Orientální víno

Seděli v restauraci, kde byly všechny stoly plné. Lidé pili víno, jedli své večeře, povídali si a smáli se. Hrála tlumená hudba.

Tamara seděla u malého stolku se Shahramem u velké výkladní skříně, která umožňovala výhled na celou ulici. Dali si hustou polévku a ona potom víno. Shahram pil čaj.

„Co ti na mě vadilo nejvíc?“ zeptala se ho a prolomila zdvořilostní odtažitost. Hra na dva cizí lidi ji nebavila. Nesnášela povrchnost.

„Ty jsi skvělá holka. Krásná, chytrá, milá, je s tebou sranda. Ale...“ zaváhal. „Vy české holky neumíte být ženami. Nechápete roli ženy.“ Opřela se, aby mohla lépe zachytit všechny jeho signály. On pokračoval. Mluvil tiše a byl při tom nenucený a sebejistý. Ostatně, jako vždy.

„Žena má rodit děti a starat se o ně. Má vyšívat a mít doma čisto. Má dobře vařit.“ Skoro by mu to uvěřila. Dalo se s tím ztotožnit. Ale ne pod nátlakem.

„To ti na mě vadilo? Že nejsem ženou?“ ptala se naoko nevěřícně. Vlastně už to tak nebolelo. Ze slzavých údolí už dávno vyplula. Teď byla spíš zvědavá. Věděla, že kluk s islámskými kořeny je příliš odlišný. Věděla dobře, proč se s ním rozešla.

Přemýšlela, jaké by to bylo se s ním ještě jednou milovat. Jen tak. Bez citových háčků. Teď jako dospělí, kteří už z lásky vyrostli. Byl by zase měkký jako orientální koberec, voňavý jako turecká káva a hýčkal by ji jako sultánskou princeznu. Staral by se o ni. Zajímal by se o každý její krok, jako na začátku jich strhujícího vztahu?

Dokonale upravený, jak jen orientálci umějí být, ve slušivé košili, seděl naproti ní a míchal svůj čaj. Nepije víno. Nikdy si s ní nedal dobré víno.

Jak to, že tihle přičmoudlí muži si vždycky dovedou ženu získat tak, jako se mu to povedlo s ní? Fascinovala ji ta péče? Ta měkkost? Tiché hovory, elegance s jakou ji obletoval na veřejnosti? Naznačoval jí snad, co od ní očekává doma, až si ji přivede? Jejich orientální láska skončila v momentě, kdy přišla na řadu ona. Když byla ještě svobodná, byla jeho můzou, jeho dnem i nocí, jeho krocenou vášní a sžíravou touhou. Byla sultánovou vyvolenou. Dostávala dary a byla obletována. Byla všechno, co chce každá holka zažít.

Ve skutečnosti byla jako výhodný spořící účet. Vkládal na svůj účet velkoryse.  Chtěl si ji vzít. Tihle muži vědí, že když získají ženino srdce, získají s ním všechno. A on chtěl všechno. Ona to věděla a když před ní klečel na kolenou, zablikal jí červený majáček. Poslední kousek neokouzleného rozumu, který tam někde v hlavě vždy zůstane, a i těm okouzleným čas od času nabízí chladnokrevné rady. T. varování svého rozumu uslyšela.

Jak dlouho po svatbě by zůstala sultánovou vyvolenou? Seděla by pak ulovená, jistá, zajatá v harému a musela by vydat uložený vklad i s úrokem. Úrokem, který je pro evropskou ženu nepřijatelně vysoký. Někdy bývá zásadní dodatek napsán ve smlouvě jen malým písmem, takže si ho nevšimnete a pak vás to stojí krk.

Vytančila tenkrát elegantně ze zlaté obruče s kamínkem, jako kočka, jako harémová tanečnice. Když odcházela sama letištní halou k odletové bráně číslo sedm, udělalo se jí z toho náhlého vystřízlivění až nevolno. Pohádka skončila. Dnes nastane noc tisící druhá.

Bolelo to. Nebyla si zas až tak jistá a bála se velké chyby. Ale její rozum se pomalu probouzel z hlubokého snu. Omámen kadidlem, očarován zpěvem muezínů... vzpomněl si na svou starou funkci a zastesklo se mu po vlivu, který mu ošálena hloupoučkým srdcem upřela.

Dnes seděla naproti svému pradávnému čaroději. Dnes definitivně nad věcí, vděčná a bohatá o tu zkušenost. Šťastná, že se vyhnuli scénám a tak mu v očích zůstaly jen stovky otázek. Zvídavých ale ne obviňujících. Myslel si, že tenkrát odjela, protože ji potřebovala rodina. Turci rodinu vyznávají nade vše. Respektoval to, i když nerozuměl. 

„Ne, ty jsi žena.“ V očích se mu objevily plameny, které znala a tuhla jí z nich krev v žilách. „Mohla bys být,“ pokračoval už o poznání chladněji.  „Jsi úžasná holka, ale nechápeš roli skutečné ženy,“ šlehnul po ní. Měkce, ale byl to šleh.

Naklonila se, opřela se lokty o hranu stolu. Otočila v prstech skleničkou s třpytivým vínem. „Tys po mě chtěl, abych přijala roli, kterou mi uděluješ ty, z pozice muže.“ Zvedla oči a zabodla je do jeho, aby v nich cítil její slova. „A co takhle akceptovat roli, kterou se já sama rozhodnu hrát?“ Pak se zase opřela o opěradlo a zadívala se z výlohy na setmělou ulici. Ve skle se odrážely plameny svíčky. Rozhodla se, že už mu podobný hluboký pohled nikdy nevěnuje. Uvědomila si totiž tu absurditu. Věděla, že on jí nemůže rozumět. Evropan by slyšel. Ale její sultán nikdy nepochopí. Přijala tu možnost, že to co řekla mohlo jemu znít i nereálně a přihlouple. Přijala to. Věděla dobře proč se s ním rozešla.

Dnes se sešli po mnoha letech. Už vychladlí. Uzdravení. Tvářili si (cítili), že stejně důležitý, jako slova jejich rozhovoru je nápojový lístek, nebo zapálená svíčka uprostřed stolu. Seděla pohodlně opřená a hleděla na něj. Slušelo jí to. Však si dala záležet. On vyzrál. Byl přitažlivý. Ale ona už to kouzlo znala. Vzala si také proti tomu kouzlu amulet.

Rozum.