Kapitola šestá:Každý upír měl kdysi rád mléko

C'est la Noire

 

„...Tři...“

Ku*va, mam hlavu jako střep...

„Neboť, hidane,"

He?

"každý chce dosáhnout povědomě nesmrtelnosti, ach ano... medicína, stejně všechny ty otravné prášky proti choleře zabírají jenom proto, že drahouškovi Smrtce příšerně smrdí... nu zpět k tématu - a ani si neuvědomuje,"

Co to plácá?

"že se chce přiblížit jen přirozenosti jeho duše... snaha o to být nesmrtelný je důkaz, že ještě opravdu žijeme, tedy TE, vlastně...žijou... i když jak se to vezme. Nějak se mi sem zamotala biologie. Ach jo... Abych to zkrátil."

Černý plášť podivného gentlemana, už vím!

"Hidane, jsi nejživější tvor na této planetě, chovej se podle toho... ano?"

Ten Hajzl...

Hm...posloucháš mě vůbec?“

 

„Hele, strejda H v akci!“

„Na*er si na hlavu, to je pořádný kino!“

„Tady něco nehraje, když i ti dva mamlasové začali dávat pozor...“

Ruka pomalu šátrala v prázdnu až se jala nahmatat hlavu. Po ofině ani stopy. Oblbnout mě, kvůli návštěvě kadeřníka by byl asi blbej vtip, co? Tak proč...Podíval se před sebe: vedle v šeru těžko rozeznatelné siluety v rozevlátém plášti stála vražedně zapíchlá jakási věc, která na Hidana šeptavě volala.

„Pojď si se mnou hrát...“

To mu podivně dodalo sil. Tiše se zvedal, roztřesené nohy si opět zvykaly nést váhu propadlého hrudníku. Mimoděk pocítil, že je podivně těžší.

„Ho*no zázrak, spadalý sníh mě pohřbil zaži..zamrtva. Mrtva. Mrtvej! NE?!“

V tu ránu v Hidanově chlípné hlavě všechno secvaklo, jako když cinkne mikrovlnka.

Šoural se sněhem k neznámému lapaje po dechu prskal nadávky a že má povedený repertoár.

Ty svině! Ty hajzle! Ty špinavej pse!

Co si o sobě myslíš? Copak já tě znám?

krájíš mě jak salám tvrďáckými pohledy.

Tak ubohý osud já mám...

Jsem nikdo, jsem nic, jsem špína, jsem líc.

Všichni tančí ve středu koláče

já na kůrkách smrti mám si smrdět?

Nenažranej sup, když všechno běhá.

stará zrádná kletba Tantalova,

Proč mě chceš nechat takhle trpět...

Nejsem přece tvá hračka před spaním,

můžu pořád chodit,

tak proč nenechat mě jít?

Chci všechno, chci víc, chci zlato krást, slunci vstříc.

...

„Zajímavý, nikdy bych si netipnul, že budu řvát na svého vraha,

je to nesmysl, to dá rozum. To dám já. Hihi. Jsem to ale narcis.“

„Urusai!“

Neznámému na čela vyskočila žíla barvy letní oblohy před bouří.

„Ty! Jedině ty za to můžeš, Ty ses chtěl stát shinigamim!“

Odvrátil se od něj a rukou si protřel oči, které sváděly k bolesti.

„Jako kdysi já...“

Mimoděk vyplivl z úst. Pak však dostal nový žhavý přednáškový zápal počínající brilantní otočkou a Hidanovi nezbylo nic jiného, než sledovat, jak sníh kolem něj taje...

„Jo...jsme špína, jsme hnus a nic víc. Ne – JSME – oba dva! Prostě se s tím smiř!“ Tvrdě přerušil přísun kyslíku pro namítání mladého muže.

Pak se na chvíli odmlčel, aby dal myšlenkám čas se poskládat na správné místo.

Když jste nesmrtelní nemáte v hlavě pár kostiček, na kterých občas padne šestka. Vaše kostky plní přesně vystavěnou zeď věků a už na hloupou výmluvu, jakou je náhoda... opravdu nemáte místo.

Nadechl se.

„Cesta vedla skrz posedlost....“

„Naše cesta!“

Tou poznámkou si utvrzoval vůdčí postavení a Hidanovi nezbývalo než přihlížet.

V tu chvíli začaly dvě mysli, které od sebe dělila jen pár desetiletí se zavřenýma očima opakovat totéž a ...v tomhle případě... to opravdu bylo totéž. Rozdílným prostorem zněl jejich osud vpálený do čísla tři.

„Víš...posedlost je...“

"...Obssesio est..."

„Strach“

"I.Phoibos"

 

Prstem zajel do sněhu a po jeho pohlazení zbyla úhledná rovná čára. Zmrzlá voda jakoby před ním sama s respektem ustupovala.

Jedna.

„První tvá vražda bylo zabití citů.“

„Ne, to co se zračilo v očích tvého otce byl celou dobu jen tvůj strach. Děsil jsi ho, jako masajské děti stoupajíci si na špičky, aby si na ně hyena netroufla. Co sis myslel? Že tě kousne? Snad jsi měl pocit, že si to zasloužíš, za něco... co jsi též zazdil viď? Tím jsi podepsal smlouvu s věčností. Je na čase si uvědomit, že nevyřešené problémy tady na tebe budou čekat do soudného dne a jediné, co pro tebe můžeme udělat je... nechat je čekat. Takže už mi za to doháje nenadávej! Ach jo, to je práce za všechny drobný.“

Praskají teply, vyschlé jsou žíly,

bortí se stropy, podpěrné víry,

jsem vinný, lačná jsou oka.

Pasti cvakají, cvakají...

v hlavě mám soka...

„Osamění“

"II.solitudo"

 

Po druhém zásahu obrazec připomínal hiraganové ku.

„Ale vůbec tvůj první prohřešek proti životu byla smrt tvých bratrů. To snad víš, Hidane, jsi z trojčat.“

„Jooo....jediný lidi, který můžou říct, že ti natrhli p***l a myslet to vážně.“

Obranný mechanismus odvedl význam slov jinam.

„Páni kolegové bohové, poslouchej! Těla tvých sourozenců už se narodila mrtvá! Mrtvá! Proto tvůj otec vytáhl tu otřepanou historku...a už ji neodložil. Za vše prostě mohly bílé... vlasy.“ Naprázdno polkl.

„I za odchod tvé matky, když potom zemřela na misi, zoufalý, slabý otec dával vinu tobě, i když jsi byl to jediné, co mu zbylo, což ho rozežíralo zaživa. Ale ty ses jen uzavřel do sebe a smrt matky sis nepřipustil... blázne.“

„Okaasan...“

Zaševelil dětský hlásek z hlubin Hidanovy duše.

„Jsem sám...“

Každá slza zpívala teskně a přítomně její poslední vzkaz. Ona...byla výborná na genjutsu.

„Je třeba bojovat!

teď není čas ti lhát,

můj malý ..maličký..

Už slyším tvůj pláč,smáčí ti tvář

mizí zář, všechna zář, nejsem rváč.

tak to stojí psáno, nečekej na ráno.

Je třeba umírat,

teď není čas to vzdát,

můj malý ..maličký..

Hroty se leskou, cosi mě vábí,

mouční švábi, copak zlé se zdá,

mě tu nechutná a píseň tesknou

na talíři, odevšad se plíží,

spát nebylo nám přálo, nečekej na ráno.

Nechci tu být, mám z tebe strach,

že se v prach před tebou obrátím,

nech mě jít, nechci tě znát,

nesmíš mít rád, vůbec ti nepatřím.

můj malý.. maličký...

Je to tak dávno,

tvá očka topí se v mých,

strach spoutá ostych.

Stejnou krev v žilách,

jiná do kůže se vpíjí.

svět neuslyší tvůj smích,

Jen nečekej na ráno.

Sbohem.“

 

„Neskutečno“

III. ilusio

Prst tiše a nesmlouvaně propojil prázdné konce obrazce pomalým tahem ruky a obličej s tvrdými nepřítomnými rysy nechal Hidana napospas jeho vřeštivé samotě. Dlaň se však stále vznášela nad obrazcem čekajíc na pokračování.

Ztrácím se..ztrácím,

topím se, zvracím

moje sny, odtekly pryč,

pletu na ostatní bič.

Po skupinovém utrpení

jsme si všichni rovni,

jen já víc...

Oheň v očích sněhem zavátých. Říkali mi sběratel se rtutí. Jsem jedovatý. Malíř života...

Umělec mrtvých. Prsty znovu omočil v krvi a pokračoval ve výzdobě svého koberce. Zkumavky vesele cinkaly a hřály. Vítej, drahý, vítej doma, rudá barví, nejsem skromná. Šíleně se zasmál a těšilo ho u srdce. Už nevzpomněl, kdo ho to tak naučil. Nejsem slaboch, abych si pamatoval své chyby.

Jsou tu! Vidí tě! Máš neonově černý plášť, copak to, hochu, nepoznáš?

Klesl na kolena sedřená od toho počínání. Srdce krvácelo a chladlo od hadího kousnutí. 

Řval. Chtěl překřičet svojí vinu, kterou mu daroval otec.

Z bílého prstu odkapávala touha, snesl se k instinktivně vytvořenému trojuhelníku a opsal mu kružnici.

Z bílého prstu odkapával mokrý sníh, snesl se k záměrně vytvořenému trojuhelníku a opsal mu kružnici.

Všechny prameny se slily v onen kruh a Hidanovi konečně došlo, proč si pro něj tenkrát Taiyô přišel.

169 zoufalství v kresbách volajících o pomoc.

"Nakonec..."

Hidan svraštil obočí soustředěním, nebo snad proto aby se sebe vypudit ten obláček vděku.

"Musím uznat, že být mrtvý má přece jen výhodu,

jindy touhle dobou venku...

bych byl už zrmzlej jako prase..."

 

„Jak jsem si myslel, tohle zapatlal si kýčovitým světlem“

„Jak pod lampou, kde skrývá se tma“

„Tak bdělého odloupnou ze sna.“

...

Dnes jsi mě pošpinil,

v sra*kách osudu vymáchal,

pokaždé znovu,

když proti sobě stavím zbraň

znovu jsem nucen...přísahám

že nic...!

...

špatnýho si nespáchal.

 

„C'est la noire...“

 

---