Mrázkova louka

Padesátá léta vrhala nudnou šeď na celou naši zem. V našem skromném prapodivném kraji tedy nejinak. Lidé jsou u nás barevní jako podzim. Jeden chodí po nocích krást kosti na hřbitovy, aby měl z čeho vývar na polévku udělat, jiný zase po večerech vyje na měsíc, protože má pocit, že mu luna odpustí. Mezi voňavými políčky a zalesněnými vrchy leží obec Plačkov. Dříve, za dob dávných, které ani nejstarší člověk nepamatuje, byli do této obce odváděni přecitlivělí lidé. Ti, kteří často, poctivě a vlastně i rádi, při každé příležitosti zaplakat, zaplakali. Tenkrát dostalo místo svůj název. Historie nikterak objevná, za to však pravdivá.

Nejbohatší člověk široko daleko se jmenoval Josef Mrázek a byl v Plačkově mlynářem. Jeho mlýn však nebyl ledajaký mlýn. Plačkovem totiž netekla žádná říčka, která by mlýnské kolo poháněla. Mrázkův mlýn byl mlýnem větrným a jako takový byl jediným mlýnem svého druhu, kam jen oko dohlédlo. Měl krásné bílé a velmi poctivě udržované lopatky, do kterých když se vítr opřel, vydávaly zvuky, jako když starcům kosti vrzají. Ostatní mlynáři se až od Pelhřimova sjížděli, aby mlýn viděli a starý Mrázek, z dýmky bafaje, vždycky všechny rád mlýnem provedl a pohovořil o jeho historii. Mrázek byl starý dobrák.

Poválečná doba však byla zlá. A doba je vždycky tak zlá, jací v ní žijí lidé, takže se nelze divit, že ve zlé době žili a mocí se opájeli lidé zlí. Dobráci povětšinou trpěli, jak to na božím světě chodí. I jednou přišli nepříjemní šedí pánové a zaťukali Mrázkovi na dveře. A on, duše dobrá, je bez řečí pozval dál a usadil v útulné kuchyňce, dýmku zapálil a pravil: „ Jdete si pro mlýn, viďte?“ Oba šediví pánové synchronně přikývli. Měli to už naučené. Mrázkovi začali do očí proudit slzy. Již dlouho věděl, že tento den nastane, protože slyšel zvěsti z okolních obcí, kterak i tam šediví pánové znárodňovali mlýny, kravíny a stáje jedna radost. Kdo nikdy nebyl mlynář, nedokáže pochopit ono mystické spojení mezi mlýnem a jeho služebníkem. A tak je jisté, že jako ryba bez vody jen zhurta dýše, tak mlynář bez mlýna jen těžko může šťasten být.

Věci nabraly rychlý spád a starý mlynář byl odejit na nedobrovolný důchod a mlýn dostal do správy mladý, statný junák. Všechno se začalo měnit. Místo malého krucifixu, který visel nad vchodem do mlýna několik desítek let, tam teď koukal zahloubaný Julius Fučík. Místo skřípění lopat, se z okna stále linul zvuk rozhlasu, písničky o tom, jak jednou bude všechno krásné a jak je nádherné, že nám Sovětský svaz přinesl mír a jak všichni dohromady uděláme moc. Hodně lidí ve vsi se usmívalo, zpívalo podobné písničky a radovalo se ze života. Jen pan Mrázek pořád chřadnul. Peníze, které si vydělal, mu také zabaveny byly, a to prosím pěkně, ve prospěch dělného lidu. Jednalo se údajně o trest za Mrázkovo kapitalistické smýšlení v dobách před válkou. A že má být mlynář rád, že si nepůjde na stará kolena do kriminálu posedět.

Mrázek měl velmi často dlouhou chvíli a tak jste jej mohli často uvidět, kterak se prochází mezi kopci a lesy, jak pomalu šlape s hlavou skloněnou k zemi. Jak se občas ve svahu zastaví a zasněn se podívá na obzor vzpomínaje na staré dobré časy, kdy ho každý na návsi pozdravil, kdy si k němu lidé chodili pro radu, kdy chválili jeho chléb, který se dovážel až do Pelhřimova pro místní mlsné jazýčky. Jak ten byl oblíben. A dnes o něj nikdo ani pohledem nezavadí, a když projde po návsi, tak hned začne jeden něco druhému pošeptávat.

Útěchu hledal tedy v divoké a drsné přírodě, kterou skrývají místní hluboké lesíky, které voní stejně jako kdysi. Které jsou stejně jako kdysi laskavé a klidné. Stejně jako býval Mrázek. Jednu malou loučku, poblíž sousední Kamenice, si mlynář oblíbil a sem chodil denně rozjímat o věcech světských i sakrálních. Loučka byla malá, mírně svažitá, ale tráva na ní rostla měkká jako peřina a svěží jako letní déšť. Mrázek v ní našel malý klidný ráj uprostřed duševního pekla.

 Jenomže jako se změnila doba, tak se začal i stařec měnit. Čím více se svým nešťastným osudem soužil, tím více ve skrytu duše po pomstě toužil. Ponejprv byl svými myšlenkami velmi překvapen, ba i pohoršen. Jenomže, jak klasik praví: „Pomsta je sladká“. A ponuré úvahy, koketující s pomstou, začaly Mrázkovi chutnat.

 Jednoho slunečného odpoledne se rozhodl, že půjde navštívit mladého jinocha do svého starého mlýna. Mladík mu s úsměvem ve tváři otevřel a jak prý se starý mlynář pořád má a jestli mu práce nechybí. On že je spokojený, protože si vždycky přál podobný mlýn obsluhovat a jak mu prý dělá dobře, když vidí všechny své soudruhy, kterak jim čerstvý chléb chutná. Potom vzal starce za ruku, že mu ukáže některé novinky, které zavedl v procesu výroby pečiva a obsluhy mlýna. Povídal něco o tom, že v Sovětském svazu vymysleli nové postupy a že mu umožní nadrtit pětkrát víc klasů obilí než kdysi. A že od doby, co se naše země orientuje na východ, má prý pocit, že i vítr silněji fučí. Jenomže to už Mrázek jedním uchem sem a druhým ven a popadl sekeru, která v místnosti o lub opřená ležela a zrovna když se jinoch pod trámem skláněl, právě tehdy mu mlynář tři přesné rány do hlavy zasadil, že ta praskla jako kokosový ořech. Ani vykřiknout nestačil. Poté, se spokojeným úsměvem ve tváři, šel do malého kumbálku, kde vždycky schovával petrolej do lampy. Pořád tu lahvička stála. Co mohl, to polil a vytáhl sirky. Nyní si jimi ovšem dýmku nepřipálil.

Nikdo Mrázka neviděl z hořícího mlýnu odcházet, všichni se věnovali požáru, protože se báli, aby se nerozšířil i na okolní stavení. Měli dost práce, ale do večera, i za pomoci dobrovolných hasičů z Humpolce, požár zdárně uhasili. Druhý den našla mladá pasačka koz z Kamenice na malé loučce poblíž vesnice oběšence.

Když se dnes procházíte po Mrázkově louce, tak se někdy zastavte a zaposlouchejte. Snažte se nevnímat hukot dálnice a poslouchejte spíše vnitřním hlasem, kterým jen srdce mluvit umí. Přivřete u toho oči a podívejte se dálky směrem k Dubí. Možná uslyšíte skřípot lopatek starého větrného mlýna. A když budete velmi, velmi pozorní, uslyšíte dokonce břinkot brousící se sekery.