"20"

         K kým vůbec nejoblíbenějším činnostem patří spánek.

Tedy ne, že bych musela být zrovna v 9 večer v posteli, naopak, bloumám tady ještě hluboko po půlnoci, protože jít spát  mi připadá jako ztráta času.

Když už ale spím, pak to stojí za to.

Rána jsou utrpení! Rána, to pro mne znamená tak něco mezi půl devátou a devátou , ale to jen proto, že musím občas vyrazit ven, abych udělala lidem v práci, kteří na mne mnohdy čekají, radost. Kdyby nečekali, ráno by mohlo být taky ve 2 odpoledne.

Nicméně, ať je ráno v kolik chce, vstanu jedině poté, co si slíbím, že až přijdu domů, půjdu si hned lehnout.

 Má matka odjakživa nesnášela polehávání přes den, postele musely být bezprostředně po ránu „zrušeny“ a objevit se mohly zase až večer. Lehnout si u nás doma přes den, bylo možné tehdy, měl-li člověk cca do 10-ti minut zemřít. Ještě mnohonáct let po odchodu z domova jsem žila v přesvědčení, že lehnu-li si přes den, stane se něco příšerného.

Po mnoha letech jsem zkusila nechat rozestláno a jen to tak jako něčím přikrýt, aby se tam dalo kdykoliv vklouznout.

Nic příšerného se nestalo.

         Odpolední polehávání mi moc usnadnila moje kokřice Madona, která tráví v mé posteli asi tak 20 hodin denně a když přijdu z práce, musím se s ní jít „madlit“, což dopadne téměř vždy stejně. I „madlení“ je ovšem svým způsobem konspirační činnost ze které jsem většinou vyrušena trapnými poznámkami typu  „ Už zase spíš??????“, případně zvoněním telefonu, zvonků, v nejlepším případě pak skokem jednoho, případně obou  labradorů na některou část mého těla.

         Nedávno jsem díky svému příteli objevila fenomen „20“( až časem se mi podařilo odhalit, že „20“ představuje 2 hodiny).

Aby „20“ fungovalo, je potřeba dodržet následující postup:

l. Po příchodu domů zajistíte nejnutnější chod domácnosti ( vyvenčíte psy, zkontrolujete, zda byly děti ve škole, zda se ze školy vrátily, zda mají a dělají své domácí úkoly a podobně. Důležité je, zkontrolovat obsah lednice- proč seznáte později).

2. V jednom z nejméně 10-ti telefonních hovorů, které jste po příchodu uskutečnili s manželem/manželkou / ,který/která Vám chtěl/chtěla něco důležitého říct, ale už neví co to bylo, upozorníte , že si jdete dát „20“ ( případně „10“, „40“, či podobně) a že mobil vypínáte a telefon vyvěšujete z tohoto důvodu a nikoliv proto, že  už nechcete po jedenácté slyšet, že si nemůže momentálně vzpomenout, co Vám chtěl/chtěla  říct.

3. Máte-li dospělé děti bydlící poblíž, zejména pak vlastní-li tyto děti vzrostlé labradory, nebudete spoléhat na zaslání SMS-ky, zavoláte jim a sdělíte jim, že si jdete lehnout na 10 hodin.

4. Rozešlete SMS-ky všem nejbližším příbuzným a nejlepším přátelům, v jejichž případě hrozí nebezpečí, že poté, co zjistí, že máte vypnutý mobil, rozjedou se k Vám domů zjišťovat, co se Vám proboha stalo.

5. Vypnete všechny telefonní přístroje.

         Poté, co splním všech 5 bodů, jdu se zastlat, pokud možno zároveň s Madlou a labradorem Tinou, abych zabránila následujícím skokům. Pár minut si užívám ten klid a pak už jsou tady- „20“.

         Většinou si na mě naštěstí včas vzpomenou, přijdou se podívat, jestli opravdu spím, jestli se mi skutečně nic nestalo. Občas na mě ale zapomenou a já se vzbudím po „30-ti“, kouknu na budík, prodělám infarkt, vlítnu do lednice, kde zjistím, že jsem nesplnila řádně bod 1., tedy nezkontrolovala jsem obsah a nemám nic, z čeho bych vyrobila večeři a  prodělám další infarkt.

Poté si vynadám, a slíbím si, že už nebudu odpoledne pospávat a budu chodit spát jako řádný občan , tedy před půlnocí, ovšem dnes ještě ne, protože jsem děsně přespaná a tak si jdu lehnout zase až dlouho po půlnoci, ráno se nemůžu přemluvit abych vstala a nakonec se mi to povede až poté, co si slíbím, že si lehnu hned jak se vrátím domů...............