Kterak starý Vávra na zvláštního bělouše narazil

Starý Vávra, Zdeněk jménem, pracoval na Rozkoši jako koželuh. Koželuhů tou dobou nebylo v okolí mnoho, takže si přišel na celkem pěkné peníze a jelikož platil i za velkého odborníka, lidé jeho práci oceňovali a jen v dobrém si o něm mezi sebou povídali.

Vávra byl už tak starý, že pamatoval ještě vojnu s Francouzem, kde se jako kavalerista oháněl šavličkou sem tam a tam sem. Často na ty časy vzpomínal; aby ne, byl tenkrát mlád, měl bujný, zahnutý dragounský knír a dívky před ním v mrákotách umdlévaly. „Jo to byly časy,“ často si pod vybledlou ozdobou broukal. Po všech těch slavných časech ovšem jako by se slehla země. Vojna skončila a pro vyslouženého kavaleristu nebylo místa. I jal se do učení dáti a koželuhem se u pana Doubravky až v Neměckém Brodě vyučil. Ale dost této dávné historie, kterou čtenář jistě slyšet nepotřebuje, neboť se našeho vypravování ani zdaleka netýká. Koho historie obyčejného člověka dneska zajímají?

A tenhle starý kavalerista koželuh Zdeněk Vávra se jednoho dne z Rozkoše domů do Zdislavic vracel. Tuším, že to bylo v létě, neb Vávra dlouho do večera pracoval a toho dne, kdy se odehrává naše povídání, bylo takové to pološero, jaké bývá jen v létě. Víte, takový ten čas, kdy mušky začínají štípat a vzduch pomalu chladnout, avšak na cestu si ještě svítit nemusíte.

Starý Vávra si to takhle šine po cestě, kterou chodí z práce pokaždé. Zná každý strom a každý keř podél té cesty. A každý strom a každý keř zná i starého dobráka Vávru. Jak jsem povídal, Vávra si to tedy takhle šine; jeho chůze skoro jako vojenský hrdý pochod vypadá (neb často se mu vzpomínky na vojnu vrací a do kroku se promítají). Pološero padá na kraj a vzduch příjemně ochlazuje. Široko, daleko neuslyšíte jediný zvuk, vyjma pískání, které Vávra zkroucenými ústy vyluzuje.

Cesta mezi Rozkoší a Dubím je prašná, ale měkká, tudíž se po ní pohodlně pochoduje.

Za zatáčkou kousek před Dubím již od počátku 18. století leží maličký rybník. Jeho jméno není důležité. Koho dnes jména rybníků ještě zajímají? A zrovínka, když Vávra procházel okolo této pro náš příběh nejslovutnější vodní plochy, hladina se rozevřela a odkudsi z hlubin vyskočil bezhlavý bílý kůň. I Vávrovi se rozsvítily oči, neboť si opět na vojnu vzpomněl a hbitým pohybem na bělouše naskočil. Tento akrobatický kousek se naučil jak jinak než na vojně a i v pokročilejším věku jej byl schopen v plné parádě předvést. Víte, dříve byli lidé ohebnější, než jsme my dnes; to proto, že dopravních vymožeností moderní doby neznali a na svá těla se spoléhat více museli.

Vávra koně chytil jednou rukou kolem krku, na němž chyběla hlava a z kapsy vytáhl hůl z klokočového dřeva, která se od nepaměti proti kouzlům používá. Zeptejte se vašich venkovských babiček, jistě by doma ještě nějakou našly. Rozjařený koželuh z plna hrdla zakřičel: „Jedna!“ a v ten okamžik bacil koně přes šunky. Bělouš se dal jako s větrem o závod do běhu. A Vávra byl v sedmém nebi a pořád jen vískal: „Jedna, jedna, jedna!“ a s každým zvoláním koně popohnal.

Cesta, kterou bezhlavý bělouš se starým Vávrou na zádech běžel netřeba popisovat, neboť doběhl s ním až k dalšímu, jménem nedůležitému, rybníku. O cestě si můžete představu sami udělat. Tam bělouš rychlým škubnutím zastavil a Vávru ze svého hřbetu shodil. Ten dopadl tvrdě na zem, ale jelikož sám byl tvrdým chlapem, ihned se zmátožil a na nohy postavil. Kůň k němu krk naklonil a Vávra uslyšel: „Při jedné jsi mne bil. Kdyby řekl „dvě“, dostal bys také ránu, ale ta by tě zabila. Měl jsi štěstí.“ Po těchto slovech se bělouš rozběhl a skočil do rybníka. Hladina se za ním zavřela a dál vypadala jako nebeské zrcadlo. Vávra se lehce pod vousem pousmál a šel domů.

Tento příběh se skutečně stal, protože, kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych o něm vypravovat. Anebo si jej lidé z okolí jen vymysleli, aby měli čím zabavit svá dítka při dlouhých vesnických večerech. Koho ale dnes pravda zajímá?