Oči

Oči

I.

Nelze neprozradit šeptem
ochlazení perských koberců
a zbožná přání všech
půdních hlodavců a červů.

Nelze neprozradit křikem
dunivý vzdech ducha
škrtícího se pod lampou
červenavých červánků.

On zná moře barev!

Sedávám v parku
a laskatelně laskám.

Pročež
Žehnám tvým očím, Lakmé
žehnám až do konce slz.

Jsem jediný hlodavec,
kam se podíváš...
Z očí mi sálá
hříšné běsnění.

Jsem jmenovatelem slov,
která táhnou k půdě.
Ochutnávám hlínu a na jazyku
hýčkám její mateřskou chuť.

Barvy nemají opaků!

Nechodím po nocích v dešti;
neumím to.

Pročež
Žehnám tvým očím, Lakmé
žehnám až do konce slz.

Dovol mi stát se
kazatelem nad duší.
Přesoleným polibkem z moře
vzdáleného dvatisícesedmsetpadesátčtyři kilometrů.

Nabij mne symbolikou
a proměň mne v gotický oblouk.
Vraž do mne pozitronový mozek
a dej mi z číše smíchu upít.

Barvy, které berou dech!

Nezazlívám nikomu jeho
asketické slunce.

Pročež
Žehnám tvým očím, Lakmé
žehnám až do konce slz.

II.

Zaklepala potichoučku na dveře
a já jí dovolil vstoupit.
(Když chtěla, uměla se
chovat vcelku civilizovaně.)
Vypadala skvostně;
ostatně jako pokaždé;
nikdy neměla naučené fráze
a slova se jí valila z úst
s fantastickou kadencí.
Z jídel měla nejraději
uzeného lososa. K němu
obvykle popíjela červené;
bílého se totiž bála a
pivu nikdy na chuť nepřišla.
Její ruce dokázaly tkát
pavučiny; tak hedvábné
ty ruce byly!

Očima odemykala svět.

Těma očima,
kterým
žehnám.

Žehnám až do konce slz.