Jak že to bylo?

Bůh tvořil, a zvažoval podobu lidí.

Musí být statní, urostlý a podobni dobré věci

však také jemnost a lásku vyjadřovat přeci

a musí znát stud, ať se stydí...

A tak tvořil, dával jim podobu...

Dvojí končetin musí mít, symetricky

rukou, nohou, dáme tomu pojem lidský

a dvou pohlaví, muž ať má svojí robu.

A jak Bůh děl, stalo se...

Adam povstal z hlíny rukou boží,

Lilith ohněm plála, ostrým jako noži

a Bůh mnul si ruce, dílo zdařilo se...

Dlouho tomu netrvalo

Lilith ohněm vášně živá 

s démony a ďasy se spustila.

Adam zůstal sám, tak se stalo.

Kdež oheň, ten pálí a divou dělá ženu

Vezmu Adamova žebra kus,

uděláme ženě jiný styl a vkus.

Musíme prudkou udělati změnu.

A tak Adam po ráji belhv  se, heká ,

stanul nové ženě tváří v tvář.

Na líci viděl téměř svatozář

ale nevěda co ho čeká...

Sic Bůh tvořil z žebra Adamova,

i ďábel přidal ruku k dílu

žena však nemaje ohně, ani síru,

avšak volnost jeho sková.

Teď Adam v ráji listí sbírá,

a poddajný "ženě prvé"

vždyť je z jeho krve!

Nepáchne pekla síra!

Uklízí co kde tu leží,

žena dohled sokolí

Ať krásně je tu v okolí

A dál tu v ráji život běží.

Adamův trpělivosti pohár přetek

šel k jabloní poznání,

nebylo to z ďáblova pozvání

nýbrž zval ho vztek.

Bůh pak zlostí hřměl,

vyhnal prvých lidí z ráje

teď trable světa maje,

zemí plahočí se, bohužel.

Adam šťasten, lovíc v rákosí,

ženu nechal doma, ať si uklidí.

Co se stalo? Za to se ba nic nestydí

naopak radostí se honosí.

A tak ten příběh věků běží dál

provází jej šťestí, smutek, žal...

A co dál?

Dál už nic.

Každý jdeme životu vstříc.

Také kdo by se života bál.