to! Jestliže to totiž neuděláš, stane se něco velmi zlého tomu vílovi!“ Jak to ví? Ilien na něj vyděšeně hleděla. Když ji konečně pustil, odešel se snaživě pohodovým výrazem ve tváři zpět na slavnost.

     Ilien se zvedla a horečnatě uvažovala, co dál. Princ Adalbert už mezitím určitě svolává soudce a možná i vojáky. Kdyby ji totiž obvinil a ona by obvinila jeho, bylo by to tvrzení proti tvrzení, ze kterého by samozřejmě vyšel vítězně Adalbert. Otevřela okno nad nejbližším balkónem v přízemí, odkud snadno seskočila do zahrady. Freyegar už na ni u strýce Thiefa čekal. „Kam jsi odešla?“ vypálil na ni hned, jakmile udýchaně otevřela dveře. „To by bylo na dlouho… Teď musím pryč.“ „Kam pryč?“ zatvářil se zmateně. „Adalbert mě obvinil z vraždy kněžny Eleonory.“ „Proč by to dělal?“ nechápal. „Protože jsem ho viděla, když ji zabil,“ vysvětlovala a ve spěchu popadla mapu, nůž a pár krajíců chleba do kapsy. „Ale proč odcházíš?“ „Možná že to nechápeš, protože žiješ řadu let v jiném světě, ale když tady někoho obviní z vraždy kohokoli, a tím spíše někoho z královské rodiny, většinou ho popraví. Málokomu se někdy podařilo uniknout trestu někoho výš postaveného…“ „Ale proč jsi ho vůbec špehovala?“ vyčetl jí. „A to by měl zůstat bez trestu?“ namítla pobouřeně. „Když za to chceš zaplatit životem…“ pokrčil rameny. Ilien se už chystala odejít bez rozloučení, když si povšimla, že se Freyegar zvedl od stolu. Vtom si na něco vzpomněla a zastavila se. „Já vlastně nemůžu nikam jít,“ přesto však zamířila ven. „Kam tedy jdeš? Nechceš mi něco vysvětlit?“ obrátil se na ni zoufale, neboť nic z jejího chování nechápal. „Jdu se udat,“ odpověděla suše. „Cože? Tak teď tomu už vůbec nerozumím… Nikam nepůjdeš, dokud mi to nevysvětlíš! A neříkej, že se mě to netýká,“ zahradil jí cestu. „Dobrá… Adalbert vyhrožoval, že tě zabije, jestli se nepřiznám,“ připustila konečně. „V tom případě nechápu, co tady ještě děláme. Sežeň si nějak toho svého Ilmara, aby nám zajistil nějakou loď.“ „Ale já se přece nikam plavit nebudu!“ vykřikla v obavách. „Přece pojedu s tebou!“ „Ne, ty hezky zůstaneš tady. Jinak nás najdou oba! Strýc Thief se o tebe postará... A navíc, já zůstanu na ostrově, nebudu se pouštět do žádné plavby někam do neznáma,“ řekla rozhodně. „Jak myslíš,“ ustoupil. Nechal ji projít a vrátil se zpět do domu jejího strýce. Jakmile však vběhla do lesa, chvíli počkal, a pak se pomalu pustil za ní.

     Ilien strávila v lese několik dnů, kdy jedla pomocí kouzel znásobené krajíce chleba, pila vodu z potoka a přemýšlela, jak se odsud dostane. Jedné noci proměnila hladinu blízké bažinaté kaluže v zrcadlo. Chtěla zkontrolovat, kam bude bezpečné pokračovat. Položila tedy mapu na hladinu, ta jí však ukázala velmi špatnou věc. Adalbertova garda obklíčila les a vyčkávala. Mohla by snadno proklouznout, kdyby se jen uměla stát neviditelnou. Vojáci bez ustání prostor hlídali. Jakmile skončila služba jedné hlídky, nebo měla-li ona odpočinek, předsunula se hlídka záložní. Co viděla, bylo velmi špatné. Ilien nepochybovala, že Adalbert musel přesvědčit někoho z Elity, aby mu zjistil, kde právě je.

     Po týdnu už však očividně přestala ta hra Adalberta bavit a vyslal několik svých dalších vojáků, aby pročesali les. Jediné, co mohla v takovém případě Ilien udělat bylo, že se proměnila ve kámen, strom nebo veverku. Příliš brzy však zjistila, že tohle věčné skrývání k ničemu nevede, a princ Adalbert se zajisté nevzdá jako první, příliš mu záleží na tom, aby ji dostal na špalek.

     Dalšího dne tedy přesvědčila sama sebe, aby vyšla Adalbertově gardě vstříc. „Helemese!“ rozesmál se jeden z vojáků ostrým hlasem, když ji spatřil. „No vida, ono to umí mluvit,“ poznamenala v oplátku jízlivě. Svázali ji a odvedli přímo před soud, který o jejich příchodu byl spraven již předem. „Soud zahajuje slyšení,“ oznámil hlavní soudce uprostřed ponuré místnosti Weathorrské pevnosti, která přímo sousedila s vězením a katovnou, neboli místem, kde kat přebýval a kde také měl svou sekyru, brousek, provaz a další hrůzné nástroje. Ovšem jinak to byl obyčejný člověk, takže mezi tímto vybavením byste nalezli ohniště s kotlíkem na polévku, teplou vlněnou přikrývku na kožené podestýlce vycpané slámou, jasnou lucerničku osvětlující okolní temnotu, a dokonce i ručně vyráběnou flétnu, na kterou rád po nocích hrával, aby dopřál odsouzencům alespoň nějakou tu poslední radost. Teprve nyní si Ilien uvědomila, že v místnosti není Ilmar, ani Freyegar, ani její rodiče nebo vůbec kdokoli, který by hájil její pravdu. „Ve věci obžaloby slečny Ilien z vraždy velectěné kněžny Eleonory Eli Eha vždy spravedlivý soud rozhodl ve prospěch prince Adalberta Eli Eha, žalobce slečny Ilien. Ptáme se nyní vás, slečno Ilien,“ soudce se na okamžik zarazil a odkašlal si. Byl to už přece jen postarší chlapík, jehož hlasová nátura byla dávno ta tam, takže v síni muselo být naprosté ticho a všichni napínali uši, aby jim něco neuniklo. „Chcete k tomu něco dodat na svou obhajobu?“ podíval se upřeně a vyčkávavě na Ilien. Když se však chystala něco namítnout, okamžitě ji přerušil: „Dobrá. Přiznáváte se tedy, že jste se tímto nade všechny ohavným způsobem provinila proti králi, královně a koneckonců i proti celému lidu?“ Znovu se stalo, že jí nedovolili odpovědět. Jedné mladší paní, která to všechno poslouchala a zapisovala, spadl na zem brk. Ilien jí ho ze slušnosti podala, poněvadž stála nejblíž. Příliš pozdě jí došlo, že to byla malá chytrá past, neboť hlavní soudce si její úklonu zdůvodnil jako souhlas s rozsudkem. „Poněvadž žalobce, princ Adalbert Eli Eha, na jehož straně je nyní spravedlnost, projevil zvláštní přání, aby odsouzená zemřela stejným způsobem jako její oběť, tímto se mu vyhovuje. Odsouzená bude zítra za východu slunce popravena uškrcením svými vlastními vlasy,“ rozhodl hlavní soudce, znovu si odkašlal a ještě dodal: „Do té doby bude odsouzená pečlivě střežena ve věznici.“

     Když Ilien odváděli do temné kobky, v duchu vyčítala svým rodičům a přátelům, že nic neudělali pro její záchranu. Možná, že kdyby dovolila Freyegarovi, aby ji doprovázel, nemuselo se to všechno vůbec stát. Jedinou hořkou útěchou jí mohlo být, že neporuší rodinnou tradici a zemře na podzim jako všichni její příbuzní. Se zadostiučiněním si sedla do kouta své kobky a drtila mezi zuby jména těch, o kterých si vždycky myslela jen dobré. Po chvíli zoufale s neklidem usnula.

     Když ji však ráno probudili hlasitými pokřiky a ohlušujícím zacloumáním rezavějící mříží, tu se v ní něco zlomilo… Přestala je urážet svými poznámkami a bez boje se nechala vyvést ven. Popravy se konaly přímo před zámkem, aby na ně král s královnou měli dobrý výhled. Prostranství už bylo zaplněno mnoha lidmi, nejvíce však těmi, které nazývala přáteli a kteří jí nyní od srdce vmetli do tváře, jak je zklamala. Nebyla s to ze sebe vypravit ani slovo, ačkoli by to byla bývala velice ráda udělala. Odevšud se ozývaly obvyklé vzrušené výkřiky těch, kteří dychtili spatřit prolitou krev. Proč by je vůbec mělo zajímat koho? Hlavně, když poteče pořádným proudem, až zbarví kamenné dlaždice doruda. Poklekla tedy, neboť si chtěla ušetřit ostudu, že by ji k tomu někdo musel násilím donutit. Kat vzal její vlasy do rukou a omotal je jednou zepředu kolem krku a pak zpět k týlu a utáhl je na očko. „Škoda těch pramenů,“ prohlásil ještě, než po něm kdosi z přihlížejících hodil shnilé jablko. „No co, víte, kolik by za ně parukáři v nejlepších krámech dali?“ zahalekal, v jeho hlase však zaznělo rozechvění nepravdy. Když pak Ilien pocítila, jak jí kat stahuje smyčku trochu pevněji, aby si usnadnil popravu, jakoby se jí najednou aspoň trochu rozvázal jazyk. „Adal-“ Kat však utáhl vlasy příliš pevně, takže zbytek jejích slov nebyl rozumět skrze sípavé chroptění, jak lapala po dechu. „Nechte ji rozloučit se s přáteli,“ řekl klidně, ale důrazně Lothur, jeden z Elity. „Nikdy žádné neměla a ani mít nebude!“ ozvala se odvážně jakási žena z davu. Kat se nejprve zdráhal, neboť několik měšťanů ho probodávalo nedočkavýma očima s plesnivým ovocem výhružně zdviženým v pěstích, po chvíli však přece jen očko krapet povolil. „Nezabila jsem kněžnu Eleonoru. Adalbert mě donutil lhát, protože jsem všechno viděla, aby podezření nepadlo na něj.“ Pocítila nutkání ještě víc si povolit smyčku u krku, ale neodvážila se toho v strachuplném očekávání, co na její slova řekne Lothur. „Ty ničemná kryso! Víš, co jsi právě provedla? Ty jsi to prostě nemohla říct dřív, což? Kvůli tobě teď budu muset popravu přerušit a obnovit celý proces! Víš ty vůbec, kolik je s tím papírování, ty zatracená, hloupá huso?“ Rozlíceně se obrátil k zaraženému davu. „Je mi líto, velevážené obecenstvo. Poprava se odkládá na zítřek. To je jenom několik málo hodin… Mezitím můžete na můj účet navštívit tu nelepší krčmu. Přijměte to jako omluvu,“ prohlásil rychle, popadl Ilien a odvlekl ji zpět do soudní síně, kde se mezitím sešla Elita.

     Brzy vyšlo najevo, že i oni věděli pravdu o Eleonořině vraždě. Proč se ale celou dobu tvářili, že Adalbertovi na slovo věří? Následně Elita zprostila Ilien viny, předpokládajíce, že krvežízniví občané budou dostatečně opilí a spokojení se světem, že jim jakákoli poprava sejde z hlavy a dění kolem jim bude šum a fuk. A pak, přinejhorším jim klidně mohou navykládat, že se poprava už dávno vykonala.

     Ilien si ulehčeně rozmotala své vlasy z krku. Když bylo setkání rozpuštěno, Lothur si s ní chtěl ještě promluvit, ona ho však šťastně odbyla: „Musím to jít říct matce a otci, svým přátelům… a hlavně Freyegarovi!“ Už chytala za masivní kovovou kliku, když ji Lothur zarazil. „Počkej…“ hlesl. Ilien se vyděšeně zastavila; pocit neštěstí ji zasáhl jako šíp. „Freyegar -“ „Kde je?“ vypravila ze sebe. „To je právě to… on totiž není…“ „Jak to myslíš, že není? Co se mu stalo?“ „Myslím, že je na čase, abych ti něco vysvětlil,“ pokynul jí, aby se posadila. Ilien však zůstala stát. Teprve když jinak odmítal cokoli říct, sedla si na dřevěnou stoličku, na které seděla předtím při procesu zapisovatelka. Hleděla na něho prázdným pohledem a čekala. „Vždycky jsi toužila stát se jednou z Elity, není-liž pravda?“ „Jak to s tím souvisí?“ nechápala. „Co je s Freyegarem, kde je? Kam -“ „Nepřerušuj mě,“ zarazil ji nebezpečně ostrým hlasem. Zmlkla. „…Věděla jsi tedy, že musíš splnit úkol. Tvým úkolem mělo být zbavit se té pýchy, která ti zastírala vědomí. A tak jsme poslali Freyegara, aby tvou hrdost srazil na kolena.“ Ilien užasle poslouchala. „Svou tváří měl donutit lidi k posměchu, který by však nejvíc ublížil a zároveň pomohl tobě, neboť bys poznala, jaké to je žít v opovržení a se sklopeným pohledem přede všemi, když bys procházela ulicemi. To se mu ovšem nepovedlo, neboť jakýmsi podivným způsobem ještě zvýšil tvoje sebevědomí. Adalbert je opovrženíhodný hlupák a navíc vrah. Ovšem díky němu jsi se dostala do Elity,“ pronesl do ticha. Ilien se pramálo radovala z jeho blahopřejících, slavnostně pronesených slov. „Kde je Freyegar?“ zeptala se znovu. „…Nevím ovšem nyní, jestli právem. Pochybuji o tvých schopnostech v magii. Měla jsi přece poznat, že Freyegar je jen přízrak, pouhá myšlenka…“ Ilienin rozum odmítal uvěřit tomu, co slyšela, zatímco její srdce vědělo, že Lothur přece nelže. „K čemu se to všechno učíš, když věříš pokaždé každému a neprověříš si ani, kdo to ve skutečnosti je? Vždyť jsi měla tolik prostředků – křišťálovou kouli, kouzelné zrcadlo, kyvadlo! Tu hadrovou dětskou hračku jsem na pár okamžiků oživil já, abych naplnil podmínky tvého úkolu… Cožpak tě nenapadlo, že vílové přece neexistují? Nevyprávěla ti matka jako dítěti pohádky o nich?“ Ilieniny tváře se leskly slzami. „Ale děvče, to všechno jsi měla tušit!“ objal ji s rozpačitým smíchem, ztrácejícím se v beznaději. Nakonec ztrápeně pokrčil rameny - pohlédla na něj - kolik už jen měl vrásek v tváři! Odešel a nechal ji tam s palčivým pocitem uvědomění a proudy slz, které nemohla zastavit. A ani nechtěla.

     Když pak příštího jasně slunečného dne procházela nádvořím, pokrytým první mrazivou oblevou třpytící se v paprscích, mírumilovně vzpomínala na to, jak Freyegara donutila vypít ten hrnek čaje, jak ji objevil, když ho tajně pozorovala při tanci… kolik zlých poznámek si od něj vyslechla, všech narážek a hněvivých slov! … a přece byla všechna myšlena v dobrém. Až teď si tím byla jistá. Co by dala za to, kdyby to nejzlostnější z nich zaslechla pojednou za svými zády! A jediná ona také věděla, že Elita neměla pravdu v tom, že její hrdost zlomil princ Adalbert. To Freyegar ji udělal takovou, jakou je… Už dávno, když se prvně setkali, splnil svůj úkol…

     „Jsem život,“ přísahala pak a zabodla pevně svou vlajku na hradbách podle dávného zvyku nově příchozích mezi Nejmoudřejší. Vzdala hold lidu a zadívala se do kraje. Věděla, že tento den bude vždy veselým výročím každého podzimu pro její rodiče a přátele. Pro ni to ale navždy bude jen vzdálená vzpomínka, jako jsou sněžné vrcholky hor daleko od těchto hradeb…                     

---