Slečinka s lístkem číslo šest

Pajdám po Liberci s uraženým podpatkem a vláčím s sebou velkou černou tašku plnou sportovního vybavení. V kapse mám šest jízdenek všeho druhu. Šest lístků s dnešním datem. Těším se, až si sednu. Teď ti řeknu, jak nejezdit ekonomicky.

Dnes jsem se s velkou slávou vydala z Brna do Liberce. Ráno vstala brzy, nacpala věci do velké tašky na kolečkách, nasoukala se do sukně a kozaček na podpatku. Proč bych jednou nebyla za kočku, když cestuju, že? Bylo šest hodin ráno. Hodila jsem si kabelku přes rameno a vyrazila na zastávku. Protože nejsem tak úplně z Brna, musela jsem se do centra nejprve, logicky dopravit. (Lístek číslo jedna, Jiříkovice – Brno.) Táhla jsem se s kabelou do schodů a ze schodů do busu, a potom ji vláčela po chodníku. Najížděla si na paty, hrbila se a ohrožovala důchodkyni. Nevšimla jsem si, že madlo, za které tašku táhnu, je vytažené jen napůl. Bylo to nějak krátký. Bohužel můj záměr z rána nevyšel a rozhodně jsem nevypadala jako mladá dáma na cestách. Během rozhovoru s kamarádkou madlo konečně vyjelo a tak jsem se mohla narovnat. Hned se šlo líp.  

Kámoška šla na autoškolu, já na trolejbus. (Stále lístek číslo jedna, neboť máme integrovanou dopravu až do vsi.)

Vystoupivší na konečné v Brně jsem s taškou proskákala po tramvajových kolejích na zrušeném přechodu pro chodce. Vždycky tam ještě včera byl a teď jsou přes něj najednou velké škrtance. (Copak se dá přechod pro chodce ze silnice jednoduše škrtnout?) Velká dodávka s rozevlátým barevným polepem se chovala, jakoby tam žádný nebyl.  Tím, že zastavila těsně přede mnou, mi jasně dala najevo, kdo z nás je tady správně a kdo nikoliv. Když zapištěly brzdy a já se s taškou zasekla v kolejišti, moje image dámy na cestách znovu utrpěla zásadní šrám. (Asi jsem si měla vzít na cestu pohorky.)

V krásném historickém vestibulu hlavního vlakového nádraží, jsem vystála frontu a pět minut před odjezdem vlaku (v 7:16 hod.) získala lístek.

  „Dobrý den, zákaznickou do Liberce, přes Pardubice, prosím. Mělo by to jet teď v sedm šestnáct.“ Objednala jsem si zdvořile u obrejlené paní v těch nejhorších letech. Podávala jsem jí bankovku ze své malinké peněženky. Malinká je proto, že na to málo peněz, kterými disponuji, by mi stačil i minisáček na náušnice.

  „Prosím vás, slečno,“ zaskřípala paní otráveně, „ víc složený by to byt nemohlo? My to tady pak musime rozmotávat... ježiš.“ Řekla s východomoravským přízvukem.

  „Zas tak zlý to přece není...“ zachraňovala jsem svou dámu na cestách. Upozorňuju, že jsem to řekla smířlivě, a možná hlavně proto, aby vznikl nový prostor na milý úsměv. Vždyť je teprve ráno! Zkusme na sebe být milí, ano?

Paní za sklem už neřekla nic. Hodila mi drobné a lístek číslo dvě na plechovou prohlubeň pod plexisklem. Já se s kabelou snažila vymanévrovat z davu, směrem ke schodům do podchodu. Jedny schody, druhé schody. Uffff. (Lano a lezecký vybavení něco váží...) Pak už to šlo, po peróně jsem proklapala celkem slušivě. Vybavuješ si letušky, jak ve flotile s piloty v uniformách procházejí s minikufříky po letišti? Upravené, narovnané, dokonale elegantní? Krása, co? Tak to jsme teď zkoušela taky.

Pánové vzhlédli od novin.

Koupila jsem si kávu. Šla pára od pusy a z ranního podzimního oparu nesměle vylézalo slunce.

Přijel vlak. Hm... nějakej mezinárodní, řekla jsem si. Na ceduli stálo, že jede do Pardubic, čas 7:16. Výborně, to je moje. Jakby ne. Nástupiště 2, kolej třetí.  Káva byla ještě horká. Ojoj, trochu jsem si popálila jazyk a polila rukavice. (Kurňa.)

Schody do soupravy. Hmmm..... nové vlaky, to je krása. Automatické dveře se otevřely a já nakráčela k první volné sedačce.

Slovenská strela. Odložila jsem šátek, vestu, usadila se a dala si nohu přes nohu. Když jsme se tiše rozjeli, sledovala jsem ubíhající mlhavě zlatou listopadovou krajinu a bylo mi příjemně. Cestování je fajn. Někteří cestující vytáhli svoje notebooky, mluvili tiše.

Přišel průvodčí. Sympatický průvodčí. „Vaši jízdenku, prosím.“ Podala jsem mu svou inkartu i s jízdenkou a usmála se.

„A vaši místenku prosím.“ Úsměv zase spadl.

„Místenku?“

„Ano, do tohoto vlaku musíte mít místenku. Dvě stě padesát korun.“  Řekl profesionálně.

„Ale.. když jsem si kupovala lístek, nikdo nic neříkal. To by mi paní u pokladny měla říct, ne?“  Šla jsem na to přes zákaznický servis.

Pohoda byla ta tam. Bylo mi nepříjemně. Baba jedna! Jak já ubohá cestující mám vědět tyhle ty fígle?! Rozčilovala jsem se v duchu.

„Dvě stě padesát korun?“ opakovala jsem polekaně, a měla na mysli svůj sáček na náušnice. Koukla jsem bezradně z okna a pak na něho. Že bych zkusila dámu v nesnázích? To se občas dámám na cestách stává, ne? Ale jestli to nezafunguje, řekla jsem si, tak jsem švorc. (Už zase.)

„Jak jsem to měla vědět?“ řekla jsem měkce. „Můj vlak do Pardubic měl jet 7.16 a paní u lístků nic neříkala o místenkách,“ snažila jsem se koukat bezmocně, jako laň.

„Vy jste měla jet spojem, který jede hned za námi, že?“ ptal se, jako kdybych to snad věděla.

„Takže to bych mohla vystoupit a nasednout hned na ten další...“snažila jsem se o konstruktivní řešení a zkoušela vypadat optimisticky.

„Jenže tento vlak zastavuje až v Pardubicích, slečno.“

„Až v Pardubicích?“ zase jsem opakovala. Tentokrát zoufale.

 „Co já s váma udělám?“ nedíval se přísně, ale rozhodně nebylo jisté, jestli kouzlo působí. Měla jsem vůbec šanci?

„Poučíte mě?“ zkoušela jsem mu něžně navrhnout.

Sympaťák se rozhlédnul po svém luxusním rajónu.

„Dvěstě padesát korun, slečno... příště. Ale opravdu.“ To příště znělo slibně.

„Příště..“ opakovala jsem, abych si mohla být jistá. „Já si dám příště pozor.“ Usmála jsem se na něj vděčně. (A byla opravdu vděčná.) Když pomalu odcházel, bylo čím dál jistější, že mých dvě stě padesát zůstane mých. Sleduješ, jak se z průvodčího stává princ na bílém koni? Přinejmenším princ v bílé košili. Moc pěkný. Využil svou moc, aby mě zachránil. Ufff.

Seděla jsem u okna na jednosedačce a koukala z něj ven. Jsem na palubě. Rozdávali noviny a vodu (perlivou, nebo neperlivou). A zadarmo. Zrovna hlásili, že můžeme dostat čerstvou šťávu Smoothie za dvacku. Tak to si dám, řekla jsem si a začetla se do knížky. Občas něco hlásili anglicky a německy. Na záchodě jsem potkala Slovenku, před mnou seděli Poláci. Mám ráda mezinárodní prostředí. Je to taková jiná úroveň.

Moje přítelkyně Hanka mi včera přinesla dvě knížky od Ireny Obermannové. Čtu teď její Lásku jako Řím. Líbí se mi její styl. Když to čtu, mám inspiraci. Je to jiné, než...

Pardubice, kruci, uviděla jsem prázdný perón a obrovskou modrou ceduli. Musím vystupovat!  Jak dlouho už tady sakra stojíme? Jestlipak já to stihnu? Snažila jsem se dostat všechno do tašky, zapnout její zip, který se zasekl a posbírat oblečení z věšáku v co nejkratším čase. Když se konečně otevřely automatické dveře a pustili mě na chodbu, kam jsem namáhavě dosmýkala svou velkou kabelu, viděla jsem už jen, jak nám ujíždí chodník.

Nestihla. Kurňafix. Teď jedu až do Prahy.

Celá udýchaná jsem se doštrachala zase zpět na své místo. (Měla jsem si vzít pohorky.) Jen co jsem usedla a zase pověsila vestu a šátek na háček, přišel sympaťák.

  „Můžu vidět ještě jednou váš lístek, prosím?“ Tvářil se odměřeně, jakobychom se viděli poprvé. Profesionálně, ani se na mě nepodíval. „Teď mi musíte zaplatit jízdenku z Pardubic do Prahy. Sto čtyřicet dva korun, prosím.“ Oznámil mi suše a čekal. Díval se z okna. Neměla jsem sílu cokoliv vysvětlovat. To, že mám vlastně zaplaceno až do Liberce jsem se rozhodla teď nevytahovat. Možná někdy na pivě... Jsem blbá no. Vytáhla jsem sto čtyřicet a ani nepípla. (Jízdenka číslo tři.) Sympaťák si teď myslí, že jsem ho podvedla, že jsem lhala, skučela jsem v duchu. Ach jo. Od té chvíle jsem se cítila ve vlaku plném vyšňořených lidí s kufříky, jako vetřelec. A smoothie za dvacku jsem si nedala. 

Vždyť už jezdím tolik let! Jako bych jela vlakem poprvé. Jedna bota za druhou. To, že přehlídnu fakt, že nasedám do superCity jakoby nestačil. Slečinkou v nesnázích můžeš být úspěšně a roztomile jednou. Ale ne dvakrát za sebou.

V Praze jsem vypadla z vlaku, vysunula madlo tašky nadoraz a odklapala k metru. U automatu na lístky jsem neměla dost drobných.

  „Prosím vás, můžete mi rozměnit?“ Zeptala jsem se dvou dam s kufříky. Povýšeně mi daly mince za (poslední) dvoustovku, ale v očích měly něco jako „Trafika je vedle, slečno.“ „Děkuji.“ (Jízdenka číslo čtyři.) Jedny schody, druhé schody, ukončete prosím nástup a výstup..., přestup na linku bé..., konečná stanice, Černý most... .

  „Dobrý den, kdy jede první autobus do Liberce?“ ptám se paní v okýnku.

  „Teď jeden odjel. Další za hodinu.“ Koukne na mě přes úzké brýle.

  „Hm.“ Přitakám rezignovaně.

  „Takže jednou do Liberce?“

  „Ano.“ (Jizdenka číslo pět.)

Za hodinu, kterou jsem prostála na Čerňáku, jsem docela promrzla. Stála jsem tam snožmo, na svých podpatcích, jako dáma, kabelu úhledně postavenou vedle žlutých laviček. Pak jsem tam chodila od koše k záchodům a zpět, abych se zahřála. Když přijel autobus, naložila jsem tašku s námahou do zavazadlového prostoru a sedla si dovnitř. V autobuse bylo dobře. Četla jsem si knížku a vyřídila několik SMS. Za hodinu jsem kabelu zase vykládala na nádraží v Liberci. Bylo zataženo, a podzim postoupil už alespoň o dva kroky dál, než v Brně. Listí tady bylo už skoro dole. Foukalo.

Uviděla jsem tramvaj číslo jedenáct, jak přibrzďuje na zastávce. Chtěla jsem si pospíšit a být už někde v teple. Rozhodně se mi nechtělo čekat další studené minuty někde na zastávce. Rozeběhla jsem se k automatu na lístky, kam jsem horečnatě naházela mince. Trvalo věčnost, než mi stroj vytiskl papírek. Ohlížela jsem se a hlídla, jestli jedenáctka ještě nevyrazila. Fufff, třeba to ještě stihnu, doufala jsem. Narvala jsem peněženku do kabelky, a trhala se skákající  taškou přes koleje tramvají. Kočičí hlavy, ty nejsou dobré pro podpatky. Snažila jsem se přeběhnout minové pole po špičkách, ale stejně se mi (kurňa) podpatek zabořil mezi šutry nějak nešikovně. To už se nezpraví. CINK CINK! slyším zřetelně a tentokrát ujíždí vůz, chodník zůstal stát. A já na něm. Doprčic. Copak mě ten řidič neviděl? Vždyť mu běžím naproti!

Kretén.

Koukla jsem se na jízdenku číslo šest a strčila ji do kapsy. Postavila se způsobně pod lípu u zastávky. Další tramvaj jede za dvacet minut. Dvacet studených minut. Brrrr.

Měla jsem si vzít pohorky.