Kapitola sedmá: Ať pojedu kamkoliv, budu tam na sebe čekat

C'est la Destinée

 

 

Ospale mžoural kolem. Pustina co vyvrhla i Eliota vstříc své osamělosti. Vymahačovi psi byli zmatení z obratů situace, které následovaly jeden za druhým, jak vlny na rozbouřeném moři. Viděl, že to tak dopadne. Místo kde se čas zastavil, nebo spíš prostě zmizel. Dal tak možnost vzpomínkám procházet se po hlavních třídách a ulicích, zdravit se s obavami o zítřek, žít dneškem, znovu. Tma ustoupila stranou, neboť každá buňka pochopila, že není co skrývat a proč skrývat. Nahlížel do postranních uliček, vše bylo ozářeno světlem přiznání.

"Ano, mám strach."

Jedno z upředených klubek se zvolna rozmotalo na síť cest.

"Jsem osamělý."

Druhé prasklo jako přezrálý pomeranč hluku, který se začal ozývat ze všech rozjařených úst.

"Žil jsem v iluzi."

Iluze nemůže existovat s vědomím, že byla prozrazena. Mlha, která se vznášela nad světem ustoupila do minulosti posledního klubka, co se rozteklo do řek života.

Jemné provázky hlasu zpozoroval hned jak se otočil.

"Co mě ještě může překvapit."

 

Otázka, kterou si klade každý zdravý rozum.

"Vidím ti to na očích a slibuji, již brzy ti objasním důvod barvy vlasů co zdobí starce, či strachem vábené. Nejsem si jistý, že mě budeš vnímat, ale prosím tě pouze o jedno. Vzpomeň si na něj až budeš ochoten naslouchat.

I když, tebe asi snáz zabijou než tohle, co? "

 

Rozum si všiml několika svitků ve výklenku chrámu. Nepamatoval se, že by to zkoušel a proto si nebyl jistý, jetli vůbec umí číst...

 

__________________________________________________________

Trpce se usmál.

Pak na chvíli zavřel oči, bylo to tak dávno...

 

I. Zrození

 

(To abys věděl s kým máš tu čest )

 

 

Zdá se mi tesknivý zpěv sirén,

 

vlny zlehka dotýkají se břehů,

 

kopýtka srnčí v prvním sněhu,

 

čistá duše dívčina,

 

bílá růže prorokova.

 

Bledá a tím oslepená,

 

v čerň dní, barvy nedotčena,

 

špinavá a nesvá,

 

ďábelského posla.

 

Nic se neboj, ohnivá,

 

hoch v tuši štětec smáčí,

 

není to stín, můžeš sténat,

 

není to stín, jsem jeho syn.

 

Z kapek, déšť, zajatec můj,

 

kontury světlu boří mýty,

 

v nebe vrytý, existuj...

 

nechoď pryč, stůj,

 

jsi zajatec můj.

 

Nevinná síť na tebe čeká,

 

tam kde bílá tančí řeka,

 

rudá jablka dozrávají,

 

barvu rodí, krvácí.

 

Blankytná tys beze strachu,

 

rozverná, suché listy padají,

 

živá malá hrstka prachu

 

živá lásky krůpějí.

 

Vím již!

 

Vím, proč je moře slané,

 

zrodilo se před chvílí,

 

žal poznal co se stane,

 

pláčou lány obilí.

 

Uprostřed nich dívka sedí,

 

modré stéblo zlomené,

 

plášť z duhy vlaje nocí,

 

mrazivo, když nehřeje.

 

Proč měsíc němě hledí na mě,

 

proč dýchat jen na dluh smím,

 

Proč působím tak pomíjivě...

 

Otázky zívajíce procitají,

 

když odpověď je probudí.

 

Štěstí zlou nemoc zlou připomíná,

 

a lidé mu děkují.

 

 

Jak hloupé, ví jen poznání.

Jen mé poznání

Mé první poznání...

 

bez světla není tmy,

tak proč nenechat zavřené oči.

 

 

II. Život

 

 

Našeptává ti ztracený vánek příliš starých knih.

 

Pojď blíž...

 

dotkni se již!

 

 

Vydechla

 

tragičnozvučně hořké

 

Proč

 

- Sutiny chrámu padly jí k nohám,

 

s bolestí moudrých starců, zaskřípala víra.

 

Bílý panenský mramor zešedivěl od prachu jejího hlasu,

 

zlomen. Proč.

 

Zavíraji oči plamenné hvězdy,

 

proč dál hledět s věrnou pobožností, nejsou již.

 

Proč se potemnělo, hladovíš.

 

 

„Inkoust vyschnl v husté tmě tvých otázek.“

 

Malíř zvedl se, kráčí k ní, co stéblo zlomené

 

nad věděním.

 

Kráčí pevně, našlapuje, neublíží klasům.

 

Laskavý zhouby pán.

 

Každý z rodu netvorných živočichů..

 

Proč je život jen ulička ke smrti vedoucí,

 

proč každá radost musí mít časem oči slzami se lesknoucí.

 

já o to ne....

 

„Život,“

 

cítila se umlčena

 

 

„Sebe, víc nemohu ti dát.“

 

kontrasty.

 

"Život, to jsi ty a já,

 

to jsem já a ty!"

 

celistvý.

A již se neptej.

 

 

Tvá dlaň jistě ví,

 

jak chutná nabízet své tělo a zetlít nedotčený.

 

Tak štípe duši na kolenou.

 

 

Z archy úmluvy k nevhodně vrásčitým nohám

 

skutálelo se krvavé pohlazené jablko.

 

 

S myšlenkou věků,

 

beze spěchu.

 

Kdo ho jen mohl nechat čekat v hrobě tisíců ohryzků

 

 

- Já.

 

Naučím tě....nás!

 

vášni.

 

Plné moudrých vzdechů.

 

Buď pozorná, absenci pro nemoc nepřijímám,

 

už tak jsem z tebe celý churavý.

 

Tichý vzlykot mluvy zmar...

 

Přece stačí pohledů pár.

 

Pojď se vznést, palce v křeči tvé hry nebaví,

 

dotkni se! Dotkni se přece... říčního tance lososů.

 

Odraz se od lásky

 

tak jako hloupost tvých otázek

 

skoč.

 

Dotkni se nesmrtelna duše, propadni smrti.

 

Nadechl se hlouběji než kam by vůbec byl kdo schopen padat. Proč mu to všechno troubím? Ach jo, má právo znát.

Zvládne to.

...

Zvládnu to.

 

 

IV. Smrt

 

 

Noční můra na sebe bere růžový šat,

 

- jen kvůli mě

 

měla bych tě snad již znát?

 

Tvoje odmítavost dohnala nás na pokraj poznaného vyhynutí.

 

Mužské rysy ostří pravda, ženské boky hladí čas.

 

Černé smutky mazlivě pnou se k uspokojeným kolenům nebojácných tanečnic.

 

V pokoře se sklánějí...

 

Ve vrby rozplynou.

 

Časem.

 

S vírou, že se budou chtít vrátit.

 

„Trápí tě, že je již nezahlédneš, nebo myslíš na svůj odraz v jejich očích?“

 

Důležitost zamrazila i dívku,

 

Vystavěnou z otazníků.

 

Už je pozdě splétat pavučinky z růžové vaty.

 

Rozechvěla se jako struna harfy v žáru umělcovy vášně.

 

-Jeden a druhý jsou dva.

 

Každý pouze sám za sebe bolest zná.

 

Těla vše kryjí, duše průhledná,

 

Věř znovu, odraž se ode dna.-

 

Chytím tě.

 

Smrtí se plní - po kotníky sahá

 

Onyxové zrcadlo zmarem se vlní

 

v něm odraz tvých oči stoupá

 

s věkem blíž a blíž.

 

Nářky své jen ty uslyšíš.

 

Strach nad hladinou se svíjí, slibuje krupobytí

 

Cukajících malíčků až do bezvědomí.

 

Čas tiká dál

 

Až o půlnoci kyvadlem život roztříští.

 

Pohlédla do vod neznámého nekonečna

 

Jako první z lidské rasy

 

Utopená v perlách svých ztracených ideálů.

 

Kdo nedýchá, nemá o co přijít,

 

Konečně Ráj,

 

nádherný ráj se sloupy z kompromisů.

 

Myšlenka ji zavléká do hloubek, kam to mladé tělo nepatří.

 

 

...Skoč...

¨

Okamžitě, jak se odmlčel, vytáhl katanu a s máchnutím se ohlédl. Zpod kápě vypadl jen na chvíli pramen vlasů, co leskl se jak sníh. Kdo víc by měl vědět o moci slova, než bůh smrti. O moci bílé růže...

 

V. Pod vodou

 

„Jen podlehla jsi pokušení.“

Zaslechla duše muže s růží v zubech.

Odstrčil ji od sebe k výšinám života.

A Jeho Bezvládná náruč zmizela pod hladinou.

S všeříkajícím úsměvem.

 

Z pošetilosti musí povstat potrestání.

Z oběti zrodila se smrt-

a její Shinigami.

 

Kaze klesl zpět do sněhu sražen polibkem příběhu. Slunce přivíralo oči, bůh ví, proč to vyprávění nikdo neměl v lásce. Snad že je o smrti. Fialově podbarvené oči tajemstvím, které mu konečně někdo vyjasnil ani nemrkly sledujíc obrazy z páry na černém plátně náhlé noci stoupající od úst staršího shinigamiho. Bylo by v pořádku se ptát proč tak najednou si chce povídat formou vstřícného monologu a vyprskat litr sprostých slov do všech stran, ale Kazeův slepičí pohled získal stín moudrosti, který se může pouze dědit. Stín kořenů, své zázemí. Nic ti nehrozí, nic se nemění. Ten pocit, se kterým by ho kolébala jeho matka. Pak by běžel ven a udělal si ze sněhu hrad a bombardoval ty zm*dy, co mu měly být bratry ve zbroji. Přece musí nějak zúrokovat, že necítí chlad...

...Ale přece jej hřeje teplo.

 

139 láskyplných pohlazení

 

Nikdy se necítil tolik v bezpečí. Šel prostě domů, odlepil masku, která tahá za vlasy. Prohrábl si je a nechal vše plynout. Všechny otázky.

 

"Taiyô-sama, kde ... je teď má duše?"

 

On jako bůh smrti by za něj měl převzít zodpovědnost. Ale pokud tu má smrdět na doživotí světa, musí vědět, kde vězí ten cár papíru, účtenka, na které vám jednou všechny čárky spočítají. Přece není takový blb, aby si myslel, že lidé běží na klíček-

 

Neotočil se, ale jeho plášť se nechal unášet poryvem času co vítr hladí koruny stromů a zpívá. Ten nádherný dívčí hlas, co se topí...

Katana tentokrát zůstala na svém místě, hned vedle pevně zaťatých pěstí. Věděl, že nemá právo jí v tom zabránit.Byl to i její příběh. A teď přišla odpověď na Kazeovo hloubání. Už zašel příliš daleko. Nechtěla, aby znal to tajemství, nechtěla, aby narušil rovnováhu. Bylo to opravdu nebezpečné.

Ne, musí jej spoutat a podobit zkoušce, jako všechny ostatní.

 

Kaze dostal pocit, že se dusí. Cítíl, jak jej dívka tahá ke dnu. Místo odpovědi rychle zvedl ruku, nevím, jestli proto, že našel způsob jak si uchovat alespoň částečnou vzpomínku na příběh, či snad z přílišného zavaření slepičího mozku -

"No dovol!"

 

- Přiblížil ke rtům malíček levé ruky a silně se do něj zahryzl. Jako už tolikrát když byl sám. Vždycky hledal odpověď na svou výlučnost.

Bolest cítil stále, proto se vydal po téhle cestě. Byla zpěvem jeho duše. Ozvěna co nepřestane v žilách rezonovat a hřát.

Bude to jeho důkaz, že nezemřela a Kaze bude vědět, kde svou duši hledat.

...

Miloval jak tekla krev, když si rozčesávala vlasy.

...

 

- Dívčin šepot mu mátl mysl a zalepil zrak, nabídnul touhy, zaplatíš pak.

Je sluncem, co ozáří jas, je zbytkem hnijícím v každém z nás. Pud sebezáchovy, sobeckost bytí, co před smrtí každého chrání.

Proto se stává často osudem.

Protože život lidé nevědomky slepě následují.

 

Peut-etre la destinée.

 

je to špinavá hra života.

Nebo prostě jen zkouškou pro každého z nás.

 

"Bylo mým osudem tehdy zapomenout."

 

---